Přehled ústních jednání pro 18. týden roku 2011

29.04.2011

V tomto týdnu se koná 10 jednání.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
3. 5. 2011 8:30
- 3. 5. 2011 9:00
Sp. zn.: IV. ÚS 1302/10
Soudce zpravodaj: Pavel Holländer
Navrhovatelé: P. C.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané

akty: Návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února

2010 č. j. Nco 12/2010-159, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.

dubna 2010 č. j. 13 Co 588/2009-163 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. září 2009 č. j. 19 C 247/2008-66
(právo na zákonného soudce)
I. poschodí, senátní místnost č. 152



Stěžovatel

se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů,

protože se cítí být těmito rozhodnutími dotčen v základních právech

na spravedlivý proces a na zákonného soudce dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho názoru  bylo

při „rozhodování o přidělení věci stěžovatele konkrétnímu soudci

v rozporu se systémem přidělování věcí“. Tato měla být totiž, jak se

stěžovatel domnívá, přidělena „s cílem odepřít stěžovateli práva na

zákonného soudce a ovlivnit posouzení jeho věci jejím přidělením

podjatému soudci. Obvodní soudu pro Prahu 2 zamítl nejdříve

žádost stěžovatele o ustanovení právního zástupce pro řízení z řad

advokátů, když dospěl k závěru o nenaplnění podmínek předjímaných

ustanovením § 30 o.s.ř., přičemž k odvolání stěžovatele Městský soud

v Praze usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Vrchní soud

v Praze rozhodl, že přidělený soudce není vyloučen z projednání

a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze. V této

souvislosti stěžovatel na podporu svých vývodů dodává, že k jeho

žádostem „Městský soud nebyl nikdy schopen věrohodně prokázat, že

přidělování sporů je nezávislé a bez zásahu vedení soudu“.

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
3. 5. 2011 9:00
- 3. 5. 2011 9:30
Sp. zn.: IV. ÚS 3309/07
Soudce zpravodaj: Pavel Holländer
Navrhovatelé: E. B.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cmo 185/2007 ze dne 17. 9. 2007 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 43 Cm 104/1998 ze dne 23. 2. 2006
(směnečný platební rozkaz)
I. poschodí, senátní místnost č. 152



Stěžovatelka

svou ústavní stížností napadá označená rozhodnutí obecných soudů a

domáhá se jejich zrušení s tvrzením porušení práva na soudní ochranu.

Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, zahájeném k návrhu žalobce

společnosti HS-Efekt, s.r.o. se sídlem v Chotěboři  (v tomto

řízení vedlejší účastník), na vydání směnečného platebního rozkazu,

směřujícího proti společnosti Servis Bonus, spol.s.r.o. a manželu

stěžovatelky, který v průběhu řízení zemřel. Stěžovatelka je procesní

nástupkyní zemřelého a u obecných soudů zpochybnila uplatněné směnečné

pohledávky, stejně jako úroků z ní. Stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením

důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů a polemizuje se závěrem,

podle něhož neprokázala, že sporná směnka zajišťovala pouze zaplacení

kupní ceny, a že směnkou zajištěná pohledávka již splněním zanikla.

 

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
3. 5. 2011 9:30
- 3. 5. 2011 10:00
Sp. zn.: I. ÚS 109/11
Soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová
Navrhovatelé: Ing. R. M., zastoupený Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem, se sídlem Vápencová 569/13, Praha 4 - Podolí
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti výroku III. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2010 sp. zn. 9 To 83/2010
(právo na zákonného soudce)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

 

Stěžovatel

se domáhá zrušení výroku III. výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v

Praze s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva

garantovaná čl. 2 odst. 2 a

čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy

České republiky. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv

v tom, že výše uvedeným rozhodnutím byl již potřetí zrušen zprošťující

rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, přičemž věc byla vrchním

soudem podle ust. § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení

soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. ř.“)

nařízena k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Dle názoru

stěžovatele však pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky a

vrchní soud toto své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Z odůvodnění

napadeného rozhodnutí není podle stěžovatele zřejmé, které důvody vedly

vrchní soud ke zrušení rozsudku nalézacího soudu, a které k aplikaci

ust. § 262 t. ř. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud opakovaně překročil

pravidla přezkumu prvoinstančního rozhodnutí, neboť ve všech třech

případech, kdy svými rozhodnutími zrušil rozsudky krajského soudu, pouze

hodnotil důkazy a na základě toho pak dovodil odlišné závěry a

instruoval prvoinstanční soud k tomu, jakým způsobem má důkazy hodnotit a

jaké má učinit skutkové a právní závěry.

 

 

 

Plénum - veřejné ústní jednání
4. 5. 2011 9:00
- 4. 5. 2011 11:00
Sp. zn.: Pl.ÚS 59/10
Soudce zpravodaj: Vlasta Formánková
Navrhovatelé:

Občanská demokratická strana, se sídlem Praha 1, Jánský vršek 13,

zastoupená JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova

12
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost

proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. listopadu

2010 č. j. 15A 116/2010-44, spojená s návrhem na projednání věci mimo

stanovené pořadí
(návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti voleb do zastupitelstva obce Hřensko, konaných ve dnech 15. a 16. října 2010.)
sněmovna



Stěžovatel se domáhá zrušení  usnesení

Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým zamítl návrh stěžovatele na

vyslovení neplatnosti voleb do zastupitelstva obce Hřensko, konaných ve

dnech 15. a

16. října 2010. Stěžovatel má za to, že v daném případě, v důsledku

jednání určitých osob, které předmětným volbám předcházelo, došlo v

těchto volbách k porušení jeho práv zaručených ústavním pořádkem České

republiky, konkrétně k porušení čl. 5, čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 21 odst. 1 a 4 a

čl. 22 Listiny základních práv a svobod. Tím, že krajský soud uvedeným

právům ochranu neposkytl, porušil dle názoru stěžovatele jeho právo na

spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské

úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásadu ochrany práv

před nezávislým soudem dle čl. 90 Ústavy.

 

 

 

Plénum - veřejné ústní jednání
4. 5. 2011 11:05
- 4. 5. 2011 13:00
Sp. zn.: Pl. ÚS 6/11
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé:

Volební strana "Pro rozvoj Karlovy Studánky" jednající zmocněncem MUDr.

Jiřím Vrabcem, a MUDr. Jana Vrabce, bytem v Karlově Studánce,

zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem v Praze
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 22 A 140/2010-21
(Prohlášení neplatnosti voleb do zastupitelstva obce Karlova Studánka)
sněmovna



Stěžovatelé

se domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu

v Ostravě a tvrdí, že vynesením tohoto rozhodnutí došlo k porušení

jejich práva na spravedlivý proces, konkrétně čl. 36 odst. 1, čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a

svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod a principů volebního práva, tedy  principu volné

soutěže politických stran respektujících základní demokratické principy

dle čl. 5 Ústavy České republiky, principu, že členové zastupitelstev

jsou voleni na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva ve

smyslu čl. 102 Ústava a čl. 21 odst. 3 Listiny, principu, dle něhož

občané mají práva na podíl na správě veřejných věcí svobodnou volbou

svých zástupců ve smyslu čl. 21 odst. 14 Listiny a čl. 25 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“), principu rovného přístupu k voleným a veřejným funkcím dle čl. 21 odst. 4 a

čl. 25 písm. c) Paktu, práva volit a být volen v pravidelných volbách,

jež se budou konat na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva,

tajným hlasováním zabezpečujícím svobodu hlasování dle čl. 25 písm. b)

Paktu, a konečně principu, že zákonná úprava všech politických práv a

svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou

soutěž politických sil v demokratické společnosti dle čl. 22 Listiny.

 

Napadeným

usnesením krajský soud rozhodoval o návrhu stěžovatele – volební strany

Pro rozvoj Karlovy Studánky – na prohlášení neplatnosti voleb do

zastupitelstva obce Karlova Studánka, odůvodněném zneužitím zákona o

evidenci obyvatel a zákona o volbách do zastupitelstev obcí. Šlo o to,

že v období tří týdnů před konáním voleb L. Z., kandidát jedné

z volebních stran a nájemce bytu v hotelu Džbán v Karlově studánce,

přihlásil k trvalému pobytu do tohoto bytu celkem 34 osob. Podle

stěžovatele účelově, a to s ohledem na termín úkonu i fakt, že jde o byt

2+0 o velikosti 48 m², kolaudovaný v srpnu v roce konání voleb. Jmenovaný také organizoval docházení těchto osob do volební místnosti.

 

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
5. 5. 2011 9:00
- 5. 5. 2011 9:30
Sp. zn.: II. ÚS 3113/10
Soudce zpravodaj: Dagmar Lastovecká
Navrhovatelé: K. K., M. K.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ustavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. 14 Co 445/2009
(stanovení výživného )
I. poschodí, senátní místnost č. 151



Stěžovatelé

se domáhají zrušení označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a

tvrdí, že jím bylo porušeno jejich základní právo zaručené  čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.V ústavní

stížnosti stěžovatelé uvádějí, že napadeným rozsudkem změnil Krajský

soud v Ostravě, jako odvolací soud, příslušným výrokem předchozí

rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, kterým bylo stěžovatelům

přiznáno výživné za požadované období tak, že žaloba stěžovatelů, jako

žalobců, o výživné zletilých dětí, byla zamítnuta a žalobcům byla

stanovena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení jak před soudem

prvního stupně, tak před odvolacím soudem a dále náklady státu. Odůvodnění

svého rozhodnutí opřel odvolací soud především o to, že žalobci měli

vlastní příjmy, které dle názoru soudu postačovaly k uspokojení jejich

potřeb. Dle názoru soudu na určení výše výživného nemá vliv majetek

žalovaného představující hodnotu jeho podniku a prostředků sloužících

k podnikání s tím, že mu slouží k obživě a nelze dovodit, že by snad měl

tento majetek prodat. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že

při rozhodování o výživném je vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky

dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a

nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni. Odvolací

soud zcela pominul dokazování provedené u prvoinstančního soudu, ze

kterého vyplynuly skutečnosti, že majetkové poměry otce jsou více než

dobré

 

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
5. 5. 2011 9:30
- 5. 5. 2011 10:00
Sp. zn.: IV. ÚS 2097/10
Soudce zpravodaj: Michaela Židlická
Navrhovatelé: L. S.
Řízení o ústavní stížnosti
(ústavní stížnost proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2010 č.j. 29 Co 553/2009-242)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze v

jeho výroku II. a III. Městský soud v Praze vydal jako soud odvolací

změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, a

to v jeho výroku II. Výrok III. prvostupňového rozhodnutí potvrdil.

Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

odvolacího řízení. Citovaným rozsudkem rozhodl obvodní soud ve věci

stěžovatelky proti žalovanému (zde vedlejší účastník) o zrušení

společného nájmu bytu tak, že právo společného nájmu bytu se zrušuje a

byt bude nadále užívat stěžovatelka (výrok I.).  Ve výroku II. stanovil,

že vedlejší účastník je povinen byt vyklidit a vyklizený předat

stěžovatelce do 15 dnů poté, co mu bude zjištěn náhradní byt. Výrokem

III. rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka podala podle svého tvrzení

proti tomuto rozsudku odvolání a dosáhla změny výroku II. rozhodnutí

soudu prvního stupně v souladu se svou argumentací.I přesto však rozhodl

městský soud tak, že rozhodnutí prvostupňového soudu o nákladech

nalézacího řízení potvrdil a výrokem III. svého rozsudku určil, že žádný

z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. A právě výrok

II. a III. rozsudku odvolacího soudu vedlo stěžovatelku k podání ústavní

stížnosti, neboť má za to, že tímto rozsudkem bylo zejména porušeno

její základní subjektivní právo na soudní ochranu garantované čl. 90

Ústavy a čl. 36 Listiny základní práv a svobod. Porušení svých

základních práv shledává stěžovatelka ve skutečnosti, že městský soud

zcela nesprávně aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, když

stěžovatelce v postavení odvolatele nepřiznal náklady řízení odvoláním

vzniklé, i když byla ve věci úspěšná a rozsudkem odvolacího soudu

dosáhla změnu rozsudku soudu prvního stupně.

 

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
5. 5. 2011 10:00
- 5. 5. 2011 10:30
Sp. zn.: IV. ÚS 2656/08
Soudce zpravodaj: Michaela Židlická
Navrhovatelé:

TEREAL, spol. s r. o. U Stadionu 2, Litoměřice,zast. JUDr. Ing.

Vladimírem Nedvědem, Litoměřice, Mírové nám. 157/30
Řízení o ústavní stížnosti
(proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2008 č. j. 5 Afs 19/2008-26 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2007 č. j. 15 Ca 302/2006-27)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

se domáhá zrušení citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Finanční úřad pro Prahu 5 zahájil dne 29. 8. 2005 u stěžovatelky

kontrolu daně z příjmu právnických osob, mimo jiné též za zdaňovací

období kalendářního roku 2001. Stěžovatelka podala proti postupu  pracovníků

správce daně při daňové kontrole námitku, ve které daňovou kontrolu

roku 2001 označila za nezákonný zásah z důvodu uplynutí tříleté

prekluzivní lhůty stanovené v ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992

Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„daňový řád“). Správce daně námitce nevyhověl a stěžovatelka se tak

domáhala ochrany u Městského soudu v Praze, který svým rozsudkem ze dne

21. 9. 2006 sp. zn. 11 Ca 131/2003 žalobu zamítl. Následně podanou

kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností

napadeným rozsudkem. Stěžovatelka ve svém návrhu vychází z toho, že

Městský soud v Praze nesprávně vyložil ustanovení § 47 odst. 1 daňového

řádu. Podstatnou částí argumentace stěžovatelky se Nejvyšší správní soud

podle jejího názoru vůbec nezabýval.

 

 

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
5. 5. 2011 10:30
- 5. 5. 2011 11:00
Sp. zn.: IV. ÚS 2605/07
Soudce zpravodaj: Michaela Židlická
Navrhovatelé: Uniware, spol. s r. o. se sídlem Zbraslavská 27, Praha 5
Řízení o ústavní stížnosti
(ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007 č. j. 5 Aps 5/2006-68)
I. poschodí, senátní místnost č. 151



Stěžovatelka

se domáhá zrušení citovaných rozsudků obecných soudů. Stěžovatelka se

v řízení před krajským soudem domáhala neúspěšně zrušení rozhodnutí

Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a dodatečného platebního výměru

Finančního úřadu v Litoměřicích, a to z důvodu nesprávné aplikace

ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a

poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Podle citovaného ustanovení

nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po

uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost

podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost,

aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Podle žalobce tato tříletá prekluzivní lhůta za rok 2001 začala běžet

od konce zdaňovacího období roku 2001 a

skončila 31. 12. 2004. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud zákon

stanoví, že prekluzivní lhůta běží od konce zdaňovacího období, v němž

vznikla povinnost podat daňové přiznání, v daném případě již od konce

roku 2001, nikoliv až od konce roku 2002, pak tříměsíční lhůta pro

splnění této povinnosti podle ustanovení § 40 odst. 3 daňového řádu,

spadá do prvního roku tříleté prekluzivní lhůty, tedy do roku 2002,

nikoliv až do roku 2003, ke kterému dospěly obecné soudy. Podle

stěžovatelky tedy v daném případě skončila tříletá prekluzivní lhůta

koncem roku 2004 a nikoliv až koncem roku 2005. V tom spatřuje stěžovatelka porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
5. 5. 2011 11:30
- 5. 5. 2011 12:00
Sp. zn.: II. ÚS 2804/10
Soudce zpravodaj: Dagmar Lastovecká
Navrhovatelé: R. H.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. 28 Co 75/2010
(náklady řízení )
I. poschodí, senátní místnost č. 151



Stěžovatel

se domáhá zrušení označeného rozhodnutí a tvrdí, že jím bylo porušeno

jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 11 odst. 1  Listiny základních práv a svobod. Napadeným

rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo stěžovateli uloženo zaplatit

vedlejšímu účastníkovi – České republice – Ministerstvu financí podle §

16 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou  při

výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve

znění pozdějších předpisů. Stěžovatel pracoval jako příslušník celní

správy a neotiskl služební razítko dle služebním předpisů. Tímto

opomenutím vznikla škoda, kterou měl stěžovatel uhradit, což odmítl.

Česká republika - Ministerstvo financí - se následně domáhala regresní

úhrady žalobou, o které rozhodl Okresní soud v Benešově rozsudkem, jímž

žalobu zamítl. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala,

jaký byl průběh událostí, vznik, ani výši škody. Žalobkyně sice

předložila důkazy, ty však byly neprůkazné. O odvolání žalobkyně rozhodl

krajský soud napadeným rozsudkem, jímž vyslovil, že podané odvolání je

„zčásti důvodné".

 

V ústavní

stížnosti stěžovatel namítá, že vzhledem k zamítavému rozsudku soudu I.

stupně neměl možnost bránit se proti odůvodnění rozsudku soudu I.

stupně a jen stěží by mohl napadnout jemu příznivý rozsudek odvoláním ve

věci samé. Za situace, kdy soud I. stupně omezil svá zjištění na

skutkový stav a ostatními námitkami stěžovatele se pro nadbytečnost

nezabýval a za situace, kdy  soud

odvolací shledal (pod legendou právního hodnocení) komplexně relevantní

skutkový stav naprosto odlišně od soudu I. stupně, vyžadovaly zásady

spravedlivého procesu, aby soud zrušil rozsudek soudu I. stupně a vrátil

věc k dalšímu řízení. Tím, že tak neučinil, porušil podle stěžovatele jeho základní právo na spravedlivý proces.