Přehled ústních jednání pro 41. týden roku 2013

04.10.2013

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.10.2013 09:00 do: 07.10.2013 09:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: I. ÚS 215/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj:  JUDr. Ludvík David, CSc.
navrhovatelé: MUDr. Martin Tykva
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011 č. j. 21 Co 342/2011-59
stručná charakteristika: náhrada škody z výkonu veřejné moci

Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatele, v níž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 28 283,92 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Svůj nárok dovozoval ze skutečnosti, že  na základě  nezákonného příkazu k domovní prohlídce a jejího nezákonného provedení byly získány důkazy, na jejichž základě byla na stěžovatele podána obžaloba pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zákona. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích byl podle § 226 písm. c) tr. řádu obžaloby zproštěn.  Vzniklou škodu spatřoval stěžovatel v tom, že po podání obžaloby musel vynaložit náklady na svou obhajobu při hlavním líčení.  Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že kdyby nebylo nezákonné domovní prohlídky, nebylo by zahájeno trestní stíhání, nebyla by ani podána obžaloba a on by ve výsledku nemusel vynaložit náklady na právní služby v podobě zastupování obhájcem. Příčinnou nezákonného trestního řízení byla právě ona nezákonná domovní prohlídka. Bylo to právě násilné nezákonné vniknutí příslušníků policejního orgánu do bytu stěžovatele, které zavdalo první, a zároveň jediné podezření ze spáchání trestné činu v podobě nálezu zbraní, jež nebyly ve vlastnictví stěžovatele, ani v jeho držbě.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.10.2013 10:00 do: 09.10.2013 10:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: II. ÚS 1172/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
navrhovatelé: JUDr. Miloš Červenka
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 491/2009-138 ze dne 16. prosince 2009
stručná charakteristika: náklady řízení

Stěžovatel se domáhá odložení vykonatelnosti a následného zrušení označených výroků rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Městský soud v Praze rozhodoval o odvolání žalovaných - stěžovatele a společnosti INVESTMIXPRO a. s., IČ: 27242927 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, jímž nalézací soud vyhověl žalobě Pozemkového fondu České republiky (u Ústavního soudu má postavení vedlejšího účastníka) a určil, že smlouva o převodu pozemku, uzavřená mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem ohledně v rozsudku blíže specifikovaných pozemkových parcel v k. ú. Ruzyně, je neplatná (výrok I), a to pro rozpor se zákonem, neboť Pozemkový fond České republiky převáděl označené pozemky podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění rozhodném, bez jejich předchozího zařazení do veřejné nabídky ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění rozhodném. Ve vztahu k druhé žalované byla žaloba zamítnuta (výrok II.). O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl tak, že ve vztahu mezi vedlejším účastníkem (žalobcem) a stěžovatelem tyto s odkazem na zásadu iudicium duplex, kdy vyjasnění právního vztahu k dotčeným pozemkům bylo ku prospěchu oběma stranám sporu, nepřiznal (výrok III.), ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a druhou žalovanou vyslovil, že žádný z nich nemá na jejich náhradu právo (výrok IV.).

Městský soud v Praze napadeným odmítl odvolání druhé žalované (výrok I.), dále potvrdil ve výroku I. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně a současně jej změnil ve výroku III. tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 129 162 Kč (výrok II.), k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 127 377 Kč soud pak zavázal oba žalované (výrok III.). Odvolací soud shledal užití zásady iudicium duplex v odůvodnění nákladového výroku soudu prvního stupně za nepřiléhavé, neboť z povahy věci i ze způsobu obrany žalovaných je zřejmé, že určení neplatnosti předmětné smlouvy nemohlo být v jejich zájmu. K rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.10.2013 11:00 do: 09.10.2013 11:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: Pl. ÚS 41/10
typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
navrhovatelé: Nejvyšší správní soud
návrh na přezkoumávané akty:  návrh Nejvyššího správního soudu na vyslovení protiústavnosti § 32 odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu)
stručná charakteristika: zákon o azylu

Návrh senátu Nejvyššího správního soudu (dále též „navrhovatel“) na zrušení ustanovení § 32 odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu [tehdy platný název zákona zněl „o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu)“], dále též „napadené ustanovení“. Navrhovatel tento návrh podal poté, co v souvislosti se svou rozhodovací činností na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky dospěl k závěru, že napadené ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem.

Návrh na zrušení napadeného ustanovení byl podán v souvislosti s rozhodováním navrhovatele o kasační stížnosti stěžovatele podané proti usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta pro opožděnost dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního žaloba stěžovatele směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky. Tím bylo rozhodnuto, že stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu, jakož i že se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje podle ustanovení § 25 písm. i) téhož předpisu a bylo v něm konstatováno, že podání žaloby nemá odkladný účinek ve smyslu § 32 odst. 3 zákona o azylu.

V odůvodnění svého usnesení Krajský soud v Praze vyšel z toho, že žaloba byla předána k poštovní přepravě po uplynutí zákonné sedmidenní lhůty k jejímu podání. V kasační stížnosti stěžovatel poukázal na to, že důvodem opožděného podání žaloby byla jeho složitá osobní situace související s dalšími řízeními, která proti stěžovateli byla vedena a dlouhotrvající obava z návratu do vlasti, jež měla nepříznivý vliv na jeho psychický stav. Žalobu proto podal ve lhůtě uvedené v ustanovení § 40 odst. 5 s. ř. s. a pouze z důvodu jazykové bariéry a nedostatečného vysvětlení právních předpisů České republiky nepodal žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby.

Nejvyšší správní soud v návrhu na zrušení napadeného ustanovení nejprve při předběžném projednání věci nejprve zvážil, zda nelze v daném případě ustanovení § 32 odst. 2 písm. c) zákona o azylu, společně s relevantními ustanoveními s. ř. s., vyložit ústavně konformně tak, aby stěžovatel nebyl zkrácen na svém právu na soudní ochranu v důsledku nepřiměřeně krátké lhůty 7 dnů k podání žaloby proti tomuto rozhodnutí. Poté, co dospěl k nemožnosti takového výkladu, řízení o kasační stížnosti přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu, maje za to, že napadené ustanovení zákona o azylu je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.10.2013 08:30 do: 10.10.2013 09:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: I. ÚS 3758/11
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Ivana Janů
navrhovatelé: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2
návrh na přezkoumávané akty:  usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2011 sp.zn. 33 Cdo 49/2010
stručná charakteristika: Přípustnost dovolání

Stěžovatelka ústavní stížnosti napadá uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatelka se vůči vedlejším účastníkům domáhala zaplacení částky 60 000,- Kč s příslušenstvím. Okresní národní výbor v Uherském Hradišti uzavřel dne 11. 12. 1991 s vedlejšími účastníky smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavby, na jejímž základě jim poskytl příspěvek ve výši 60 000,- Kč na výstavbu rodinného domu v Boršicích. Ve smlouvě se vedlejší účastníci zavázali státní příspěvek vrátit při nedodržení některé ze specifikovaných podmínek a údajně od počátku prováděli výstavbu domu v rozporu se stavebním povolením, v roce 1994 stavební úřad dodatečně stavbu povolil podle odlišné dokumentace a vydal kolaudační rozhodnutí, kterým užívání dodatečně povolené stavby povolil. Poté ale Okresní úřad Uherské Hradiště toto kolaudační rozhodnutí zrušil. Stěžovatelka upozorňuje, že k poslednímu dni desetileté lhůty pro provedení výstavby a její pravomocné zkolaudování, tj. ke dni 11. 12. 2001, zde byl stav, že stavba rodinného domu nebyla zkolaudována a byla provedena v rozporu s projektovou dokumentací, čímž státu vzniklo právo na vrácení státního příspěvku.

Okresní soud v Uherském Hradišti žalobu zamítl, byť dospěl k tomu, že právo na vrácení státního příspěvku vzniklo, avšak výkon práva stěžovatelky na vrácení státního příspěvku posoudil jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to na základě úvahy, že k této situaci by nemuselo dojít, kdyby se správní orgány vyvarovaly chyb ve svých rozhodnutích. Stěžovatelka napadla rozsudek soudu I. stupně odvoláním, na jehož základě krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že stavebníci splnili sjednané podmínky a právo na vrácení státního příspěvku nevzniklo. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.