Text nálezu Ústavního soudu I. ÚS 22/10

19.04.2010

Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2010 v senátu složeném z

předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové

(soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. R., 

zastoupené JUDr. Jiřím Baudysem, advokátem, se sídlem Smetanova 17, 602

00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2009 č.

j. 3 To 105/2009-1861, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako

účastníka řízení, se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání,

 

t a k t o :

 

I.         

Nerespektováním principu obsaženého v čl. 2 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10.

2009 č. j. 3 To 105/2009-1861 porušena základní práva stěžovatelky

garantovaná čl. 6 odst. 3 písm. c) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod.

 

II.        Toto rozhodnutí se proto ruší.

 

 

O d ů v o d n ě n í :

 

I.

 

1.        

Ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu dne 6. 1. 2010, tedy

podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhala zrušení v

záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že

jím byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 90 Ústavy České

republiky, v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen

„Listina“) a v čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen

„Úmluva“).

 

2.        

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních

práv spatřovala v postupu Vrchního soudu v Olomouci, který zamítl její

stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2009 sp.

zn. 11 T 29/2000, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nemá nárok na

obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, s odůvodněním, že zbytečně

vynakládá platbu za internet a kabelovou televizi a nedoložila svoji

nemajetnost stran nemovitostí a cenných papírů. Stěžovatelka s výše

uvedeným závěrem nesouhlasí, neboť má za to, že platí zásada

neexistující se nedokazuje. K tomu stěžovatelka uvedla, že v České

republice neexistuje orgán, který by vystavoval potvrzení o chudobě.

Vrchní soud měl dle stěžovatelky dostatek informací dokládajících její

chudobu, když z trestního spisu je zcela zřejmé, že ze své trestné

činnosti dluží přes 10 milionů korun, je plně invalidní a stěží pokrývá

své životní náklady. Vrchním soudem uvedené platby za internet a

kabelovou televizi nejsou dle stěžovatelčina názoru luxusem, nýbrž pro

plně invalidního člověka nutností. Stěžovatelka uzavřela, že řádně

doložila své majetkové poměry, které odůvodňují její nárok na bezplatnou

obhajobu, přičemž byl-li soud názoru, že její tvrzení a důkazy k nim

předložené jsou nedostatečné, měl ji v tomto smyslu vyzvat k jejich

doplnění.

 

3.        

Proto, s ohledem na výše uvedené, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní

soud v záhlaví citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci svým

nálezem zrušil.

 

4.        

Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní

stížnosti. Vrchní soud v Olomouci prostřednictvím příslušného předsedy

senátu JUDr. Libora Losa odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Vrchní soud uvedl, že stěžejním důvodem pro nepřiznání nároku na

bezplatnou obhajobu bylo, že stěžovatelka tento nárok hodnověrně

neprokázala. V průběhu trestního řízení nebylo objektivně zjištěno, a to

i vzhledem k přístupu stěžovatelky, jak byly trestnou činností získané

finanční prostředky použity, či zda k nim má stěžovatelka stále přístup.

Dle názoru vrchního soudu musí stěžovatelka, vzhledem k rozsahu jejího

invalidního důchodu, který nepostačuje ani na krytí stěžovatelkou

uvedených závazků, nepochybně disponovat dalšími prostředky, které však

ve své žádosti neoznačila a nedoložila. Vrchní soud v Olomouci dospěl k

závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky a proto

navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

 

5.        

Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od

ústního jednání bylo upuštěno.

 

II.

 

6.        

Ústavní soud si v dané věci nevyžádal spis Krajského soudu v Brně sp.

zn. 11 T 29/2009, neboť dospěl k závěru, že k rozhodnutí ve věci samé

jsou postačující vyjádření účastníků a stěžovatelkou předložené listinné

důkazy. Z obsahu těchto listin zjistil Ústavní soud následující, pro

řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.

 

7.        

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 11 T

29/2000 byla stěžovatelka pravomocně odsouzena pro trestný čin podvodu

podle ust. § 250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona,

účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „TZ“), trestný čin krádeže podle ust.

§ 247 odst. 1 písm. a), písm. b) TZ za které, a současně i za trestné

činy zpronevěry podle ust. § 248 odst. 1 TZ a podvodu podle ust. § 250

odst. 1 a 2 TZ, jimiž byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Krajského

soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. 11 T 29/2000 ve spojení s

usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2006 sp. zn. 3 To

84/2006, jí byl uložen podle ust. § 250 odst. 4 TZ, za použití ust. § 35

odst. 1 a ust. § 40 odst. 1 TZ, úhrnný trest odnětí svobody v trvání

tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen podle ust. 60a odst. 1 a 2

TZ na zkušební dobu v trvání pěti roků. Mírnější trest byl stěžovatelce

uložen jako kompenzace újmy vzniklé v důsledku celkové délky trestního

řízení.

 

8.        

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2009 č. j. 11 T

29/2000-1791 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.

10. 2009 sp. zn. 3 To 104/2008 byl obhájci stěžovatelky, ustanovenému

usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 1998 sp. zn. Nt 789/98,

přiznán nárok na odměnu a hotové výdaje vzniklé v souvislosti s

provedenými úkony při obhajobě stěžovatelky ve výši 421 396,70 Kč.

 

9.        

Dne 22. 6. 2009 požádala stěžovatelka Krajský soud v Brně „o bezplatnou

obhajobu.“ Ve své žádosti uvedla, že pobírá plný invalidní důchod ve

výši 8 374 Kč, z něhož připadá 4 878 Kč na úhradu nákladů bydlení, 1 299

Kč na exekuci, 500 Kč na splátku ve prospěch zdravotní pojišťovny a 500

Kč ve prospěch Krajského soudu v Brně. Stěžovatelka uvedla, že výše

jejího invalidního důchodu jí nepostačuje ani na krytí těchto závazků a

je tedy odkázána na pomoc příbuzných. K podání připojila stěžovatelka

platební doklad SIPO s rozpisem úhrad za bydlení v celkové výši 4 878

Kč, přičemž za nájemné bylo účtováno 3 919 Kč, za kabelovou televizi 209

Kč, internet 490 Kč, plyn 80 Kč, koncesionářský poplatek ČT a ČRo 180

Kč. Stěžovatelka dále přiložila poštovní poukázky prokazující další,

výše uvedené úhrady závazků a výplatní doklad, prokazující výši

invalidního důchodu.

 

10.      

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2009 sp. zn. 11 T

29/2000 bylo podle ust. § 33 odst. 2 a contrario zákona č. 141/1961 Sb.,

o trestním řízení soudním (dále jen „TŘ“) rozhodnuto, že stěžovatelka

nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. K důvodům

nepřiznání nároku stěžovatelky na bezplatnou obhajobu uvedl krajský

soud, že stěžovatelka nepředložila potřebné doklady k osvědčení, že nemá

dostatek prostředků k hrazení nákladů obhajoby.

 

11.      

Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podala stěžovatelka

stížnost, ve které uvedla, že si není vědoma, jaké další listiny k

prokázání své nemajetnosti měla soudu předložit, když soud vzal v úvahu

pouze doklad o jejím příjmu a na listiny dokládající její výdaje nebyl

brán zřetel, přičemž soud stěžovatelku nevyzval k jejich doplnění.

Stěžovatelka spolu se stížností předložila další listiny, a to oznámení o

výši důchodu, oznámení o provádění srážek z důchodu, potvrzení o výši

nájemného, splátkový kalendář se zdravotní pojišťovnou a Krajským soudem

v Brně a zprávu Probační a mediační služby České republiky o průběhu

dohledu, ve které je uvedeno, že dalšími výdaji stěžovatelky je částka 1

500 Kč měsíčně na léky a že nemá jiný zdroj příjmů než invalidní

důchod.

 

12.      

Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 3 To

105/2009 zamítl Vrchní soud v Olomouci podle ust. § 148 odst. 1 písm. c)

TŘ stížnost stěžovatelky. Vrchní soud uvedl, že smyslem ust. § 33 TŘ je

především zabezpečení práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3

Listiny tak, aby případná nemajetnost nebránila obviněnému uplatnit

právo hájit se prostřednictvím obhájce zvoleného dle svého výběru. Tuto

situaci je pak třeba odlišovat od okolností, kdy tyto podmínky byly

řádně zajištěny a teprve následně, po ukončení trestního stíhání, jen z

důvodu ekonomických či sociálních, nelze předpokládat schopnost

odsouzeného uhradit náklady státu vynaložené na jeho obhajobu v souladu s

ust. § 152 odst. 1 písm. b) TŘ. V případě stěžovatelky však toto právo

zajištěno bylo, když jí byl obhájce ustanoven a jeho služby stěžovatelka

po celou dobu trestního řízení využívala. Vrchní soud uvedl, že z

předložených dokladů sice vyplývá, že stěžovatelka je invalidní

důchodkyně s přiznaným plným invalidním důchodem, ovšem mezi jejími

prokazovanými výdaji se nachází takové položky, jež je možno považovat

za zbytné (např. vysoké poplatky za internet a kabelovou televizi). Dle

názoru vrchního soudu je zřejmé, že stěžovatelka musí disponovat s

pravidelnými nespecifikovanými prostředky, z nichž čerpá peníze ke své

obživě. Stěžovatelka tak dle názoru vrchního soudu řádně neobjasnila a

nedoložila veškeré informace o tom, jakým způsobem, jak dlouho a zvláště

v jakém rozsahu jí je poskytována finanční výpomoc ze strany

příbuzných, případně odkud takové prostředky získává a obecně pak ani

svou nemajetnost z hlediska vlastnictví nemovitostí či jiných

majetkových hodnot (významných movitých věcí, cenných papírů, případných

nevymožených pohledávek ze svého podnikání, apod.). Přitom není

povinností soudů zjišťovat či ověřovat majetkové poměry odsouzené, když

tato povinnost je stěžovatelce uložena přímo zákonem v ust. § 33 odst. 2

a 3 TŘ. Vrchní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla

důkazní břemeno, když řádným způsobem svoji žádost o přiznání nároku na

bezplatnou obhajobu nedoložila relevantními podklady.

 

III.

 

13.      

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§

75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a

splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu

projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná. Ačkoliv stěžovatelka

v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces,

dospěl Ústavní soud k závěru, že dotčeným základním právem, k jehož

porušení došlo ze strany obecných soudů, je vedle tohoto práva též právo

na respekt k rodinnému a soukromému životu dle čl. 8 Úmluvy. Z ustálené

judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán

petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním a je oprávněn zkoumat porušení i

jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatelka

v ústavní stížnosti odkazovala [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05

ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647), všechna rozhodnutí Ústavního

soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz].

 

14.      

Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola

„běžné“ zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu

správnosti aplikace „jednoduchého“ práva. Do rozhodovací činnosti

obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným

rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní

práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože

základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu

aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní

interpretace a aplikace.

 

15.      

Čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny stanovuje, že

státní moc je možno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které

stanoví zákon, přirozeně při respektu k principu proporcionality

plynoucímu z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Pokud

se tomu tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli. Jak

Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem

jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň

i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem

jednoduchého práva v důsledku libovůle (vykonávané např.

nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v

extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout

do základního práva a svobody jednotlivce [srov. např. nález sp. zn.

III. ÚS 346/01 ze dne 14. 3. 2002 (N 30/25 SbNU 237)]. Ústavní soud

zasáhne vždy, zjistí-li v postupu obecných soudů prvek libovůle. V

nálezu I. ÚS 534/03 např. uvedl: „O takové porušení stěžovatelových

základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud

ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je

třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných

jednoduchým právem. Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů i

za situace, pokud zjistí, že interpretace předpisů obecnými soudy je

natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Tak je tomu i v

případě, interpretují-li obecné soudy určité zákonné ustanovení natolik

extenzivně, že tím založí povinnost jednotlivci jednat nad rozsah

zákona, čímž dochází k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Bylo již Ústavním

soudem judikováno (např. nález sp. zn. I. ÚS 546/03), že ustanovení čl.

4 odst. 1 Listiny má dvě dimenze, přičemž ta první zpřesňuje dopad

ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny na individuální osoby, a ta druhá

představuje strukturální princip demokratického právního státu, podle

nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených

zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stejně tak stanovování

povinností soudem je limitováno zákonem při současném zachování

základních práv a svobod.“ O libovůli jde, dle názoru Ústavního soudu i v

případě, kdy obecné soudy nedostojí povinnosti svá rozhodnutí v

příslušném ohledu řádně, tj. adekvátně, racionálně a logicky odůvodnit

[např. nález sp. zn. I. ÚS 534/03 ze dne 13. 9. 2004 (N 126/34 SbNU

285),]; dále v případě, že rozhodnutí vykazuje extrémní nesoulad mezi

právními závěry a provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými

závěry; a dále pak v případě, je-li výklad a použití „jednoduchého“

práva v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [např. v důsledku

přepjatého formalizmu – viz např. nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26.

6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)].

 

16.      

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému možnost domáhat se

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Stejně tak i ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručující každému právo na

to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě

projednána nezávislým a nestranným soudem, zakotvuje obecnou zásadu

spravedlivého procesu. Právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2

Listiny je považováno za obecné ustanovení, z něhož vychází i právo na

obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. V čl. 6 odst. 3 Úmluvy jsou pak

zakotvena minimální práva obviněného týkající se jeho práva na obhajobu,

a to včetně práva na bezplatnou právní pomoc, čímž toto ustanovení

Úmluvy konkretizuje obecný princip spravedlivého procesu vyplývající z

čl. 6 odst. 1 Úmluvy [viz nález sp. zn. I. ÚS 669/03 ze dne 31. 3. 2004

(N 47/32 SbNU 441), rozsudek Delta vs. Francie ze dne 19. 12. 1990 či F.

C. B. vs. Itálie ze dne 28. 12. 1991]. Práva vyplývající z tohoto

ustanovení je nutno vykládat nikoli omezujícím způsobem (viz rozsudek

Golder vs. Spojené království ze dne 21. 2. 1975), ale při použití

ústavněprávní interpretace s ohledem na záruky spravedlivého procesu

[viz sp. zn. I. ÚS 592/2000 (N 15/25 SbNU 115)]. Vedle presumpce neviny

(čl. 40 odst. 2 Listiny) je jedním z nejdůležitějších základních práv

osob, proti nimž se trestní řízení vede, právě právo na obhajobu (čl. 37

odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny), jehož součástí je i právo na

obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu. Jeho hlavním účelem je

dosažení spravedlivého rozhodnutí. Jde o právo, které je nejen ve

prospěch a v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu

demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám

člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Stát, má-li zajistit uvedená

ústavně garantovaná práva, musí proto v zákoně upravujícím trestní

řízení vytvořit podmínky procesních záruk postavení obhájce i

obviněného.

 

17.      

Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2.

11. 2009 (doposud nepublikováno): „[z]cela zvláštní respekt a ochranu

požívá v liberálních demokratických státech základní právo na nerušený

soukromý život osoby (čl. 10 odst. 2 Listiny). Právo na nedotknutelnou

soukromou sféru je úhelným kamenem liberální tradice, na které stojí

základy moderní politiky i moderního práva, která rovněž stála u zrodu

moderních idejí základních práv a svobod.“ Zajištění autonomní sféry

jednotlivce je nejspolehlivější zárukou individuální nezávislosti a

lidské svobody. Pod ochranu práva na nerušený soukromý život spadá též

ochrana psychického zdraví, psychické integrity a psychické stability

jednotlivce (srov. Hubálková, E.: Evropská úmluva o lidských právech a

Česká republika. Praha: Linde, 2003, str. 202). Základní právo na

nerušený soukromý život jako subjektivní veřejné právo pak ve shodě s

judikaturou Evropského soudu pro lidská práva taktéž chrání právo

jedince na identitu a osobní rozvoj, právo na založení a rozvoj

mezilidských vztahů (viz rozsudek Friedl vs. Rakousko ze dne 31. 1.

1995, podrobněji Buxton, R.: Private Life and the English Judges, Oxford

Journal of Legal Studies, roč. 29, č. 1, str. 413 a násl.). V rozsudku

ze dne 16. 12. 1992 ve věci Niemitz vs. Německo uvedl Evropský soud pro

lidský práva (dále jen „ESLP“): „... it would be too restrictive to

limit the notion [of private life] to an ´inner circle´ in which the

individual may live his own personal life as he chooose and to exclude

therefrom entirely the outside world not encompassed within that circle.

Respect for private life must also comprise to a certain degree the

right to establish and develop relationships with ohter human beings.“

Právo na soukromí tak nutně musí zahrnovat i právo na vytváření vztahů s

ostatními lidmi a vnějším světem (Kilkelly, U.: The right to respect

for private and family life. Human rigts handbooks, No. 1. Strasbourg:

Council of Europe, 2003, str. 11).

 

18.      

K tomuto pojetí práva na soukromý život se přihlásil i Ústavní soud,

který ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 517/99 uvedl, že: „[p]rávo na

ochranu osobního soukromí je právem fyzické osoby rozhodnout podle

vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být

skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům a

zároveň se bránit (vzepřít) proti neoprávněným zásahům do této sféry ze

strany jiných osob. Přílišná akcentace pozitivní složky práva na ochranu

soukromého života vede k neadekvátnímu zúžení ochrany pouze na to, aby

skutečnosti soukromého života fyzické osoby nebyly bez jejího souhlasu

či bez důvodu uznávaného zákonem, a tak nebyla narušována integrita

vnitřní sféry, která je pro příznivý rozvoj osobnosti nezbytná. Ústavní

soud nesdílí toto zúžené pojetí, neboť respektování soukromého života

musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s

dalšími lidskými bytostmi. Respektování takto pojatého soukromého života

zahrnuje závazek státu jednat způsobem umožňujícím normální rozvoj

těchto vztahů“ [viz nález sp. zn. II. ÚS 517/99 ze dne 1. 3. 2000 (N

32/17 SbNU 229)].

 

IV.

 

19.                  

Podstatou ústavní stížnosti byly námitky stěžovatelky ohledně postupu

vrchního soudu, který, aniž by stěžovatelku vyzval k doplnění podání,

posoudil jí předložené doklady o nemajetnosti jako nedostačující pro

přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, resp. náhradu nákladů

ustanoveného obhájce státem.

 

20.      

Jak je uvedeno výše, součástí práva na obhajobu je i právo na

bezplatnou právní pomoc. Obsah práva na obhajobu, jako jedné z

fundamentálních záruk spravedlivého procesu (bod 16 či rozsudek Ekbatani

vs. Švédsko ze dne 26. 5. 1988), má svou pozitivní a negativní složku.

Pozitivní je právo obviněného (též obžalovaného, odsouzeného,

podezřelého a dalších osob) hájit se sám či prostřednictvím zvoleného

obhájce, popř. právo žádat o jeho ustanovení. Negativní složkou je pak

povinnost obviněného v případech tzv. nutné obhajoby „strpět“ obhájce (i

když si jej nepřeje) a povinnost všech orgánů činných v trestním řízení

dbát těchto práv v rámci celého trestního řízení. Obsahem práva na

bezplatnou právní pomoc je pak právo obviněného, v případě, že si pro

svou nemajetnost sám nemůže zcela či zčásti hradit náklady obhajoby, na

obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, resp. při prokázání této

nemajetnosti povinnost soudu rozhodnout o tom, že stát zcela či zčásti

ponese náklady obhajoby obviněného. Právem bezprostředně souvisejícím s

právem na obhajobu, včetně práva na bezplatnou právní pomoc, je právo

legitimního očekávání obhájce ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy na

odměnu a náhradu hotových výdajů, a to i v případě, že činnost obhájce

je realizací práva na obhajobu osoby nemajetné [srov. např. nález sp.

zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277) či nález sp. zn.

II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009].

 

21.      

Z ustálené judikatury obecných soudů lze dovodit, že výše uvedený

nárok na bezplatnou obhajobu může soud přiznat kdykoli za řízení nebo i

po skončení trestního stíhání (viz např. usnesení Krajského soudu v

Hradci Králové ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. 13 To 477/2006, publikované

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 19, ročník 2008),

přičemž uplatnění tohoto nároku nepodléhá žádné prekluzivní či promlčecí

době (pozn. v případě, že obviněný měl zvoleného obhájce, je však

fakticky uplatnění tohoto nároku limitováno prekluzivní lhůtou uvedenou v

ust. § 151 odst. 2 TŘ). Vedle reflexe možnosti změny sociálních a

ekonomických poměrů obviněného, je takto stanovený časový rámec pro

uplatnění nároku na bezplatnou obhajobu odrazem zásady presumpce neviny

(čl. 40 odst. 2 Listiny), neboť do pravomocného odsouzení nelze po

obviněném spravedlivě požadovat, aby „předpokládal“ své odsouzení a s

tím spojenou povinnost hradit náklady ustanoveného obhájce státu [viz

ust. § 152 odst. 1 písm. b) TŘ, z povahy věci je zřejmé, že daná úvaha

je relevantní výhradně u ustanoveného obhájce, kde náhrada nákladů

obhajoby je věcí mezi státem a obhájcem a následně pak mezi odsouzeným a

státem, kdežto u obhájce zvoleného lze předpokládat, že v průběhu

sjednávání obhajoby je mezi obhájcem a obviněným aktivně řešena i otázka

náhrady nákladů obhajoby, kdy v případě zprošťujícího rozsudku je možné

postupovat dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích

a jejich činnosti]. Tomuto závěru přisvědčuje i fakt, že skutečnou výši

náhrady nákladů ustanoveného obhájce zjistí odsouzený teprve až po

uplatnění nároku obhájcem podle ust. § 151 odst. 2 TŘ a teprve nyní je

schopen kvalifikovaně posoudit, zda jeho majetkové poměry mu umožňují

jejich úhradu státu.

 

22.      

Vrchní soud při výkladu účelu práva na bezplatnou právní pomoc dospěl k

závěru, že toto právo de facto slouží pouze k zajištění práva na

obhajobu ve stádiu zvolení či ustanovení obhájce, přičemž bylo-li toto

právo zajištěno, nelze jen pro následnou nemajetnost obviněného, resp.

pro neschopnost uhradit náklady obhajoby, přiznat obviněnému nárok na

obhajobu bezplatnou (bod 12). Vrchní soud tak apriorně vyloučil možnost

uplatnit nárok na bezplatnou právní pomoc i ve stádiu po skončení

trestního řízení, aniž by tento závěr měl oporu v trestním řádu (bod

20). Tento postup je však dle názoru Ústavního soudu třeba považovat za

libovůli (bod 15), neboť vrchní soud, bez opory v zákoně, omezil

základní právo stěžovatelky na bezplatnou právní pomoc [čl. 6 odst. 3

písm. c) Úmluvy] v rozporu s jeho podstatou a smyslem (bod 16, 20 a 21),

když dovodil, že toto právo je „vyčerpáno“ pouhým ustanovením právního

zástupce (k tomu viz rozsudek ve věci Artico vs. Itálie ze dne 13. 5.

1980 kde ESLP uvedl: „[č]lánek 6 § 3c) hovoří o ´pomoci´ nikoli o

´jmenování´. Pouhé jmenování nezajišťuje efektivní pomoc“).

 

23.      

Ustanovení § 33 odst. 2 a 3 TŘ konkretizuje základní právo obviněného

na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu (bod 16), resp.

stanoví způsob realizace tohoto ústavního práva. V případě tzv.

obligatorního rozhodování o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za

sníženou odměnu na návrh obviněného, musí obviněný osvědčit, že nemá

dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby. Takový návrh

obviněného pak vedle obecných náležitostí návrhu (ust. § 59 TŘ) musí

obsahovat přílohy, jimiž má být prokázána jeho důvodnost. Z dikce tohoto

ustanovení je zřejmé, že zákonodárce zvolil relativně abstraktní

formulaci, když ponechal na úvaze rozhodujícího orgánu (v přípravném

řízení soudce a v řízení před soudem předseda senátu), zda navrhovatel

řádně osvědčil svůj nárok, resp. zda předložil dostatek hodnověrných

dokladů.

 

24.      

V daném případě se nepochybně jedná o promítnutí povinnosti tvrdit (v

trestním řízení nadto prolomené povinností soudu fakultativně rozhodnout

o nároku obviněného i bez jeho návrhu, vyplývá-li jeho důvodnost ze

shromážděných důkazů) a prokázat (přiložit přílohy prokazující důvodnost

návrhu) nárok na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu.

Povinnost tvrzení a zejména prokazování má však své mantinely, mezi něž

patří uplatnění pravidla „neexistence se neprokazuje,“ vycházející z

tzv. negativní důkazní teorie, neboť po nikom nelze spravedlivě

požadovat, aby prokázal reálnou neexistenci určité právní skutečnosti

(viz Winterová, A.: Civilní právo procesní, 4. vydání. Praha: Linde,

2004, str. 279). Negativní důkazní teorie, která ve svém důsledku

přenáší důkazní břemeno na protistranu (či na rozhodující orgán), se

uplatní jen tehdy, když neexistence, která je předmětem zkoumání, má

trvající charakter (viz Svoboda, K.: Dokazování. Praha: ASPI – Wolters

Kluwer, 2009, str. 29). V této souvislosti lze odkázat např. na

rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006 sp. zn. 3 Azs

35/2006, který řešil typově totožnou situaci, a ve kterém dospěl

Nejvyšší správní soud k závěru: „[p]ostup krajského soudu, jenž zamítl

návrh na ustanovení zástupce (§ 35 odst. 7 s. ř. s.) s odůvodněním, že

stěžovatelka neprokázala tvrzení o své majetkové situaci listinnými

důkazy, přičemž tato tvrzení stěžovatelky spočívala v tom, že nemá žádný

majetek ani příjmy, je vadný a je důvodem pro zrušení takového

usnesení. Krajský soud svým postupem popřel tzv. negativní důkazní

teorii, podle níž nelze dokazovat neexistující skutečnosti.“

 

25.      

Jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí (bod 12) a dále z

vyjádření vrchního soudu (bod 4), bylo stěžejním důvodem pro nepřiznání

nároku stěžovatelce na bezplatnou obhajobu nedoložení její nemajetnosti,

tedy neunesení důkazního břemene. Stěžovatelka, tvrdící svou

nemajetnost, spolu s návrhem předložila soudu doklady prokazující její

příjmy a výdaje s tím, že jiný majetek ani příjem nemá (což bylo

doloženo i zprávou Probační a mediační služby, bod 11). Ústavní soud k

tomu uvádí, že dospěl-li vrchní soud k závěru, že stěžovatelka svůj

nárok řádně nedoložila, resp. že předložené důkazy jsou pro rozhodnutí o

jejím návrhu nedostačující, měl povinnost ve smyslu ust. § 59 odst. 4

TŘ stěžovatelku vyzvat k jejich doplnění, ovšem s omezením plynoucím z

negativní důkazní teorie. Dle názoru Ústavního soudu postupoval vrchní

soud libovolně, když postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny (bod 15)

nevyhověl nároku stěžovatelky z důvodu neunesení důkazního břemene,

spočívající v nedoložení nevlastnictví (bod 24) a případných dalších

listin (dary od příbuzných), aniž by však stěžovatelku vyzval k jejich

doplnění (bod 16 a 23), což ve svém důsledku vedlo k porušení základního

práva stěžovatelky garantovaného čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy (bod

16). V daném případě nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že v trestním

řízení jako celku, tedy i při rozhodování o náhradě nákladů řízení, se

uplatňuje zásada vyšetřovací [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

4. 1. 1991 sp. zn. 1 To 56/90: „[r]ozhoduje-li soud I. stupně po právní

moci odsuzujícího rozsudku podle § 155 odst. 1 tr. ř. o povinnosti

odsouzeného k úhradě odměny a hotových výdajů uhrazených ustanovenému

obhájci státem, je povinen zjistit, zda odsouzený má dostatečné

prostředky k tomu, aby tyto náklady uhradil; to zejména znamená, že je

povinen zjistit majetkové poměry a výdělkové možnosti odsouzeného.

Jestliže zjistí, že odsouzený nemá dostatek prostředků k tomu, aby

uhradil náklady nutné obhajoby, a má proto nárok na obhajobu bezplatnou

(§ 33 odst. 2, § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř.) vydá rozhodnutí, že z

tohoto důvodu není povinen hradit odměnu a hotové výdaje uhrazené státem

ustanovenému obhájci.“].

 

26.      

Za zcela nepřípustný je nutno považovat názor odvolacího soudu (bod

4), který bez jakýchkoli relevantních důvodů, resp. skutečností

zjištěných v rámci trestního řízení a důkazů předpokládal, že

stěžovatelka musí stále disponovat s prostředky získanými trestnou

činností.

 

27.      

Ústavnímu soudu je známa rozhodovací praxe obecných soudů, kteří pro

posuzování nutných výdajů při rozhodování o přiznání nároku na

bezplatnou obhajobu, prominutí soudních poplatků apod. považují za

„oprávněné výdaje“ (ve smyslu výdaje nutného) pouze ty, které

bezprostředně slouží k úhradě základních životních potřeb (ubytování,

ošacení, strava, léky), popř. k jejich úhradě je žadatel povinen

(exekuce, výživné apod.). Ústavní soud však nesdílí toto restriktivní

pojetí „oprávněných výdajů,“ neboť je dle jeho názoru třeba posuzovat

lidský život a osobnost člověka výrazně komplexněji, mimo jiné i pod

zorným úhlem práva na soukromí (bod 17 a 18). Již ze samé povahy tohoto

práva je však patrno, že nelze vymezit jeho obsah tak, aby zahrnoval

všechny v úvahu přicházející možnosti, neboť je to právě každý jeden

jednotlivec, který tomuto právu dává konkrétní obsah [např. Lord Rodger

uvedl, že „[a]rt 8(1) protects those features of a person’s life which

are integral to his identity. For those for whom it is a core part of

their lives, hunting, too, can be said to be integral to their

identity.“ (Countryside Alliance, n26, bod 101, dostupný na

www.publications.parliament.uk]. Je proto povinností soudů, aby

posuzovaly jedinečnost každého případu tak, aby ,vedle dodržení záruk

spravedlivého procesu, byla šetřena i další základní práva jednotlivce, v

daném případě právo na soukromý život [G. Dürig (G. D., Der

Grundrechtssatz von der Menschenwürde, Archiv des öffentlichen Rechts

81, 1956, s. 127) zformuloval proslulou teorii objektu, kterou převzala

judikatura německého Spolkového ústavního soudu, vážící se k otázkám

lidské důstojnosti. Podle této teorie dochází k porušení lidské

důstojnosti v případě, kdy je konkrétní jednotlivec postaven státní mocí

do role objektu, kdy se stává pouhým prostředkem a je umenšen do podoby

druhově zaměnitelné veličiny. Lze dovodit, že člověk tak bývá netoliko

objektem společenských „poměrů“, ale stává se i objektem práva, je-li

nucen podrobovat se mu zcela při jeho interpretaci a aplikaci, tj. bez

zohlednění jeho individuálních zájmů, resp. základních práv]. Vedle

subjektivních faktorů na straně jednotlivce je při posuzování

„obvyklosti, resp. oprávněnosti“ výdaje třeba vzít v úvahu i faktory

objektivní, mezi ty mimo jiné patří technologický vývoj (např. mobilní

telefony, internet) a s ním související změny ve způsobech komunikace,

získávaní informací, styku s úřady, sdružování apod., resp. vývoj

technologií, skrze niž je realizováno právo jednotlivce na osobní

rozvoj, vztahy s ostatními lidmi a vnějším světem, tedy právo na

soukromý život (bod 17).

 

28.      

Vrchní soud dospěl k závěru, že z listin, které stěžovatelka

předložila, je možno učinit závěr o tom, že mezi jejími výdaji se

nachází položky ryze zbytné povahy, a to „vysoké poplatky za internet a

kabelovou televizi.“ Jinak řečeno, vrchní soud dospěl k závěru, že byť

stěžovatelka jako invalidní důchodkyně nemá dostatek pohotových

finančních prostředků, její příjem, z něhož si však každý měsíc hradí

nadstandardní zbytné služby, jí v budoucnu umožňuje hradit si náklady

obhajoby prostřednictvím splátkového kalendáře (bod 12). K tomu uvádí

Ústavní soud, že takovýto výklad v intencích maxim práva na soukromý

život vytýčených Evropským soudem pro lidská práva (bod 17) a Ústavním

soudem (bod 18 a 27) vede k zásahu do osobnostní sféry stěžovatelky a

tudíž k porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy.

 

29.      

Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl

podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní

stížností napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o

Ústavním soudu zrušil.

 

 

P o u č e n í :    Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

 

V Brně dne 7. dubna 2010

 

 

                          Ivana Janů

                   předsedkyně senátu

 

 

 

 

 

 

Odlišné stanovisko JUDr. Ivany Janů k výroku nálezu Ústavního soudu

 

Podle

ustanovení § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko směřující proti výroku,

jakož i proti odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/10.

Nezmiňuji se přitom o všech problematických bodech odůvodnění, ale pouze

o těch, které považuji za klíčové.

 

Nález ve výroku

pod bodem I. konstatuje, že nerespektováním principu obsaženého v čl. 2

odst. 2 Listiny (státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a

způsoby, které stanoví zákon) porušilo ústavní stížností napadené

usnesení vrchního soudu základní práva stěžovatelky garantovaná v čl. 6

odst. 3 písm. c) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, tj. právo na obhajobu a právo

na respektování soukromého a rodinného života. Porušení práva na

obhajobu se měl vrchní soud dopustit tím, že údajně dovodil, že toto

právo je „vyčerpáno“ pouhým ustanovením právního zástupce, a dále

nerespektováním negativní důkazní teorie (čímž se myslí negativní teorie

dělení důkazního břemene). Právo na soukromý a rodinný život pak

zahrnuje i právo na vytváření vztahů s ostatními lidmi a vnějším světem,

přičemž – jak vyplývá z bodu 28. odůvodnění – toto právo bylo porušeno

tím, že by si stěžovatelka nemohla dovolit platit vysoké poplatky za

internet a kabelovou televizi.

 

S takovým přístupem k

právu na obhajobu ani k právu na soukromý a rodinný život nemohu

souhlasit. Naopak považuji za správný a ústavně konformní právní názor

vyslovený v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.

 

Smysl

práva na obhajobu v té jeho části, v níž se týká hájení obviněného

prostřednictvím obhájce, spočívá v poskytnutí kvalifikované právní

pomoci osobě, proti níž se vede trestní stíhání pro podezření ze

spáchání trestného činu. Je v prvé řadě na zvážení obviněného, zda se

bude hájit sám, nebo prostřednictvím obhájce; v případech tzv. nutné

obhajoby však obviněný obhájce mít musí, i kdyby si jej nezvolil. V obou

situacích se klade základní požadavek, aby nedostatečné majetkové

poměry obviněného nebránily výkonu obhajoby advokátem (pokud jej chce či

musí mít). Na to pamatuje jak Úmluva o ochraně lidských práv a

základních svobod v čl. 6 odst. 3 písm. c) („…pokud nemá prostředky na

zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy

spravedlnosti vyžadují“), tak i poslední věta čl. 40 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod („Zákon stanoví, v kterých případech má

obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.“). Právo na bezplatnou

obhajobu tedy nelze uměle odtrhovat od výkonu obhajoby v rámci

probíhajícího řízení; má se jím zajistit, aby ten, kdo nemá prostředky

na zaplacení obhájce, přesto mohl být obhájcem zastupován.

 

V

souzené věci byl stěžovatelce obhájce ustanoven, tj. stěžovatelce byla

poskytnuta kvalifikovaná právní pomoc v průběhu trestního stíhání proti

ní vedeného. Tím bylo také dle mého přesvědčení naplněno její ústavně

garantované právo na obhajobu. Jestliže stěžovatelka teprve po dvou

letech od odsuzujícího rozsudku – zjevně motivovaná tím, že byla

stanovena výše odměny a hotových výdajů obhájci, kterou nyní bude muset

podle § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu státu nahradit – shledá, že

nemá dostatečné prostředky na náhradu nákladů obhajoby, která jí byla

poskytnuta, a jejímu požadavku není vyhověno, nelze v tom spatřovat

porušení práva na obhajobu; ta jí byla poskytnuta, což ostatně ani sama

stěžovatelka nijak nezpochybňuje. Ostatně ani z Listiny jiný závěr

učinit nelze, neboť ta sice trvá na možnosti obhajovat se

prostřednictvím obhájce, avšak ohledně případů bezplatné obhajoby se

odvolává na zákon [tj. nyní na § 33 odst. 2 a 3, § 152 odst. 1 písm. b)

trestního řádu]. Rovněž Úmluva podmiňuje bezplatnou obhajobu tím, že to

zájmy spravedlnosti vyžadují; dle mého chápání spravedlnosti není nic

nespravedlivého na tom, pokud bude osobě pravomocně odsouzené pro

spáchání několika majetkových trestných činů, jimiž jiným způsobila

škodu v rozsahu zhruba 10,000.000.- Kč, uložena povinnost k náhradě

nákladů ustanoveného obhájce. Obhajoba jí byla poskytnuta a nyní jde

pouze o to, zda náklady v konečném důsledku ponese stěžovatelka, nebo

stát.

 

 Za zcela nepřijatelné považuji vtažení práva na

soukromý a rodinný život – jehož porušení stěžovatelka ani nenamítala –

do rozhodování o bezplatné obhajobě, nadto chápaného tak, že zaručuje

každému právo být v kontaktu s jinými prostřednictvím kabelové televize a

internetu (zejm body 27. a 28. odůvodnění). Podle tohoto způsobu

uvažování by každé rozhodnutí soudu, jímž se zasáhne majetková sféra

osoby natolik, že si nebude moci dovolit platit poplatky za kabelovou

televizi a internet, mělo být hodnoceno jako porušení práva na soukromý a

rodinný život. Otázkou pak je, zda vůbec v duchu této logiky nejsou

masivně porušována práva sociálně slabých (nadto trestně bezúhonných)

osob, které si internet a kabelovou televizi dovolit nemohou. To je

samozřejmě závěr zjevně absurdní; jiný ostatně ani být nemůže, neboť

zjevně kuriózní a absurdní je pojetí práva na soukromý a rodinný život,

na němž staví většinové stanovisko.

 

V této souvislosti

považuji za důležité poukázat též na způsob práce s právními názory

vyslovenými v jiných rozhodnutích v textu většinového stanoviska. Nemám

nic proti závěru, dle nějž právo na soukromí musí zahrnovat i právo na

vytváření vztahů s ostatními lidmi a vnějším světem (body 17. a 18.

odůvodnění); tento závěr však judikatura Evropského soudu pro lidská

práva a posléze Ústavního soudu učinila ve skutkově zcela odlišných

případech (viz například skutkový základ citovaných rozhodnutí ve věci

Niemietz a II. ÚS 517/99).

 

Stejně tak citovaná věta

Lorda Rodgera (bod 27. odůvodnění) se týká zcela jiné problematiky,

doslova na hony vzdálené zde řešenému problému. Horní sněmovna britského

parlamentu (House of Lords) přezkoumávala zákon týkající se

specifického způsobu lovu – štvanice na lišku - z hlediska kompatibility

s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací

instanci tvořilo 5 soudců a žádný z nich, ani v bodu 27 citovaný Lord

Rodger of Earlsferry, nedošel k závěru, že by zákon shora uvedený

porušoval právo na respektování soukromého a rodinného života, jak bylo

namítáno navrhovateli. V tomto rozhodnutí zazněla ale i celá řada jiných

inspirativních názorů, které se patrně nehodí většinovému stanovisku do

koncepce, a proto je nezmiňuje. Proto považuji za vhodné se u čl. 8

Úmluvy zastavit.

 

Čl. 8 Úmluvy zní:

 

„1.       Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

 

2.        

Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat, kromě případů,

kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v

zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu

země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo

morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

 

Inspirativní

úvahy k tomuto článku obsahuje zejména stanovisko Baroness Hale of

Richmond (str. 40),   a proto z něj poukážu alespoň na některé myšlenky:

 

        

110 – „Duch svobody, je takový duch, který si není jistý, že je Právem;

Duch svobody je tím duchem, který hledá porozumění myslí druhých mužů a

žen; Duch svobody je duchem, který zvažuje jejich zájmy souběžně se

svými vlastními, bez podjatosti“.

Dále baronesa klade otázky :

 

         111 –   Kdy se svoboda „činit, jak se komu líbí“, stane lidským právem?

Jak široce bychom měli konstruovat rozsah práv a základních svobod garantovaných nám všem Evropskou úmluvou lidských práv?

 

...

Podle jejího názoru neexistuje lidské právo ponechané samo sobě a

opravňující k tomu, dělat to, co se komu zlíbí; Úmluva definovala

některá specifická práva, do kterých může být zasaženo za specifických

okolností. Je ponechána značná flexibilita a prostor pro vývoj na obou

stranách vah; ale čím šířeji je právo vykládáno, konstruováno, tím větší

rozsah je nutno povolit demokraticky zvolené legislativě určit

vyváženost mezi zájmy těch, kteří si přejí provádět určité aktivity a

zájmy těch, kteří si přejí těmto aktivitám zamezit.

 

        

114 -  Zdá se to být elementární, ale stojí za to to opakovat, protože

účel takovéhoto lidskoprávního instrumentu (Úmluvy) je dát limity tomu

co demokraticky zvolený parlament smí dělat: chránit práva a svobody

jednotlivců a menšin proti vůli těch, kteří jsou vybraní, aby

reprezentovali většinu.

Demokracie je vůle lidu, ale lid nesmí

zasahovat ta práva a svobody, které jsou fundamentální pro demokracii

jako takovou. Získat kvalifikaci jako základní právo a svoboda musí být

něco víc než svoboda dělat to, co nám vyhovuje, co se nám líbí (freedom

to do as we please), ať sami nebo ve společnosti s jinými.

 

        

115  - Právo na respektování soukromého a rodinného života, našich

domovů a naší korespondence garantované čl. 8 je právem

umožňujícím nejvyšší expanzi (the right most capable of being expanded) a

mohlo být pokrýt všechno, co by kdokoliv chtěl činit. Podle Lorda

Rodgera ...... lze pod toto právo začlenit jakoukoliv aktivitu, která je

brána dostatečně vážně lidmi, kteří se jí účastní.

         116

-    ... Jak bylo ukázáno, štrasburská jurisprudence ve své

interpretaci čl. 8 tak daleko nejde... Čl. 8, podle jejího soudu,

reflektuje dvě oddělené, ale k sobě se vztahující základní hodnoty

(fundamental values). První je neporušitelnost (the inviolability)

domova a osobní komunikace od špehování (official snooping), vstupu a

zásahu bez velmi dobrého důvodu. Jde o ochranu soukromého prostoru, ať v

budově anebo skrze poštu, telefonní linky, rozhlasové vlny nebo éter,

ve kterém lidé mohou být sami sebou a komunikovat důvěrně jeden s

druhým. Druhá je neporušitelnost jiného druhu prostoru, (a different

kind of space) jde o osobní a psychologický prostor, uvnitř něhož každý

jednotlivec rozvíjí svůj vlastní smysl sebe sama a vztahy s jinými

lidmi. Toto je základ, k čemu slouží rodiny a proč demokratické systémy

oceňují rodinný život tak vysoko. Rodiny jsou subverzivní. Vychovávají,

pěstují individuality a odlišnosti. Jedna z prvních věcí totalitárních

režimů je, že se pokouší distancovat mladé lidi od individuality jejich

vlastních rodin a indoktrinovat je dominantním názorem. Čl. 8 chrání

soukromý prostor, obojí fyzický i psychologický, v němž se mohou lidé

vyvíjet v individuality a vztahovat se k ostatním kolem sebe. Tato

volnost nedosahuje   k ochraně všeho, co by kdo chtěl dělat, dokonce

ani v privátním prostoru a zcela určitě tato ochrana nepokrývá věci,

které mohou být činěny opuštěním tohoto privátního prostoru a zapojením

se do velmi veřejných shromáždění a aktivit.

Poznámka: Čímž se myslí přechod na ochranu čl. 11 Svoboda shromažďování a sdružování.

 

         117 -    Čl. 11 na druhou stranu má na zřeteli chránit různá shromáždění.

Proč by neměl chránit právo lovců se shromažďovat a za tím účelem provozovat   svůj společný sport? ...

 

        

118 -   In fine ... Z tohoto pohledu právo lovit a právo zastánců lovu

se shromažďovat a veřejně demonstrovat oblibu k tomuto sportu proti jeho

zákazu ... je chráněno čl. 11. Ale právo pronásledovat a zabít lišku

nebo jelena nebo norka ... takto chráněno není. 

Tolik k právu na soukromý a rodinný život a honu na lišku.

 

 

Pod

bodem 21. odůvodnění se s odkazem na ustálenou judikaturu dále tvrdí,

že právo na bezplatnou obhajobu může soud přiznat kdykoliv za řízení

nebo i po skončení trestního stíhání; jako příklad této ustálené

judikatury se pak cituje rozhodnutí publikované pod R 19/2008. V tomto

judikátu se ovšem doba, kdy lze právo na bezplatnou obhajobu přiznat,

vůbec neřeší. Jde v něm pouze o otázku, zda je obviněný, jemuž již bylo

toto právo přiznáno, osobou oprávněnou k podání stížnosti proti usnesení

o výši odměny ustanoveného obhájce.

Výhrady mám rovněž k

subjektivizujícímu pojetí principu presumpce neviny (bod 21.

odůvodnění), vycházejícímu z úvahy, že obviněný, jemuž byl obhájce

ustanoven, nemůže předpokládat své odsouzení. Princip presumpce neviny

naopak považuji za objektivní kategorii, vztahující se nikoliv k

vnitřnímu přesvědčení obviněného – jenž přece ví, zda se něčeho

dopustil, či nikoli – ale ke třetím osobám a orgánům veřejné moci, jimž

ukládá, aby na obviněného hleděli jako na nevinného, a to až do té doby,

než bude jeho vina pravomocně vyslovena. Subjektivizující pojetí

presumpce neviny vztahuje odůvodnění většinového stanoviska výlučně k

ustanovenému obhájci; pokud by tato argumentace byla dovedena až do

důsledku, znamenala by – absurdně –, že obviněný, který si obhájce

zvolil a „aktivně řešil“ s tímto obhájcem otázku nákladů obhajoby, tím

vlastně nepřímo přiznává, že se trestného činu dopustil. To je přirozeně

nesmysl, avšak zřetelně dokládá nesprávnost výchozího

subjektivizujícího pojetí presumpce neviny a nesprávné pojetí vzájemného

vztahu zvoleného a ustanoveného obhájce.

 

Rovněž

nepovažuji za správné, pokud Ústavní soud bez vyžádání si spisu (sic!)

pod bodem 26. odůvodnění vytýká vrchnímu soudu, že „bez jakýchkoli

relevantních důvodů, resp. skutečností zjištěných v rámci trestního

řízení a důkazů předpokládal, že stěžovatelka musí stále disponovat z

prostředky získanými trestnou činností“. Bez znalosti spisu je taková

kritika přinejmenším hodně odvážná.

 

Není mně zcela

zřejmé, z jakého důvodu v bodu 20. většinové stanovisko zmiňuje „právo

na legitimní očekávání“, pokud jde o odměnu ustanoveného obhájce. Jednak

tato otázka vůbec nebyla předmětem ústavní stížnosti, a jednak je ze

spisu vedeného pod sp. zn. 11 To 29/2000 – který jsem si vyžádala –

zřejmé, že odměna již byla obhájci vůči státu pravomocně přiznána a

částečně i zálohově vyplacena (viz č. l. 1852 a násl.).

 

Konečně

k bodu 24. podotýkám, že negativní teorie dělení důkazního břemene -

nehledě na fakt, že jde o teorii civilního, a nikoliv trestního procesu –

se považuje v procesualistické literatuře za překonanou. K tomu stačí

odkázat např. na monografii Macur, J. Dělení důkazního břemene v

civilním soudním sporu. Brno: MU, 1996, s. 31 až 35. Jiný závěr neplyne

ani z citované učebnice civilního procesu, neboť v ní se negativní

teorie dělení důkazního břemene uvádí pouze v rámci přehledu

jednotlivých teoretických koncepcí. Rovněž odkaz na judikát Nejvyššího

správního soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 3 Azs 35/2006, publikovaný

pod č. 951/2006 Sb. NSS, není přesvědčivý, neboť v něm byla tato teorie

použita na situaci, v níž šlo o přezkum rozhodnutí správního orgánu v

azylové věci; postavení žadatele o azyl je přitom zjevně z hlediska

osvědčení jeho majetkových poměrů odchylné od běžné situace. Závěr o

překonanosti negativní teorie dělení důkazního břemene v civilním řízení

jednoznačně plyne i z platné úpravy: např. podle § 420 odst. 3

občanského zákoníku se odpovědnosti za škodu zprostí ten, kdo prokáže,

že ji nezavinil; z hlediska negativní teorie dělení důkazního břemene by

však takový důkaz nebyl možný, čímž by celé ustanovení ztrácelo rozumný

smysl.

 

V této souvislosti se lze zastavit i u tvrzení

v ústavní stížnosti, že k prokázání toho, že nemá nemovitý majetek si

stěžovatelka nemůže v stížnostní lhůtě obstarat „vyjádření cca 100

Katastrálních pracovišť ve státě existujících“. Takové tvrzení je

zkreslené. Na základě požadavku fyzické nebo právnické osoby totiž vydá

kterékoliv katastrální pracoviště potvrzení, že žadatel, který se

prokáže platným občanským průkazem a r.č., není vlastníkem (event.

spoluvlastníkem) žádné nemovitosti na území ČR, evidované v katastru

nemovitosti. Stěžovatelka si tedy po vyplnění příslušného formuláře a

zaplacení poplatku 50 Kč mohla obstarat potvrzení, že v ČR nic

nevlastní. Ostatně jde o běžnou rutinní záležitost, neboť stejný

formulář vyžadují kupř. i některé obce od uchazečů o obecní byty.

 

Z

těchto důvodů nepovažuji většinové stanovisko za akceptovatelné a

domnívám se, že ústavní stížnosti nemělo být vyhověno, a již vůbec ne za

použití argumentů uvedených v odůvodnění většinového nálezu.

 

V Brně 7. dubna 2010

 

 

                                                                                                          Ivana Janů