Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
26. 4. 2011 14:00 - 26. 4. 2011 14:30
Sp. zn.: Pl.ÚS 43/10
Soudce zpravodaj: Vlasta Formánková
Navrhovatelé: Nejvyšší správní soud
Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Přezkoumávané akty: návrh na zrušení ustanovení § 33 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(návrh na zrušení ustanovení § 33 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Navrhovatel – Nejvyšší správní soud –  v souvislosti se svojí rozhodovací činností zjistil, že podle jeho právního názoru není ustanovení § 33 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v souladu s ústavním pořádkem ČR. Navrhovatel uvádí, že ustanovení opatrovníka má funkci ochrannou, a jeho smyslem je, aby účastníku postrádajícímu plnou způsobilost k právním úkonům v nezbytné míře v soudním řízeni pomáhala osoba způsobilá tak, aby neutrpěl újmu na svých hmotných či procesních právech. Na druhé straně je však omezením či zbavením práva na přístup k soudu, pokud se účastník nemůže sám obrátit na soud a aktivně se podílet na řízení, je-li toho schopen. Soud však musí v řízení dbát na vyváženost zájmů a zajistit řádný proces i v případě obtížné komunikace s účastníkem řízení, aniž by krátil jeho práva. Daná úprava je navíc ve vnitrostátním soudnictví ojedinělá a nemůže být zdůvodněna žádným specifikem správního soudnictví. Navrhovatel tak dospěl k závěru, že napadené ustanovení je v rozporu se závazky vyplývajícími z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z čl. 12 a čl. 13 Úmluvy OSN a s ustanoveními čl. 5, čl. 10 odst. 1, 2, a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Proto navrhuje, aby existenci shora uvedených ústavních deficitů posoudil Ústavní soud.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
27. 4. 2011 8:30 - 27. 4. 2011 9:30
Sp. zn.: III. ÚS 2942/10
Soudce zpravodaj: Pavel Holländer
Navrhovatelé: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 22. července 2010 č. j. 12 C 628/2009-34.
(bezplatné užívání pozemku ve vlastnictví státu)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Navrhovatel se domnívá, že rozhodnutím obecného soudu byla dotčena jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 Ústavy a rovněž základní právo vlastnickém dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel opakovaně neúspěšně vyzval vedlejší účastníky k uzavření nájemní smlouvy za užívání přesně označeného pozemku ve vlastnictví státu, jenž tito užívají jako manipulační plochu ke garážím. K podané žalobě vydal obecný soud platební rozkaz, vůči němuž vedlejší účastníci podali odpor, ve kterém uvedli, že daný pozemek je účelovou komunikací, která jim – majitelům garáží – slouží jako přístupová a příjezdová cesta ze silnice k jejich nemovitostem a nadto je užívána veřejností jako spojnice k chůzi a jízdě mezi ulicemi, takže je stát jako vlastník povinen užívání předmětného pozemku strpět a jim nevzniká povinnost platit mu jakoukoli náhradu za užívání. Obecný soud dospěl k názoru, že dotčený pozemek je účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jež vznikla za konkludentního souhlasu stěžovatele, i když původní plány ohledně výstavby garáží počítaly s uzavřením a oplocením pozemku, k čemuž ale nedošlo a pozemek je užíván primárně majiteli garáží (a tedy i vedlejšími účastníky) a zároveň nebrání průjezdu či průchodu i jiným osobám, které ho používají jako spojnici mezi ulicemi. Uvedenými okolnostmi měl soud za prokázanou podmínku veřejné přístupnosti účelové komunikace, pročež ji považuje za vzniklou přímo ze zákona bez vydání správního rozhodnutí. Zároveň soud upozornil na skutečnost, že stát v období minimálně 40 let takto nastíněný způsob užívání pozemku nerozporoval. Stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká, že se nevypořádal se všemi argumenty, které v řízení uvedl a jejichž posouzení a zhodnocení by mohlo mít dle něj zásadní význam pro rozhodnutí.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
27. 4. 2011 9:00 - 27. 4. 2011 10:00
Sp. zn.: Pl. ÚS 53/10
Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský
Navrhovatelé: skupina poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupených poslancem Mgr. Bohuslavem Sobotkou, se sídlem Praha 1, Sněmovní 4
Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Přezkoumávané akty: návrh na zrušení zákona č. 348/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, eventuálně na zrušení § 4 odst. 1 písm. s) ve slovech „s výjimkou příspěvku, na který vznikl nárok v roce 2010 a který byl poukázán stavební spořitelně po 31. prosinci 2010,“ § 8 odst. 2 písm. c), § 8 odst. 3 a 4 ve slovech „a c)“ a § 36 odst. 8 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 348/2010 Sb., a čl. II. zákona č. 348/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
(Retroaktivita; Rovnost; Vlastnictví - ochrana; Právo - na legitimní očekávání; Mandát poslance nebo senátora )
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Návrh skupiny 45 poslanců na zrušení v záhlaví uvedeného zákona a in eventum jeho ustanovení čl. II, jakož i novelizovaných ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Napadeným zákonem došlo ke změně a doplnění některých zákonů tak, že byla stanovena zvláštní sazba daně ve výši 50% na příspěvek fyzickým osobám podle zákona upravujícího stavební spoření a státní podporu stavebního spoření, na který vznikl nárok v roce 2010 a který byl poukázán stavební spořitelně po 31. prosinci 2010. Současně byla dnem jeho účinnosti snížena výše zálohy státní podpory z 15 na 10% z ročně uspořené částky nepřesahující 20.000 Kč.

Podstatou návrhu jsou námitky rozporu napadeného zákona s ústavním pořádkem vztahující se k způsobu jeho přijetí, stejně jako k jeho obsahu. Navrhovatelé zpochybňují důvodnost projednání návrhu zákona ve zkráceném řízení ve stavu legislativní nouze, v jehož důsledku mělo dojít k porušení některých ústavních principů vztahujících se k parlamentní proceduře přijímání zákonů. Ve vztahu k obsahu napadeného zákona navrhovatelé namítají, že snížení zálohy státní podpory za rok 2010 jeho zpětným zdaněním zvláštní sazbou daně z příjmu ve výši 50%, jakož i snížení zálohy pro smlouvy o stavebním spoření uzavřené do 31. prosince 2010, vykazují znaky pravé retroaktivity a odporují legitimnímu očekávání účastníků stavebního spoření. Toto očekávání se opírá i o dosavadní praxi zákonodárce, který dosud respektoval vzniklé majetkové nároky na poskytnutí určitých majetkových plnění v závislosti na době uzavření smlouvy o stavebním spoření. Zákonodárce podle navrhovatelů zvolil nepřiměřené prostředky k prosazení veřejného zájmu na snížení deficitu státního rozpočtu, čímž nerespektoval požadavek spravedlivé rovnováhy mezi tímto zájmem a omezením základních práv jednotlivců.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
28. 4. 2011 9:00 - 28. 4. 2011 9:30
Sp. zn.: III. ÚS 2959/10
Soudce zpravodaj: Jiří Mucha
Navrhovatelé: Ch. B.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 5. 2010 č. j. 3 T 30/2008-192 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010 č. j. 9 To 292/2010-206
(návrh na obnovu řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených usnesení s tím, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově byla stěžovatelka odsouzena pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Předmětného skutku se stěžovatelka dopustila tím, že řádně nezajistila svůj pozemek, v důsledku čehož došlo k tomu, že dírou v plotě utekl na pozemku chovaný beran na sousední pozemek. Zde beran napadl poškozenou Z. C., které způsobil těžká zranění, jež ji dlouhodobě omezila v obvyklém způsobu života. Krajský soud v Praze zamítl odvolání stěžovatelky usnesením jako nedůvodné.

Stěžovatelka se domnívá, že soud neprovedl jí navržené důkazy a tvrdí, že obecné soudy v napadených usneseních nedbaly jejích práv, neboť nebyla povolena obnova řízení, ačkoli se ke skutku, za který byla odsouzena, přiznala jiná osoba. Zdůrazňuje, že v průběhu trestního řízení nikdy nepřipustila svou odpovědnost za předmětný skutek a obecné soudy dostatečně nezhodnotily důkazy navrhované obhajobou. Stěžovatelka vádí, že předmětný beran nikdy nebyl v jejím vlastnictví, na svůj pozemek jej nevypustila a nevěděla, že se tam jakýkoli beran nachází.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
28. 4. 2011 9:30 - 28. 4. 2011 10:00
Sp. zn.: III. ÚS 2218/10
Soudce zpravodaj: Jiří Mucha
Navrhovatelé: T. S.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti výroku II a III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010 č. j. 19 Co 202/2010-52
návrh na zaplacení nákladů právního zastoupení
(právo na spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatelka se domáhá se zrušení usnesení Městského soudu v Praze, a to v části vymezené výroky II a III, a uvádí, že postupem uvedeného soudu a napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na základě stěžovatelčina návrhu, nařídil obecný soud podle § 44 odst. 2 exekučního řádu proti povinnému B. Š. exekuci směnečného platebního rozkazu a provedením exekuce pověřil soudního exekutora. K odvolání povinného městský soud změnil svým usnesením usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl a dále uložil stěžovatelce na základě § 52 odst. 1 e. ř., § 254 odst. 1, § 224 odst. 1 a 2, § 270 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu zaplatit povinnému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 20.400 Kč (výrok II) a také na základě § 90 e. ř. a s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 151 o. s. ř. za použití ustanovení § 52 odst. 1 e. ř. zaplatit exekutorovi náklady exekuce ve výši 31.200 Kč (výrok III). Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká formální přístup, neboť zásadu úspěchu účastníka řízení – povinného uplatnil zcela mechanicky, tedy aniž by se zabýval hodnocením všech aspektů a souvislostí, které s vykonávacím řízením souvisely.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
28. 4. 2011 15:40 - 28. 4. 2011 16:00
Sp. zn.: I. ÚS 2014/10
Soudce zpravodaj: František Duchoň
Navrhovatelé: Ing. V. S.k, zastoupený JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem Lomnice nad Popelkou, Poděbradova 54
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2008, čj. 33 Cm 174/2006 - 144, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2009, čj. 6 Cmo 415/2008 - 177, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2010, čj. 32 Cdo 2247/2009 - 196
(- náhrada škody způsobené prodejem kontaminovaného osiva - poučení účastníka řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatel navrhuje zrušení ve výroku uvedených rozhodnutí, z nichž prvým Krajský soud v Hradci Králové uložil žalované Česká osiva, a. s., pod bodem I. povinnost zaplatit stěžovateli (jako žalobci) 205.300,- Kč s úrokem z prodlení, pod bodem II. byla jeho žaloba v části, v níž požadoval zaplatit 422.900,- Kč, zamítnuta a v bodu III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v napadených bodech II. a III. potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Po žalované vymáhal náhradu škody ve výši 628.200,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalovaná mu, jako soukromě hospodařícímu zemědělci, dodala osivo ozimé pšenice kontaminované snětí. V důsledku kontaminace pšenice vypěstované z dodaného osiva stěžovatel část produkce prodal za cenu nižší, než kolik v roce 2004 činila cena potravinářské pšenice a zbývající část, tj. 127 tun, byl nucen zlikvidovat jako neprodejnou.   Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy nepřihlédly k jeho tvrzení, že zbývajících 127 tun neprodejné kontaminované pšenice byl nucen zlikvidovat spálením.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
28. 4. 2011 16:00 - 28. 4. 2011 16:20
Sp. zn.: I. ÚS 2358/09
Soudce zpravodaj: František Duchoň
Navrhovatelé: PhDr. E. M., zastoupená Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 4
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2009, čj. 28 Cdo 656/2009 - 770, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2008, čj. 17 Co 185/2008 - 724
(- přechod vlastnického práva k nemovitosti)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatelka navrhuje zrušení uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o přechod vlastnického práva k nemovitosti, protože jimi bylo podle ní porušeno její právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud – Nejvyšší soud – podle stěžovatelky bez bližšího zdůvodnění zpochybnil převod nemovitosti ničím nepodloženým závěrem o nedostatečnosti „řádného odůvodnění“ stavebního úřadu. Stěžovatelka je přesvědčena, že tak porušil princip právní jistoty a ochrany jejích práv nabytých v dobré víře. Nemohla totiž nijak stavební úřad přimět k tomu,  aby své vyjádření  „řádně odůvodnil“, případně jinak ovlivnit jeho obsah. Byla tak zbavena vlastnictví přesto, že nemovitost nabyla od státu v dobré víře bez jakéhokoliv zvýhodnění, vlastním nákladem ji podstatně zhodnotila a přispěla tak k zachování významné stavební a kulturní památky.

V roce 1991 podal žalobce žalobu na přechod vlastnického práva proti žalované stěžovatelce, odůvodněnou tím, že žalovaná získala označenou nemovitost v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Jednalo se o zchátralý objekt zámečku v okrese Havlíčkův Brod, který propadl státu na základě rozsudku bývalého Státního soudu v Praze z roku 1951, kterým byl žalobce odsouzen za trestný čin velezrady k trestu odnětí svobody na 22 roků a k propadnutí celého jmění. Žalobce byl rehabilitován v roce 1990. Stěžovatelka získala zmíněnou nemovitost od tehdejšího Státního statku v Chotěboři, kupní smlouvou z roku 1988.