Formalismus přístupu českých soudů spočíval podle Ústavního soudu především v tom, že se obecné soudy důsledně nezabývaly argumentací stěžovatelky směřující k popření dědického práva vedlejšího účastníka a vycházely z právního nástupnictví po dědici zůstavitele tak, jako o nich rozhodl soud v Rakousku. Nejvyšší soud navíc odmítl dovolání stěžovatelky s odvoláním na své předchozí usnesení ve věci nástupnictví. Toto jediné rozhodnutí však nemůže podle Ústavního soudu v téže věci vytvořit „ustálenou“ judikaturu a být dostatečným odůvodněním nového rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že soudní řízení rakouského dědického soudu se nijak netýkalo movité a nemovité pozůstalosti v České republice, neboť český majetek nebyl rakouským řízením nijak dotčen. Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů a stěžovatelce vyhověl.
Podstatou sporu v posuzované věci je určení, zda je stěžovatelka oprávněnou dědičkou po Adolfu Schwarzenbergovi. Stěžovatelka je dcerou Jindřicha Schwarzenberga, který byl Adolfem Schwarzenbergem adoptován. Okresní soud v Českých Budějovicích v minulosti určil, že jediným účastníkem dědického řízení, se kterým bude nadále soud jednat, je Karel Schwarzenberg. Krajský soud v Českých Budějovicích však toto usnesení změnil s tím, že právním nástupcem je kromě Karla Schwarzenberga také stěžovatelka. Proti tomuto rozhodnutí podal druhý z dědiců dovolání, jemuž Nejvyšší soud vyhověl. Jeho argumentem bylo, že v Rakouské republice bylo dědictví po Adolfu Schwarzenbergovi odevzdáno univerzálnímu dědici Jindřichu Schwarzenbergovi, a jeho dědictví bylo následně odevzdáno univerzálnímu dědici Karlu Schwarzenbergovi. Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl krajský soud k novému závěru, že odvolání stěžovatelky proti usnesení okresního soudu není důvodné a následné dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné.
Soudkyní zpravodajkou byla Ivana Janů a plné znění nálezu sp. zn. I. ÚS 1332/10 je k dispozici
zde (269 KB, PDF).
Jana Pelcová, tisková mluvčí
tel.: 542 161 026