Princip plného odškodnění je nutné zohlednit i u totální škody na vozidle

14.06.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 57/2017

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky České kanceláře pojistitelů a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Žalovaný (v tomto řízení vedlejší účastník) jako řidič a vlastník automobilu, k němuž neměl sjednáno povinné ručení, způsobil na území České republiky dopravní nehodu, při níž bylo zcela zničeno auto rakouského státního občana. Česká pojišťovna, a. s., která byla stěžovatelkou pověřena k likvidaci škody způsobené nepojištěným vozidlem, vyplatila poškozenému částku téměř 400 tisíc korun, neboť se jednalo o „totální škodu“. Stěžovatelka potom tuto částku pojišťovně nahradila z garančního fondu a domáhala se úhrady této částky zvýšené o vzniklé výdaje v řízení u obecných soudů po vedlejším účastníkovi. Žalobě o více než 440 tisíc Kč bylo v prvním stupni částečně vyhověno (výše škody byla vyčíslena na 232 tis. Kč + poplatek za vyřízení pojistné události 23 200 Kč), odvolací soud pak částku ještě navýšil o 180 tisíc, neboť na rozdíl od okresního soudu vycházel z cenových poměrů vozidel v Rakousku zjištěných dle revizního znaleckého posudku. Po kasačním zásahu Nejvyššího soudu však byla žaloba co do částky 180 tis. Kč zamítnuta. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, podle kterého se výše peněžité náhrady škody způsobené poškozením vozidla na území České republiky stanoví na podkladě cen platných v České republice a nezávisle na okolnostech nesouvisejících se škodnou událostí, kdy za takovou okolnost označil i státní občanství či bydliště poškozeného vlastníka vozidla, jemuž za škodu odpovídá osoba povinná k náhradě škody podle českého právního řádu. Při určení náhrady škody se vychází z obvyklé ceny věci k okamžiku zničení (poškození), popřípadě z nákladů na uvedení věci do původního stavu. Následné dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro nepřípustnost, protože stěžovatelkou vznesenou právní otázkou ohledně způsobu určení výše náhrady škody se Nejvyšší soud zabýval již ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí. Poté se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Nejvyššímu soudu je třeba především vytknout, že při svém rozhodování nerespektoval judikaturu Ústavního soudu k dané problematice. Nejvyšší soud setrval na právním názoru vysloveném ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí ve stejné věci, nicméně tento právní názor nekoresponduje se závěry Ústavního soudu, vyslovenými např. v nálezech sp. zn. II. ÚS 2221/07 či I. ÚS 1902/13. Tyto nálezy postulují princip – v maximální možné míře – plného odškodnění. Konstatuje se, že skutečnou škodou se rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody, a proto musí i rozsah náhrady škody zohlednit výši všech nutných prostředků, které byl poškozený nucen vynaložit k obnovení původního majetkového stavu. Tyto závěry je nutné aplikovat i na případ tzv. totální škody. Obecné soudy při rozhodování o náhradě škody pominuly, že náprava stavu po zásahu do majetku poškozeného – zjednaná třeba i koupí srovnatelného osobního automobilu poté, co došlo ke zničení původního vozidla, je zpravidla realizována tam, kde je věc užívána, což bylo v daném případě místo bydliště poškozeného.

Ústavní soud dodává, že se obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí nevyjádřily k otázce pravomoci českých soudů, ačkoliv v projednávané věci došlo k poškození vozidla registrovaného mimo Českou republiku a ve vlastnictví cizího státního občana. Podle Ústavního soudu je pravomoc českých soudů dána a právem rozhodným pro věc může být právo státu, na jehož území k nehodě došlo (čl. 3 haagské Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody). V úvahu ovšem přichází nastolení otázky přednosti z hlediska rozhodného práva, protože haagská úmluva vychází z práva místa spáchaného deliktu, zatímco v unijní úpravě (tzv. nařízení Řím II) dostává přednost místo, v němž se projevil škodní následek. V každém případě však ústavně konformní interpretace musí respektovat princip spravedlivého odškodnění, jak bylo popsáno výše.

Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který v novém řízení bude vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveném v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 155/16 je dostupný PDF zde (230 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu