Přehled ústních jednání pro 11. týden roku 2011

14.03.2011

V tomto týdnu se koná 8 jednání.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
14. 3. 2011 13:30
- 14. 3. 2011 15:00
Sp. zn.: Pl. ÚS 55/10
Soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová
Navrhovatelé: skupina poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, zastoupená poslancem Mgr. Bohuslavem Sobotkou
Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Přezkoumávané akty: návrh na zrušení zákona č. 347/2010 Sb., kterým se

mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti

Ministerstva práce a sociálních věcí
sněmovna

 

Veřejné vyhlášení nálezu Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 55/10,

o návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, zastoupené

poslancem Mgr. Bohuslavem Sobotkou, na zrušení zákona č. 347/2010 Sb.,

kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v

působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí. Toto vyhlášení navazuje

na veřejná ústní jednání z 8. února 2011, kdy vypovídal předseda vlády

Petr Nečas a z 22. února 2011, kdy byla jako svědkyně předvolána

předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu Miroslava Němcová.

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
16. 3. 2011 9:00
- 16. 3. 2011 9:20
Sp. zn.: II. ÚS 2471/10
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: B. G. a V. G., oba zastoupeni Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem v Praze
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v

Praze, č. j. 64 Co 318/2010-675 ze dne 28. července 2010, a proti

usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 41 P 21/2009 ze dne 12.

dubna 2010
Stížnost je spojena s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a s návrhem na náhradu nákladů řízení
(Rovnost v právech při výkonu rodičovství)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Ústavní

stížností se stěžovatelé domáhají zrušení označených rozhodnutí

obecných soudů, z nichž bylo usnesením soudu prvního stupně stěžovateli

(otci) uloženo zdržet se vycestování se stěžovatelkou (nezletilou

dcerou) mimo území České republiky do právní moci rozhodnutí soudu o

úpravě poměrů nezletilé pro dobu do a po rozvodu manželství. Stěžovatelé

tvrdí, že bylo porušeno jejich právo jako občanů Francouzské republiky

pobývat na jejím území a kdykoliv se tam vrátit, zaručené Všeobecnou

deklarací lidských práv, Evropskou úmluvou o občanství a čl. 8

Lisabonské smlouvy), právo volného pohybu osob Smlouvy o založení

Evropských společenství a základní práva podle čl. 29 Úmluvy o právech

dítěte, podle čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních

práv a svobod a čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 96 Ústavy České republiky.

 

V ústavní

stížnosti je konkrétně namítáno, že je právem nezletilé i v jejím

zájmu, aby se stýkala se svými francouzskými příbuznými, seznamovala se

s bohatou kulturou Francie a jezdila do Francie k moři. Navíc je

stěžovatelka ve věku klíčovém pro správné a přirozené osvojení

francouzského jazyka. Proto není podle stěžovatelů možné čekat na konec

soudního řízení, který může s ohledem na vadnou kvalitu provedených

znaleckých posudků nastat až za několik let. Jsou rozváděny konkrétní

situace, v nichž matka vzdor předchozímu souhlasu náhle a neočekávaně

zamezila styku nezletilé s jejími francouzskými příbuznými. Napadená

rozhodnutí jsou tedy v rozporu s právem na volný pohyb osob v rámci

Evropské unie a s právem nezletilé na výchovu zaměřenou na posilování

úcty k vlastní kultuře, jazyku a hodnotám země původu.

 

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
16. 3. 2011 9:00
- 16. 3. 2011 9:30
Sp. zn.: III. ÚS 396/10
Soudce zpravodaj: Jiří Mucha
Navrhovatelé: Jet Investment, a. s., se sídlem v Brně, Hlinky 126/49
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v

Olomouci ze dne 10. června 2009 č. j. 13 C 148/2003-282 a usnesení

Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. října 2009 č.

j. 69 Co 361/2009-293
(právo na spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

 

Stěžovatelka

navrhuje zrušení v  uvedených rozhodnutí soudů, neboť má za to, že jimi

bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 90 Ústavy ČR, v čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod.

 

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit

žalobci – Ministerstvu obrany ČR – částku 786.151,- Kč jako náhradu

škody, která vznikla žalobci v souvislosti s likvidací černé skládky

založené stěžovatelkou. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka

odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci

tak, že potvrdil část výroku I. rozsudku Okresního soudu v Olomouci

ukládající stěžovatelce nahradit vzniklou škodu, a to do výše

393.075,50 Kč (výrok I.). Zbylou část výroku I. rozsudku okresního

soudu, týkající se částky 393.075,50 Kč, krajský soud změnil tak, že

žalobu o uložení povinnosti stěžovatelky zaplatit zmíněnou částku zamítl

(výrok II.). Změnu rozsudku okresního soudu krajský soud zdůvodnil tak,

že vzniklá škoda na straně žalobce byla v daném případě způsobena také

spoluzaviněním žalobce (ve smyslu § 441 obč. zák.), a proto bylo namístě

přiznat žalobci náhradu škody, při zohlednění spoluzavinění žalobce, ve

výši jedné poloviny.

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
16. 3. 2011 9:30
- 16. 3. 2011 10:00
Sp. zn.: IV. ÚS 1792/07
Soudce zpravodaj: Michaela Židlická
Navrhovatelé: MUDr. J. M.
Řízení o ústavní stížnosti
(ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 9 Ans 1/2007)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

se žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhala, aby soud

zakázal Finančnímu úřadu v Litoměřicích pokračovat vůči stěžovatelce

v kontrole daně z příjmu fyzických osob za rok 2002, zahájené dne 7. 2.

2006, neboť tuto kontrolu považovala stěžovatelka za nezákonnou.

Nezákonnost odůvodnila stěžovatelka tím, že kontrola byla zahájena po

uplynutí tříleté prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení § 47 odst. 1

zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších

předpisů, která podle stěžovatelky začala běžet od konce zdaňovacího

období roku 2002 a uběhla koncem roku 2005. Povinnost podat daňové

přiznání vznikla stěžovatelce již ve zdaňovacím období roku 2002.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl, neboť dospěl

k závěru, že povinnost podat daňové přiznání je povinností procesní,

stanovenou v ustanovení § 40 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků.

V souzené věci tak tato povinnost vznikla v roce 2003 a tříletá lhůta

pro vyměření daně tak uběhla až koncem roku 2006. Stěžovatelka tvrdí, že

je-li názor soudu o vzniku povinnosti podat daňové přiznání správný pro

počátek běhu prekluzivní lhůty, tedy vzniká-li tato povinnost po

uplynutí zdaňovacího období, pak taková povinnost nemůže vzniknout ve

zdaňovacím období, za které se daňové přiznání podává. Dle náhledu

stěžovatelky nelze dospět k závěru, že ve zdaňovacím období, za které se

daňové přiznání podává, nevzniká povinnost toto přiznání podat. Výše

uvedeným postupem došlo podle názoru stěžovatelky k zásahu do jejich

základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 Listiny.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
16. 3. 2011 11:00
- 16. 3. 2011 11:30
Sp. zn.: I. ÚS 2276/08
Soudce zpravodaj: Ivana Janů
Navrhovatelé: CREDITPOL, a.s., Praha, zast. advokátem Mgr. Vladislavem Ježkem, Kamenice 155, Náchod
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15.5.2006

sp.zn. 2 Cmo 46/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2008 sp.zn.

32 Odo 1535/2006
(Právo na spravedlivý proces (neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky))
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

je přesvědčena, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno její právo

na spravedlivý proces zejména ve formalistickém závěru obecných soudů o

neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky; dle stěžovatelky je smlouva

naopak platná, neboť jednoznačně identifikuje účastníky i postupovanou

pohledávku tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou. Podle názoru

stěžovatelky šlo navíc o jedinou pohledávku, která v době postoupení

mezi účastníky existovala. Porušení práva na spravedlivý proces rovněž

stěžovatelka spatřuje v tom, že soud I. stupně zamítl návrhy na

provedení důkazu anebo o nich nerozhodl vůbec, a ve svém rozhodnutí

nevyložil, z jakého důvodu důkazy neprovedl. Touto skutečností se podle

stěžovatelky nezabýval ani odvolací soud, jenž pouze konstatoval, že je

již nadbytečné zabývat se otázkou existence postupované pohledávky.

Stěžovatelka dále tvrdí, že se soud nezabýval ani jí vznesenou námitkou,

dle níž účastníci smlouvy o postoupení pohledávky neměli mezi sebou

žádný důvod považovat pohledávku za neurčitou. Dle stěžovatelky došlo

rovněž k uznání závazku, a to tím, že žalovaný svůj závazek částečně

splnil. Konečně stěžovatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je

nesprávné ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a to v části, v níž se

týká náhrady za daň z přidané hodnoty; přiznání náhrady za daň z přidané

hodnoty žalovanému nemá zákonnou oporu, má-li žalovaný nárok na odpočet

daně z přidané hodnoty. Na základě uvedených skutečností stěžovatelka

navrhuje zrušení uvedených rozsudků Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího

soudu.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
16. 3. 2011 13:00
- 16. 3. 2011 13:30
Sp. zn.: I. ÚS 3244/09
Soudce zpravodaj: Ivana Janů
Navrhovatelé: Ing. M. K., zast. advokátem JUDr. Janem Hájkem, Masarykova 43, Ústí nad Labem
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne

30.9.2009, sp.zn. 9 Afs 73/2009, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad

Labem ze dne 12.2.2009, sp.zn. 15 Ca 37/2008, rozhodnutí Finančního

ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21.12.2007, čj. 16448/07-1500-505267


(odepření uplatnění nadměrného odpočtu DPH)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel

v ústavní stížnosti uvádí, u něj zahájil Finanční úřad v Děčíně jako

správce daně vytýkací řízení ve věci daně z přidané hodnoty za konkrétní

zdaňovací období. Po zahájení vytýkacího řízení následovalo pětileté

období, ve kterém správce daně formou několika dožádání u jiných

správních orgánů prověřoval skutečnosti týkající se třetích osob a

zajistil provedení některých důkazních prostředků, vůči stěžovateli však

v tomto období žádný procesní úkon neučinil. K ukončení vytýkacího

řízení došlo na základě ústního jednání dne po téměř šesti letech od

jeho zahájení. V návaznosti na uzavřené vytýkací řízení správce daně

vydal platební výměr, kterým bylo stěžovateli odepřeno uplatnění nároku

na odpočet daně ve výši 1,104.683,- Kč. Stěžovatel podal proti uvedenému

platebnímu výměru odvolání, o kterém Finanční ředitelství v Ústí nad

Labem rozhodlo tak, že rozhodnutí správce daně zrušilo pro nezákonnost z

důvodu uplynutí lhůty pro vyměření daně podle § 47 zákona č. 337/1992

Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31.10. 2010.

Stěžovatel se poté obrátil na správce daně s žádostí o vrácení daňového

přeplatku, správce daně však žádost o vrácení přeplatku zamítl a

stěžovateli sdělil, že v dané věci již nelze z důvodu uplynutí

prekluzivní lhůty nadměrný odpočet dle podaného daňového přiznání

vyměřit. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným rozhodnutím, stejně jako

následnými rozhodnutími obecných soudů, bylo porušeno jeho základní

právo dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého

lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených

zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
16. 3. 2011 13:30
- 16. 3. 2011 13:45
Sp. zn.: I. ÚS 2912/10
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: Manhattan Development, s. r. o., se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010, č. j. 25 Co 222/2010-39
(exekuční věc)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

namítá, že usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno její právo

na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1), právo na veřejné projednání věci

v přítomnosti stěžovatelky, její právo vyjádřit se ke všem prováděným

důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo

vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka nesouhlasí se

závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace

povinného; tu odkazovala   především na ustanovení § 31 odst. 2, § 25

odst. 2 a § 25a odst. 1   zákona č 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání.

Nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, že by náklady sporu, který

se fakticky netýká majetku podstaty, měl nést úpadce a nikoliv ve sporu

neúspěšný správce konkurzní podstaty. Stěžovatelka namítá, že

rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý

proces tím, že jí odvolání povinného proti prvostupňovému (jí

vyhovujícímu) rozhodnutí nebylo vůbec doručeno a nebyla jí tak dána

žádná možnost na odvolaní povinného reagovat a vypořádat se s jeho

námitkami.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
16. 3. 2011 13:45
- 16. 3. 2011 15:15
Sp. zn.: I. ÚS 3067/10
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: Ing. arch. Z. B. a Ing. P. B.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v

Brně ze dne 22. 7. 2010, č. j. 50 C 11/2008-100, a proti usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2010, č. j. 19 Co 242/2010-122
(odmítnutí odvolání pro opožděnost)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Žalobou

se stěžovatelé (žalobci) domáhali určení neplatnosti výpovědi z nájmu

bytu. Městský soud v Brně rozsudkem žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku

podali stěžovatelé odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který svým

usnesením zrušil citovaný rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k

dalšímu řízení. Městský soud následně usnesením pro překážku věci

zahájené řízení zastavil. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé

odvolání. Toto odvolání však bylo Městským soudem v Brně odmítnuto pro

opožděnost. Ústavní stížností napadají stěžovatelé uvedená rozhodnutí

obecných soudů a domnívají se, že v řízení bylo porušeno jejich základní

právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a

navrhují, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Podle stěžovatelů

bylo odvolání podáno včas, ale Krajský soud k  žádným uváděným

skutečnostem a důkazům stěžovatelů nepřihlédl, dokonce se předloženými

důkazy vůbec nezabýval.