I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
11. 6. 2012 8:00 - 11. 6. 2012 8:30
Sp. zn.: I. ÚS 3016/11
Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský
Navrhovatelé: a) N. H. K., b) L. T. T. H., c) S. M. N. L.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti výroku II. a III. rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 1684/2010 - 363
(Domovní prohlídka; Zbavení osobní svobody, stíhání, obvinění, zadržení a zatčení; Ochrana soukromého a rodinného života)
I. poschodí, senátní místnost č. 151
Stěžovatelé se domáhají zrušení uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých základních práv spatřují jednak ve skutečnosti, že rozsudek Nejvyššího soudu dle stěžovatelů relativizuje skutečnost, že stěžovatel byl veřejně skandalizován s uvedením své fotografie, jména a příjmení v tisku a v TV Nova jako zločinec a mafián. Podle stěžovatelů unikly údaje o vyšetřování od Policie České republiky a ke skandalizaci stěžovatele by nedošlo, nebýt jeho nedůvodného trestního stíhání. Nejvyšší soud nepovažoval za prokázané, že by k úniku informací z trestního spisu došlo od Policie České republiky, ačkoliv odjinud být získány podle stěžovatelů nemohly (již následujícího dne po zásahu Policie ČR došlo k publikaci podrobného článku v deníku „Aha!“ a byla odvysílána reportáž v pořadu TV Nova „Na vlastní oči" s uvedením detailů a osobních údajů, které znala podle stěžovatele pouze Policie ČR). Nejvyšší soud podle stěžovatelů rovněž přehlédl, že k ničemu takovému by nikdy nedošlo, nebýt od počátku nedůvodného trestního stíhání stěžovatele. Bez ohledu na újmu umocněnou medializaci případu stěžovatele Nejvyšší soud uzavřel, že částka 100 000 Kč přiznaná stěžovateli, jakožto zadostiučinění, není nízká, naopak že je částkou poměrně vysokou. S tímto tvrzením stěžovatelé nesouhlasí.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
13. 6. 2012 13:30 - 13. 6. 2012 14:00
Sp. zn.: I. ÚS 919/09
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: Mgr. Ing. M. N.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne l5. 1. 2009 sp. zn. 3 As 40/2008, proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. 5 Ca 327/2007, proti
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 5 A
151/2002, proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví v
Praze ze dne 16. 9. 2002 č. j. O-65486 a proti rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví v Praze ze dne 9. 9. 2001 č. j.: O-65486
(opožděné podání žaloby)
I. poschodí, senátní místnost č. 151
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze, jímž došlo k odmítnutí jeho správní žaloby z důvodu jejího opožděného podání. Tato žaloba směřovala proti dalšímu napadenému rozhodnutí, a to proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, jenž zamítl rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze, kterým bylo rozhodnuto o výmazu stěžovatelovy ochranné známky z rejstříku ochranných známek. Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu v Brně pak byla v průběhu předmětného řízení odmítnuta další stěžovatelova správní žaloba, jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že není příslušný k jejímu projednání. Stěžovatel podal správní žalobu k Vrchnímu soudu v Praze s návrhem na zrušení správního rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví o výmazu ochranné známky. Dne 1. 1. 2003 vstoupila v účinnost nová legislativní úprava správního soudnictví a Vrchní soud přestal býti příslušný a jako neskončenou věc předal žalobu Nejvyššímu správnímu soudu. Ten o žalobě rozhodl tak, že žaloba se odmítá; uvedl, že se jedná o věc soukromého práva, kterou podle ustanovení novelizované části páté o. s. ř. projednávají v plné jurisdikci obecné soudy a nikoliv specializované senáty krajských soudů. Zároveň stěžovatele poučil, že takovou žalobu je možno podat do jednoho měsíce k soudu příslušnému podle § 249 a § 250 o. s. ř., přičemž účinky procesních úkonů zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle soudního řádu správního. Stěžovatel podal znovu stejnou správní žalobu k Městskému soudu v Praze, protože byl toho názoru, že soudní příslušnost „je správná“ u tohoto soudu a neobrátil se tedy na obecný soud.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
15. 6. 2012 8:30 - 15. 6. 2012 9:30
Sp. zn.: IV. ÚS 3653/11
Soudce zpravodaj: Pavel Holländer
Navrhovatelé: V. K.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 21. září 2011 sp. zn. 26 Cdo 4904/2010 a rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 13. července 2010 sp. zn. 56 Co 171/2010.
(Vyklizení bytu)
I. poschodí, senátní místnost č. 152
Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích práv vyplývajících z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v konečném důsledku z ustanovení čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Navrhovatelka se spolu se svým manželem domáhala uzavření smlouvy o převodu bytu v Ostravě - Moravské Ostravě do jejího vlastnictví. Vzhledem k tomu, že odpůrce odmítl splnit svou zákonnou povinnost a tuto smlouvu uzavřít dobrovolně, byla nucena vymáhat uzavření smlouvy v soudním řízení, které bylo zahájeno v roce 1998 a do dnešního dne není z důvodu záměrného obstrukčního přístupu odpůrce skončeno. Usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo žalovanému Bytovému družstvu uloženo učinit prohlášení vlastníka budovy. Toto pravomocné rozhodnutí soudu odpůrce podle stěžovatelky již léta nerespektuje, čímž závažným způsobem zasahuje do práv navrhovatelky. Naopak zahájil řízení o vyklizení bytu na základě výpovědi z nájmu bytu, která byla učiněna v rozporu se zákonem. Postup odpůrce hodnotí stěžovatelka jako účelový ve snaze zabránit tomu, aby navrhovatelce převedl byt do jejího vlastnictví, a svým postupem se snaží, aby navrhovatelka nesplnila 'podmínky stanovené v ust. § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, podle kterého osoba, které se má převádět byt do vlastnictví, musí být také nájemcem bytu. Odpůrce tak podle ní zneužil a zneužívá své vlastnické právo na úkor navrhovatelky, neboť svým postupem zcela záměrně upírá navrhovatelce její zákonné, právo předmětný byt nabýt do vlastnictví, což je podle navrhovatelky v příkrém rozporu s článkem 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod.