I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
25. 4. 2012 13:30 - 25. 4. 2012 14:00
Sp. zn.: I. ÚS 2758/10
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: O. D.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1351/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 27 Co 463/2009, a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 8 C 200/2005
(restituční věc)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatelka se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy a na své legitimního očekávání garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se žalobou podanou v roce 2001 domáhala uložení povinnosti žalované České republiky uzavřít s ní dohodu o vydání věci v souladu s ustanovením § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelka vyzvala v roce 1991 Českou republiku (za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; dále jen „vedlejší účastník“) k vydání specifikované nemovitosti. Uvedla, že ji v roce 1976 převedla na stát kupní smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu restitučního zákona č. 87/1991 Sb. Stejně tak vyzvala i Město Mělník, neboť v době podání výzvy nebylo zřejmé, kdo je povinnou osobou. Vedlejší účastník jí přípisem sdělil, že není osobou povinnou k vydání, neboť věc nedrží. Výzvě naopak vyhovělo Město Mělník, se kterým žalobkyně uzavřela dohodu o vydání věci. Následně však vedlejší účastník změnil názor a inicioval řízení o neplatnost uvedené dohody, které bylo zakončeno rozsudkem Okresního soudu v Mělníku, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze. Citovaným rozsudkem okresního soudu bylo určeno, že vlastníkem sporného pozemku je Česká republika. Až tímto rozhodnutím se tedy stěžovatelka závazně dozvěděla, že povinnou osobou k vydání nemovitosti není Město Mělník, ale Česká republika; proto ji po právní moci uvedeného rozhodnutí vyzvala k vydání věci. V důsledku negativního stanoviska vedlejšího účastníka pak svůj nárok uplatnila u soudu.

Okresní soud v Mělníku následně žalobu zamítl s odůvodněním, že nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo třeba soudně uplatnit v propadné jednoroční lhůtě v souladu s ustanovením § 5 odst. 4 citovaného zákona vázané na účinnost tohoto zákona, konkrétně do 1. 4. 1992; stěžovatelka však podala tuto žalobu až dne 26. 7. 2001. Uplynutím prekluzivní lhůty tak nárok žalobkyně domáhat se vydání pozemku soudní cestou zanikl. Krajský soud v Praze rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem uvedené rozsudky zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení; uvedl, že v dané věci neměla oprávněná osoba důvod uplatnit svůj nárok u soudu v zákonné lhůtě vůči žalované, protože v té době již vedla (později úspěšně dokončené) jednání o mimosoudním vypořádání svého nároku s jiným subjektem. Obecné soudy opět stěžovatelce nedaly za pravdu a Nejvyšší soud usnesením odmítl její dovolání jako nepřípustné; neshledal totiž v dané věci právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo by byla v rozporu s hmotným právem anebo nebyla již vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a ustanovení související).

Stěžovatelka je toho názoru, že se v jejím případě opakovaně jednalo o nepředvídatelné jednání orgánů státní správy, na kterém se spolupodílelo i rozhodování soudů, které uvedené jednání aprobovaly. Stěžovatelka má po celou dobu uplatňování svých restitučních práv za to, že stát se - jako osoba povinná k vydání předmětného pozemku - tím, že jí uvedl v omyl o tom, kdo je povinnou osobou, choval způsobem, který byl v hrubém rozporu s dobrými mravy charakterizovanými v ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Je přesvědčena, že takové jednání státu nemůže požívat soudní ochrany.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
26. 4. 2012 10:00 - 26. 4. 2012 10:30
Sp. zn.: III. ÚS 3376/11
Soudce zpravodaj: Jan Musil
Navrhovatelé: L. D.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011 č. j. 58 Co 300/2011-56
(právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím státního orgánu; důsledky nevyužití práva podat stížnost proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání v případech pozdějšího zproštění obžaloby)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze pro porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se v pozici žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 13.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v souvislosti s trestním řízením, vedeným proti jeho osobě u Okresního soudu v Blansku. Škoda má spočívat v nákladech na advokátní zastoupení ve výši 13.000,- Kč. Soud žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 110,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán. Odvolací soud žalobu zamítl a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle názoru odvolacího soudu nelze obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby, přiznat náhradu škody způsobené mu trestním stíháním, když proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Z toho důvodu mu podle obecného soudu náhradu škody přiznat nelze.