Přehled ústních jednání pro 37. týden roku 2012

07.09.2012

V tomto týdnu se koná 5 jednání.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu

 

11. 9. 2012 14:00 - 11. 9. 2012 14:30

Sp. zn.: II. ÚS 773/07

Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým

Navrhovatelé: I. J., Ing. A. P. a Ing. D. P.

Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané

akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

června 2007 č. j. 28 Cdo 3298/2006-221, rozsudku Krajského soudu v

Ostravě ze dne 30. května 2006 č. j. 11 Co 119/2006-204 a rozsudku

Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. května 2005 č. j. 30 C 148/92-180,

jakož i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2007 č. j. 28

Cdo 3258/2006-220, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května

2006 č. j. 11 Co 122/2006-207 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze

dne 29. června 2005 č. j. 30 C 414/92-170

(restituce, průtahy v řízení)

I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

 

Stěžovatelé

se domáhají zrušení uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být

porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 Úmluvy o

ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy

České republiky, a čl. 2 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

 

Ústavní

stížnosti byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami II.

ÚS 773/07 a IV. ÚS 2421/07 a Ústavní soud je svým usnesením ze dne 1.

prosince 2009 spojil ke společnému řízení, vedenému nadále pod sp. zn.

II. ÚS 773/07. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů

došlo k porušení ústavně garantovaných práv tím, že obecné soudy

vyložily restituční předpisy ústavně nekonformním způsobem, a přenesly

na ně riziko řádného výkonu práva, ačkoliv samy orgány státu při

restitučním procesu pochybily. Nadto poukazují na porušení svého práva

na soudní ochranu v důsledku průtahů u soudu prvého stupně.

 

Stěžovatelé

se žalobou v roce 1992 domáhali uzavření dohody o vydání pozemku

(zastavěná plocha, stavba na pozemku, garáž) v katastrálním území

Moravská Ostrava, a to z titulu restitučního nároku uplatňovaného podle

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v rozhodném znění.

O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě až dne 23.

května 2005 a žaloba byla zamítnuta. Soud prvního stupně totiž dospěl k

závěru, že vedlejší účastník coby právní nástupce povinné osoby ve

smyslu § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích nebyl k vydání

majetku řádně vyzván. Okresní soud vyšel z toho, že v řízení bylo

zprávou Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 2. května

2005 prokázáno, že ke dni nabytí účinnosti zákona o mimosoudních

rehabilitacích, tedy k 1. dubnu 1991, byl povinnou osobou státní podnik

Stavomontáže Ostrava, který byl již od ledna 1991 uveden v evidenci

nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků. Podle soudu však

stěžovatelé adresovali výzvu (žádost o navrácení majetku) datovanou dnem

3. dubna 1991 státnímu podniku Pozemní stavby Ostrava, neboť vycházeli z

výpisu z evidence nemovitostí ze dne 18. ledna 1991, kde byl jako

vlastník ještě uveden posledně jmenovaný státní podnik. Dle názoru soudu

si tak nepočínali dostatečně obezřetně a neučinili vše proto, aby výzvu

k vydání věci adresovali skutečné, a nikoli domnělé povinné osobě. Soud

prvního stupně také zjistil, že státní podnik Stavomontáže Ostrava

(tehdy v likvidaci) převedl nárokovaný majetek kupní smlouvou ze dne 17.

dubna 1992, to jest po uplynutí více jak jednoho roku ode dne nabytí

účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, na vedlejšího účastníka.

V této souvislosti soud poznamenal, že se jednalo o platný právní úkon,

jelikož na něj nedopadá blokační ustanovení § 9 odst. 1 zákona o

mimosoudních rehabilitacích, a to jednak proto, že povinná osoba o

vzneseném nároku ze strany stěžovatelů nevěděla, resp. vědět nemohla,

jednak proto, že v té době (a sice dnem 1. dubnem 1992) již podle soudu

prvního stupně uplynula lhůta pro vznesení nároku ve smyslu § 5 odst. 4

zákona o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud v tomto ohledu

vyjádřil svůj souhlas s náhledem Okresního soudu v Ostravě a napadený

rozsudek jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů

pro nepřípustnost odmítl.

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu

11. 9. 2012 14:30 - 11. 9. 2012 15:00

Sp. zn.: II. ÚS 1529/08

Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým

Navrhovatelé: Ing. P. M.

Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 357/2007-188 ze dne 26. března 2008

(náklady řízení)

I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

 

Rozsudkem

Krajského soudu v Ostravě bylo v rámci obchodního sporu (o pohledávky

úpadce) rozhodnuto také o nákladech řízení, a to tak, ve vztahu mezi

žalobcem a stěžovatelem přiznal soud právo na náhradu nákladů řízení

právě žalobci. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak žalobce, tak

žalovaný, každý ale proti jinému výroku rozsudku. Žalobce namítal, že mu

bylo vůči stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v

nesprávné výši, neboť soud stanovil sazbu odměny za zastupování

advokátem v řízení jen ve výši 6 200 Kč, když sazba odměny pro řízení v

jednom stupni měla dle žalobce být správně stanovena z peněžité částky,

která je předmětem řízení. Odvolacímu soudu proto navrhl, aby napadený

výrok změnil tak, že k nákladům připočítá sazbu odměny za zastupování ve

výši 184 073 Kč, případně ve výši 213 350 Kč.

 

Vrchní

soud v Olomouci však svým shora označeným rozsudkem rozhodnutí soudu

prvního stupně potvrdil a podaná odvolání výše zmíněných účastníků

řízení jako nedůvodná zamítl. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva

na spravedlivý proces především v tom, že Vrchní soud v Olomouci

nesprávně interpretoval a aplikoval ustanovení občanského soudního řádu,

dle kterého soud přizná náhradu nákladů řízení účastníku, který měl ve

věci plný úspěch proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Stěžovatel se však domnívá, že ve věci úspěch měl, a proto pro něj byl

výrok soudu, kterým byl zavázán k úhradě nákladů řízení žalobci,

překvapivý.

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu

11. 9. 2012 15:00 - 11. 9. 2012 15:30

Sp. zn.: II. ÚS 1528/12

Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým

Navrhovatelé: J. W.

Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané

akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě -

pobočky v Olomouci č. j. 55 To 30/2012-269 ze dne 8. února 2012

(procesní podání faxem)

I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

 

Stěžovatel

svojí ústavní stížností brojí proti rozhodnutí Krajského soudu, jímž

byla pro opožděnost zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního

soudu v Olomouci, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby

a nebyly přijaty jím nabídnutý písemný slib ani dohled probačního

úředníka. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jemu a jeho

obhájci bylo usnesení soudu prvního stupně oznámeno dne 18. ledna 2012,

jak správně konstatoval i soud druhého stupně. Třídenní lhůta k podání

opravného prostředku tak měla uplynout dne 21. ledna 2012, což byl den

pracovního klidu (sobota), a proto končila až dne 23. ledna 2012.

 

Toto

usnesení napadl stěžovatel stížností, která byla dne 23. ledna 2012

odeslána faxem na podatelnu soudu prvního stupně. Pokud soud druhého

stupně jako den doručení stížnosti uvádí den 25. ledna 2012, tak se

jedná o den doručení tohoto podání v jeho písemné podobě. Stěžovatel

tvrdí, že účastníku řízení nelze přičítat k tíži, pokud v soudní

evidenci nelze najít podání, a je v takovém případě nutné vycházet z

presumpce, že bylo podáno včas. Stěžovatel také poukazuje na skutečnost,

že doručení faxového podání je doložitelné potvrzením o doručení

faxového podání soudu prvního stupně a sdělením soudu prvního stupně.

Soud druhého stupně to však nezohlednil a podanou stížnost zamítl jako

opožděnou. Stěžovatel v postupu soudu druhého stupně shledává porušení

svého práva na spravedlivý proces.

 

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
13. 9. 2012 9:00
- 13. 9. 2012 9:30
Sp. zn.: II. ÚS 3/10
Soudce zpravodaj: Dagmar Lastovecká
Navrhovatelé: 1. A. K., 2. T. K., zastoupení JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph. D., advokátem se sídlem Praha 7, Komunardů 36
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze

dne 9. 10. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3920/2007 a proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006 sp. zn. 1 Co 256/2006
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelé

navrhují zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení

ustanovení čl. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a

svobod. Městský soud v Praze z části vyhověl žalobě stěžovatelů a uložil

žalované organizaci – Správa železniční dopravní cesty (vedlejší

účastník) povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 200 000,- Kč

jakožto náhradu nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a 3

občanského zákoníku. Co do částky 40 000,- Kč byly jejich žalobní nároky

zamítnuty, neboť nalézací soud považoval odškodnění ve výši 200 000,-

Kč pro každého ze stěžovatelů za adekvátní. Vrchní soud v Praze změnil

rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu stěžovatelů v částce 2 x

200 000,- Kč zamítl a současně potvrdil výrok soudu první instance, jímž

byly žalobní návrhy stěžovatelů zamítnuty. Dovolání stěžovatelů bylo

potom shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu z části zamítnuto a

z části odmítnuto. Předmětnými žalobami se stěžovatelé domáhali na

vedlejším účastníkovi zaplacení částky 240 000,- Kč pro každého

z žalobců jako náhrady imateriální škody, kterou utrpěli tím, že jejich

otec byl při železniční nehodě smrtelně zraněn, přičemž

k inkriminovanému železničnímu neštěstí došlo v přímé příčinné

souvislosti s pochybením pracovníka vedlejšího účastníka.

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
13. 9. 2012 11:15
- 13. 9. 2012 11:45
Sp. zn.: II. ÚS 2524/10
Soudce zpravodaj: Dagmar Lastovecká
Navrhovatelé: B. F., zastoupená Mgr. Janem Vylegalou, advokátem se sídlem v Olomouci, Božetěchova 9
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího

správního soudu ze dne 9. 6. 2010 č. j. 4 Ads 17/2010-88, rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2009 č. j. 18 Cad 47/2008-57,

rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009 č. j. 6 Ads

14/2009-41, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2008 č. j.

18 Cad 47/2008-19 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze

dne 4. 1. 2008 č. j. 476 220 488/428
(slovenské důchody)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

se domáhá zrušení označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tvrdí, že

těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená

základní práva dle čl. 30 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a

svobod (dále jen „Listina“), princip rovnosti dle čl. 1 Listiny, zásada

zákazu diskriminace dle čl. 3 Listiny a ze strany Nejvyššího správního

soudu též princip právní jistoty dle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Česká správa

sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) napadeným rozhodnutím přiznala

stěžovatelce od 1. 6. 2007 starobní důchod podle ustanovení § 29 písm.

a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších

předpisů, a podle čl. 46 odst. 2 nařízení Rady (EHS) 1408/71 ze dne 14.

6. 1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané,

samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se

v rámci Společenství, ve výši 3.738 Kč měsíčně. V odůvodnění uvedla, že

pro výši důchodu byla započtena doba pojištění získaná v českém systému

důchodového pojištění v délce 5264 dní a v slovenském systému

důchodového pojištění v délce 10711 dní. Proti rozhodnutí ČSSZ

stěžovatelka podala žalobu, o níž Krajský soud v Ostravě rozhodl shora

citovaným rozsudkem tak, že rozhodnutí ČSSZ pro vady řízení zrušil a věc

jí vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti ČSSZ však Nejvyšší

správní soud rozsudek krajského soudu rozsudkem zrušil a věc mu vrátil

k dalšímu řízení. Krajský soud poté žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti

tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší

správní soud pro nepřípustnost napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelka

v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že vždy byla státní občankou České

republiky a od 1. 9. 1984 byla zaměstnána u Českých drah, a. s., resp.

dříve Československých státních drah (dále jen „ČSD“), Kontroly

přepravních tržeb v Olomouci, která byla po celou dobu jejím místem

výkonu práce, a zde též podepsala pracovní smlouvu. Je přesvědčena, že

doba pojištění získaná do 31. 12. 1992 byla nesprávně považována za

slovenskou dobu pojištění.