Přehled ústních jednání pro 19. týden roku 2011

06.05.2011

V tomto týdnu se koná 5 jednání.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
11. 5. 2011 9:00
- 11. 5. 2011 9:10
Sp. zn.: II. ÚS 2388/10
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: JUDr. V. J., zastoupený JUDr. Martinem Láníčkem, advokátem, se sídlem AK v Ostravě.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 222/2010-126 ze dne 25. května 2010
(Odměna ustanoveného advokáta v civilních věcech)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel

napadá ve své ústavní stížnosti rozhodnutí obecného soudu, kterým podle

něj došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel byl usnesením

soudu ustanoven zástupcem klienta v žalobě proti České republice –

Ministerstvu spravedlnosti a po pravomocném skončení věci vyúčtoval

stěžovatel soudu odměnu za zastupování podle hodnoty sporu a náhradu

hotových výdajů. Soud prvního stupně mu usnesením přiznal odměnu za

zastupování a náhradu hotových výdajů mnohonásobně nižší, neboť dospěl

k závěru, že hodnota sporu byla spekulativní, a z žalobních tvrzení

nebylo možné učinit závěr ani o existenci základu nároku. Proto nebylo

možné podle obecného soudu pro účely odměny vyjít z hodnoty sporu. Podle

stěžovatele nemá oporu v žádném předpise tvrzení soudu, že lze nahradit

tarif upravujícího odměnu advokáta tarifem ustanoveného opatrovníka a

tím dramaticky snížit odměnu advokáta. Obecnému soudu vytýká, že nijak

neodůvodnil ztotožnění výkonu zastoupení ustanoveného zástupce z řad

advokátů s výkonem opatrovnictví, a že mu stran tohoto právního závěru

nedal příležitost k argumentaci. Pouhý odkaz na nemožnost aplikace

advokátního tarifu považuje za nedostatečný.

 

 

II. senát - veřejné ústní jednání
11. 5. 2011 9:30
- 11. 5. 2011 11:00
Sp. zn.: II. ÚS 543/11
Soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová

Navrhovatelé: BRE Bank S. A., organizační složka podniku, IČ 27943445,

se sídlem Jugoslávská 1, 120 00 Praha 2, zastoupená JUDr. Jaromírem

Císařem, advokátem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení soudního exekutora

č. j. 067 EX 219865/09-13; 067 EX 117445/09-18; 067 EX 118293/09-11; 067

EX 141833/09-12; 067 EX 219166/09-23; 067 EX 216228/09-28; 067 EX

120426/09-14; 067 EX 120222/09-56; 067 EX 119516/09-15; 067 EX

140113/08-17; 067 EX 142480/08-13; 067 EX 139665/08-16; 067 EX

141285/08-16; 067 EX 138673/08-16; 067 EX 138843/08-16; 067 EX

3778/09-42; 067 EX 3727/09-14; 067 EX 136690/09-16; 067 EX 114661/09-13;

067 EX 111364/09-25, atd.
(náhrada hotových výdajů)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

 

Stěžovatelka

se domáhala zrušení více než 1402 rozhodnutí soudního exekutora

s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná v čl.

2, čl. 4, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, v čl. 2, čl.

4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 6 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka uvedla, že ve více než

1800 případech byla požádána soudním exekutorem o poskytnutí

součinnosti. Těmto žádostem bezvýjimečně vyhověla, když po formální i

obsahové stránce požadované informace soudnímu exekutorovi řádně i

včasně poskytla, přičemž včas u soudního exekutora uplatnila také nárok

na náhradu věcných nákladů. Soudní exekutor však v každém jednotlivém

případě usnesením právo na úhradu věcných nákladů stěžovatelce nepřiznal

s odůvodněním, že požadovaná výše věcných nákladů, které stěžovatelka

požaduje nahradit, je stanovena na základě vlastního jednostranného

rozhodnutí stěžovatelky a toto není podrobně specifikováno a doloženo

kvalifikovaným výpočtem a částka není stanovena na základě obecně

závazného předpisu ani smlouvy. Podle stěžovatelky není možné, aby

soudní exekutor uložil povinnost poskytnout součinnost, aniž by se řádně

vypořádal s věcnými náklady s tím spojenými ve formě přiznáni práva na

jejich náhradu, neboť tehdy, kdy je soukromoprávní subjekt povinen činit

velmi specifické a nákladné úkony, k jejichž potřebě v žádném případě

nezavdal příčinu, by nebylo v souladu s principy spravedlnosti, aby byl k

jejich provedení nucen vynakládat nemalé prostředky bez nároku na

jakoukoli finanční kompenzaci.

 

Stěžovatelka

je přesvědčena, že napadená rozhodnutí jsou výrazem extrémní svévole v

soudním rozhodování a představují flagrantní prolomení výše uvedených,

ústavním pořádkem zaručených práv, kdy soudní exekutor shodně ve všech

případech nerespektoval kogentní normu obsaženou v ust. § 5 a § 43 odst.

1 OSŘ a ust. § 38 odst. 5 ZoB, resp. tyto interpretoval v extrémním

rozporu s principy spravedlnosti a zcela v rozporu s právní praxí

nepřiznal stěžovatelce ani částečnou náhradu jejích nákladů, to vše při

jejím řádném splnění svých zákonných povinností. Stěžovatelka navrhuje,

aby Ústavní soud 1402 v záhlaví uvedených usnesení soudního exekutora

svým nálezem zrušil.

 

 

II. senát - veřejné ústní jednání
11. 5. 2011 11:00
- 11. 5. 2011 12:00
Sp. zn.: II. ÚS 165/11
Soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová
Navrhovatelé: M. M.,zastoupený JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 10. 11. 2010 č.j. 21 Cdo 3409/2009-395, rozsudku Krajského soudu v

Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 10. 2. 2009 č.j. 29 Co

873/2008-379 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18.

10. 2006 č.j. 1 C 386/2000-328
(spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

 

Ústavní

stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť

je přesvědčen, že jimi bylo zasaženo do základního práva na soudní

ochranu garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6

Úmluvy o lidských právech a  základních svobodách a též právo na ochranu

vlastnictví garantované čl. 11 Listiny.

 

Dále

stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů byla zkráceno jeho

základní právo vlastnit a užívat majetek. Soudy rozhodly o neplatnosti

několika kupních smluv a stěžovateli není zřejmé, z jakého důvodu soudy

tuto skutečnost dovodily. Stěžovatel připomněl, že uvedené nemovitosti

nabyl v dobré víře a nebyly mu zřejmé žádné okolnosti, které by

nasvědčovaly tomu, že prodávající by nemusel být vlastníkem nemovitostí,

které převádí. S odkazem na svou dobrou víru provedl na předmětných

nemovitostech zhodnocení ve výši několika milionů korun a navíc

stěžovatel tvrdí, že vlastnické právo ke shora uvedeným nemovitostem

vydržel. Od roku 1998 předmětné nemovitosti držel jako oprávněný

držitel, přičemž k vyhlášení rozsudku Krajského soudu došlo až v roce

2009, tj. až více než 10 let poté, co se stal zápisem do katastru

nemovitostí vlastníkem uvedených nemovitostí. Z uvedených důvodů

navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

 

 

I. senát - veřejné ústní jednání
11. 5. 2011 13:30
- 11. 5. 2011 15:30
Sp. zn.: I. ÚS 2576/10
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: H. M.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze

dne 1. 10. 2009, č. j. 22 Cdo 4911/2007-92, proti rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010, č. j. 20 Co 128/2007-101, a proti

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, č. j. 22 Cdo 1930/2010-115
(určení vlastnictví pozemků)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

  

V

ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení uvedených rozhodnutí

obecných soudů  pro porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v

čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Spor se týká

darovacích a kupních smluv k pozemkům, které byly užívány od 50. let

minulého století k rekreačním účelům uživatelem, který je veden v

evidenci nemovitostí. V současnosti je jako vlastník pozemků vedena

stěžovatelka na základě dědického rozhodnutí. Některé pozemky nejsou ve

smlouvě výslovně uvedeny jako převáděné pozemky, ale dle znaleckého

posudku byly však oceněny a jejich cena je obsažena zaplacené kupní

ceně.  Nejvyšší soud ale dovodil, že jestliže v daném případě nebyla

předmětná nemovitost uvedena v kupní smlouvě, nemohli ji právní

předchůdci stěžovatelky nabýt koupí a ani být se zřetelem k daným

okolnostem v dobré víře, že ji koupili. Stěžovatelka je ale názoru, že

právní předchůdci vzhledem k daným okolnostem byli v dobré víře, že jim

pozemky patří a že jejich držba byla oprávněná a lze proto započítat

jejich držbu, stejně jako držbu její pro účely vydržení pozemků.

 

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
13. 5. 2011 10:00
- 13. 5. 2011 10:30
Sp. zn.: I. ÚS 2541/09
Soudce zpravodaj: František Duchoň
Navrhovatelé: MUDr. P. B. zast. JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Praha 6, Radčina 18
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v

Praze ze dne 10. 6. 2009, čj. 28 Co 26/2009 - 218, a rozsudku Obvodního

soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2008, čj. 9 C 240/2006 - 174
(určení vlastnického práva k nemovitosti)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel

navrhuje zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi

došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva zakotveného v

čl. 11 Listiny základních práv a svobod.  Obvodní soud pro Prahu 5

vyhověl žalobě pronajímatele nemovitosti – Hlavní město Praha – protože

považoval nájemní smlouvu uzavřenou mezi obcí a stěžovatelem za

 neplatnou pro rozpor se zákonem. Tento rozpor shledal v neurčitosti

předmětu nájmu. Vycházel z rozhodnutí o registraci stěžovatele, podle

kterého měl poskytovat služby a provozovat obchodní a přednáškovou

činnost. Ve skutečnosti stěžovatel v pronajatých prostorách vykonával

redakci zdravotnického časopisu Regena a přípravu poradenských služeb ve

zdravotnictví. Stěžovatel tak podle obecného soudu nebytové prostory

užíval k jinému účelu než k jakému byly stavebně určen. Proti tomuto

rozsudku stěžovatel podal odvolání, o kterém rozhodl Městský soud

v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel

nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů a zdůrazňuje, že se v žádném

řízení neprokázalo, že by užíval předmětné prostory jinak než právě pro

administrativní účely.