Přehled ústních jednání pro 20. týden roku 2011

13.05.2011

V tomto týdnu se konají 2 jednání.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu

17. 5. 2011 13:30 - 17. 5. 2011 14:00

Sp. zn.: II. ÚS 543/11

Soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová

Navrhovatelé:

BRE Bank S. A., organizační složka podniku, IČ 27943445, se sídlem

Jugoslávská 1, Praha 2, zastoupená JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem,

se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4

Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané

akty: Ústavní stížnost proti rozhodnutím soudního exekutora č. j. 067

EX 219865/09-13; 067 EX 117445/09-18; 067 EX 118293/09-11; 067 EX

141833/09-12; 067 EX 219166/09-23; 067 EX 216228/09-28; 067 EX

120426/09-14; 067 EX 120222/09-56; 067 EX 119516/09-15; 067 EX

140113/08-17; 067 EX 142480/08-13 atd.

(náhrada hotových výdajů)

I. poschodí, senátní místnost č. 152

 

Stěžovatelka

se domáhala zrušení více než 1402 rozhodnutí soudního exekutora s

tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 2,

čl. 4, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, v čl. 2, čl.

4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 6 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka uvedla, že ve více než

1800 případech byla požádána soudním exekutorem o poskytnutí

součinnosti. Těmto žádostem bezvýjimečně vyhověla, když po formální i

obsahové stránce požadované informace soudnímu exekutorovi řádně i

včasně poskytla, přičemž včas u soudního exekutora uplatnila také nárok

na náhradu věcných nákladů. Soudní exekutor však v každém jednotlivém

případě usnesením právo na úhradu věcných nákladů stěžovatelce nepřiznal

s odůvodněním, že požadovaná výše věcných nákladů, které stěžovatelka

požaduje nahradit, je stanovena na základě vlastního jednostranného

rozhodnutí stěžovatelky a toto není podrobně specifikováno a doloženo

kvalifikovaným výpočtem a částka není stanovena na základě obecně

závazného předpisu ani smlouvy. Podle stěžovatelky není možné, aby

soudní exekutor uložil povinnost poskytnout součinnost, aniž by se řádně

vypořádal s věcnými náklady s tím spojenými ve formě přiznáni práva na

jejich náhradu, neboť tehdy, kdy je soukromoprávní subjekt povinen činit

velmi specifické a nákladné úkony, k jejichž potřebě v žádném případě

nezavdal příčinu, by nebylo v souladu s principy spravedlnosti, aby byl k

jejich provedení nucen vynakládat nemalé prostředky bez nároku na

jakoukoli finanční kompenzaci.

 

Stěžovatelka

je přesvědčena, že napadená rozhodnutí jsou výrazem extrémní svévole v

soudním rozhodování a představují flagrantní prolomení výše uvedených,

ústavním pořádkem zaručených práv, kdy soudní exekutor shodně ve všech

případech nerespektoval kogentní normu obsaženou v ust. § 5 a § 43 odst.

1 OSŘ a ust. § 38 odst. 5 ZoB, resp. tyto interpretoval v extrémním

rozporu s principy spravedlnosti a zcela v rozporu s právní praxí

nepřiznal stěžovatelce ani částečnou náhradu jejích nákladů, to vše při

jejím řádném splnění svých zákonných povinností. Stěžovatelka navrhuje,

aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všech 1402 v záhlaví uvedených

usnesení soudního exekutora.

 

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu

20. 5. 2011 14:00 - 20. 5. 2011 15:00

Sp. zn.: III. ÚS 1735/10

Soudce zpravodaj: Jan Musil

Navrhovatelé: Daniel SLABOCH

Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané

akty: usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2010 č.j. 9 To

151/2010-36 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 2. 2010 č.

j. 3 PP 15/2010-27

(podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, právo na spravedlivý proces)

I. poschodí, senátní místnost č. 152

 

Stěžovatel

namítá, že k porušení uvedených ústavních práv mělo dojít zejména tím,

že Krajský soud, který rozhodoval o jeho stížnosti proti shora uvedenému

usnesení o podmínečném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody,

vydal své rozhodnutí v neveřejném zasedání bez slyšení odsouzeného,

který tak byl zbaven možnosti vyjádřit se ke skutkovým zjištěním. Ačkoli

stížnostní soud správně rozhodl, že podmínky pro podmíněné propuštění z

výkonu trestu odnětí svobody je třeba posuzovat podle nového trestního

zákoníku, který je pro pachatele příznivější, než předchozí právní

úprava, stěžovatel dále dovozuje, že se tím soud dopustil se de facto

analogického pochybení jako prvoinstanční soud, neboť svou argumentaci o

údajném nesplnění podmínek podmíněného propuštění zdůvodnil závažností

spáchaného trestného činu. K tomu stěžovatel uvádí, žetakové kritérium

však bylo již dávno z trestního zákona vypuštěno a v době rozhodování k

němu nebylo možno přihlížet. Tím mělo být zasaženo do jeho základního

práva na spravedlivý proces.