Přehled ústních jednání pro 26. týden roku 2012

22.06.2012

V tomto týdnu se koná 5 jednání.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
26. 6. 2012 15:30
- 26. 6. 2012 16:00
Sp. zn.: II. ÚS 2455/09
Soudce zpravodaj: Stanislav Balík
Navrhovatelé: P. J.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro

Prahu 3 čj Nc 13675/2004-23 ze dne 28. 2. 2005 a usnesení Městského

soudu v Praze čj. 19 Co 493/2005-43 ze dne 31. 1. 2006
(uznání vykonatelnosti cizozemského soudního rozhodnutí)
I. poschodí, senátní místnost č. 151


Stěžovatel

se domáhá zrušení uvedených soudních rozhodnutí pro porušení jeho

ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod. Stěžovatel ve své stížnosti stručně

zrekapituloval dosavadní průběh exekučního řízení, které bylo nařízeno

napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 na podkladě exekučních

titulů vydaných cizozemským soudem. Stěžovatel v této souvislosti uvádí,

že jeho obrana v exekučním řízení před obecnými soudy spočívala

v tvrzení, že o probíhajícím nalézacím řízení před Úředním soudem

v Chamu nevěděl a řízení se tak nemohl účastnit. Namítá, že exekuční

titul mu nebyl nikdy doručen, neboť o jeho existenci se dozvěděl až v

okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce, přičemž v exekučním

titulu jako účastník ani nebyl dostatečně označen tak, jak vyžaduje

český právní řád. Z rozhodnutí Úředního soudu v Chamu je dle něj patrné,

že soudu samotnému nebylo známo místo pobytu stěžovatele, přesto mu

neustanovil opatrovníka jako osobě neznámého pobytu a rozhodl. Odvolací

soud odvolání zamítl a Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
26. 6. 2012 16:00
- 26. 6. 2012 16:30
Sp. zn.: II. ÚS 3898/11
Soudce zpravodaj: Stanislav Balík
Navrhovatelé: K. N.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti výrokům II a III usnesení

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2011, čj. 1 Co 235/2011-59
(spravedlivý proces, náklady řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 151


Stěžovatel

se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho

základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod. Stěžovatel se domnívá, že závěry v záhlaví

uvedeného usnesení odvolacího soudu jsou založeny na extrémním nesouladu

mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením takovýchto zjištění,

v důsledku čehož mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

Tuto závažnou vadu spatřuje stěžovatel v chybné aplikaci ustanovení § 13

odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše

odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o

náhradě nákladů v občanském soudním řízení, k níž se odvolací soud

uchýlil v rámci přezkoumávání výroku prvoinstančního soudu, jímž byla

přiznána žalovanému náhrada na nákladech řízení v poloviční výši.

 

 

II. senát - veřejné ústní jednání
27. 6. 2012 8:00
- 27. 6. 2012 10:30
Sp. zn.: II. ÚS 1534/10
Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský
Navrhovatelé: JUDr. V. V.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro

Prahu 2 ze dne 12. 10. 2009 sp. zn. 14 C 23/2005 a usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. 39 Co 523/2009
(Právo vlastnit majetek, nabývání majetku; Právo na odměnu za práci)
I. poschodí, senátní místnost č. 151


Obvodní

soud pro Prahu 1 ustanovil v roce 2003 nemajetnému žalobci k ochraně

jeho zájmů advokáta, který v řízení před Ústavním soudem vystupuje jako

stěžovatel. Zmíněný žalobce se  domáhal na České republice – České

advokátní komoře náhrady škody ve výši cca 30 milionů korun z toho

důvodu, že žalovaná neustanovila právního zástupce pro řízení před

Ústavním soudem a zapříčinila zmaření zákonné lhůty k podání ústavní

stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 vyslovil svou místní nepříslušnost a

následně o věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2, který žalobu zamítl.

Jeho rozhodnutí potvrdil i Městský soud v Praze a Nejvyšší soud jeho

dovolání zamítl. Stěžovatel si následně v roce 2008 účtoval částku téměř

600.000,- Kč za 12 úkonů právní služby poskytnuté žalobci. Obvodní soud

pro Prahu 2 mu však svým usnesením přiznal odměnu za zastupování a

náhradu hotových výdajů ve výši 13 144,22 Kč, když při určení výše

odměny vycházel z advokátního tarifu. Proti rozhodnutí obvodního soudu

podal stěžovatel odvolání, načež bylo usnesením Městského soudu usnesení

soudu I. stupně změněno tak, že výše odměny a náhrada hotových výdajů

činí 25 610 Kč. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že

mechanický výpočet odměny advokáta odvíjející se od nereálného požadavku

jeho klienta by mohl vést i k tak absurdním důsledkům, že by se mohl

stát nástrojem bezpracného výdělku pro ustanoveného advokáta,

zastupujícího kverulantského klienta osvobozeného od soudních poplatků,

jenž zjevně mnohonásobně nadsadí rozsah požadovaného peněžitého plnění.

Stěžovatel však s právními závěry obecných soudů nesouhlasí a domnívá

se, že pro stanovení jeho odměny za právní zastoupení je nutno použít

ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Tvrdí dále, že obecné soudy

při svém rozhodování o výši odměny stěžovatele za právní zastoupení

použily zjevnou libovůli, šikanózní a pohrdavý postoj jak k advokátnímu

stavu, tak i k žalobci a porušily jeho ústavně zaručené právo na

legitimní očekávání, právo vlastnit majetek a právo podnikat a získávat

prostředky pro své životní potřeby prací.

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
28. 6. 2012 8:30
- 28. 6. 2012 9:00
Sp. zn.: IV. ÚS 1167/11
Soudce zpravodaj: Miloslav Výborný
Navrhovatelé: Občanské sdružení "Zubatého 1", Zubatého 1/269, Praha 5
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnosti proti rozsudkům Obvodního soudu

pro Prahu 5 ze dne 16. 10. 2008 č. j. 25 C 160/2006-157 a Městského

soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009 č. j. 15 Co 65/2009-182 a usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011 č. j. 28 Cdo 4132/2009-204
(výkon samosprávy při hospodaření s majetkem městské části Praha 5)
I. poschodí, senátní místnost č. 152


Stěžovatel

podává ústavní stížnost proti rozhodnutím uvedených obecných soudů,

kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že je vlastníkem

budovy v katastrálním území Smíchov, obec Praha. Stěžovatel tvrdí, že

napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na

samosprávu zakotvené v čl. 101 Ústavy a čl. 11 Listiny základních práv a

svobod, a to jeho i ústavně zaručená práva členů stěžovatele.

Stěžovatel je občanským sdružením, jehož členy jsou občané obce hl. m.

Praha s trvalým pobytem v Městské části Praha 5 (dále jen „MČ Praha 5") a

zároveň nájemci bytů nacházejících se v předmětné budově. Stěžovatel

jako občanské sdružení vznikl toliko za účelem privatizace předmětných

nemovitostí, přičemž tato MČ Praha 5 v rozporu s právními předpisy a za

nestandardních okolností uzavřela kupní smlouvu o prodeji těchto

nemovitostí s obchodní společností. Tímto jednáním byl stěžovatel

výrazně a účelově poškozen a bylo zasaženo do jeho práv a práv jeho

členů zaručených Ústavou a Listinou.

 

Nájemci

bytů v předmětné budově, kteří jsou členy stěžovatele, projevili zájem o

privatizaci předmětných nemovitostí již v r. 1992, ale tuto jejich

žádost MČ Praha 5 zamítla. Následně nájemci bytů tuto svou žádost

opakovali v r. 1997 a za účelem privatizace předmětných nemovitostí

založili občanské sdružení stěžovatele. MČ Praha 5 rozhodla o přímém

prodeji předmětných nemovitostí na základě žádosti nájemců bytů - členů

stěžovatele ze dne 10.10.2002 a zadala zpracování znaleckého posudku na

ocenění předmětných nemovitostí, který ocenil předmětné nemovitosti na

částku 28.647.150,- Kč. Na tento zveřejněný záměr reagoval stěžovatel

tím, že podal nabídku koupě předmětných nemovitostí za kupní cenu

28.650.000,- Kč. V této nabídce stěžovatel uvedl, že členové stěžovatele

jsou v případě, že MČ Praha 5 rozhodne o prodeji nemovitostí

stěžovateli, připraveni okamžitě založit bytové družstvo, které uzavře

smlouvu o převodu nemovitostí s MČ Praha 5. Při otevírání obálek s

nabídkami na koupi předmětných nemovitostí byla nabídka stěžovatele

jednoznačně nejvyšší. Starosta přesto požádal stěžovatele o zvýšení

nabízené kupní ceny na 33-35 mil. Kč a požádal o sdělení výsledné kupní

ceny. Stěžovatel zvýšil nabízenou kupní cenu na částku 33.300.000,- Kč.

Následně odsouhlasila Rada MČ Praha 5 nový záměr prodeje předmětných

nemovitostí za minimální kupní cenu 33.400.000,- Kč a oznámený záměr

obsahoval podmínku přijetí nabídky na koupi předmětných nemovitostí, a

to složení jistiny ve výši 5.000.000,- Kč na účet MČ Praha 5. Stěžovatel

byl podmínkou složení takto vysoké jistiny vyřazen z možnosti podat

novou nabídku na koupi předmětných nemovitostí, neboť jako neziskový

subjekt nemohl v tak krátkém čase zajistit úvěr, který měl předjednán až

v souvislosti s koupí nemovitostí, přičemž tento úvěr by získal jedině

za podmínky zřízení zástavního práva k nemovitostem a nikoli za účelem

složení jistiny, která mu umožní vůbec účast v nabídkovém řízení.

 Stěžovatel tedy kvůli pro něj nesplnitelné podmínce složení jistiny ve

výši 5 mil. Kč během dvou týdnů nemohl podat opětovnou nabídku na koupi

předmětných nemovitostí. Stěžovatel se domnívá, že postupem osob

jednajících za MČ Praha 5 byla stěžovateli odepřena účast v nabídkovém

řízení na koupi předmětných nemovitostí tím, že byla stanovena

diskriminační podmínka přijetí nabídky složení vysoké jistiny ve velmi

krátké lhůtě, kterou stěžovatel, složený z nájemců bytů, nemohl splnit.

 

I. senát - veřejné ústní jednání
28. 6. 2012 10:00
- 28. 6. 2012 12:30
Sp. zn.: I. ÚS 3741/11
Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský
Navrhovatelé: R. K.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 31. srpna 2011 č. j. 8 Tdo 1034/2011-25, rozsudku Vrchního soudu v

Praze, soudu pro mládež, ze dne 10. března 2011 sp. zn. 1 Tmo 5/2011
(Právo na soudní a jinou právní ochranu; Právo obviněného v trestním řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 151


Stěžovatel

se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho

základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod. Stěžovatel se domnívá, že závěry v záhlaví

uvedeného usnesení odvolacího soudu jsou založeny na extrémním nesouladu

mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením takovýchto zjištění,

v důsledku čehož mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

Soudem prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným proviněním loupeže

podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (dále jen „TrZ“) a § 6

odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění

pozdějších předpisů. Skutek měl spáchat společně s komplicem, kdy

se chtěli po předchozí společné dohodě zmocnit peněz. Přepadli starší

ženu, které strhli z ramene kabelku a odcizili jí z ní věci v hodnotě

přes tří tisíce korun. Poškozená utrpěla zlomeninu paže a dlouhou dobou

se léčila. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání

osmnácti měsíců, se zkušební dobou v trvání tří let za současného

vyslovení dohledu. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody. Soud

prvního stupně považoval výpověď stěžovatele za nevěrohodnou, účelovou a

lživou. Stěžovatelova výpověď byla jednoznačně vyvrácena výpovědí jeho

komplice.

 

Stěžovatel

poukazuje na předchozí zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, kterým

bylo soudu prvního stupně uloženo doplnění dokazování, zejména, aby

vyjasnil okolnosti předání uloupených věcí, neboť existovaly pochybnosti

o spoluúčasti stěžovatele na předmětné loupeži. V průběhu doplnění

dokazování spoluobviněný doznal, že doposud stále lhal a žádné věci

pocházející z loupeže stěžovateli nepředal. Setrval pouze na jediném

dílčím tvrzení, a to, že iniciátorem celé zločinné akce byl právě

stěžovatel. Přesto však soud prvního stupně setrval na svém původním

stanovisku a stěžovatele uznal vinným provinění loupeže. Odvolací soud

následně zcela změnil svůj předcházející náhled podložený prokázanými

skutečnostmi, který nahradil hypotetickými úvahami a uznal stěžovatele

vinným „pouze“ pomoci k provinění loupeže. Vzhledem ke skutečnosti, že

byl stěžovatel odsouzen na základě výpovědi nedůvěryhodného člověka,

podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl jako

nedůvodné, neboť bylo namítáno toliko chybné hodnocení důkazů. Takové

stanovisko považuje stěžovatel za formalistické, a to i s ohledem na

vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se

ztotožnil s tvrzením stěžovatele, že skutková tvrzení soudů

z pořízených důkazů nevyplývají.