Přehled ústních jednání pro 7. týden roku 2012

10.02.2012

V tomto týdnu se koná 5 jednání.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu

14. 2. 2012 8:30 - 14. 2. 2012 9:00

Sp. zn.: I. ÚS 942/11

Soudce zpravodaj: Ivana Janů

Navrhovatelé: Daching, s.r.o., zast. advokátem JUDr. Milanem Zábržem, Veveří 57 Brno

Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané

akty: proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.1.2011, sp.zn. 16

Co 189/2010 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7.1.2010

sp.zn. 29 C 85/2007

(vlastnictví pozemků, spravedlivý proces)

I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

– právnická osoba – podala žalobu na určení, že námitky vedlejšího

účastníka vznesené ve stavebním řízení nejsou důvodné. Městský soud -

delší dobu nečinný - si nakonec vyžádal sdělení stavebního úřadu, který

mu sdělil, že stavební řízení přerušil do doby vydání rozhodnutí soudu

ve věci nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka. Městský soud

následně usnesením řízení zastavil a postoupil věc zpět stavebnímu úřadu

s tím, že věc nespadá do pravomoci soudu, ale do pravomoci stavebního

úřadu. Krajský soud stěžovatelčinu odvolání nevyhověl. Stěžovatelka

proto tvrdí, že postupem obou soudů došlo k porušení jejího práva na

řádný zákonný proces a práva na soudní ochranu.

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu

14. 2. 2012 13:00 - 14. 2. 2012 13:30

Sp. zn.: IV. ÚS 3476/11

Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský

Navrhovatelé: Ing. Z.Ch., zast. JUDr. Ondřejem Bultasem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ruská 40

Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané

akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.

září 2010 č. j. 11 A 78/2010-78, v rozsahu jeho výroku II., a rozsudku

Nejvyššího správního soudu ze dne 15. září 2011 č. j. 7 Ans 3/2011-118

návrh na přiznání náhrady nákladů řízení

(Právo na soudní a jinou právní ochranu; Práva účastníka soudního řízení )

I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovateli

bylo rozhodnutím rektora Univerzity Karlovy v Praze v srpnu 2009

přerušeno bakalářské studium z důvodu nezaplacení poplatku za studium.

Stěžovatel tento poplatek následně zaplatil a následně požádal děkana

fakulty o obnovení studia. Současně požádal o možnost vykonávat zkoušky z

dříve zapsaných předmětů v rozmezí celého akademického roku 2009/2010. O

těchto žádostech rozhodl děkan fakulty dvěma rozhodnutími, včetně

poučení, podle něhož mohl stěžovatel do třiceti dnů ode dne, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno, podat rektorovi prostřednictvím děkana fakulty

žádost o přezkoumání rozhodnutí.

 

Stěžovatel

podal proti druhému rozhodnutí opravný prostředek, k jehož vyřízení

došlo sdělením prorektora pro studijní záležitosti, v němž bylo uvedeno,

že jeho podání lze s ohledem na obsah posoudit jako žádost o

prodloužení individuálního studijního plánu protože ale proti takovému

rozhodnutí není opravný prostředek přípustný, nemá nesprávné poučení

vliv na právní moc napadeného rozhodnutí. Podanou žalobu správní soud

odmítl jako podanou po lhůtě. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud

zamítl. V důsledku porušení principu presumpce správnosti aktu veřejné

moci (a tedy judikované prekluze lhůty) se stěžovatel cítí být poškozen

na svém právu na spravedlivý proces.

 

  

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu

14. 2. 2012 13:30 - 14. 2. 2012 14:00

Sp. zn.: Pl. ÚS 19/11

Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský

Navrhovatelé: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, Praha 7

Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Přezkoumávané

akty: návrh Ministerstva vnitra na zrušení čl. VII obecně závazné

vyhlášky statutárního města Liberce č. 3/2009, o veřejném pořádku

(Veřejný pořádek; Vyhláška obce )

I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Ústavnímu

soudu byl doručen návrh Ministerstva vnitra na zrušení čl. VII obecně

závazné vyhlášky statutárního města Liberce č. 3/2009, o veřejném

pořádku, který zní: „V zájmu zachování veřejného pořádku, zdraví a

bezpečnosti občanů a návštěvníků města Liberec je v městské památkové

zóně5) na veřejném prostranství zakázáno formou pochůzkového prodeje

nabízet a prodávat výrobky a nabízet a poskytovat služby. “. Podle

navrhovatele je vyhláška v rozporu s ústavním pořádkem České republiky,

obecním zřízením a dalšími právními předpisy, neboť zákaz pochůzkového

prodeje (nabídka a prodej výrobků, jakož i nabídka a poskytování služeb)

je působností nikoli samostatnou, nýbrž přenesenou, a to na základě

zákonného zmocnění uvedeného v ustanovení § 18 odst. 3 živnostenského

zákona.

 

 

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu

14. 2. 2012 14:00 - 14. 2. 2012 15:00

Sp. zn.: Pl. ÚS 5/12

Soudce zpravodaj: Pavel Holländer

Navrhovatelé: K.H.

Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané

akty: Návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.

srpna 2011 č. j. 6 Ads 52/2009-88 a rozsudku Krajského soudu v Hradci

Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 29. ledna 2009 č. j. 52 Cad

35/2008-40.

(Právo na přiměřené zabezpečení ve stáří - vyrovnávací příspěvek)

I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel

se u Ústavního soudu domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu

a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, o

stanovení starobního důchodu. Stěžovatel byl od počátku 60. let minulého

století strojvedoucím, nejprve v pracovním vztahu s ČSD – Správou

severozápadní dráhy v Praze, poté byl převeden pod složku ČSD – Správa

východní dráhy se sídlem v Bratislavě. V lokomotivním depu Bratislava

pracoval rovněž jako strojvůdce až do 31. května 1993, kdy nastoupil

jako strojvůdce u Českých drah. Stěžovatel uvádí, že když v roce 2008

požádal o starobní důchod, přiznala mu Česká správa sociálního

zabezpečení starobní důchod ve výši 3.537,- Kč měsíčně. Pro stanovení

výše důchodu byla započtena doba pojištění získaná v českém systému

důchodového pojištění v délce 5062 dní a ve slovenském systému

důchodového pojištění v délce 11961 dní. Nárok na starobní důchod pak

dle ČSSZ vznikl pouze s přihlédnutím k dobám pojištění získaným ve

slovenském systému důchodového pojištění. Soud tak nezohlednil povinnost

vyplácet k starobnímu důchodu tzv. vyrovnávací příspěvek do výše, jaký

by osoba pobírala, pokud by se všechny doby odpracované na území bývalé

československé federace posuzovali podle českých právních předpisů a v

českém důchodovém systému.

 

Krajský

soud správní žalobu stěžovatele zamítl a jeho kasační stížnost následně

zamítl Nejvyšší správní soud, který se odvolával na stěžejní rozsudek

ESD, kdy Soudní dvůr dospěl k závěru, že se judikatura Ústavního soudu

ve věci slovenských důchodů se příčí zásadě zákazu diskriminace na

základě státní příslušnosti. Napadenými rozhodnutími se stěžovatel cítí

být dotčen ve svém základním právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve

stáří, v základním právu plynoucím z principů rovnosti a zákazu

diskriminace a v základním právu na soudní a jinou právní ochranu.

 

 

 I. senát - veřejné vyhlášení nálezu

15. 2. 2012 8:30 - 15. 2. 2012 9:00

Sp. zn.: I. ÚS 255/11

Soudce zpravodaj: Ivana Janů

Navrhovatelé: Hlavní město Praha, zast. advokátem JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, Karlovo nám. 18, Praha 2

Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané

akty: proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2010, sp.zn. 39 Cdo

3165/2001, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2010,

sp.zn. 64 Co 365/2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze

dne 23.4.200, sp.zn. 12 C 35/2003

(právo vlastnit nemovitosti )

I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel

- Hlavní město Praha - brojí proti tomu, že obvodní soud zamítl jeho

žalobu o určení vlastnického práva ke dvěma nemovitostem v kat. úz.

Libeň, když dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti nemohly náležet k

tzv. historickému majetku obce. Podle obvodního soudu obtíže s

přidělováním konsfiskátů v závěru roku 1949 vyřešil zák. č. 114/2000

Sb., dle něhož se příděly staly titulem pro obecní restituce, ovšem s

okamžikem nabytí vlastnictví obcí dnem 1.7.2000 a za předpokladu, že

nemovitosti byly k uvedenému dni ve vlastnictví České republiky.

 

Předmětné

nemovitosti však byly v rámci tzv. velké privatizace převedeny na

soukromou společnost, od níž je v roce 1999 zakoupili žalovaní. Odvolací

soud následně potvrdil rozsudek soudu I. stupně, a dovolání stěžovatele

proti rozsudku městského soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro

nepřípustnost. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy svým porušily jeho

základní práva, především pak rovnost práv účastníků řízení před soudem,

právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.