Při určování výše náhrady nemajetkové újmy pro pozůstalé po oběti dopravní nehody je nutné vzít v úvahu i majetkové poměry viníka

17.08.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 90/2016

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces. Dále zrušil i navazující usnesení Nejvyššího soudu, neboť po zrušení rozhodnutí krajského soudu nemůže samo z hlediska právní jistoty obstát.

Stěžovatel byl obecnými soudy uznán vinným trestným činem usmrcení z nedbalosti, kterého se dopustil tím, že nezvládl v důsledku nepřiměřeně vysoké rychlosti řízení a způsobil tak nehodu, v jejímž důsledku jeho spolujezdec na předním sedadle utrpěl mnohočetná zranění neslučitelná se životem, kterým na místě podlehl. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání sedmi let. Tři poškození (pozůstalí), kteří v rámci adhezního řízení uplatnili nárok na náhradu škody za duševní útrapy a v podobě nákladů pohřbu, byli okresním soudem odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávní s odůvodněním, že by bylo třeba vést složité dokazování, které by šlo zjevně nad rámce potřeb trestního řízení. K odvolání poškozených krajský soud tento výrok prvostupňového soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatel je podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu povinen nahradit poškozeným duševní útrapy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v celkové výši 2.575.000 Kč, se zbytkem uplatněných nároků byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto výroku bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť není možné mimořádným opravným prostředkem napadnout pouze rozhodování o nároku poškozených na náhradu škody. Stěžovatel v ústavní stížnosti mj. namítal, že krajský soud při posuzování nároku na odškodné nezkoumal naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti za vzniklou újmu a rozhodoval na základě domněnek a pravděpodobnosti, tedy nikoliv na základě dostatečně prokázaných skutečností.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. V nyní posuzované věci jde o relutární náhradu škody podle ust. § 2959 občanského zákoníku, podle kterého při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Citovaná právní úprava neposkytuje obecným soudům přesná vodítka pro její vyčíslení, proto Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14 shrnul judikaturou ustálená kritéria pro její určení, jedná se o kritéria jak na straně poškozeného (pozůstalého), tak na straně škůdce (osoby odpovědné).

V právě projednávaném případě závěr krajského soudu, týkající se intenzity vztahu poškozených se zemřelým nevyhovuje kritériím spravedlivého procesu, protože nemá oporu v provedených důkazech. Z výsledků provedeného dokazování nevyplývá podklad pro jednoznačný závěr krajského soudu o tom, že se v posuzovaném případě jednalo o pozitivně se vyvíjející rodinné vztahy, resp. o vztahy s vyšší intenzitou. Takový závěr totiž nelze usuzovat toliko ze skutečnosti, že poškození a zemřelý jsou v příbuzenském vztahu a žili ve společné domácnosti. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že tvrzení a prokázání požadovaných skutečností náleží poškozeným či jejich zmocněnci a soudy nemají povinnost prokazovat je nad rámec, který by byl v rozporu s požadavkem na rychlost a hospodárnost trestního řízení. V takovém případě by bylo namístě poškozené odkázat s takovým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ústavní soud musel přisvědčit také stěžovatelově námitce, podle které se krajský soud vůbec nezabýval kritériem majetkových poměrů stěžovatele, resp. otázkou, zda nejsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody ve smyslu § 2953 občanského zákoníku. Tyto úvahy se musí do odůvodnění rozhodnutí soudu o nároku na náhradu nemajetkové újmy promítnout a není možné, aby se jimi soud vůbec nezabýval, a to ani tehdy, pokud jde o případ újmy způsobené provozem vozidla, na kterou se vztahuje pojištění odpovědnosti z provozu vozidla podle zákona č. 68/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Výrok o povinnosti k náhradě újmy z adhezního řízení je totiž v plném rozsahu závazný pouze pro stěžovatele jako pojištěného škůdce, a nikoliv již pro pojistitele, který nemá v adhezním řízení zákonem zakotveno žádné procesní postavení a nemá tak procesní prostředky, jak toto řízení ovlivnit. Mohou proto nastat a v praxi nastávají např. případy, kdy je pojistitelem vyplacena poškozenému jako pojistné plnění menší částka, než jaká je výše soudem přiznaného nároku náhrady újmy vůči pojištěnému škůdci. Také mohou nastat případy, kdy o výplatě pojistného plnění, resp. jeho výši bude veden s pojistitelem spor, zatímco plnění uložené výrokem soudu o povinnosti k náhradě újmy bude vůči pojištěnému již exekvovatelné. S ohledem na uvedené je proto namístě zkoumat, zda uplatnění nároku na náhradu škody nebude mít pro pojištěného důsledky z ekonomických hledisek zcela likvidační.

Ústavní soud dodává, že v žádném případě skutkově nezpochybňuje značnou závažnost a neodčinitelnost následku, jejž stěžovatel svým jednáním způsobil. Je zřejmé, že v případech usmrcení z nedbalosti nelze pozůstalým oběti jejich ztrátu žádnou finanční částkou dostatečně kompenzovat. Trestní soud v adhezním řízení však ani za této situace nemůže rezignovat na náležité odůvodnění výroku o náhradě škody.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3456/15 je dostupný PDF zde (269 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu