Text nálezu Ústavního soudu I. ÚS 2054/10

16.08.2010

Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CitComp Brno s. r. o.,

IČ 26296594, se sídlem Mlýnská 326/13, Brno, zastoupené JUDr. Milanem

Švejdou, Ph.D., advokátem, se sídlem Panská 12/14, Brno, proti výrokům

II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2010 sp. zn.

9 Cmo 18/2010, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka

řízení, se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání,

 

t a k t o :

 

I.                   Výroky

II. a III. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2010

sp. zn. 9 Cmo 18/2010 bylo porušeno základní právo stěžovatelky

garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně

lidských práv a základních svobod.

 

II.                Toto rozhodnutí se proto ve výrocích II. a III. ruší.

 

O d ů v o d n ě n í :

I.

1.      Ústavní

stížností podanou osobně dne 16. 7. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů

od doručení napadeného rozhodnutí [ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o

Ústavním soudu“)], se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených

výroků rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jimi byla

porušena její základní práva garantovaná v čl. 37 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 1 odst. 1

Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen „Protokol“).

2.      Stěžovatelka

v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřovala

v tom, že odvolací soud nesprávně změnil rozhodnutí o nákladech

nalézacího řízení a nesprávně též rozhodl o nákladech řízení odvolacího,

když z jeho odůvodnění nelze jasně a srozumitelně zjistit jakou úvahou

se řídil. Odvolací soud vytkl soudu nalézacímu, že nesprávně vypočetl

náklady řízení dle ust. § 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.

484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny

za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o

náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška

Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a

náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve

znění do 31. 8. 2006 (dále jen „Vyhláška“), když v daném případě se

jednalo o spor vyvolaný konkursem a tudíž mělo být aplikováno ust. § 8

písm. b) vyhlášky; tento postup však dle stěžovatelky nemá žádnou oporu

v příslušném právním předpisu. Dle stěžovatelky bylo namístě postupovat

při stanovení výše nákladů řízení právě dle ust. § 3 Vyhlášky, neboť

správce konkursní podstaty úpadce se vůči ní domáhal žalobou jasně

definovaného plnění, a to zaplacení částky ve výši 2 000 000 Kč. O výše

uvedeném svědčí dle stěžovatelky i skutečnost, že soudní poplatek za

odvolání byl stěžovatelce vyměřen právě s ohledem na žalobou požadovanou

částku ve výši jejích 4 %, výše náhrady nákladů řízení byla žalobcem

požadována rovněž dle ust. § 3 Vyhlášky a jako taková byla stanovena ve

vydaném platebním rozkazu a rozsudku pro zmeškání, přičemž tato

skutečnost byla odvolacímu soudu z jeho přezkumné činnosti známa a

z jeho strany nebyla do vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí

zpochybněna. Stěžovatelka uzavřela, že argumentace odvolacího soudu nemá

oporu v zákonné úpravě, provedeném dokazování a není ani logická a

věrohodná. Proto, s ohledem na výše uvedené, stěžovatelka navrhla,

aby Ústavní soud v záhlaví uvedené výroky usnesení Vrchního soudu

v Olomouci svým nálezem zrušil.

 

3.      Ústavní

soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti.

Vrchní soud v Olomouci se v Ústavním soudem stanovené lhůtě nevyjádřil.

Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka k vyjádření se ve

stanovené lhůtě k ústavní stížnosti s poučením, že neobdrží-li Ústavní

soud v určené lhůtě předmětné vyjádření, bude mít za to, že se postavení

vedlejšího účastníka vzdal (ust. § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, tedy se svého účastenství na řízení vzdal.

 

4.      Podle

ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od

ústního jednání bylo upuštěno.

 

II.

5.      Ústavní

soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelů rovněž vyžádal spis

Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cm 53/2005, z něhož zjistil

následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.

 

6.      Rozsudkem

Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2010 č. j. 22 Cm 53/2005-130 byla

vůči stěžovatelce jako žalované zamítnuta žaloba na vrácení kupní ceny

ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu neúčinné smlouvy o

převodu akcií dle ust. § 15 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o

konkursu a vyrovnání, účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „ZKV“, viz

rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 3 Cmo

5/2006, založený na č. l. 17). Výrokem II. tohoto rozsudku byla

stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 327 900 Kč,

vypočtená mimo jiné dle ust. § 3 Vyhlášky.

 

7.      O

odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností

napadeným rozsudkem ze dne 12. 5. 2010 č. j. 9 Cmo 18/2010-156 tak, že

rozsudek nalézacího soudu v rozsahu zamítavého výroku potvrdil; výrok o

náhradě nákladů řízení byl odvolacím soudem změněn a nově byly

stěžovatelce přiznané náklady řízení stanoveny ve výši 19 770 Kč a

náklady odvolacího řízení ve výši 11 520 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil

odvolací soud tím, že „soud prvého stupně při výpočtu výše nákladů

řízení, resp. při stanovení sazby odměny za zastupování advokátem v

řízení v jednom stupni opomněl, že se jedná o spor vyvolaný konkursem a

výši odměny určil podle vyhl. č. 484/2000 Sb., zatímco správné bylo

použít ust. § 8 b) vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8.

2006, neboť řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno žalobou

doručenou soudu již dne 4. 11. 2004“ (str. 5 rozsudku). O nákladech odvolacího řízení pak vrchní soud rozhodl dle ust. § 8 Vyhlášky v platném znění.

 

III.

8.      Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario

zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti

vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o

Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž

dospěl k závěru, že je důvodná. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana

ústavnosti, a nikoliv kontrola „běžné“ zákonnosti (čl. 83 Ústavy České

republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace

„jednoduchého“ práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů

veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné

ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody

vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem,

nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V

souladu se svou ustálenou judikaturou [nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne

3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253)] se tedy Ústavní soud zabýval tím, zda

obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení neaplikovaly příslušné

normy podústavního práva bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavně

chráněným účelem, konkrétně, zda napadená rozhodnutí nezasáhla do

základního práva stěžovatelky garantovaného v čl. 1 odst. 1 Protokolu,

tj. do práva na legitimní očekávání ochrany majetku.

 

9.      Legitimní

očekávání požívá nejen podle judikatury Ústavního soudu [např. nálezy

ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331;

278/2004 Sb.), nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31

SbNU 173), nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU

19), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ], ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku

ze dne 16. 6. 2001) ochranu jako integrální součást majetkových práv. Z

judikatury Ústavního soudu stran legitimního očekávání, která

je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá

pojetí ochrany legitimního očekávání jako majetkového nároku, který byl

již individualizován právním aktem nebo je individualizovatelný na

základě právní úpravy (srov. např. výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS

2/02). Ústavní soud ovšem dodává, že legitimní očekávání nepůsobí

bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o

ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném

případě působí ve vztahu jednotlivce vůči obecným soudům, tj. státní

moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy České republiky) poskytovat

tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace

příslušných norem jednoduchého práva.

 

IV.

10. V

nálezu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 3288/07 (N 77/49 SbNU 141)

navázal Ústavní soud na nález ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000

(N 77/49 SbNU 141) a uvedl, že podle ustanovení § 3 odst. 1 Vyhlášky,

není-li stanoveno jinak, ve věcech, v nichž je předmětem řízení

zaplacení peněžité částky nebo jiné penězi ocenitelné plnění, činí sazba

odměny částky uvedené v tomto ustanovení. Zejména je-li předmětem

řízení zaplacení peněžité částky, nemůže činit citované ustanovení žádné

výkladové problémy.

 

11. V daném případě nastala

neúčinnost smlouvy o převodu akcií přímo ze zákona [viz ust. § 15odst. 1

písm. b) ZKV], přičemž předmětné řízení bylo řízením o vrácení kupní

ceny ve výši 2 000 000 Kč, kterého se v souladu s ust. § 15 odst. 2 ZKV

domáhal správce konkursní podstaty úpadce. Lze tedy souhlasit s názorem

odvolacího soudu, že se v daném případě jedná o spor vyvolaný konkursem;

toto posouzení však může mít vliv na řízení jen tam, kde právní

předpisy s povahou sporu spojují určité následky (viz např. věcná

příslušnost soudu, či převedení spisu pod senát s působností rozhodování

o odvoláních proti rozhodnutím vydaným ve sporech vyvolaných konkursním

a vyrovnacím řízením, včetně sporů týkajících se cenných papírů dle

rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci, č. l. 55). Vyhláška však

v současném ani v žádném ze svých historických znění neupravovala

zvláštní režim pro stanovení výše odměny za zastupování účastníka

advokátem v řízeních vyvolaných konkursem. Vrchním soudem aplikované

ust. § 8, resp. § 8 písm. b) Vyhlášky stanoví výši této odměny paušálně,

a to pro případy, nelze-li ji stanovit dle ust. § 3 - 7 Vyhlášky,

přičemž právě ust. § 3 odst. 1 Vyhlášky určuje výši odměny v řízeních,

jejichž předmětem je zaplacení peněžité částky, a to v souladu s ust. § 3

odst. 4 Vyhlášky nepochybně dopadá i na nyní projednávaný případ.

 

12. Lze

tedy uzavřít, že vrchní soud při rozhodování v dané věci nesprávnou

interpretací jednoduchého práva, resp. nerespektováním kogentní normy,

neuznal stěžovatelčin nárok majetkové povahy, který vyplývá z právního

předpisu, čímž zasáhl do jejího základního práva na legitimní očekávání

nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 1 Protokolu [bod 9, obdobně

viz nález sp. zn. IV. ÚS 763/05 ze dne 11. 4. 2006 (N 82/41 SbNU 79)].

 

13.  Ústavní

soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 1 odst. 1 Protokolu

ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o

Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí obecného soudu po

provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§

44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.

a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

 

P o u č e n í :      Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 4. srpna 2010

 

                                                                                                                    Ivana Janů

                                                                                                              předsedkyně senátu