Stát má právo valorizovat s ohledem na aktuální příjmovou a cenovou úroveň

10.12.2009

Brno, Ústavní soud, 10. prosince 2009

Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího správního soudu vedený pod

sp.zn.: Pl. ÚS 4/07 a veřejně vyhlásil svůj nález 10.12.2009. Kasační

stížností se stěžovatelka V.K. domáhala u Nejvyššího správního soudu

zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla

v roce 2005 zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí České správy

sociálního zabezpečení. Stěžovatelka se domáhala vyplacení jednorázového

příspěvku k důchodu ve výši 1.000,- Kč podle bodu 7., Čl. XXIX zákona

č. 237/2004 Sb.

Účelem tohoto příspěvku pro důchodce bylo pomoci

vyrovnat se s růstem cen v důsledku změn u daně z přidané hodnoty v

roce 2004 a byl jím jednorázově kompenzován nárůst životních nákladů v

souvislosti se změnami ve výši daně z přidané hodnoty. Nárok na uvedený

příspěvek nebyl stěžovatelce přiznán s odůvodněním, že tento nárok se

vztahuje pouze a výplatu důchodu z českého důchodového pojištění,

zatímco stěžovatelka se sice stala v roce 2004 občankou České republiky,

pobírala však důchod ze slovenského důchodového pojištění. Stěžovatelka

se odvolávala na čl. 17 Smlouvy mezi ČR a SR a je přesvědčena, že

nevyplacením uvedené částky se jedná o diskriminaci českého občana.  

Ústavní

soud posuzoval, zda napadená právní úprava není způsobilá porušit

zásadu rovnosti v právech, obecně vyjádřenou v článku 1 Listiny

základních práv a svobod, podle něhož lidé jsou svobodní a rovní

v důstojnosti i v právech (konkretizovanou v článku 3 Listiny v odstavci

prvním) a zda se ve svých důsledcích nejedná - v souvislosti

s uvedenými články - o diskriminaci zasahující právo na přiměřené hmotné

zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny.           

Se

zřetelem na shromážděné podklady k danému případu a na vyjádření

příslušných dotčených orgánů státní moci souhlasí i Ústavní soud s

názorem, že předmětná jednorázová kompenzace pro důchodce byla od počátku pojímána nikoliv jako sociální dávka stojící mimo systém důchodového pojištění, ale jako plnění v rámci poskytovaných dávek z českého důchodového pojištění (pozn.: příspěvek bylo proto třeba vyplatit i do ciziny), tedy s ohledem na to, jaká je výše důchodů poskytovaných podle právní úpravy platné v České republice;

poživatelů cizích důchodů, žijících na území České republiky, se týkat

nemohla. Tento přístup bylo možné považovat za jednorázovou quasi

valorizaci důchodu. Logicky a z podstaty věci samé pak platí, že jeho

výše byla koncipována s vědomím toho, jaké jsou průměrné příjmy osob,

kterým je vyplácen český důchod. Úrovní příjmů osob, které pobírají

důchod z cizího státu, mnohdy se svou výší značně lišící od důchodu

českého, se zákonodárce nezabýval a ani zabývat nemohl. V uvedeném

postupu zákonodárce nelze podle přesvědčení Ústavního soudu shledat

žádnou neodůvodněnou diskriminaci. Je skutečně a nepochybně věcí každého

státu stanovit, jaké valorizace důchodů, reagující na aktuální

příjmovou a cenovou úroveň konkrétního státu budou prováděny. Zvolený

postup lze považovat podle Ústavního soudu za legitimní a provedený

způsobem, jenž je jeho účelu přiměřený. Ad absurdum vzato, v případě

vyhovění danému návrhu, tedy v podstatě v případě přiznání této

jednorázové kompenzace i poživatelům slovenských (a jiných cizích)

důchodů, žijících na území České republiky, by se naopak mohly oprávněně

cítit diskriminovány i jiné skupiny osob, a to nejen důchodců, pokud by

nebylo přijato řešení plošné. Tento příspěvek ale nebyl pojat jako

plošný, nebyl určen pro všechny obyvatele České republiky a zákonodárci

jej přiznali pouze poživatelům důchodů z českého důchodového pojištění,

kterým stěžovatelka nebyla.

Ústavní soud neakceptoval ani

navrhovatelem namítaný údajný nesoulad napadené právní úpravy s čl. 17

Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, neboť tato smlouva se

týkala jen oblasti státních sociálních dávek a uvedený příspěvek měl

charakter plnění důchodového. Podle Ústavního soudu je v souladu se

zásadou rovnosti zacházení, jestliže úprava příspěvku v zákoně č.

237/2004 Sb., není vázána na pobyt nebo na státní příslušnost, ale na

podmínku jinou, tj. na výplatu důchodu z českého důchodového pojištěni.

Ústavní soud rovněž zdůraznil, že sama výše předmětné částky, tedy

1.000,- Kč (cca 40 Euro), navíc jednorázově vyplácená, může stěží

založit, pokud jde o jednotlivce, natolik neodůvodněnou nerovnost, že by

mohla zasáhnout ústavní rovinu, byť ve vztahu ke státnímu rozpočtu o

zanedbatelnou částku nejde. Za veřejný zájem lze pak nepochybně

považovat i účelné hospodaření s finančními prostředky, určenými k

vyplácení důchodů ve výši, stanovené právními předpisy. Z uvedených

důvodů Ústavní soud návrh zamítl.

 

Soudcem zpravodajem byl Vojen Güttler.

Plný text nálezu bude k dispozici v databázi NALUS pod sp. zn. Pl. ÚS 4/07.

 

 Jana Pelcová, tisková mluvčí, tel.: 542 161 026, jana.pelcova@usoud.cz