Ústavní soud, Brno, TZ 104/2015
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele Přípravný výbor pro účely místního referenda ve statutárním městě Jihlava a konstatoval, že výrokem I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2014, č. j. Ars 5/2014-28 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců a základní právo na spravedlivý proces.
V červenci 2014 obdržel Magistrát statutárního města Jihlava (dále jen magistrát) návrh stěžovatele na konání místního referenda k některým otázkám odpadového hospodářství města včetně spalovny odpadů. Po dvojí výzvě magistrátu k odstranění nedostatků návrhu na konání referenda podal stěžovatel v srpnu 2014 ke správnímu soudu návrh na vyhlášení místního referenda na území statutárního města Jihlava ve dnech 10. a 11. října 2014. Dne 5. 9. 2014 stěžovatel petit návrhu upravil – v reakci na vyjádření magistrátu o právních vadách návrhu - tak, že navrhl buď vyhlášení místního referenda, nebo určení, že návrh nemá nedostatky. Následně krajský soud určil, že návrh na konání místního referenda nemá nedostatky (výrok I.) a návrh na vyhlášení místního referenda odmítl (výrok II). Ke kasační stížnosti magistrátu podané pouze proti výroku I. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 8. 10. 2014 výrok I. zrušil a návrh na určení, že návrh ze dne 21. 7. 2014 ve znění doplnění ze dne 11. 8. 2014 a doplnění ze dne 21. 8. 2014 na konání místního referenda nemá nedostatky, odmítl. Zrušující výrok byl odůvodněn tím, že podání stěžovatele ze dne 5. 9. 2014, ve kterém žalobu doplnil o návrh na určení, že návrh na konání místního referenda nemá nedostatky, bylo třeba posuzovat jako samostatný návrh, který byl ovšem podán opožděně, jelikož jej bylo třeba podat do 10 dnů od doručení druhé výzvy magistrátu dne 19. 8. 2014, takže lhůta pro podání návrhu marně uplynula dne 29. 8. 2014. Soudce kasačního soudu Tomáš Langášek se v odlišném stanovisku, k němuž se připojil soudce Miloslav Výborný, neztotožnil s východiskem absolutizujícím nepropustnost mezi řízením o návrhu na určení, že návrh na konání místního referenda nemá nedostatky, a řízením o návrhu na vyhlášení místního referenda a vyslovil názor, kasační soud tak rezignoval na poskytnutí smysluplné ochrany jednomu ze základních politických práv občanů – iniciátorů místního referenda, a naopak fakticky poskytl ochranu zjevně obstrukčnímu jednání odpůrce, který následnými výzvami ukládal přípravnému výboru odstranit další a další nedostatky.
V mezidobí výše zmíněných rozhodnutí zůstal magistrát ve vztahu k vyhlášení místního referenda nečinný, na což stěžovatel reagoval dne 16. 9. 2014 druhým návrhem na vyhlášení místního referenda, správní soud rozhodl tak, že místní referendum vyhlásil na 13. 12. 2015. Ke kasační stížnosti stěžovatele i magistrátu Nejvyšší správní soud usnesení správního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Správní soud k návrhu magistrátu vyhlásil místní referendum v termínu souběžném s volbami do zastupitelstev krajů v roce 2016, přičemž bezvadnost návrhu na vyhlášení referenda soud posuzoval jako předběžnou otázku a dospěl k závěru, že nemá nedostatky. Toto rozhodnutí následně potvrdil i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti magistrátu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná, neboť nelze jako ústavně konformní akceptovat takový postup soudů ve správním soudnictví, který v konečném důsledku vyústí v potenciální zmaření místního referenda, za situace, kdy návrh na konání referenda objektivně neměl nedostatky a nestal se předmětem správního přezkumu jen z formálních důvodů. Ústavní soud však nepřistoupil ke zrušení předmětného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2014 a toliko konstatoval porušení základních práv stěžovatele, neboť k nápravě tohoto zásahu již došlo v systému správního soudnictví, jak je zmíněno výše. Ve zbylé části (náklady řízení, návrh na zrušení ust. § 93 odst. 4 soudního řádu správního, návrh na zrušení § 48 odst. 1 zákona o místním referendu) pak ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3825/14 je dostupný 
zde (301 KB, PDF).
Ústavní soud nedávno rozhodoval také o další ústavní stížnosti, která se týká místního referenda v Jihlavě. IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Statutárního města Jihlavy proti rozhodnutím správních soudů v řízení o vyhlášení místního referenda. Dle názoru stěžovatele jdou tato rozhodnutí proti základním principům právního státu a zasahují do práva územního celku na samosprávu. Další stěžejní námitkou bylo nezákonné určení termínu konání místního referenda, kdy se dle stěžovatele soudy dopustily libovůle, pokud aprobovaly vyhlášení místního referenda v termínu souběžně s konáním voleb do zastupitelstev krajů v roce 2016, aniž by byl takový návrh ze strany přípravného výboru existoval. Podle přesvědčení stěžovatele tímto postupem soudy změnily vůli všech, kteří byli pod peticí za konání místního referenda v termínu 10. a 11. října 2014 podepsáni, pro což neexistuje zákonná opora.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směruje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2014, č. j. Ars 5/2014-21 a jemu předcházejícímu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2014, č. j. 67 A 5/2014-53, opožděně podaná. K přezkumu byla tedy toliko způsobilá pouze rozhodnutí Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 67 A 6/2014. Ústavní soud se mohl zabývat pouze okruhem námitek, které směřují proti nezákonnému určení termínu konání místního referenda, nicméně žádný protiústavní zásah do výkonu samosprávy či jinou nezákonnost neshledal. Výklad stěžovatele, podle kterého pokud soud pravomocným rozhodnutím posunul termín konání referenda až do roku 2016 a současně jej spojil s blíže neurčeným termínem voleb do zastupitelstev krajů, zasáhl tím do stěžovatelových práv na nerušený výkon samosprávy, není udržitelný. Plánovaný den konání místního referenda se může v důsledku soudních pří stát nerealizovatelným, poněvadž jednoduše v mezidobí uplyne. To však neznamená, že se místní referendum již nemůže v důsledku takové nastalé skutečnosti konat. Taková interpretace by vedla k popření smyslu soudní ochrany ve věcech místního referenda, neboť využití prostředků soudní ochrany by bylo za daných okolností stejně neefektivní, se stejným výsledkem, jako kdyby se přípravný výbor byl na soud vůbec neobrátil. Za nezákonnou či neústavní není možné pokládat ani situaci, kdy soud, shledav, že původně navržený termín konání místního referenda již dávno uplynul, upřednostní vůli přípravného výboru uspořádat referendum společně s volbami, neboť původní návrh v sobě tento požadavek obsahoval, byť i nebyl výslovně vyjádřen – podával se totiž z určení hlasovacích dnů, které odpovídaly volbám do obecního zastupitelstva. Podle § 5 odst. 1 zákona o místním referendu totiž platí, že hlasování v místním referendu se koná zásadně v jednom dni. Pouze koná-li se hlasování v místním referendu současně s volbami, koná se ve stejnou dobu, která je stanovena pro konání těchto voleb, tj. s ohledem na rozhodnou právní úpravu hlasování ve dvou dnech.
Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3243/15 ze dne 12. listopadu 2015 je dostupný zde (223 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu