Stejná reklama nemůže být jinak hodnocena u jejího zadavatele a zpracovatele

21.01.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 7/2016

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele Lion Communication, s. r. o. (dříve PUBLICIS Prague, s. r. o.) a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Nejvyššího správního soudu, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen RRTV) byla stěžovateli jako zpracovateli reklamy uložena pokuta ve výši 300 000 Kč za porušení povinnosti zakotvené v ust. § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, kterého se dopustil tím, že zpracoval reklamu, která byla nekalou obchodní praktikou, protože v ní byly rozhodné údaje zveřejněny po příliš krátkou dobu a téměř nečitelnou formou, a mohly tedy vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byly užity, uvést spotřebitele v omyl. Stěžovatel se proti uložení reklamy neúspěšně bránil prostřednictvím správní žaloby. Městský soud v Praze žalobu zamítl a v odůvodnění mj. uvedl, že napadené výroky přezkoumá pouze v mezích žalobních bodů, takže nemohl přihlédnout k tomu, že ve vztahu k zadavateli reklamy – spol. T-Mobile Czech Republic, a. s. – Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, č. j. 6 As 125/2014-26 dospěl k závěru, že konkrétní ztvárnění reklamního spotu vytvořeného stěžovatelem nenaplňuje znaky klamavé obchodní praktiky. Jelikož však stěžovatel proti vyhodnocení spotu nevznesl žádnou námitku a nešlo ani o případ, kdy by měl soud přezkoumat napadené rozhodnutí nad rámec uplatněných žalobních bodů, vyšel soud ze závěru RRTV, že obsah reklamního spotu byl z důvodů vyjádřených v rozhodnutí klamavou obchodní praktikou a bylo tedy na místě dovozovat existenci odpovědnosti stěžovatele za správní delikt. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl, když taktéž odmítl poukaz stěžovatele na rozsudek sp. zn. 6 As 125/2014, neboť stěžovatel v žalobě nenamítal, že konkrétní ztvárnění reklamního spotu vytvořeného stěžovatelem nenaplňuje znaky klamavé obchodní praktiky, a proto toto nemohl namítat (s ohledem na ust. § 104 odst. 4 soudního řádu správního) ani v kasační stížnosti.

Klíčovou normou, i z hlediska jejího výkladu, je v nyní posuzovaném případě ustanovení § 75 odst. 2 ve spojení s § 71 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, která upravují věcná hlediska pro rozsah přezkumné a kontrolní činnosti uskutečňované ze strany správních soudů. Jedná se o projev dispoziční zásady, jejímž výrazem je skutečnost, že přezkumná pravomoc soudu se pohybuje výlučně v intencích tvrzení uvedených v podané žalobě. Soud není oprávněn (a tím méně povinen) za žalobce domýšlet či dotvářet příliš obecné žalobní námitky z vlastní iniciativy. V určitých výjimečných případech však mají správní soudy povinnost přihlížet i ke skutkovým či právním novotám nad rámec žalobních důvodů. Nad rámec žalobních bodů soud přihlíží z úřední povinnosti např. k vadám, které by mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, dále existuje také výjimka stran určitých skutečností významných z hlediska hmotného práva – absolutně neplatné právní úkony, prekluze či nerespektování zásady ne bis in idem ve správním trestání (tzn. nelze ukládat dvakrát sankci za jeden správní delikt). Pokud by se správní soud odmítl těmito skutečnostmi zabývat z úřední povinnosti, znamenalo by to odepření spravedlnosti a v konečném důsledku i porušení práva na spravedlivý proces, k čemuž došlo i v právě projednávané věci.

Jestliže lze správní delikt definovat jako protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, za které ukládá správní orgán trest stanovený normou správního práva, je v prvé řadě nezbytné, aby předpokladem spáchání jakéhokoliv správního deliktu bylo právě toto protiprávní jednání. Z hlediska postihu dle zákona o regulaci reklamy je přitom nezbytné zdůraznit, že primárně chráněným objektem skrze normy tohoto zákona je ochrana společnosti před „závadnou“ reklamou, přičemž pouze za situace, kdy vůbec lze určitou reklamu hodnotit za „závadnou“ (tedy rozpornou se zákonem o regulaci reklamy), lze uvažovat o správním postihu příslušného subjektu. V nyní posuzovaném případě uvedená podmínka nemohla být naplněna, neboť již před vydáním napadeného rozhodnutí městského soudu bylo Nejvyšším správním soudem (v případě zadavatele reklamy) pravomocně rozhodnuto, že inkriminovanou reklamu zpracovanou stěžovatelem nelze vůbec považovat za klamavou reklamu ve smyslu zákona o regulaci reklamy. Za této situace lze přisvědčit stěžovateli, že obecné soudy měly závěry kasačního soudu zohlednit též v jeho věci, a to i přesto, že v podané žalobě nikterak uvedenými skutečnostmi neargumentoval. Pokud z dříve přijatého rozhodnutí kasačního soudu vyplyne, že podstata stíhaného jednání není vůbec protiprávní, nemohou příslušné orgány logicky dospět ani k závěru o spáchání inkriminovaného právního deliktu. K absenci této podmínky musí soudy přihlédnout z úřední povinnosti.

V situaci, kdy si byl Nejvyšší správní soud při rozhodování této věci jednoznačně vědom existence vlastního rozsudku sp. zn. 6 As 125/2014 a právního názoru v něm obsaženého a protože skutkové a právní okolnosti případu zcela jednoznačně nepřipouštěly možnost distinkce, bylo možno postupovat dvěma způsoby. Buď dříve vyslovené právní závěry zopakovat i v rozhodovaném případě, anebo předložit odlišný právní názor rozšířenému senátu. Nic takového však rozhodující senát Nejvyššího správního soudu neučinil, čímž se dopustil porušení principu předvídatelnosti a jednoty rozhodovací činnosti soudů a zásady rovnosti účastníků.

Úkolem městského soudu bude v dalším řízení posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí meritorně posoudit stěžovatelovy námitky, které se týkají rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 125/14-26 – tedy že kasační soud dospěl k závěru, že se vůbec nejedná o klamavou reklamu ve smyslu zákona o regulaci reklamy.

Text nálezu sp. zn. II. ÚS 2732/15 je dostupný PDF zde (321 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu