III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
9. 10. 2012 9:00 - 9. 10. 2012 9:30
Sp. zn.: III. ÚS 3735/11
Soudce zpravodaj: Jiří Mucha
Navrhovatelé: Ing. J. Z.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. 37 Co 340/2009
(bezdůvodné obohacení, omezení vlastnického práva)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatel se domáhá zrušení označeného soudního rozhodnutí s tím, že postupem Krajského soudu v Brně i Městského soudu v Brně byla porušena jeho ústavní práva uvedená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem městského soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu na zaplacení částky 12 295,90 Kč s příslušenstvím, která měla představovat bezdůvodné obohacení, k němuž došlo z důvodu užívání pozemku ve stěžovatelově vlastnictví coby veřejného prostranství žalovaným, a dále jím bylo rozhodnuto, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Na základě stěžovatelova odvolání městský soud rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rovněž rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Jestliže totiž předmětný pozemek může užívat kdokoliv, pak jde o užívání obecné (a nikoliv obecní), a tudíž nelze argumentovat, že odpovědnost žalovaného je dána okruhem osob, které daný pozemek fakticky užívají. Nelze ani argumentovat tím, že je to obec, kdo rozhoduje, který pozemek bude veřejným prostranstvím, neboť obec o této skutečnosti nerozhoduje, příslušná vyhláška pouze deklaruje existující stav. Stěžovatel namítá dotčení svého vlastnického práva a současně to, že mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu. K tomu uvádí, že městský i krajský soud rozhodly ve věci zcela jinak, než jaká byla dosavadní rozhodovací praxe obecných soudů, resp. že se podstatným způsobem odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu.  

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
9. 10. 2012 9:30 - 9. 10. 2012 10:00
Sp. zn.: III. ÚS 1624/12
Soudce zpravodaj: Jiří Mucha
Navrhovatelé: P. K.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2012 č. j. 11 Co 46/2012-66 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. května 2011 č. j. 34 EXE 1054/2011-20
návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení
(právo na spravedlivý proces, rozhodčí řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatel se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí, protože je přesvědčen, že jejich vydáním došlo k porušení jeho základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 10 Ústavy České republiky a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil usnesením exekuci podle vykonatelného rozhodčího nálezu k uspokojení pohledávky oprávněné SMART Capital, a. s., ve výši 8 390 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že rozhodčí nález nemůže být exekučním titulem, neboť byl vydán na základě neplatně uzavřené rozhodčí smlouvy. Městský soud v Praze odvolání stěžovatele podle ustanovení § 44 odst. 7 věty druhé exekučního řádu odmítl ústavní stížností napadeným usnesením. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně otázky platnosti rozhodčí smlouvy. Podle stěžovatele je předmětná rozhodčí smlouva neplatná, s jejím vydáním nesouhlasil a o důsledcích pro něj vyplývajících z rozhodčí smlouvy při podpisu smlouvy o úvěru nevěděl. Stěžovatel dále uvádí, že předmětnou smlouvu o úvěru uzavíral v postavení spotřebitele s přesvědčením, že z jeho strany jde pouze o závazek ručitelský, nikoli spoludlužnický. Obchodní podmínky byly sice k předmětné smlouvě připojeny, on však je osobou práva neznalou, v době podpisu této smlouvy byl v časové tísni, smlouvu si přečetl jen letmo a nevšiml si, že ke smlouvě jsou připojeny nějaké obchodní podmínky. Stěžovatel dále vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkou neexistence vykonatelného exekučního titulu, kterým měl být v daném případě rozhodčí nález, a to v důsledku absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy (resp. doložky), a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že odvolací soud měl napadené usnesení soudu prvního stupně zrušit.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
10. 10. 2012 9:00 - 10. 10. 2012 9:20
Sp. zn.: II. ÚS 3750/11
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: M. H., zastoupený Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem v Praze
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 350/2011 ze dne 1. 11. 2011, a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Co 214/2010
(Odpovědnost za škodu způsobenou omezením osobní svobody)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatel se domáhá zrušení označených rozhodnutí. Rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 104.142 Kč, coby škody způsobené mu vykonáním vazby. Rozsudkem dovolacího soudu bylo jeho dovolání zamítnuto. Stěžovatel má za to, že postupem a rozhodnutím obou obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání. V tomto řízení byl více než půl roku ve vazbě. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo trestní stíhání zastaveno podle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, tedy protože se neprokázalo, že by skutek spáchal stěžovatel. Následně stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. Vedle nákladů na obhajobu, které mu byly v rozsahu 30.000 Kč vedlejším účastníkem řízení v průběhu řízení uhrazeny, požadoval také náhradu ve výši jeho průměrného měsíčního výdělku za dobu trvání vazby. Soud prvého stupně se ztotožnil s jeho právním názorem, že pracovní poměr ukončil žalobce po vzájemné dohodě se zaměstnavatelem zpětně ke dni 6. listopadu 2000 poté, co proti němu bylo zahájeno trestní stíhání a byl vzat do vazby, a tím, že pokud by žalobce nebyl trestně stíhán, pracovní poměr by neukončil. Odvolací soud však dospěl k závěru, že žalobce měl v zákonné dvouměsíční lhůtě napadnout žalobou neplatnost ukončení pracovního poměru. Protože tak neučinil, je ukončení pracovního poměru platné, a tudíž žalobci nelze náhradu škody za dobu trvání vazby přiznat. K dovolání stěžovatele se s názorem odvolacího soudu ztotožnil i dovolací soud.

IV. senát - veřejné ústní jednání
10. 10. 2012 10:00 - 10. 10. 2012 15:00
Sp. zn.: IV. ÚS 353/12
Soudce zpravodaj: Miloslav Výborný
Navrhovatelé: A. S.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11 2012 sp. zn. Nt 460/2011 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2012 sp. zn. 14 To 198/2011
(extradice do Ruské federace)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatel se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů s odvoláním na porušení svých ústavně zaručených práv. Konkrétně stěžovatel namítá, že obecné soudy jeho případ projednaly v rozporu s ustanoveními čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanoveními čl. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva") a ustanovením čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání.

Obecné soudy dle stěžovatele v rámci rozhodování o jeho extradici nepřihlédly k tomu, že zde existuje skutečná obava, že trestní řízení v Ruské federaci, v rámci kterého bude probíhat trestní stíhání stěžovatele, nebude odpovídat zásadám zakotveným zejména v čl. 6 Úmluvy či dokonce čl. 3 Úmluvy. Podle zpráv vládních i nevládních organizací, které stěžovatel ve svém návrhu citoval, jsou totiž zmíněná práva v Ruské federaci porušována zcela systematicky. Za významné ústavněprávní pochybení a porušení práva na spravedlivý proces považoval stěžovatel rovněž skutečnost, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo přijato v neveřejném zasedání, pročež stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost se v rámci závěrečné řeči k průběhu řízení jakýmkoli způsobem vyjádřit. Stěžovatel zároveň tvrdí, že Vrchní soud v Praze předjímal výsledek řízení o udělení mezinárodní ochrany ve fázi, kdy o této věci bylo rozhodnuto pouze správním orgánem prvního stupně.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
10. 10. 2012 13:30 - 10. 10. 2012 14:00
Sp. zn.: I. ÚS 3756/11
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: Společenství vlastníků jednotek Čílova 1805/3 pro dům č.p. 1805, obec Praha, k. ú. Břevnov, se sídlem Praha 6 - Břevnov, Čílova 1805/3
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3312/2009, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 16 Co 374/2008, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 C 16/2006
(vyklizení nebytových prostor)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované Pražské teplárenské, a. s. (vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem), aby vyklidila a vyklizené předala stěžovateli nebytové prostory situované v suterénu, tedy v prvním podzemním podlaží v Praze-Břevnově. Stěžovatel se domáhal vyklizení uvedených nebytových prostor, v nichž má žalovaný vedlejší účastník řízení umístěnu výměníkovou stanici. Žalovaný tvrdil, že předmětné prostory užívá na základě práva odpovídajícího věcnému břemenu, neboť se jedná o právo bezplatně užívat nebytové prostory k provozování, údržbě a opravám výměníkové stanice a ostatního zařízení pro rozvod tepla a teplé užitkové vody, a to na základě ustanovení § 22 zákona č. 79/1957 Sb. (tzv. elektrizační zákon) a § 18 prováděcího vládního nařízení č. 80/1957 Sb. Podle stěžovatele – žalobce toto zařízení pro rozvod tepla je uvedeným nařízením definováno jako tepelné vedení, jakož i tepelné stanice (výměníky, redukční a akumulační stanice) do rozlohy 30 metrů čtverečních. Stanice umístěná v domě však svou rozlohou 30 m čtverečních daleko přesahuje, a proto byl stěžovatel toho názoru, že se na ni shora uvedené předpisy nemohou vztahovat. Soud I. stupně však dovodil, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo věcné břemeno ze zákona právě na základě shora uvedených zákonných ustanovení. Původním rozsudkem Městského soudu v Praze byl citovaný rozsudek ve věci samé potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu bylo rozhodnutí městského soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v Praze pak rozsudkem rozsudek soudu I. stupně (znovu) potvrdil. Odvolací soud uvedl, že na straně žalovaného vedlejšího účastníka řízení byl dán omluvitelný právní omyl, spočívající v tom, že žalovaný vycházel z toho, že je oprávněným držitelem na základě § 22 elektrizačního zákona. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto s odůvodněním, že se nejedná o věc zásadního právního významu.