Soudy mohou o náhradě za majetek zanechaný na území někdejší Podkarpatské Rusi nadále rozhodovat podle zákona č. 42/1958 Sb.

05.02.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 11/2015

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky, která se jako závětní dědička po svém strýci domáhala náhrady za jeho nemovitý majetek, který v roce 1945 zanechal na území někdejší Podkarpatské Rusi, a zrušil rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo zastaveno řízení o její žalobě.

Stěžovatelka se žalobou domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva financí z roku 2008, kterým nebylo vyhověno její žádosti (resp. původně žádosti jejího strýce) o poskytnutí uvedené náhrady z důvodu, že k tomu nebyly splněny podmínky podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou. Okresní soud v Chrudimi této žalobě rozsudkem vyhověl, když napadené rozhodnutí změnil tak, že jí přiznal náhradu ve výši 7 653 360 Kč s úrokem z prodlení. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích však tento rozsudek k odvolání Ministerstva financí zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Ministerstvu vnitra. V mezidobí totiž došlo ke zrušení zákona č. 42/1958 Sb. a nárok stěžovatelky tak podle jeho názoru bylo třeba posoudit podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu socialistických republik. Tento zákon totiž přiznává pravomoc k rozhodnutí o náhradě právě Ministerstvu vnitra. Zastavení řízení svým usnesením potvrdil i Nejvyšší soud.

Ústavní soud se v projednávané věci zabýval vztahem obou restitučních zákonů, jež řeší problematiku náhrady za nemovitý majetek zanechaný na území Podkarpatské Rusi. Dospěl přitom k závěru, že zákon č. 212/2009 Sb. sám o sobě nebrání tomu, aby žádosti o tuto náhradu, uplatněné před nabytím jeho účinnosti, byly nadále posuzovány podle zákona č. 42/1958 Sb. Účelem nového zákona totiž nebylo nahrazení původní zákonné úpravy odškodnění, nýbrž její doplnění. Na tomto závěru nic nemění ani to, že Ústavní soud v minulosti připustil, aby se žádost uplatněná podle zákona č. 42/1958 Sb. posoudila a rozhodla podle zákona č. 212/2009 Sb. Vždy tak totiž učinil za situace, kdy byla nová zákonná úprava pro žadatele z hlediska možnosti dosáhnout předmětnou náhradu výhodnější. Stěžovatelka ale v takovéto situaci není, protože zákon č. 212/2009 Sb. omezuje nárok na náhradu na manžele a děti původního vlastníka nemovitostí, a tudíž v případě posouzení její žádosti podle tohoto zákona by nutně musela být neúspěšná. Ústavní soud v této souvislosti připomněl, „že při výkladu restitučních předpisů není možné postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutné vykládat je velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu.“

V důsledku vyhovujícího nálezu Ústavního soudu se věc vrátí k projednání odvolacímu soudu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2610/14 je dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu