Rdousící efekt při solárním odvodu nemůže být zkoumán v řízení o stížnosti na postup plátce daně

20.01.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 4/2015

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítl ústavní stížnost stěžovatele PT Energetická s.r.o., neboť napadenými rozhodnutími správních soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Stěžovatel provozuje fotovoltaickou elektrárnu a vyrobenou elektřinu dodává do distribuční sítě spol. ČEZ Distribuce, a.s. (plátce daně). Plátce daně nevyplatil stěžovateli celou fakturovanou částku za elektřinu dodanou v období únor až červen 2012, ale srazil z ní určitou částku jako tzv. solární odvod podle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Stěžovatel neúspěšně brojil proti této srážce prostřednictvím stížnosti na postup plátce daně u orgánů finanční správy a následně správních soudů, když tvrdil, že za současné situace vykazuje ztráty a solární odvod je pro něj likvidační. Podstatu ústavní stížnosti pak tvořila námitka, že obecné soudy chybně shledaly, že právním institutem k prokázání rdousícího efektu při solárním odvodu nemůže být stížnost na postup plátce daně dle ust. § 237 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, čímž mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví, práva podnikat i práva na soudní ochranu.

Ústavní soud dospěl, stejně jako Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 76/2013-57, k závěru, že v řízení o stížnosti na postup plátce daně podle ustanovení § 237 daňového řádu může správce daně přezkoumat postup plátce daně pouze z hlediska dodržení zákonných ustanovení. V případě solárního odvodu podle ustanovení § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění platném do 31. 12. 2012, proto může jen posoudit, zda při jeho srážce byla dodržena ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. V tomto řízení proto není dán procesní prostor pro zvážení toho, zda tento odvod vůči plátci daně nevyvolává tzv. rdousící efekt.

Pokud Ústavní soud již dříve posuzoval soulad solárního odvodu s ústavním pořádkem a neshledal jej rozporným (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11), nemůže být jeho apel na případné zhodnocení rdousícího efektu na provozovatele fotovoltaických elektráren chápán jako výzva soudní moci k „ohýbání“ a nepřiměřené interpretaci právních norem obsažených v daňovém řádu, nýbrž jako apel na zákonodárce a výkonnou moc k přijetí a aplikaci takové právní úpravy, jež by umožňovala v některých případech zohlednit skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad. Není však úkolem Ústavního soudu, aby finanční správě přesně určoval, jakými způsoby a metodami naplní dříve vymezené ústavní limity, pokud daného cíle dosáhne a pokud zvolené metody budou ústavně konformní (zejména z hlediska právní jistoty, předvídatelnosti a proporcionality), tedy zda v konkrétním případě je namístě např. posečkání (§ 156 daňového řádu) anebo prominutí daně (§ 259 daňového řádu).  Je ale nutno trvat na tom, aby orgány finanční správy o podané žádosti o posečkání, případně o prominutí daně, řádně rozhodly a aby takováto rozhodnutí byla soudně přezkoumatelná. Je totiž primárně věcí právě finanční správy, aby velmi bedlivě v každém konkrétním případě zvážila, jak zmírnit případné likvidační účinky, a to případně i s ohledem na celkovou ekonomickou situaci daňového subjektu se zohledněním jeho celkové daňové zátěže.

„Rdousící efekt“ však nelze dovozovat pouze ze samotného faktu tohoto odvodu, nýbrž i s ohledem na výnosy z tohoto zdroje obnovitelné energie po dobu celých patnácti let. Změnu zákonných parametrů lze totiž podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, které musí podnikatelé v rámci svých investic (obzvláště dlouhodobých) akceptovat. Úkolem soudní moci není ochrana dříve očekávaného zisku, nýbrž pouze posouzení, zda přijatou právní úpravou nedochází v nedůvodné a neakceptovatelné míře k zásahu do vlastnických (či jiných) práv dotčených osob. Záruka patnáctileté návratnosti investice proto neznamená právo každého podnikatele v tomto oboru na ziskovost jeho podnikání v rámci této doby, nýbrž pouze, že za obvyklých okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by uvedené návratnosti mělo být u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru zpravidla dosaženo.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2216/14 je dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu