Přehled ústních jednání pro 21. týden roku 2012

18.05.2012

V tomto týdnu se koná 7 jednání.

Plénum - veřejné ústní jednání
22. 5. 2012 13:30
- 22. 5. 2012 16:00
Sp. zn.: Pl. ÚS 38/11
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým

Navrhovatelé: Sdružení nezávislých kandidátů Obce Bohy, jehož jménem

jedná zmocněnkyně D. L. a Ing. A. L., oba zastoupeni JUDr. Zdeňkem

Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, a L. K., zastoupený JUDr.

Jaroslavem Savkem, advokátem, se sídlem v Teplicích
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. listopadu 2011, č. j. 30 A 47/2011-141
Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení a na vydání předběžného opatření.
(Volby do zastupitelstev obcí - účelové přihlašování voličů k trvalému pobytu.)
sněmovna

 

Ústavní

soud obdržel dva návrhy na zrušení v záhlaví označeného usnesení

Krajského soudu v Plzni. Nejprve doručil návrh stěžovatel L. K., který

je přesvědčen, že napadeným usnesením došlo k zásahu do ústavně

zaručených základních práv. Poté byl doručen návrh stěžovatelů Sdružení

nezávislých kandidátů obce Bohy a Ing. A. L.. Taktéž tvrdí, že napadené

rozhodnutí porušuje jejich základní práva garantovaná Listinou

základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a

základních svobod, jakož i principy volebního práva a soutěže

politických stran zakotvené v Listině, Ústavě České republiky a

Mezinárodním paktu o občanských a politických právech; konkrétně tak

zmiňují čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 21 odst. 3 a 4 Listiny, čl. 6

odst. 1 Úmluvy, čl. 5 a čl. 102 Ústavy České republiky a čl. 25 písm.

c) Paktu. Usnesením pléna Ústavního soudu byly z důvodu hospodárnosti a

efektivnosti řízení obě věci spojeny ke společnému řízení.

 

Napadeným

usnesením krajský soud rozhodoval o návrhu stěžovatelů na prohlášení

neplatnosti voleb do zastupitelstva obce Bohy, odůvodněném účelovým

nárůstem voličů v obci, kdy osoby v mnoha případech v příbuzenských

vztazích zejména ke kandidátům jedné (ze dvou) volební strany se

formálně přihlásily k trvalému pobytu v obci, aby tak získaly aktivní

volební právo. Soud nejprve připomněl důvody, pro které předchozí

opakované volby, jejichž platnost byla zpochybněna s týmž argumentem,

rušil. Zásadní skutečností pro rozhodnutí aktuálního návrhu pak dle jeho

názoru bylo, zda více než šest měsíců, které uplynuly od předchozích

opakovaných voleb prohlášených za neplatné a během kterých se na situaci

nic podstatného nezměnilo, je dobou dostatečně dlouhou na to, aby došlo

ke změně pohledu na regulérnost dalších opakovaných voleb, zatížených

shodnými či obdobnými praktikami zpochybňujícími jejich zákonnost a

regulérnost. Dospěl k závěru, že ano, protože od opakovaných voleb, před

jejichž konáním se udály vytýkané změny v trvalém pobytu voličů, více

než šest měsíců, a o bezprostřednosti se tedy hovořit nedá.

 

Podle

stěžovatele L. K. se krajský soud vůbec nezabýval zásadní otázkou, tedy

zda 45 osob přihlášených k trvalému pobytu v obci před volbami konanými

v říjnu 2010 či dubnu 2011 na jejím území žilo a mělo v úmyslu se zde

skutečně zdržovat, jakož i otázkou s tím související, tedy zda je dána

jistota či alespoň vysoká míra pravděpodobnosti ovlivnění výsledků voleb

tímto jednáním. Krajský soud neprovedl podle stěžovatele v tomto směru

patřičné dokazování stran nově přihlášených osob ani nezohlednil

skutková tvrzení navrhovatele.

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
22. 5. 2012 15:30
- 22. 5. 2012 16:00
Sp. zn.: IV. ÚS 3383/11
Soudce zpravodaj: Vlasta Formánková

Navrhovatelé: E. M, zastoupená JUDr. Dušanem Divišem, advokátem

advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost směřující proti usnesení

Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1138/2010-104 ze dne 31. srpna 2011 a

proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 325/2009-65

ze dne 30. října 2009
(právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení jejího

práva na soudní a jinou právní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a

násl. Listiny základních práv a svobod a práva vlastnit majetek

zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.  Okresní soud v Jičíně v řízení o

žalobě stěžovatelky o určení vlastnického práva k nemovitostem usnesením

zamítl námitku nedostatku pravomoci Okresního soudu v Jičíně

k projednání této žaloby, vznesené žalovaným FFS Czech, s.r.o. (dále jen

"vedlejší účastník"). K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud

v Hradci Králové usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak,

že řízení se zastavuje a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu

účastníkovi náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady

odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl a žádnému

z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

 

Stěžovatelka

uzavřela s vedlejším účastníkem smlouvu o půjčce a dále smlouvu o

zajišťovacím převodu práv k nemovitostem, ve kterých byla sjednána

stejná rozhodčí doložka, dle které veškeré spory z dané smlouvy mají být

rozhodovány rozhodcem, a to buď fyzickou osobou jmenovanou ve smlouvě,

nebo Asociací arbitrů, která není stálým rozhodčím soudem. Na základě

uzavřených smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva byl vedlejší

účastník zapsán jako vlastník všech nemovitostí. S ohledem na podmínky

smlouvy stěžovatelka nebyla schopna splácet půjčku tak, jak bylo ve

smlouvě sjednáno a nastala tedy splatnost celého dluhu, který výrazně

narostl o smluvní pokuty. Díky rozsahu a způsobu zajištění neměla

stěžovatelka žádný majetek a zdroj příjmů, z něhož by mohla dluhy

uhradit. Ve snaze zjednat nápravu se stěžovatelka následně opakovanými

žalobami obrátila na soud. Žalobou se domáhala určení vlastnického práva

k nemovitostem, jichž se týkal zajišťovací převod vlastnického práva.

Bylo podle ní totiž zjevné, že sjednané rozhodčí doložky určují

rozhodcem osoby spřízněné věřiteli, tedy osoby nikoli nestranné a

nezávislé na stranách sporu. Žaloby však soudy odmítly projednat s

poukazem na to, že byla sjednána rozhodčí doložka, a není tedy dána

pravomoc soudů. Rozhodnutí soudů nižších instancí nezměnil ani Nejvyšší

soud, který dovolání stěžovatelky odmítl.

 

 

 

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
23. 5. 2012 8:00
- 23. 5. 2012 8:30
Sp. zn.: Pl. ÚS 23/09
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: Okresní soud v Jičíně
Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Přezkoumávané akty: Návrh na zrušení ustanovení § 34 odst. 3 a 4 zák.

č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem

funkce představitelů státní moci a některých státních orgánu a soudců,

ve znění zákona č. 138/1996 Sb., č. 287/1997 Sb., č. 155/2000 Sb., č.

231/2001 Sb., č. 425/2002 Sb., č. 420/2002 Sb., č. 309/2002 Sb., č.

427/2003 Sb., č. 49/2004 Sb., č. 359/2004 Sb., č. 626/2004 Sb., č,

127/2005 Sb. č. 361/2005 Sb., č. 388/2005 Sb., č. 362/2003 Sb., č.

531/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č, 261/2007 Sb. (část) a

č. 305/2008, „ve vztahů k soudcům“
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Navrhovatel

se svým návrhem domáhá zrušení citovaného ustanovení v záhlaví

uvedeného zákona a to „ve vztahu k soudcům“. Obrátil se na něj soudce

s žalobou na vyplacenou dávku nemocenského pojištění. Žalovaná částka

4 243 Kč představovala rozdíl mezi skutečně vyplacenými dávkami

nemocenského pojištění a průměrným platem soudce připadajícím na uvedené

dny nemoci. O uvedený rozdíl žalobce přišel v důsledku nabytí účinnosti

zákona č. 420/2002 Sb., kterým se zkracuje doba, po kterou je

představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům a

státním zástupcům poskytován plat při dočasné neschopnosti k výkonu

funkce a kterým se stanoví některá opatření v nemocenském pojištění

(péči) a v důchodovém pojištění, jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2003.

Tímto zákonem bylo mimo jiné novelizováno i ustanovení § 34 odst. 3 a 4

zák. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem

funkce představitelů státní moci a některých státních orgánu a soudců

(dále jen „zák. 236/1995 Sb.“) tak, že představiteli, jehož výkon funkce

se řídí zvláštním právním předpisem a zákoníkem práce a soudci

nenáleží, pokud se dále nestanoví jinak, plat za dobu, po kterou dočasně

nevykonává funkci z důvodů, pro které se podle zákoníku práce

zaměstnancům neposkytuje náhrada mzdy. Představiteli, jehož výkon funkce

se řídí zvláštním právním předpisem a zákoníkem práce a soudci, který

byl uznán dočasně neschopným k výkonu funkce, přísluší plat nejdéle po

dobu 20 pracovních dnů při téže dočasné neschopnosti k výkonu funkce

nebo při více dočasných neschopnostech k výkonu funkce vzniklých

v jednom kalendářním roce po tutéž dobu. Ostatním představitelům náleží z

důvodů a za podmínek stanovených ve větě první plat nejdéle po dobu 30

kalendářních dnů.

 

Před

novelou zákona byla platná úprava, kdy představiteli a soudci náleží

plat i po dobu, po kterou dočasně nevykonává funkci a po níž by mu podle

zvláštních předpisů jinak náležely dávky nemocenského pojištění

nahrazující započitatelný příjem, avšak nejdéle po dobu šesti měsíců.

Navrhovatel je toho názoru, že institut poskytování plného platu při

dočasné pracovní neschopnosti je třeba považovat za jednu ze součástí

záruk materiálního zabezpečení soudce. Proto plat soudců nemůže a ani

nesmí být pohyblivým faktorem, jehož vývoj je závislý na právě

vládnoucím seskupení.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
23. 5. 2012 8:30
- 23. 5. 2012 9:00
Sp. zn.: I. ÚS 2522/10
Soudce zpravodaj: Ivana Janů
Navrhovatelé: ČSOB Leasing, sa.s., Na Pankráci 310, Praha 4, zast. advokátem JUDr. Josefem Sedláčkem, Starobranská 4, Šumperk
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 29.4.2010, sp.zn. 69 Co 90/2010
(poškození předmětu leasingu )
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka,

právnická osoba, uzavřela leasingovou smlouvu s fyzickou osobou (dále

jen „zmocněnec“), v jejímž rámci udělila zmocněnci plnou moc mj. „k

uplatňování nároků z vad předmětu leasingu, včetně zastupování před

soudy a rozhodčími orgány, vyjma odstoupení od kupní smlouvy“ a „k

vyřizování případných pojistných a škodních událostí. Škodní událost

skutečně nastala, když na předmět leasingu spadla větev stromu.

Zmocněnec se pak vůči vlastníku stromu domáhal náhrady škody u soudu.

Tato žaloba byla vyhotovena advokátem, který byl v žalobě uveden jako

procesní zástupce stěžovatelky na základě procesní plné moci. Soud

I. stupně vyzval v rámci přípravy jednání stěžovatelku, zmocněnce a

advokáta, aby předložili soudu plnou moc s upozorněním, že jinak bude

řízení zastaveno. Jelikož dotčené osoby doložily soudu pouze leasingovou

smlouvu, soud řízení zastavil. Odvolání nevyhověl ani odvolací soud

s tím, zmocněnec nebyl oprávněn udělit plnou moc další osobě a ani nebyl

z leasingové smlouvy oprávněn k zastupování v této věci před soudem.

V rozhodnutí odvolacího soudu shledává stěžovatelka porušení svého práva

na spravedlivý proces a odepření spravedlnosti. Stěžovatelka napadá

ústavní stížností usnesení odvolacího soudu, jemuž vytýká porušení svého

práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a

svobod (dále jen „Listina“), způsobené tím, že jak soud I. stupně, tak

odvolací soud neposkytly soudní ochranu právům stěžovatelky.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
23. 5. 2012 10:00
- 23. 5. 2012 10:30
Sp. zn.: I. ÚS 3177/11
Soudce zpravodaj: Ivana Janů
Navrhovatelé: Hlavní město Praha, zast. JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, Karlovo nám. 18, Praha 2
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: rozsudek NS ze dne 10.8.2011, sp.zn. 28 Cdo

3586/2010, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.4.2010, sp.zn. 36

Co 44/2009, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9.10.2008,

sp.zn. 13 C 38/2006
(historický majetek města)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel

napadá uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu

v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 a navrhuje jejich

zrušení. Podle stěžovatele obecné soudy svým postupem a rozhodnutím

porušily jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména v čl. 96

Ústavy ČR, čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod, byla

porušena rovnost práv účastníků řízení před soudem, které zaručuje čl.

96 Ústavy, tj. právo na spravedlivý proces, a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dle

něhož je soudce vázán při rozhodování zákonem, a že došlo k porušení

čl. 11 Listiny, podle nějž má každý právo vlastnit majetek.

 

V roce

2006 stěžovatel podal vůči vedlejšímu účastníkovi žalobu o určení svého

vlastnického práva ke specifikované budově v kat. úz. Libeň, která byla

v jeho vlastnictví k 31.12.1949  s tvrzením, že podle § 2 odst. 1

písm. c) zák. č. 172/1991 Sb. přešla jakožto historický majetek do jeho

vlastnictví ke dni 24. 5. 1991.  Dále uvedl, že jeho nárok byl prokázán

v jiném řízení, v němž se domáhal určení vlastnického práva k pozemku,

na kterém předmětná budova stojí. Vedlejší účastník se žalobou

nesouhlasil, namítal vydržení vlastnického práva a připomínal postup při

privatizaci areálu, do kterého předmětná budova patří.

 

Stěžovatel

namítá, že mu rozhodování Nejvyššího soudu působí značné problémy, kdy

je nucen řešit řadu obdobných sporů, a upozornil na změnu právního

názoru Nejvyššího soudu k historickému majetku obcí. Stěžovatel se

zabývá konstrukcí § 2 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., zejména posouzením

tzv. historického majetku obcí, jako podmínky pro restituci nemovitostí

dle uvedeného ustanovení. Zejména zdůraznil, že pro restituci je

důležitá skutečnost, že obec byla vlastníkem pozemku ke dni 31. 12.

1949, a nikoliv, zda její vlastnictví trvalo jen jeden den a zda byly

naplněny všechny atributy vlastnického práva či nikoliv. Stěžovatel

poukazuje na skutečnost, že současná rozhodovací praxe neodpovídá

judikatuře Nejvyššího soudu před rokem 2006, kdy byl výklad v podstatě

opačný, neboť se naopak dle něj (dokonce stejného senátu) i v případě

stejného rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci o

historický majetek jednalo. Podle stěžovatele jde o ničím neodůvodněnou

změnu rozhodování, která narušuje právní jistotu.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
23. 5. 2012 10:30
- 23. 5. 2012 11:00
Sp. zn.: II. ÚS 3011/11
Soudce zpravodaj: Dagmar Lastovecká
Navrhovatelé: Ing. M. F.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011 sp. zn. 28 Co 263/2011
(náklady řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo

porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo

vlastnit majetek, zakotvené čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních

práv a svobod. Stěžovatelce bylo elektronickým platebním rozkazem

Obvodního soudu pro Prahu 10 uloženo zaplatit žalobci OSPEN s.r.o.

částku 272,- Kč a nahradit mu náklady řízení v celkové výši 5.400,- Kč,

vypočtené dle ust. § 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. (odměna advokáta 4.500,- K)

a ust. § 11 odst. 1 písm. a) d) a § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb.,

(advokátního tarifu). Předmětem sporu byl nedoplatek za plyn ve výši

272,- Kč, který stěžovatelka nevedla v patrnosti a nebyla původním

věřitelem, Pražskou plynárenskou a.s., o jeho zaplacení ani upomenuta.

Stěžovatelka je dlouhodobým a bezproblémovým odběratelem plynu od

uvedené společnosti. Proti shora uvedenému elektronickému platebnímu

rozkazu podala stěžovatelka odvolání pouze do výroku o nákladech řízení,

neboť přiznaná výše nákladů je nepřiměřená vzhledem k předmětu sporu.

Městský soud však napadený výrok o nákladech řízení potvrdil, aniž by

zohlednil judikaturu Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka

prostřednictvím shora citovaného rozhodnutí krajského soudu odkazovala.

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
23. 5. 2012 11:00
- 23. 5. 2012 11:30
Sp. zn.: II. ÚS 3388/11
Soudce zpravodaj: Dagmar Lastovecká
Navrhovatelé: H. V.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro

Prahu 2 ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 22 C 140/2008, rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 sp. zn. 29 Co 185/2009 a usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1521/2010
(náklady řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

se domáhá zrušení citovaných rozhodnutí obecných soudů ve věci žaloby o

poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena její ústavně

zaručená základní práva zakotvená v článcích 36 odst. 1 a 37 odst. 2

Listiny základních práv a svobod. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro

Prahu 2 se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníku přiměřeného

zadostiučinění ve výši 500 000 Kč na základě průtahů a nepřiměřené délky

řízení. Soud napadeným rozsudkem žalobě částečně vyhověl a uložil

vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovatelce částku 45 000 Kč do

tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbývající části pak

žalobu zamítl (výrok II.) a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá

právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti výrokům II. a III.

rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatelka odvolala. Městský soud

v Praze rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem

potvrdil (výrok I.) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Rozhodnutí odvolacího soudu

stěžovatelka napadla dovoláním, jež Nejvyšší soud shora citovaným

usnesením jako nepřípustné odmítl (výrok I.). Žádnému z účastníků

nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatelka

vytýká obecným soudům, že ve svých rozhodnutích nesprávně a v rozporu

s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se ke čl. 6

odst. 1 Úmluvy posoudily předpoklady odpovědnosti státu za nemateriální

újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu

ustanovení § 13 odst. 1 věta 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za

škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným

úředním postupem. V projednávané věci podle stěžovatelky obecné soudy

nevyhodnotily a nevyčíslily procentuálně úpravu částky přiměřeného

zadostiučinění a nesprávně zohlednily okolnosti daného případu, což

v konečném důsledku vyústilo v nesprávnou aplikaci § 31a odst. 3 zákona

č. 82/1998 Sb. Ústavně zaručená základní práva stěžovatelky měly obecné

soudy porušit také tím, že jí nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení

s chybným odůvodněním rozhodnutí.