IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
3. 5. 2011 8:30 - 3. 5. 2011 9:00
Sp. zn.: IV. ÚS 1302/10
Soudce zpravodaj: Pavel Holländer
Navrhovatelé: P. C.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2010 č. j. Nco 12/2010-159, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2010 č. j. 13 Co 588/2009-163 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. září 2009 č. j. 19 C 247/2008-66
(právo na zákonného soudce)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, protože se cítí být těmito rozhodnutími dotčen v základních právech na spravedlivý proces a na zákonného soudce dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho názoru  bylo při „rozhodování o přidělení věci stěžovatele konkrétnímu soudci v rozporu se systémem přidělování věcí“. Tato měla být totiž, jak se stěžovatel domnívá, přidělena „s cílem odepřít stěžovateli práva na zákonného soudce a ovlivnit posouzení jeho věci jejím přidělením podjatému soudci. Obvodní soudu pro Prahu 2 zamítl nejdříve žádost stěžovatele o ustanovení právního zástupce pro řízení z řad advokátů, když dospěl k závěru o nenaplnění podmínek předjímaných ustanovením § 30 o.s.ř., přičemž k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Vrchní soud v Praze rozhodl, že přidělený soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze. V této souvislosti stěžovatel na podporu svých vývodů dodává, že k jeho žádostem „Městský soud nebyl nikdy schopen věrohodně prokázat, že přidělování sporů je nezávislé a bez zásahu vedení soudu“.

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
3. 5. 2011 9:00 - 3. 5. 2011 9:30
Sp. zn.: IV. ÚS 3309/07
Soudce zpravodaj: Pavel Holländer
Navrhovatelé: E. B.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cmo 185/2007 ze dne 17. 9. 2007 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 43 Cm 104/1998 ze dne 23. 2. 2006
(směnečný platební rozkaz)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení s tvrzením porušení práva na soudní ochranu. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, zahájeném k návrhu žalobce společnosti HS-Efekt, s.r.o. se sídlem v Chotěboři  (v tomto řízení vedlejší účastník), na vydání směnečného platebního rozkazu, směřujícího proti společnosti Servis Bonus, spol.s.r.o. a manželu stěžovatelky, který v průběhu řízení zemřel. Stěžovatelka je procesní nástupkyní zemřelého a u obecných soudů zpochybnila uplatněné směnečné pohledávky, stejně jako úroků z ní. Stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů a polemizuje se závěrem, podle něhož neprokázala, že sporná směnka zajišťovala pouze zaplacení kupní ceny, a že směnkou zajištěná pohledávka již splněním zanikla.

 

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
3. 5. 2011 9:30 - 3. 5. 2011 10:00
Sp. zn.: I. ÚS 109/11
Soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová
Navrhovatelé: Ing. R. M., zastoupený Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem, se sídlem Vápencová 569/13, Praha 4 - Podolí
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti výroku III. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2010 sp. zn. 9 To 83/2010
(právo na zákonného soudce)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

 

Stěžovatel se domáhá zrušení výroku III. výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že výše uvedeným rozhodnutím byl již potřetí zrušen zprošťující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, přičemž věc byla vrchním soudem podle ust. § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. ř.“) nařízena k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Dle názoru stěžovatele však pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky a vrchní soud toto své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není podle stěžovatele zřejmé, které důvody vedly vrchní soud ke zrušení rozsudku nalézacího soudu, a které k aplikaci ust. § 262 t. ř. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud opakovaně překročil pravidla přezkumu prvoinstančního rozhodnutí, neboť ve všech třech případech, kdy svými rozhodnutími zrušil rozsudky krajského soudu, pouze hodnotil důkazy a na základě toho pak dovodil odlišné závěry a instruoval prvoinstanční soud k tomu, jakým způsobem má důkazy hodnotit a jaké má učinit skutkové a právní závěry.

 

 

 

Plénum - veřejné ústní jednání
4. 5. 2011 9:00 - 4. 5. 2011 11:00
Sp. zn.: Pl.ÚS 59/10
Soudce zpravodaj: Vlasta Formánková
Navrhovatelé: Občanská demokratická strana, se sídlem Praha 1, Jánský vršek 13, zastoupená JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. listopadu 2010 č. j. 15A 116/2010-44, spojená s návrhem na projednání věci mimo stanovené pořadí
(návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti voleb do zastupitelstva obce Hřensko, konaných ve dnech 15. a 16. října 2010.)
sněmovna

Stěžovatel se domáhá zrušení  usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým zamítl návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti voleb do zastupitelstva obce Hřensko, konaných ve dnech 15. a 16. října 2010. Stěžovatel má za to, že v daném případě, v důsledku jednání určitých osob, které předmětným volbám předcházelo, došlo v těchto volbách k porušení jeho práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, konkrétně k porušení čl. 5, čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 21 odst. 1 a 4 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod. Tím, že krajský soud uvedeným právům ochranu neposkytl, porušil dle názoru stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásadu ochrany práv před nezávislým soudem dle čl. 90 Ústavy.

 

 

 

Plénum - veřejné ústní jednání
4. 5. 2011 11:05 - 4. 5. 2011 13:00
Sp. zn.: Pl. ÚS 6/11
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: Volební strana "Pro rozvoj Karlovy Studánky" jednající zmocněncem MUDr. Jiřím Vrabcem, a MUDr. Jana Vrabce, bytem v Karlově Studánce, zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem v Praze
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 22 A 140/2010-21
(Prohlášení neplatnosti voleb do zastupitelstva obce Karlova Studánka)
sněmovna

Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě a tvrdí, že vynesením tohoto rozhodnutí došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, konkrétně čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a principů volebního práva, tedy  principu volné soutěže politických stran respektujících základní demokratické principy dle čl. 5 Ústavy České republiky, principu, že členové zastupitelstev jsou voleni na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva ve smyslu čl. 102 Ústava a čl. 21 odst. 3 Listiny, principu, dle něhož občané mají práva na podíl na správě veřejných věcí svobodnou volbou svých zástupců ve smyslu čl. 21 odst. 14 Listiny a čl. 25 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“), principu rovného přístupu k voleným a veřejným funkcím dle čl. 21 odst. 4 a čl. 25 písm. c) Paktu, práva volit a být volen v pravidelných volbách, jež se budou konat na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva, tajným hlasováním zabezpečujícím svobodu hlasování dle čl. 25 písm. b) Paktu, a konečně principu, že zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti dle čl. 22 Listiny.

 

Napadeným usnesením krajský soud rozhodoval o návrhu stěžovatele – volební strany Pro rozvoj Karlovy Studánky – na prohlášení neplatnosti voleb do zastupitelstva obce Karlova Studánka, odůvodněném zneužitím zákona o evidenci obyvatel a zákona o volbách do zastupitelstev obcí. Šlo o to, že v období tří týdnů před konáním voleb L. Z., kandidát jedné z volebních stran a nájemce bytu v hotelu Džbán v Karlově studánce, přihlásil k trvalému pobytu do tohoto bytu celkem 34 osob. Podle stěžovatele účelově, a to s ohledem na termín úkonu i fakt, že jde o byt 2+0 o velikosti 48 m², kolaudovaný v srpnu v roce konání voleb. Jmenovaný také organizoval docházení těchto osob do volební místnosti.

 

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
5. 5. 2011 9:00 - 5. 5. 2011 9:30
Sp. zn.: II. ÚS 3113/10
Soudce zpravodaj: Dagmar Lastovecká
Navrhovatelé: K. K., M. K.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ustavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. 14 Co 445/2009
(stanovení výživného )
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatelé se domáhají zrušení označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a tvrdí, že jím bylo porušeno jejich základní právo zaručené  čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že napadeným rozsudkem změnil Krajský soud v Ostravě, jako odvolací soud, příslušným výrokem předchozí rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, kterým bylo stěžovatelům přiznáno výživné za požadované období tak, že žaloba stěžovatelů, jako žalobců, o výživné zletilých dětí, byla zamítnuta a žalobcům byla stanovena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení jak před soudem prvního stupně, tak před odvolacím soudem a dále náklady státu. Odůvodnění svého rozhodnutí opřel odvolací soud především o to, že žalobci měli vlastní příjmy, které dle názoru soudu postačovaly k uspokojení jejich potřeb. Dle názoru soudu na určení výše výživného nemá vliv majetek žalovaného představující hodnotu jeho podniku a prostředků sloužících k podnikání s tím, že mu slouží k obživě a nelze dovodit, že by snad měl tento majetek prodat. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že při rozhodování o výživném je vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni. Odvolací soud zcela pominul dokazování provedené u prvoinstančního soudu, ze kterého vyplynuly skutečnosti, že majetkové poměry otce jsou více než dobré

 

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
5. 5. 2011 9:30 - 5. 5. 2011 10:00
Sp. zn.: IV. ÚS 2097/10
Soudce zpravodaj: Michaela Židlická
Navrhovatelé: L. S.
Řízení o ústavní stížnosti
(ústavní stížnost proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2010 č.j. 29 Co 553/2009-242)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze v jeho výroku II. a III. Městský soud v Praze vydal jako soud odvolací změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, a to v jeho výroku II. Výrok III. prvostupňového rozhodnutí potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Citovaným rozsudkem rozhodl obvodní soud ve věci stěžovatelky proti žalovanému (zde vedlejší účastník) o zrušení společného nájmu bytu tak, že právo společného nájmu bytu se zrušuje a byt bude nadále užívat stěžovatelka (výrok I.).  Ve výroku II. stanovil, že vedlejší účastník je povinen byt vyklidit a vyklizený předat stěžovatelce do 15 dnů poté, co mu bude zjištěn náhradní byt. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka podala podle svého tvrzení proti tomuto rozsudku odvolání a dosáhla změny výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu se svou argumentací.I přesto však rozhodl městský soud tak, že rozhodnutí prvostupňového soudu o nákladech nalézacího řízení potvrdil a výrokem III. svého rozsudku určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. A právě výrok II. a III. rozsudku odvolacího soudu vedlo stěžovatelku k podání ústavní stížnosti, neboť má za to, že tímto rozsudkem bylo zejména porušeno její základní subjektivní právo na soudní ochranu garantované čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základní práv a svobod. Porušení svých základních práv shledává stěžovatelka ve skutečnosti, že městský soud zcela nesprávně aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, když stěžovatelce v postavení odvolatele nepřiznal náklady řízení odvoláním vzniklé, i když byla ve věci úspěšná a rozsudkem odvolacího soudu dosáhla změnu rozsudku soudu prvního stupně.

 

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
5. 5. 2011 10:00 - 5. 5. 2011 10:30
Sp. zn.: IV. ÚS 2656/08
Soudce zpravodaj: Michaela Židlická
Navrhovatelé: TEREAL, spol. s r. o. U Stadionu 2, Litoměřice,zast. JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, Litoměřice, Mírové nám. 157/30
Řízení o ústavní stížnosti
(proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2008 č. j. 5 Afs 19/2008-26 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2007 č. j. 15 Ca 302/2006-27)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka se domáhá zrušení citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Finanční úřad pro Prahu 5 zahájil dne 29. 8. 2005 u stěžovatelky kontrolu daně z příjmu právnických osob, mimo jiné též za zdaňovací období kalendářního roku 2001. Stěžovatelka podala proti postupu  pracovníků správce daně při daňové kontrole námitku, ve které daňovou kontrolu roku 2001 označila za nezákonný zásah z důvodu uplynutí tříleté prekluzivní lhůty stanovené v ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Správce daně námitce nevyhověl a stěžovatelka se tak domáhala ochrany u Městského soudu v Praze, který svým rozsudkem ze dne 21. 9. 2006 sp. zn. 11 Ca 131/2003 žalobu zamítl. Následně podanou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem. Stěžovatelka ve svém návrhu vychází z toho, že Městský soud v Praze nesprávně vyložil ustanovení § 47 odst. 1 daňového řádu. Podstatnou částí argumentace stěžovatelky se Nejvyšší správní soud podle jejího názoru vůbec nezabýval.

 

 

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
5. 5. 2011 10:30 - 5. 5. 2011 11:00
Sp. zn.: IV. ÚS 2605/07
Soudce zpravodaj: Michaela Židlická
Navrhovatelé: Uniware, spol. s r. o. se sídlem Zbraslavská 27, Praha 5
Řízení o ústavní stížnosti
(ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007 č. j. 5 Aps 5/2006-68)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatelka se domáhá zrušení citovaných rozsudků obecných soudů. Stěžovatelka se v řízení před krajským soudem domáhala neúspěšně zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Litoměřicích, a to z důvodu nesprávné aplikace ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Podle citovaného ustanovení nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Podle žalobce tato tříletá prekluzivní lhůta za rok 2001 začala běžet od konce zdaňovacího období roku 2001 a skončila 31. 12. 2004. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud zákon stanoví, že prekluzivní lhůta běží od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, v daném případě již od konce roku 2001, nikoliv až od konce roku 2002, pak tříměsíční lhůta pro splnění této povinnosti podle ustanovení § 40 odst. 3 daňového řádu, spadá do prvního roku tříleté prekluzivní lhůty, tedy do roku 2002, nikoliv až do roku 2003, ke kterému dospěly obecné soudy. Podle stěžovatelky tedy v daném případě skončila tříletá prekluzivní lhůta koncem roku 2004 a nikoliv až koncem roku 2005. V tom spatřuje stěžovatelka porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
5. 5. 2011 11:30 - 5. 5. 2011 12:00
Sp. zn.: II. ÚS 2804/10
Soudce zpravodaj: Dagmar Lastovecká
Navrhovatelé: R. H.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. 28 Co 75/2010
(náklady řízení )
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatel se domáhá zrušení označeného rozhodnutí a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 11 odst. 1  Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi – České republice – Ministerstvu financí podle § 16 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou  při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel pracoval jako příslušník celní správy a neotiskl služební razítko dle služebním předpisů. Tímto opomenutím vznikla škoda, kterou měl stěžovatel uhradit, což odmítl. Česká republika - Ministerstvo financí - se následně domáhala regresní úhrady žalobou, o které rozhodl Okresní soud v Benešově rozsudkem, jímž žalobu zamítl. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, jaký byl průběh událostí, vznik, ani výši škody. Žalobkyně sice předložila důkazy, ty však byly neprůkazné. O odvolání žalobkyně rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem, jímž vyslovil, že podané odvolání je „zčásti důvodné".

 

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vzhledem k zamítavému rozsudku soudu I. stupně neměl možnost bránit se proti odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a jen stěží by mohl napadnout jemu příznivý rozsudek odvoláním ve věci samé. Za situace, kdy soud I. stupně omezil svá zjištění na skutkový stav a ostatními námitkami stěžovatele se pro nadbytečnost nezabýval a za situace, kdy  soud odvolací shledal (pod legendou právního hodnocení) komplexně relevantní skutkový stav naprosto odlišně od soudu I. stupně, vyžadovaly zásady spravedlivého procesu, aby soud zrušil rozsudek soudu I. stupně a vrátil věc k dalšímu řízení. Tím, že tak neučinil, porušil podle stěžovatele jeho základní právo na spravedlivý proces.