IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
17. 12. 2012 14:00 - 17. 12. 2012 14:30
Sp. zn.: IV. ÚS 444/11
Soudce zpravodaj: Miloslav Výborný
Navrhovatelé: M. R.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 č. j. 25 Cdo 2365/2008-164
(zákaz odlišného přístupu k obdobným právním institutům v některých právních odvětvích - výklad institutu náhrady škody)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

 

Stěžovatel jako žalobce se v soudním řízení domáhal odškodnění za škodu na zdraví, která mu vznikla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, kdy jako spolucestující osoba byl vážně zraněn. Zranění zanechala trvalé následky, nejvážnějším následkem je ochrnutí dolních končetin poškozeného a tak možný jeho pohyb pouze pomoci invalidního vozíku. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo pojišťovně Allianz uloženo zaplatit poškozenému navrhovateli částku 1 938 600,- Kč z titulu mimořádného zvýšení ztížení společenského uplatnění. Žaloba v části na zaplacení renty 14.580,- Kč měsíčně spolu s 2% úrokem z prodlení z částky 189.540,- Kč byla zamítnuta. Proti zamítavé části rozsudku se poškozený odvolal a Městský soud v Praze napadený zamítavý výrok rozsudkem potvrdil. Nejvyšší soud dovolání zamítl.

 

Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny. Neústavnost rozhodnutí je dána podle stěžovatele tím, že jsou v rozporu s hmotným právem zejména s ust. § 442 odst. 1 občanského zákona, kde je zakotven princip, že se hradí skutečná škoda, a to co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
18. 12. 2012 14:00 - 18. 12. 2012 14:15
Sp. zn.: I. ÚS 660/11
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: E. S.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3671/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 1 Co 33/2007, a proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 32 C 144/2003
(imateriální újma)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel je přesvědčen, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti žalované České republice, Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení 40.000 Kč za nemateriální újmu a žalované bylo uloženo zaplatit na náhradě řízení částku 7.675 Kč. Soud shledal stěžovatele úspěšného pouze „v tom rozsahu, že došlo k průtahům a základ nároku je tak dán“. Podle názoru soudu je morální satisfakce dostačující. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odvolání stěžovatele odmítnuto s tím, že neexistuje žádná otázka právního významu, kterou by měl Nejvyšší soud řešit.

 

Usneseními Okresního soudu Příbram z let 1976 a 1977 byly stěžovateli a devíti dalším osobám zabrány věci, které byly podle názoru soudu určeny k páchání trestného činu maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 trestního zákona, v tehdy platném znění. V případě stěžovatele se jednalo o 31 položek literatury náboženského charakteru, různé poznámky, kalendáře a magnetofonový pásek. Proti usnesení o zabrání věcí podal stěžovatel po změně režimu v roce 1990 podnět ke stížnosti pro porušení zákona, aby mohl získat zabrané věci zpět. Po jisté anabázi soud sdělil stěžovateli, že mu věci mají být vráceny a vyzval jej, aby si pro ně přijel. Když tak učinil, soud mu oznámil, že žádné věci nemá. Od podnětu ke stížnosti pro porušení zákona k výzvě, aby se stěžovatel dostavil pro své věci, které však nakonec stejně nedostal, přitom uplynulo více než osm a půl roku. To stěžovatel pokládá za tak nepřiměřenou dobu, že nestačí pouze konstatovat porušení jeho práva. Stěžovatel dále zdůraznil, že v řízení mělo jít o nápravu nezákonnosti způsobené za komunistického režimu; ve všech třech instancích rozhodovali či spolurozhodovali soudci, kteří tehdy byli sami členy Komunistické strany Československa. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv právě v komplexním pohledu na celý průběh řízení v jeho věci.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
18. 12. 2012 14:15 - 18. 12. 2012 14:45
Sp. zn.: I. ÚS 2056/12
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: J. H.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 7 To 190/2012
(účast na soudní rehabilitaci)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel navrhuje zrušení citovaného rozhodnutí pro porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která zaručují právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

 

Stěžovatel byl podle svého přesvědčení šikanován, a tehdejší právní klasifikace jeho činu byla zmatečná. Obecné soudy se nezabývaly tím, zda popsaný skutek vykazuje nějakou souvislost s trestným činem uvedeným v § 2 nebo § 4 zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění. Stěžovatel uvádí, že souvislost s trestným činem pobuřování podle § 100 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy platném znění, zde existuje. Takový trestný čin je výslovně uveden v § 2 odst. 1 písm. d/ zákona č. 119/1990 Sb. Nebylo jednoznačně stanoveno, zda se jedná o trestný čin výtržnictví či jinou právní kvalifikace. Stížnostní soud však takovou souvislost nezkoumal. Stěžovatel navrhoval, aby soud provedl dokazování svazkem Státní bezpečnosti „Zpěvák“, neboť z tohoto svazku by měla být patrná reálná souvislost s trestnými činy uvedenými v § 2 nebo § 4 zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění. V napadeném usnesení však o vyhodnocení tohoto svazku není nic uvedeno a rozhodnutí se opírá jen o Protokol o zadržení ze dne 17. 10. 1977 a interpretuje jej v neprospěch stěžovatele. Městský soud napadeným usnesením rozhodl ve výroku následovně: „Podle § 149 odst. 1 písm.a) tr.r. se napadené usnesení zrušuje a znovu se rozhoduje tak, že podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci a contrario, J. H. není účasten soudní rehabilitace ohledně zadržení policií ode dne 17.10.1977 v 15.00 hod. do 19.10.1977 v 15.00 hod.“. S tímto závěrem stěžovatel z uvedených důvodů zásadně nesouhlasí.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
18. 12. 2012 14:45 - 18. 12. 2012 15:30
Sp. zn.: I. ÚS 1703/09
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: Ing. A. M.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 590/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Co 496/2007 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 3 C 141/2004
(restituční věc)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení ústavně zaručených práv v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Okresní soud na počátku devadesátých let vydal pozemek bratrovi stěžovatelky a na základě tohoto rozhodnutí byl Pozemkovým fondem pozemek vydán v rámci restitučního nároku a stěžovatelce fond nepřiznal vlastnictví dotčené pozemkové parcely. Bratr stěžovatelky převedl pozemek na svou dceru. Tato skutečnost měla být překážkou faktického vydání nemovitosti další osobě s restitučním nárokem. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a konstatoval, že stěžovatelka sice „měla právní i morální nárok“ na vydání ideální 1/2 sporného pozemku; odvolací soud však nemůže tuto skutečnost zohlednit, neboť v době, kdy pozemkový úřad rozhodoval, byl již žádaný pozemek ve vlastnictví jiné fyzické osoby. Nejvyšší soud rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl, ale v odůvodnění kriticky zhodnotil právní výsledek zkoumaného případu, neboť mj. konstatoval, že „je více než pozoruhodné, co se stalo v restitučním řízení vedeném v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích počátkem 90. let před Okresním soudem Praha - východ“. Podle Nejvyššího soudu měla být přiznána každému ideální polovina vlastnictví k pozemku, což se nestalo.

 

Stěžovatelka svůj nárok k tomuto pozemku uplatnila i podle zákona o mimosoudních rehabilitacích; před vydáním shora uvedených rozhodnutí pozemkového úřadu jí byla rozsudkem Okresního soudu Praha - východ vydána jeho ideální polovina. Souběžně však u téhož soudu bylo vedeno jiné řízení, ve kterém bratr stěžovatelky uplatnil svůj nárok na celý pozemek s nepravdivým tvrzením, že další oprávněná osoba, tj. stěžovatelka, svůj nárok dle tohoto zákona neuplatnila.

 

 

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
20. 12. 2012 9:30 - 20. 12. 2012 10:00
Sp. zn.: Pl.ÚS 31/08
Soudce zpravodaj: Stanislav Balík
Navrhovatelé: Nejvyšší správní soud
Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Přezkoumávané akty: návrh Nejvyššího správního soudu na vyslovení protiústavnosti § 42 odst. 11 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, ve znění zákona č. 479/2003 Sb., č. 237/2004 Sb., č. 313/2004 Sb., č. 558/2004 Sb., č. 693/2004 Sb., č. 179/2005 Sb., č. 217/2005 Sb., č. 377/2005 Sb., č. 379/2005 Sb., č. 545/2005 Sb., č. 310/2006 Sb. a č. 575/2006 Sb., ve slovech „nebo dopravní prostředek“
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Navrhovatel má za to, že ustanovení § 42 odst. 11 písm. b) zákona o spotřebních daních je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s ustanoveními čl. 11 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Navrhovatel se petitem návrhu domáhá zrušení části ustanovení § 42 odst. 11 písm. b) zákona o spotřebních daních ve slovech „nebo dopravní prostředek“, v rubrice téhož podání však uvádí, že se zrušení napadeného ustanovení domáhá „v části týkající se uložení propadnutí dopravního prostředku vlastníku jako osobě odlišné od kontrolované osoby v případě, kdy je celnímu ředitelství znám“.

 

Rozhodnutím zamítlo celní ředitelství odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Karviná, kterým bylo vysloveno propadnutí dopravního prostředku ve vlastnictví žalobce - dodávkového vozidla Renault. Celní úřad Karviná rozhodnutím uložil propadnutí předmětného dopravního prostředku, jehož vlastníkem je odlišná osoba, než osoba kontrolovaná. Celní ředitelství Ostrava zamítlo odvolání vlastníka vozu s tím, že „hypotéza právní normy, tj. právní skutečnosti, s nimiž dotčená právní norma (§ 42 odst. 11 zákona o spotřebních daních) spojuje zásah do subjektivních práv třetích osob, včetně vlastníka dopravního prostředku, byly v posuzovaném případě naplněny a náležitě prokázány“. Krajský soud v Ostravě zrušil napadené rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava a vrátil mu věc k dalšímu řízení s tím, že „přisvědčil námitce žalobce poukazující na nedostatek úvahy správních orgánů obou stupňů ohledně zavinění či míry účasti žalobce na přepravě vybraných výrobků.“ Krajský soud dále dovodil, že celní orgány jsou podle ustanovení § 42 odst. 11 zákona o spotřebních daních oprávněny a nikoliv povinny přistoupit k uložení propadnutí dopravního prostředku a v rámci správního uvážení musí být vyhodnoceny veškeré okolnosti případu, a tedy i otázka účasti vlastníka propadající věci na jednání, v němž byl shledán rozpor se zákonem. S opačným právním názorem pak brojí Celní ředitelství Ostrava kasační stížností proti citovanému rozsudku krajského soudu. Důvod předložení věci Ústavnímu soudu pak spatřuje navrhovatel v tom, že bude v řízení o kasační stížnosti aplikovat návrhem napadené ustanovení zákona o spotřebních daních.