Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled ústních jednání pro 19. týden roku 2011

V tomto týdnu se koná 5 jednání.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
11. 5. 2011 9:00
- 11. 5. 2011 9:10
Sp. zn.: II. ÚS 2388/10
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: JUDr. V. J., zastoupený JUDr. Martinem Láníčkem, advokátem, se sídlem AK v Ostravě.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 222/2010-126 ze dne 25. května 2010
(Odměna ustanoveného advokáta v civilních věcech)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel napadá ve své ústavní stížnosti rozhodnutí obecného soudu, kterým podle něj došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel byl usnesením soudu ustanoven zástupcem klienta v žalobě proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti a po pravomocném skončení věci vyúčtoval stěžovatel soudu odměnu za zastupování podle hodnoty sporu a náhradu hotových výdajů. Soud prvního stupně mu usnesením přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů mnohonásobně nižší, neboť dospěl k závěru, že hodnota sporu byla spekulativní, a z žalobních tvrzení nebylo možné učinit závěr ani o existenci základu nároku. Proto nebylo možné podle obecného soudu pro účely odměny vyjít z hodnoty sporu. Podle stěžovatele nemá oporu v žádném předpise tvrzení soudu, že lze nahradit tarif upravujícího odměnu advokáta tarifem ustanoveného opatrovníka a tím dramaticky snížit odměnu advokáta. Obecnému soudu vytýká, že nijak neodůvodnil ztotožnění výkonu zastoupení ustanoveného zástupce z řad advokátů s výkonem opatrovnictví, a že mu stran tohoto právního závěru nedal příležitost k argumentaci. Pouhý odkaz na nemožnost aplikace advokátního tarifu považuje za nedostatečný.

 

 

II. senát - veřejné ústní jednání
11. 5. 2011 9:30
- 11. 5. 2011 11:00
Sp. zn.: II. ÚS 543/11
Soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová
Navrhovatelé: BRE Bank S. A., organizační složka podniku, IČ 27943445, se sídlem Jugoslávská 1, 120 00 Praha 2, zastoupená JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení soudního exekutora č. j. 067 EX 219865/09-13; 067 EX 117445/09-18; 067 EX 118293/09-11; 067 EX 141833/09-12; 067 EX 219166/09-23; 067 EX 216228/09-28; 067 EX 120426/09-14; 067 EX 120222/09-56; 067 EX 119516/09-15; 067 EX 140113/08-17; 067 EX 142480/08-13; 067 EX 139665/08-16; 067 EX 141285/08-16; 067 EX 138673/08-16; 067 EX 138843/08-16; 067 EX 3778/09-42; 067 EX 3727/09-14; 067 EX 136690/09-16; 067 EX 114661/09-13; 067 EX 111364/09-25, atd.
(náhrada hotových výdajů)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

 

Stěžovatelka se domáhala zrušení více než 1402 rozhodnutí soudního exekutora s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 2, čl. 4, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, v čl. 2, čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka uvedla, že ve více než 1800 případech byla požádána soudním exekutorem o poskytnutí součinnosti. Těmto žádostem bezvýjimečně vyhověla, když po formální i obsahové stránce požadované informace soudnímu exekutorovi řádně i včasně poskytla, přičemž včas u soudního exekutora uplatnila také nárok na náhradu věcných nákladů. Soudní exekutor však v každém jednotlivém případě usnesením právo na úhradu věcných nákladů stěžovatelce nepřiznal s odůvodněním, že požadovaná výše věcných nákladů, které stěžovatelka požaduje nahradit, je stanovena na základě vlastního jednostranného rozhodnutí stěžovatelky a toto není podrobně specifikováno a doloženo kvalifikovaným výpočtem a částka není stanovena na základě obecně závazného předpisu ani smlouvy. Podle stěžovatelky není možné, aby soudní exekutor uložil povinnost poskytnout součinnost, aniž by se řádně vypořádal s věcnými náklady s tím spojenými ve formě přiznáni práva na jejich náhradu, neboť tehdy, kdy je soukromoprávní subjekt povinen činit velmi specifické a nákladné úkony, k jejichž potřebě v žádném případě nezavdal příčinu, by nebylo v souladu s principy spravedlnosti, aby byl k jejich provedení nucen vynakládat nemalé prostředky bez nároku na jakoukoli finanční kompenzaci.

 

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadená rozhodnutí jsou výrazem extrémní svévole v soudním rozhodování a představují flagrantní prolomení výše uvedených, ústavním pořádkem zaručených práv, kdy soudní exekutor shodně ve všech případech nerespektoval kogentní normu obsaženou v ust. § 5 a § 43 odst. 1 OSŘ a ust. § 38 odst. 5 ZoB, resp. tyto interpretoval v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zcela v rozporu s právní praxí nepřiznal stěžovatelce ani částečnou náhradu jejích nákladů, to vše při jejím řádném splnění svých zákonných povinností. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud 1402 v záhlaví uvedených usnesení soudního exekutora svým nálezem zrušil.

 

 

II. senát - veřejné ústní jednání
11. 5. 2011 11:00
- 11. 5. 2011 12:00
Sp. zn.: II. ÚS 165/11
Soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová
Navrhovatelé: M. M.,zastoupený JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010 č.j. 21 Cdo 3409/2009-395, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 10. 2. 2009 č.j. 29 Co 873/2008-379 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. 10. 2006 č.j. 1 C 386/2000-328
(spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

 

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi bylo zasaženo do základního práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o lidských právech a  základních svobodách a též právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 Listiny.

 

Dále stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů byla zkráceno jeho základní právo vlastnit a užívat majetek. Soudy rozhodly o neplatnosti několika kupních smluv a stěžovateli není zřejmé, z jakého důvodu soudy tuto skutečnost dovodily. Stěžovatel připomněl, že uvedené nemovitosti nabyl v dobré víře a nebyly mu zřejmé žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že prodávající by nemusel být vlastníkem nemovitostí, které převádí. S odkazem na svou dobrou víru provedl na předmětných nemovitostech zhodnocení ve výši několika milionů korun a navíc stěžovatel tvrdí, že vlastnické právo ke shora uvedeným nemovitostem vydržel. Od roku 1998 předmětné nemovitosti držel jako oprávněný držitel, přičemž k vyhlášení rozsudku Krajského soudu došlo až v roce 2009, tj. až více než 10 let poté, co se stal zápisem do katastru nemovitostí vlastníkem uvedených nemovitostí. Z uvedených důvodů navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

 

 

I. senát - veřejné ústní jednání
11. 5. 2011 13:30
- 11. 5. 2011 15:30
Sp. zn.: I. ÚS 2576/10
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: H. M.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, č. j. 22 Cdo 4911/2007-92, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010, č. j. 20 Co 128/2007-101, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, č. j. 22 Cdo 1930/2010-115
(určení vlastnictví pozemků)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

  

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů  pro porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Spor se týká darovacích a kupních smluv k pozemkům, které byly užívány od 50. let minulého století k rekreačním účelům uživatelem, který je veden v evidenci nemovitostí. V současnosti je jako vlastník pozemků vedena stěžovatelka na základě dědického rozhodnutí. Některé pozemky nejsou ve smlouvě výslovně uvedeny jako převáděné pozemky, ale dle znaleckého posudku byly však oceněny a jejich cena je obsažena zaplacené kupní ceně.  Nejvyšší soud ale dovodil, že jestliže v daném případě nebyla předmětná nemovitost uvedena v kupní smlouvě, nemohli ji právní předchůdci stěžovatelky nabýt koupí a ani být se zřetelem k daným okolnostem v dobré víře, že ji koupili. Stěžovatelka je ale názoru, že právní předchůdci vzhledem k daným okolnostem byli v dobré víře, že jim pozemky patří a že jejich držba byla oprávněná a lze proto započítat jejich držbu, stejně jako držbu její pro účely vydržení pozemků.

 

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
13. 5. 2011 10:00
- 13. 5. 2011 10:30
Sp. zn.: I. ÚS 2541/09
Soudce zpravodaj: František Duchoň
Navrhovatelé: MUDr. P. B. zast. JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Praha 6, Radčina 18
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, čj. 28 Co 26/2009 - 218, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2008, čj. 9 C 240/2006 - 174
(určení vlastnického práva k nemovitosti)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel navrhuje zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.  Obvodní soud pro Prahu 5 vyhověl žalobě pronajímatele nemovitosti – Hlavní město Praha – protože považoval nájemní smlouvu uzavřenou mezi obcí a stěžovatelem za  neplatnou pro rozpor se zákonem. Tento rozpor shledal v neurčitosti předmětu nájmu. Vycházel z rozhodnutí o registraci stěžovatele, podle kterého měl poskytovat služby a provozovat obchodní a přednáškovou činnost. Ve skutečnosti stěžovatel v pronajatých prostorách vykonával redakci zdravotnického časopisu Regena a přípravu poradenských služeb ve zdravotnictví. Stěžovatel tak podle obecného soudu nebytové prostory užíval k jinému účelu než k jakému byly stavebně určen. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů a zdůrazňuje, že se v žádném řízení neprokázalo, že by užíval předmětné prostory jinak než právě pro administrativní účely.