Přehled ústních jednání pro 41. týden roku 2012

05.10.2012

V tomto týdnu se koná 5 jednání.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
9. 10. 2012 9:00
- 9. 10. 2012 9:30
Sp. zn.: III. ÚS 3735/11
Soudce zpravodaj: Jiří Mucha
Navrhovatelé: Ing. J. Z.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. 37 Co 340/2009
(bezdůvodné obohacení, omezení vlastnického práva)
I. poschodí, senátní místnost č. 152


Stěžovatel

se domáhá zrušení označeného soudního rozhodnutí s tím, že postupem

Krajského soudu v Brně i Městského soudu v Brně byla porušena jeho

ústavní práva uvedená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a

svobod. Rozsudkem městského soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba

proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu na zaplacení částky 12 295,90

Kč s příslušenstvím, která měla představovat bezdůvodné obohacení,

k němuž došlo z důvodu užívání pozemku ve stěžovatelově vlastnictví coby

veřejného prostranství žalovaným, a dále jím bylo rozhodnuto, že

žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Na základě

stěžovatelova odvolání městský soud rozsudkem rozhodnutí soudu prvního

stupně potvrdil a rovněž rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů

řízení nepřiznává. Jestliže totiž předmětný pozemek může užívat

kdokoliv, pak jde o užívání obecné (a nikoliv obecní), a tudíž nelze

argumentovat, že odpovědnost žalovaného je dána okruhem osob, které daný

pozemek fakticky užívají. Nelze ani argumentovat tím, že je to obec,

kdo rozhoduje, který pozemek bude veřejným prostranstvím, neboť obec

o této skutečnosti nerozhoduje, příslušná vyhláška pouze deklaruje

existující stav. Stěžovatel namítá dotčení svého vlastnického práva

a současně to, že mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu. K tomu

uvádí, že městský i krajský soud rozhodly ve věci zcela jinak, než jaká

byla dosavadní rozhodovací praxe obecných soudů, resp. že se podstatným

způsobem odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu.  

  

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
9. 10. 2012 9:30
- 9. 10. 2012 10:00
Sp. zn.: III. ÚS 1624/12
Soudce zpravodaj: Jiří Mucha
Navrhovatelé: P. K.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v

Praze ze dne 23. února 2012 č. j. 11 Co 46/2012-66 a usnesení Obvodního

soudu pro Prahu 6 ze dne 2. května 2011 č. j. 34 EXE 1054/2011-20
návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení
(právo na spravedlivý proces, rozhodčí řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 152


Stěžovatel

se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí, protože je přesvědčen, že

jejich vydáním došlo k porušení jeho základních práv ve smyslu čl. 36

odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl.

10 Ústavy České republiky a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě

o ochraně lidských práv a základních svobod. Obvodní soud pro Prahu 6

nařídil usnesením exekuci podle vykonatelného rozhodčího nálezu

k uspokojení pohledávky oprávněné SMART Capital, a. s., ve výši 8 390 Kč

s příslušenstvím. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve

kterém namítal, že rozhodčí nález nemůže být exekučním titulem, neboť

byl vydán na základě neplatně uzavřené rozhodčí smlouvy. Městský soud

v Praze odvolání stěžovatele podle ustanovení § 44 odst. 7 věty druhé

exekučního řádu odmítl ústavní stížností napadeným usnesením. Stěžovatel

nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně otázky platnosti

rozhodčí smlouvy. Podle stěžovatele je předmětná rozhodčí smlouva

neplatná, s jejím vydáním nesouhlasil a o důsledcích pro něj

vyplývajících z rozhodčí smlouvy při podpisu smlouvy o úvěru nevěděl.

Stěžovatel dále uvádí, že předmětnou smlouvu o úvěru uzavíral

v postavení spotřebitele s přesvědčením, že z jeho strany jde pouze

o závazek ručitelský, nikoli spoludlužnický. Obchodní podmínky byly sice

k předmětné smlouvě připojeny, on však je osobou práva neznalou, v době

podpisu této smlouvy byl v časové tísni, smlouvu si přečetl jen letmo a

nevšiml si, že ke smlouvě jsou připojeny nějaké obchodní podmínky.

Stěžovatel dále vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho

námitkou neexistence vykonatelného exekučního titulu, kterým měl být

v daném případě rozhodčí nález, a to v důsledku absolutní neplatnosti

rozhodčí smlouvy (resp. doložky), a s odkazem na judikaturu Ústavního

soudu tvrdí, že odvolací soud měl napadené usnesení soudu prvního stupně

zrušit.

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
10. 10. 2012 9:00
- 10. 10. 2012 9:20
Sp. zn.: II. ÚS 3750/11
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: M. H., zastoupený Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem v Praze
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu

sp. zn. 28 Cdo 350/2011 ze dne 1. 11. 2011, a rozsudku Městského soudu v

Praze sp. zn. 35 Co 214/2010
(Odpovědnost za škodu způsobenou omezením osobní svobody)
I. poschodí, senátní místnost č. 151


Stěžovatel

se domáhá zrušení označených rozhodnutí. Rozsudkem odvolacího soudu byl

změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu tak, že byla zamítnuta žaloba

stěžovatele o zaplacení 104.142 Kč, coby škody způsobené mu vykonáním

vazby. Rozsudkem dovolacího soudu bylo jeho dovolání zamítnuto.

Stěžovatel má za to, že postupem a rozhodnutím obou obecných soudů bylo

porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní

stíhání. V tomto řízení byl více než půl roku ve vazbě. Usnesením

Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo trestní stíhání zastaveno podle §172

odst. 1 písm. c) trestního řádu, tedy protože se neprokázalo, že by

skutek spáchal stěžovatel. Následně stěžovatel uplatnil nárok na náhradu

škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení

trestního stíhání. Vedle nákladů na obhajobu, které mu byly v rozsahu

30.000 Kč vedlejším účastníkem řízení v průběhu řízení uhrazeny,

požadoval také náhradu ve výši jeho průměrného měsíčního výdělku za dobu

trvání vazby. Soud prvého stupně se ztotožnil s jeho právním názorem,

že pracovní poměr ukončil žalobce po vzájemné dohodě se zaměstnavatelem

zpětně ke dni 6. listopadu 2000 poté, co proti němu bylo zahájeno

trestní stíhání a byl vzat do vazby, a tím, že pokud by žalobce nebyl

trestně stíhán, pracovní poměr by neukončil. Odvolací soud však dospěl k

závěru, že žalobce měl v zákonné dvouměsíční lhůtě napadnout žalobou

neplatnost ukončení pracovního poměru. Protože tak neučinil, je ukončení

pracovního poměru platné, a tudíž žalobci nelze náhradu škody za dobu

trvání vazby přiznat. K dovolání stěžovatele se s názorem odvolacího

soudu ztotožnil i dovolací soud.

 

 

IV. senát - veřejné ústní jednání
10. 10. 2012 10:00
- 10. 10. 2012 15:00
Sp. zn.: IV. ÚS 353/12
Soudce zpravodaj: Miloslav Výborný
Navrhovatelé: A. S.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti proti usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 14. 11 2012 sp. zn. Nt 460/2011 a usnesení Vrchního

soudu v Praze ze dne 3. 1. 2012 sp. zn. 14 To 198/2011
(extradice do Ruské federace)
I. poschodí, senátní místnost č. 152


Stěžovatel

se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů s odvoláním na

porušení svých ústavně zaručených práv. Konkrétně stěžovatel namítá, že

obecné soudy jeho případ projednaly v rozporu s ustanoveními čl. 7 odst.

2, čl. 36 odst. 1 a 2, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a

svobod, ustanoveními čl. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva") a ustanovením čl. 3

Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu

zacházení či trestání.

Obecné soudy

dle stěžovatele v rámci rozhodování o jeho extradici nepřihlédly

k tomu, že zde existuje skutečná obava, že trestní řízení v Ruské

federaci, v rámci kterého bude probíhat trestní stíhání stěžovatele,

nebude odpovídat zásadám zakotveným zejména v čl. 6 Úmluvy či dokonce

čl. 3 Úmluvy. Podle zpráv vládních i nevládních organizací, které

stěžovatel ve svém návrhu citoval, jsou totiž zmíněná práva v Ruské

federaci porušována zcela systematicky. Za významné ústavněprávní

pochybení a porušení práva na spravedlivý proces považoval stěžovatel

rovněž skutečnost, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo přijato v

neveřejném zasedání, pročež stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost

se v rámci závěrečné řeči k průběhu řízení jakýmkoli způsobem vyjádřit.

Stěžovatel zároveň tvrdí, že Vrchní soud v Praze předjímal výsledek

řízení o udělení mezinárodní ochrany ve fázi, kdy o této věci bylo

rozhodnuto pouze správním orgánem prvního stupně.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
10. 10. 2012 13:30
- 10. 10. 2012 14:00
Sp. zn.: I. ÚS 3756/11
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler

Navrhovatelé: Společenství vlastníků jednotek Čílova 1805/3 pro dům

č.p. 1805, obec Praha, k. ú. Břevnov, se sídlem Praha 6 - Břevnov,

Čílova 1805/3
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty:

Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp.

zn. 28 Cdo 3312/2009, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.

11. 2008, sp. zn. 16 Co 374/2008, a proti rozsudku Obvodního soudu pro

Prahu 7 ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 C 16/2006
(vyklizení nebytových prostor)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Ústavní

stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí

orgánů veřejné moci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byla

zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované Pražské teplárenské, a. s.

(vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem), aby vyklidila a

vyklizené předala stěžovateli nebytové prostory situované v suterénu,

tedy v prvním podzemním podlaží v Praze-Břevnově. Stěžovatel se domáhal

vyklizení uvedených nebytových prostor, v nichž má žalovaný vedlejší

účastník řízení umístěnu výměníkovou stanici. Žalovaný tvrdil, že

předmětné prostory užívá na základě práva odpovídajícího věcnému

břemenu, neboť se jedná o právo bezplatně užívat nebytové prostory k

provozování, údržbě a opravám výměníkové stanice a ostatního zařízení

pro rozvod tepla a teplé užitkové vody, a to na základě ustanovení § 22

zákona č. 79/1957 Sb. (tzv. elektrizační zákon) a § 18 prováděcího

vládního nařízení č. 80/1957 Sb. Podle stěžovatele – žalobce toto

zařízení pro rozvod tepla je uvedeným nařízením definováno jako tepelné

vedení, jakož i tepelné stanice (výměníky, redukční a akumulační

stanice) do rozlohy 30 metrů čtverečních. Stanice umístěná v domě však

svou rozlohou 30 m čtverečních daleko přesahuje, a proto byl stěžovatel

toho názoru, že se na ni shora uvedené předpisy nemohou vztahovat. Soud

I. stupně však dovodil, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo věcné břemeno

ze zákona právě na základě shora uvedených zákonných ustanovení.

Původním rozsudkem Městského soudu v Praze byl citovaný rozsudek ve věci

samé potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu bylo rozhodnutí městského

soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v

Praze pak rozsudkem rozsudek soudu I. stupně (znovu) potvrdil. Odvolací

soud uvedl, že na straně žalovaného vedlejšího účastníka řízení byl dán

omluvitelný právní omyl, spočívající v tom, že žalovaný vycházel z toho,

že je oprávněným držitelem na základě § 22 elektrizačního zákona.

Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto s

odůvodněním, že se nejedná o věc zásadního právního významu.