Ústavní soud, Brno, TZ 65/2020

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) částečně vyhověl ústavní stížnosti a  pro porušení práva na spravedlivý proces zrušil výrok usnesení Nejvyššího soudu, podle kterého je stěžovatel povinen zaplatit svému bývalému  zaměstnavateli,  žalované společnosti Kaufland Česká republika v. o. s., náklady odvolacího řízení ve výši 67 600 Kč. Ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ve věci samé pak stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť porušení základních práv či svobod stěžovatele neshledal.

Stěžovatel pracoval u žalované společnosti jako řezník v podmínkách, které vnímal jako drsné a náročné. V průběhu pracovního poměru (přibližně od roku 2011) u něj došlo k výraznému zhoršení již dříve existujících zdravotních problémů mj. s loketním nervem, a to až do té míry, že byl v dubnu roku 2013 uznán invalidním v prvním stupni. Jelikož podle lékařského posudku dlouhodobě pozbyl schopnost vykonávat tuto pracovní činnost, byl jeho pracovní poměr ukončen. Stěžovatel se domníval, že jeho zdravotní problémy lze kvalifikovat jako nemoc z povolání a zažaloval společnost o částku necelých 10 milionů korun. Se svou žalobou však neuspěl, obecné soudy shodně dospěly k závěru, že o nemoc z povolání nejde. Zatímco prvostupňový soud přiznal podle kritéria úspěchu ve věci žalované společnosti náhradu nákladů řízení ve výši překračující 200 tisíc korun, odvolací soud nákladový výrok změnil tak, že náhradu nákladů řízení žalované  s poukazem na důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, nepřiznal. Uzavřel, že majetkové poměry stěžovatele, jeho sociální situace a zdravotní stav jsou natolik nepříznivé, že přiznání náhrady nákladů žalované by představovalo závažný negativní zásah do jeho života a práv; na druhé straně by se toto nepřiznání náhrady nákladů výrazně nedotklo poměrů žalované společnosti. Nejvyšší soud následně na základě dovolání žalované nákladový výrok změnil a stěžovateli uložil povinnost nahradit jí náklady odvolacího řízení ve výši necelých 70 tisíc korun. Dospěl totiž k závěru, že pokud stěžovatel setrval na svém nesprávném právním názoru a podal odvolání, měl by nést následky. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti soudům vytýká, že se nezabývaly jiným právním hodnocením skutkového stavu a věc posoudily pouze prizmatem náhrady škody za nemoc z povolání, nikoliv rovněž prizmatem obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na zdraví. Dále stěžovatel namítá, že dovolací soud svévolně změnil nákladový výrok, aniž by zvážil jeho situaci.

Ve věci samé podle názoru Ústavního soudu posouzení obecných soudů při ústavním přezkumu obstálo. Totéž však nelze říci o nákladovém výroku usnesení Nejvyššího soudu.

Posouzení přiměřenosti rozhodnutí o tom, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 67 600 Kč, se tudíž v pojetí Nejvyššího soudu zredukovalo na otázku, zda stěžovatel pro účely odvolacího řízení setrval na svém právním názoru o důvodnosti podané žaloby. Jakékoliv jiné faktory, jež mohly být potenciálně významné pro posouzení spravedlnosti aplikace § 150 občanského soudního řádu odvolacím soudem, byly zcela odsunuty stranou. Stěžovatel tak byl vlastně „potrestán“ za to, že využil opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud opomněl zejména osvobození stěžovatele od soudních poplatků a ustanovení jeho zástupce z řad advokátů, jeho nepříznivý zdravotní stav, tíživou sociální situaci a omezené možnosti daný stav změnit – tedy skutečnosti, jež sehrály mimořádně důležitou roli při rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně i před odvolací instancí.

Měl-li Nejvyšší soud v úmyslu uložit stěžovateli povinnost nahradit žalované společnosti náklady odvolacího řízení ve výši přibližně čtrnáctinásobku jeho celkového zjištěného měsíčního příjmu, zatěžovala jej povinnost obzvlášť pečlivě odůvodnit, proč toto rozhodnutí považuje za spravedlivější a lépe vyvažující práva stěžovatele a žalované společnosti než řešení zvolené městským soudem. Ač nelze apriorně vyloučit, že za určitých okolností by se mohlo srovnatelné rozhodnutí o nákladech řízení jevit jako spravedlivé – např. v případě šikanózní žaloby, zjevně bezúspěšného nebo svévolného bránění práva, cíleného navyšování nákladů protistrany, bylo by nezbytné takové rozhodnutí řádně odůvodnit, což se však nestalo.

Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který znovu rozhodne o nákladech řízení. Při svém dalším rozhodování bude vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 648/18 je dostupný  zde (207 KB, PDF).

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu