Text nálezu Ústavního soudu I. ÚS 2859/09

16.06.2010

Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2010 v senátu složeném z předsedy

Vojena Güttlera a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce

zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. S.v,

zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60,

Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009

sp. zn. 7 Tdo 768/2009, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne

12. 2. 2009 č. j. 6 To 83/2008-13702, a rozsudku Krajského soudu v

Ostravě ze dne 10. 4. 2008 č. j. 35 T 8/2003-13328,

 

t a k t o :

 

I.                   Postupem

nerespektujícím čl. 4 Ústavy České republiky a porušujícím čl. 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne

26. 8. 2009 sp. zn. 7 Tdo 768/2009 a rozsudkem Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 12. 2. 2009 č. j. 6 To 83/2008-13702  porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

 

II.                Tato rozhodnutí se proto ruší.

 

III.             Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2008 č. j. 35 T 8/2003-13328 se odmítá.

 

O d ů v o d n ě n í :

 

I.

1.      Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. 11. 2009,

 

tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72

odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a splňující další

náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a §

75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu],

se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za

to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst.

1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod

(dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

 

2.      Stěžovatel

v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval

v několika aspektech. Obecným soudům vytýkal nepřiměřenou délku celého

trestního řízení, když jeho délku v trvání 14 let nelze označit jinak

než za extrémně nepřiměřenou. Stěžovatel v této souvislosti polemizoval

s argumentací obsaženou v odůvodnění napadených rozhodnutí vrchního

soudu a posléze i Nejvyššího soudu, kdy odmítly možnost zastavení

takového řízení dle ust. § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Stěžovatel je

naopak toho názoru, že v jeho případě lze spatřovat výjimečné okolnosti,

které měly vést obecné soudy k zastavení trestního řízení trvajícího

déle než 14 let. Mimo jiné proto, že veřejný zájem na jeho potrestání

zřetelně poklesl a rovněž proto, že celkový vývoj společnosti

v ekonomické oblasti, či v oblasti právní úpravy podnikatelské činnosti,

se ve srovnání s 90. léty posunul zřetelně vpřed. Stěžovatel tak

zdůraznil, že nejen prostý běh času tlumí veřejný zájem na potrestání

určitého jednání, ale i společenský vývoj, který sám může eliminovat

riziko opakování konkrétního závadného jednání. V této souvislosti

odkázal i na názor Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS

554/04.

 

3.      Stěžovatel

s odkazem na argumentaci stran extrémně nepřiměřených průtahů v řízení

a jejich nezohlednění obecnými soudy, uplatnil i námitku ohledně

porušení svého práva na spravedlivý proces, které spatřoval ve vadném

právním posouzení skutku spočívající v nesprávném hodnocení stupně

společenské nebezpečnosti skutku, jež vedlo k nesprávnému užití

kvalifikované skutkové podstaty. Stěžovatel konstatoval, že extrémní

délka trestního řízení ve spojení se zmiňovaným společenským posunem

zcela jednoznačně snižuje stupeň společenské nebezpečnosti skutku pod

míru nezbytnou pro užití kvalifikované skutkové podstaty. Jinými slovy, nezastavil-li nalézací či odvolací soud trestní řízení podle ust. § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu s odkazem na čl. 6 Úmluvy a tento postup následně posvětil svým rozhodnutím i Nejvyšší soud, nemělo být vytýkané jednání kvalifikováno podle čtvrtého odstavce § 248 tr. zák., resp. § 250 tr. zák., ale podle některého odstavce nižšího vzhledem k nesplnění předpokladu ust. § 88 odst. 1 tr. zák.

 

4.      Dalším

aspektem, v němž stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv,

bylo závažné porušení zásady zákazu retroaktivity v neprospěch

obviněného ze strany obecných soudů. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že

v projednávaném případě totiž zcela nezákonně a neústavně

došlo k aplikaci trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002, a

nikoliv účinného v době skutku, čímž došlo k příkrému porušení shora

uvedené ústavně garantované zásady trestního práva. Soud prvé instance

aplikoval trestní zákon v pozdějším znění s odůvodněním, že je to pro

obžalované výhodnější vzhledem ke změně výše škod, jejichž hranice byly

posunuty novelou č. 265/2001. Rozdíl ve zněních trestního zákona je dle

stěžovatele ovšem i ve zvláštní části, kde u skutkové podstaty trestného

činu podvodu přibyl (v pozdějším znění) nový způsob jednání, jímž je

možno skutkovou podstatu naplnit, a sice „zamlčení podstatné

skutečnosti“. Na podporu svých tvrzení stěžovatel předestřel v ústavní

stížnosti obsáhlou argumentaci, v níž za pomoci interpretace citovaných

ustanovení trestního zákona v různých zněních dovozuje, že mělo být

užito trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu, které

bylo pro stěžovatele nepochybně příznivější.

 

5.      V neposlední

řadě stěžovatel porušení svých základních práv spatřoval jednak ve

skutečnosti, že jednání, pro které byl uznán vinným, nemůže být trestným

činem, jednak ve způsobu, jakým obecné soudy posoudily existenci úmyslu

v jeho jednání, které kvalifikovaly jako trestný čin podvodu, který je

dle ust. § 4 tr. zák. považován za trestný čin úmyslný. Proto dle názoru

stěžovatele, aby bylo vůbec možné mluvit o trestném činu

podvodu, musel by mu být nejdříve prokázán úmysl uvést někoho v omyl.

V této souvislosti stěžovatel opětovně argumentuje konkrétními

skutkovými okolnostmi projednávaného případu a polemizuje se skutkovými

zjištěními a právními závěry obecných soudů.

 

6.      K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, Vrchní soud v Olomouci i Krajský soud v Ostravě.

 

7.      Jak

Nejvyšší soud, zastoupený JUDr. Michalem Miklášem, tak i Vrchní soud

v Olomouci, zastoupený JUDr. Jiřím Zouharem, ve svých podáních pouze

odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí a argumentaci tam uvedenou.

 

8.      Krajský

soud v Ostravě, zastoupený JUDr. Miroslavem Muchou, se ve svém podání

blíže vyjádřil k námitkám stěžovatele ohledně nepřiměřené délky

trestního řízení. Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že délku řízení

patřičně zohlednil v souvislosti s ukládáním trestu a konstatoval, že i

sám stěžovatel svým přičiněním „mařil“ trestní řízení po dobu delší než

jednoho roku. Konkrétně se skrýval ve své nemovitosti na Slovensku,

v průběhu přípravného řízení navrhoval řadu důkazů, jejichž realizace

byla značně náročná, zejména výslech svědka Schumachera, po němž orgány

činné v trestním řízení pátraly několik let a když byl nalezen, nebyl

jeho výslech realizován v souladu s procesním předpisem, proto nemohl

být použit. Ostatní námitky stěžovatele považuje soud za vytržené

z kontextu a naopak z celkového hlediska je toho názoru, že nedošlo ze

strany soudu k pochybení a porušení práva stěžovatele na spravedlivý

proces, když jakékoliv pochybnosti byly vyhodnoceny v jeho prospěch.

Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako nedůvodná.

 

9.      Podle

ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od

ústního jednání bylo upuštěno.

 

II.

10. Ústavní

soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis

Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 35 T 8/2003, z něhož zjistil

následující skutečnosti.

 

11. Stěžovatel

byl ve dnech 27. 2. 1995 až 28. 2. 1995 zadržen pro podezření ze

spáchání níže uvedených trestných činů. Poté, co bylo stěžovateli ve

dnech 28. 2. 1995, 11. 9. 1996, 10. 3. 1997 a 26. 1. 1998 Policií ČR –

Krajský úřad vyšetřování Ostrava a Okresní úřad vyšetřování

Frýdek-Místek sdělováno obvinění ze spáchání níže uvedených skutků

a zahájeno trestní stíhání, byl stěžovatel na základě usnesení Okresního

soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 3 Nt 388/96, vzat do

vazby z důvodů podle § 67 písm. a), b) tr. řádu, která mu byla

usnesením téhož soudu ze dne 8. 6. 1998, sp. zn. 3 Nt 217/98 prodloužena

do 18. 9. 1998. Z vazby byl stěžovatel propuštěn na základě usnesení

Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 18. 9. 1998, sp. zn. 4

KZv 244/95. Obžaloba pro spáchání níže uvedených skutků byla proti

stěžovateli a spoluobžalovaným Z. Krhutové a Ing. J. Zerzoňovi vznesena

Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě dne 20. 10. 2003.

 

12. Krajský

soud v Ostravě nejdříve usnesením ze dne 25. 2 2005 č. j. 35 T

8/2003-11791, dle ust. § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu věc vrátil

krajskému státnímu zástupci k došetření, nicméně Vrchní soud v Olomouci

je ke stížnosti krajského státního zástupce usnesením ze dne 20. 7. 2005

(č.l. 11816) podle ust. § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a uložil

Krajskému soudu v Ostravě, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

 

13. Krajský

soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem následně uznal stěžovatele

vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. ve

znění zák. č. 265/2001 Sb., a trestným činem podvodu podle § 250 odst.

1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za což byl odsouzen podle

§ 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému

trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně. Podle § 49 odst. 1, §

50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti

spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních

společností všeho druhu a družstev v trvání 5 let. Tímto rozsudkem bylo

také rozhodnuto o vině a trestu spoluobžalovaných Z. Krhutové a J.

Zerzoně. Podle § 226 písm. b) tr. řádu pak byli obžalovaní zproštěni

obžaloby pro další skutky popsané ve výroku o vině. Uvedených trestných

činů se v období od 23. 7. 1992 do 29. 12. 1993 stěžovatel sám či

společně se spoluobžalovanou Z. Krhutovou dopustil celkem 11 dílčími

útoky (blíže specifikovanými ve výroku rozsudku na str. 1-15), jimiž

jako jednatel obchodní společnosti DAPOT – leas, s. r. o. a obchodní

zástupce společnosti PLASTICARD-TESLA, a. s., v úmyslu vylákat od

peněžních ústavů finanční prostředky, uzavírali u peněžních ústavů

(Komerční banka, První slezská banka, Banka HANÁ) úvěrové smlouvy či

s různými leasingovými společnostmi (Quality leasing s. r. o., I. SILAS,

a. s., CAC leasing, a. s.) leasingové smlouvy, přičemž jak peněžní

ústavy, tak leasingové společnosti neobjektivně informovali o své

celkové úvěrové zatíženosti, zatajili, že nemovitosti, které poskytli

jako zástavy v zástavní smlouvě, již byly zastaveny v souvislosti

s poskytnutím úvěrů v jiných peněžních ústavech, ocenění nemovitostí

sloužící k zástavě záměrně předkládali v cenové úrovni zahraničních

trhů, vystavovali nekryté vlastní směnky bez protestu, přestože byli

s ohledem na omezenost a nedostatečnost vlastních zdrojů, nejistotu

zdrojů cizích a obecnou insolventnost srozuměni s neschopností dostát

svým závazkům v dohodnutých lhůtách splatnosti a takto získané finanční

prostředky nepoužívali vždy k určenému účelu, který by garantoval

možnost poskytnuté úvěry vrátit, nýbrž k jiným účelům, k osobnímu

obohacení či k obohacení jiných osob. Vedle výše uloženého trestu

rozhodl krajský soud podle § 229 odst. 1, § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2

tr. ř. rovněž o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody,

přičemž stěžovateli samotnému či se spoluobžalovanou byla za výše

popsaná jednání uložena povinnost zaplatit poškozeným celkovou škodu ve

výši 65 009 333 Kč.

 

14. V odůvodnění

svého rozhodnutí krajský soud při rozhodování o druhu a výši trestu mimo

jiné konstatoval, že si je plně vědom v tomto konkrétním případě velmi

podstatné skutečnosti, která musela být zohledněna při výši ukládaného

trestu, a to délka trestního řízení. „Co se týče přípravného řízení,

je pravdou, že trvalo velmi dlouho. Tato skutečnost však pramenila

z rozsahu trestní věci, se zajišťováním důkazů formou právní pomoci

ze zahraničí, ve velmi četných návrzích na doplnění dokazování ze strany

obžalovaných a nelze přehlédnout i určitý podíl (stěžovatele), který

se cca po dobu 1 roku skrýval na Slovensku, což mělo za následek

pátrání po jeho osobě, aby posléze bylo možno vést řízení proti

uprchlému.“ (str. 223 rozsudku). Ve vztahu k právu na spravedlivý

proces soud konstatoval, že otázkou délky řízení v návaznosti na výši a

druh trestu se v rámci svých rozhodnutí opakovaně zabýval i Ústavní

soud. „Opětovně je nutno konstatovat, že v tomto konkrétním případě

soud I. stupně v plné míře tato stanoviska akceptoval. Velmi pečlivě

bylo zkoumáno, zda uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody u

obžalovaných bylo ještě s ohledem na již zmíněnou délku řízení

proporcionálním zásahem či nikoliv. Dle názoru soudu přiměřenost doby

řízení musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu,

s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obžalovaných a chování orgánů

činných v přípravném řízení, včetně orgánů cizozemských ve smyslu

požadavku právní pomoci. Je nesporné, že délka řízení nemůže být kladena

k tíži obžalovaným.“ Proto soud uzavřel, že „s ohledem na

všechny okolnosti případu, osob obžalovaných, výši způsobené škody,

rozsah a závažnost trestné činnosti, stupeň společenské nebezpečnosti,

okolnosti přitěžující i polehčující a již zmíněnou délku řízení soudu I.

stupně oběma obžalovaným uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody

v trvání 5 let, což je na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.

(str. 224 rozsudku). Nalézací soud v této souvislosti poukázal i na

skutečnost, že spoluobžalovaná Z. Krhutová podala k Ústavnímu soudu

ústavní stížnost, v níž namítala průtahy v řízení před Krajským soudem

v Ostravě. Ústavní soud ji usnesením ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. I. ÚS

494/05, odmítl podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu

jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní

prostředky, které jí právní řád k ochraně jejího práva poskytuje. Jako obiter dictum pak Ústavní soud konstatoval, že v řízení před krajským soudem průtahy neshledal.

 

15. Proti

tomuto rozsudku podali odvolání jak krajský státní zástupce (č.l.

13602, 13608-13610), tak i vedle ostatních spoluobžalovaných i

stěžovatel (č.l. 13620-13621, 13623-13625, 13660-13670). Byť krajský

státní zástupce své odvolání učiněné do protokolu o hlavním líčení

směřoval do výroku o vině v neprospěch obžalovaných i do výroku o

trestu, po obdržení písemného odůvodnění rozsudku své odvolání zaměřil

již pouze do výroků o trestu obžalovaných. Státní zástupce nesouhlasil

s (výše předestřeným) názorem nalézacího soudu, že doba řízení nemůže

být kladena k tíži obžalovaných. Naopak je toho názoru, že stěžovatel

svým jednáním negativně ovlivnil délku trestního řízení, resp. zavinil

průtahy v řízení, k čemuž měl nalézací soud při stanovení výše trestu

přihlédnout. Na podporu svých tvrzení státní zástupce předestřel několik

přitěžujících okolností u obžalovaných, které měl vzít nalézací soud do

úvahy. Stejně tak se neztotožňoval s aplikací ust. § 40 odst. 1 tr.

zák., kdy nestandardní délka řízení byla vyhodnocena v rámci poměrů

pachatele a bylo přihlédnuto i ke zdravotnímu stavu obžalované. Navrhl

proto vrchnímu soudu zpřísnění nepodmíněných trestů odnětí svobody ve

spodní třetině zákonné trestní sazby, výraznější u stěžovatele.

Stěžovatel ve svém odvolání polemizoval se závěry nalézacího soudu o

jeho vině, když dle jeho názoru jsou právní závěry nalézacího soudu

založeny na neúplném a nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci. Rovněž

nesouhlasil s výší uloženého trestu, který se mu jeví vzhledem k osobním

poměrům stěžovatele a celkovému účelu trestu nepřiměřeně přísným. Ke

svému odvolání přiložil i stanovisko Ministerstva spravedlnosti České

republiky ze dne 20. 12. 2007 č. j. 1556/2007-ODSK-ODSK/11, ve věci

žádosti stěžovatele o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední

postup dle zák. č. 82/1998 Sb. (č.l. 13685), z něhož vyplývá, že

ministerstvo shledalo průtahy v řízení vedeném proti stěžovateli a

přiznalo mu na zadostiučinění částku 61 000 Kč. „V řízení před

krajským soudem nebyly shledány průtahy, ani jeho délka není

nepřiměřená. Pro posouzení žádosti o poskytnutí zadostiučinění je však

nutné připočíst i délku přípravného řízení. Takto pojatou délku

trestního řízení je možné hodnotit jako nepřiměřenou.“

 

16. Vrchní

soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm.

e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek krajského soudu z podnětu

odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech

stěžovatele a spoluobžalované Z. Krhutové, a podle § 259 odst. 3 tr.

řádu nově rozhodl ve vztahu ke stěžovateli tak, že při nezměněném výroku

o vině mu podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák.

uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6

měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. obžalovaným uložil

trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních

orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 let.

V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr.

řádu odvolání všech obžalovaných zamítl jako nedůvodná. Soud se

v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné zabýval námitkou stěžovatele

ohledně nepřiměřené délky trestního řízení, přičemž se ztotožnil se

závěry nalézacího soudu, že „k průtahům ve věci došlo, a to ve fázi

přípravného řízení, přičemž pokud jde o stadium řízení po podání

obžaloby, pak zde je třeba předně poukázat na nález (cit. usnesení sp. zn. I. ÚS 494/05 – pozn.) Ústavního

soudu, dle kterého v řízení před soudem nebylo shledáno průtahů, a

pokud jde o řízení dále probíhajícím po tomto, pak je třeba konstatovat,

že z jednotlivých protokolů o hlavních líčeních vyplývá, že bylo

jednáno s maximálním urychlením, ve snaze věc co nejdříve ukončit (...). (str.

36-37 rozsudku). V této souvislosti pak vrchní soud předestřel obsáhlou

argumentaci, v níž reflektuje a cituje názory obsažené v nálezech

Ústavního soudu i judikatuře Nejvyššího soudu k problematice vztahu

nepřiměřené délky trestního řízení a jejího možného zohlednění jak

v řízení samotném (možnost zastavení trestního řízení podle ust. § 11 odst.

1 písm. j) tr. řádu s odkazem na čl. 6 Úmluvy), tak v úvahách o druhu a

výši uloženého trestu (str. 37-40 rozsudku). Na základě toho pak vrchní

soud dospěl k závěru, že postup v podobě zastavení trestního stíhání

stěžovatele s ohledem na délku řízení není možný. Rozhodnutí o zpřísnění

trestu uloženého stěžovateli pak vrchní soud konkrétně odůvodnil tím,

že jako relevantní shledal stanovisko státního zástupce, a nebylo možné

se ztotožnit s výrokem nalézacího soudu co do výše trestů, které vrchní

soud považoval za nepřiměřeně mírné.

 

17. Proti

tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání (č.l. 13796-13812,

13820-13844), v němž (obdobně jako posléze v ústavní stížnosti) namítal,

že trestní stíhání proti němu vedené bylo ze zákona nepřípustné,

uložený trest byl nepřiměřený z hlediska délky trestního řízení,

rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku

a nesprávnou aplikaci trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002 a

nikoliv ve znění účinném v době skutku.

 

18. O

dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením

rozhodl tak, že jej dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako

zjevně neopodstatněné. K námitce stěžovatele ohledně nepřiměřenosti výše

trestu ve vztahu k délce řízení, Nejvyšší soud konstatoval, že „z odůvodnění

rozhodnutí soudů obou stupňů je naprosto zřejmé, že se otázkou délky

trestního řízení důsledně k námitkám obviněných zabývaly (viz str. 223 a

násl. rozhodnutí soudu prvního stupně a str. 35 a násl. rozhodnutí

odvolacího soudu), když konstatovaly, že k průtahům v délce řízení

došlo, a to v přípravném řízení (usnesením Ústavního soudu na č.l. 13004

a násl. spisu nebylo shledáno žádných průtahů v řízení před Krajským

soudem v Ostravě). Tuto nepřiměřenou délku trestního řízení pak nalézací

soud, resp. soud odvolací, zohlednil v rámci uložených trestů, a to

ohledně obou obviněných uložením trestů při spodní hranici zákonné

trestní sazby stanovené v zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni

vinnými. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně

neopodstatněná.“ (str. 12 – 13 usnesení).

 

III.

19. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

 

20. Ústavní

soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu

správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací

činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení

základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním

soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval

podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva

obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod

jednotlivce.

 

21. Podstatou

ústavní stížnosti jsou jednak námitky stěžovatele, týkající se

nepřiměřené délky trestního řízení proti němu vedenému, a její

nezohlednění při stanovení výše i druhu trestu, jednak polemika

stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů.

 

22. Ústavní

soud, vědom si toho, že není oprávněn rozhodovat o vině a trestu

stěžovatele, ale že je oprávněn posoudit, zda rozhodnutími obecných

soudů nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaných základních práv nebo

svobod, posuzoval věc nejprve z hlediska dotčení komplexu práv na

spravedlivý proces, jak jsou formulována v čl. 36 a násl. Listiny, v čl.

6 Úmluvy, neboť Ústavní soud již mnohokrát v rozhodnutích, v nichž se

zabýval nepřiměřenou délkou řízení, vyslovil názor, že právo na

projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v

přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy

základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2

Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS

600/03 N 6/32 SbNU str. 35).

 

23. V

nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 N 36/67 SbNU str. 707 dospěl Ústavní soud k

závěru, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí

součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba

zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních

základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou

povahou hmotněprávní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí

svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní

svobody stěžovatele (garantované čl. 8 odst. 1 Listiny), obecně ústavním

pořádkem předvídaný (čl. 8 odst. 2 Listiny), je v souvislosti s délkou

řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (obdobně viz cit. nález

sp. zn. I. ÚS 603/06). Časový horizont toho, kdy se

účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je

neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je

tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury

spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném

vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje

kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka

řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce

a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního

demokratického právního státu.

 

24. Z

ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení přiměřenosti vztahu

mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a

základními právy konkrétního obviněného, a to zejména práva, aby o jeho

vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a práva na

osobní svobodu. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně

jako nelze absolutizovat stěžovatelova základní práva. Proto je třeba

hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních

práv jednotlivce a veřejným zájmem. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah

veřejného statku, který představuje onen trestněprávně vymezený účel

trestu, a základního práva na osobní svobodu, které je sice formálně

omezitelné zákonem, avšak pouze za materiálního předpokladu, že jde o

opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle

dosáhnout mírnějšími prostředky. I v tomto případě totiž platí, že

zákon, resp. jím předvídané omezení základních práv, je třeba

interpretovat ústavně konformním způsobem, tedy především tak, aby

aplikace takového zákona obstála v testu proporcionality.

 

25. Ústavní

soud proto v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 vymezil faktory,

které je třeba zkoumat při posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným

zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a základními právy

konkrétního obviněného, zejména práva, aby o jeho vině či nevině a

trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a práva na osobní svobodu. Po

analýze těchto faktorů pak je možné učinit závěr o tom, zda a v jakém

rozsahu omezení osobní svobody stěžovatele (chápané jako jeho základní

právo) v důsledku konkrétně ukládaného trestu, který bude posuzován

i v souvislosti s délkou omezení, která plynou ze samotného trestního

stíhání po danou dobu, bylo ještě přiměřené (proporcionální) omezení

měřeno svrchu uvedeným účelem trestu, jenž zároveň představuje veřejný

statek (obdobně k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1305/09, dosud

nepublikován, dostupný na nalus.usoud.cz).

 

IV.

26. Ústavní

soud nemá důvodu se od výše uvedených závěrů odchýlit ani v nyní

projednávaném případě, přičemž je možno na odůvodnění citovaných

rozhodnutí Ústavního soudu a na obsáhlou argumentaci tam předestřenou,

reflektující i relevantní judikaturu ESLP k otázce práva na přiměřenou

délku řízení, pro stručnost odkázat.

 

27. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní

soud ze spisu Krajského soudu v Ostravě zjistil, že stěžovatel byl ve

dnech 27. 2. 1995 až 28. 2. 1995 zadržen pro podezření ze spáchání výše

uvedených trestných činů, spáchaných v období od 23. 7. 1992 do

29. 12. 1993. Poté, co bylo stěžovateli ve dnech 28. 2. 1995, 11. 9.

1996, 10. 3. 1997 a 26. 1. 1998 Policií ČR – Krajský úřad vyšetřování

Ostrava a Okresní úřad vyšetřování Frýdek-Místek sdělováno obvinění

a zahájeno trestní stíhání, byl stěžovatel na základě usnesení Okresního

soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 3 Nt 388/96, vzat do

vazby z důvodů podle § 67 písm. a), b) tr. řádu, která mu byla

usnesením téhož soudu ze dne 8. 6. 1998 sp. zn. 3 Nt 217/98 prodloužena

do 18. 9. 1998. Z vazby byl stěžovatel propuštěn na základě usnesení

Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 18. 9. 1998 sp. zn. 4

KZv 244/95. Obžaloba pro spáchání výše uvedených skutků byla proti

stěžovateli a spoluobžalovaným Z. Krhutové a Ing. J. Zerzoňovi vznesena

Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě dne 20. 10. 2003. Trestní

řízení bylo pravomocně skončeno dne 12. 2. 2009, kdy nabyl právní moci

v záhlaví citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci.

 

28. Celková délka trestního řízení tedy dosáhla doby téměř 14 let, přičemž přípravné řízení trvalo přibližně 8 let. Ačkoliv

Ústavní soud v odmítavém usnesení ve věci ústavní stížnosti

spoluobžalované Z. Krhutové (cit. usnesení ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. I.

ÚS 494/05 – viz bod 14) konstatoval, pouze toliko jako obiter dictum,

že v řízení před Krajským soudem v Ostravě nebyly shledány v ústavní

stížnosti namítané průtahy, z celkového hlediska, zejména s přihlédnutím

k délce přípravného řízení, považuje Ústavní soud takovou

délku trestního řízení za nepřiměřenou. Ústavní soud se tak zčásti

ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Ostravě, který opakovaně (viz

usnesení ze dne 25. 2 2005, jímž dle ust. § 188 odst. 1 písm. e) tr.

řádu věc vrátil krajskému státnímu zástupci k došetření, či str. 223

napadeného rozsudku) poukazoval na „velmi dlouhou“ dobu trvání

přípravného řízení, anebo s výše citovaným stanoviskem Ministerstva

spravedlnosti České republiky ze dne 20. 12. 2007, v němž byla doba

přípravného řízení rovněž označena za nepřiměřenou (viz bod 15).

 

29. Ústavní

soud si je vědom skutečnosti, že posuzování délky řízení a její

nepřiměřenosti je otázkou relativní, při níž je vždy v konkrétním

případě třeba zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako

jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování

v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj.

Stejně tak na celkovou délku řízení měly bezpochyby vliv i další

faktory, především značný rozsah stěžovatelovy činnosti, kterou orgány

činné v trestním řízení posuzovaly, dále povaha této činnosti a rovněž

změny v právní úpravě, v nichž se mimo jiné odrážel vývoj společenské

reflexe stěžovatelova jednání. Je totiž třeba uvést, že stěžovatel se

daného jednání dopustil v období let 1992 – 1993, kdy se podnikatelské

prostředí a principy tržní ekonomiky v tehdejší době teprve postupně

ustavovaly. Jednalo se o období podnikatelské euforie a optimismu, které

se projevovaly často i v tom, že různé formy obchodního jednání

předcházely samotnou právní regulaci, resp. právní regulace často teprve

ex post reagovala na formy praktického výkonu podnikání. Tyto

skutečnosti se mimo jiné odrážely také ve změnách trestního práva.

Jinými slovy na posuzování trestnosti daného jednání a jeho kvalifikaci

měly s narůstající délkou řízení bezpochyby vliv i zásadní společenské

a hospodářské změny, k nimž v průběhu 90. let docházelo. Konkrétním

příkladem budiž i inkriminované jednání stěžovatele a spoluobžalované

v podobě předložení znaleckého posudku na ocenění nemovitosti,

zpracovaného dle tzv. německé metody, kterým byla cena nemovitostí

nadhodnocena, čímž měli banky uvést v omyl za účelem získání vyšších

úvěrů. Takové jednání by dle názoru Ústavního soudu v současné době, kdy

je ze strany bank jakákoliv žádost o poskytnutí úvěru doprovázena

důkladným prověřováním bonity a schopností klienta případně poskytnutý

úvěr v budoucnu splácet, bylo takřka nemožné, což ovšem nijak

neospravedlňuje v inkriminované době laxní přístup ze strany bank, jež

měly povinnost si tvrzené skutečnosti a listiny předložené stěžovatelem i

spoluobžalovanou důkladněji prověřit.

 

30. Ústavní

soud je nicméně toho názoru, že jednotlivec nemůže v žádném případě

doplácet na to, že daná problematika byla pro orgány činné v trestním

řízení v té době nová či obtížně zhodnotitelná, stejně jako mu nemůže

být přičítáno k tíži použití zákonných prostředků procesní ochrany, a

naopak to nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti konat tak,

aby k průtahům v řízení nedocházelo, resp. je nelze tímto

ospravedlňovat (srov. k tomu vyjádření státního zástupce k podanému

odvolání – viz bod 15). Podle Ústavního soudu je třeba přihlížet i

k tomu, že probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život

trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci

meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný

fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného.

 

31. Celková

doba mezi trestným jednáním stěžovatele a vynesením konečného

rozhodnutí má rovněž bezprostřední vliv i na účel trestu, jehož má být

uložením konkrétního trestu dosaženo. Je nepochybné, že s prodlužující

se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a

ukládaným trestem. Podle vymezení účelu trestu obsaženém v ust. § 23

tr. zák. je jeho účelem chránit společnost před pachateli trestných

činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat

jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní

členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání

trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální

prevence. Rovněž způsobilost trestu výchovně působit na společnost je po

tak dlouhé době velmi snížena. Uvedené platí tím spíše, že

společnost v mezidobí prošla hlubokými změnami v důsledku transformace

hospodářské, sociální i právní a byla v mezidobí konfrontována s mnohem

složitějšími a nebezpečnějšími formami hospodářské kriminality. Ústavní

soud je proto toho názoru, že účelu trestu tak, jak jej definuje § 23

tr. zák. nelze v daném případě po době delší než 16 let od spáchání

trestné činnosti dosáhnout uloženým trestem odnětí svobody v délce 5

let, resp. 6 let a 6 měsíců, který je z hlediska účelu či funkce ve

vztahu ke stěžovateli čirou represí. Tu však jako hlavní účel trestu

zákon (§ 23 tr. zák.) nepředvídá a může být proto uplatněna jen

akcesoricky, tj. vedle hlavních účelů trestu vymezených v § 23 tr. zák.

Nelze přitom přehlížet, že odnětí svobody je nejpřísnější sankcí

předvídanou trestním zákonem (obdobně viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS

554/04).

 

32. Ve světle výše

naznačených hledisek se nelze ztotožnit se způsobem, jakým Krajský soud

v Ostravě a zejména Vrchní soud v Olomouci odůvodnily svá rozhodnutí o

uložení výše a druhu trestu, resp. jeho zpřísnění, neboť dle názoru

Ústavního soudu dostatečně při svém rozhodování neposoudily přiměřenost

vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a

základními právy stěžovatele, tj. zda zásah do osobní svobody

stěžovatele v podobě uložení nepodmíněného trestu je v souvislosti s

délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv.

 

33. Z odůvodnění

napadených rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud se při svém

rozhodování o výši trestu výše naznačenými úvahami zčásti nechal vést

(viz str. 223 - 224 rozsudku), nicméně omezení osobní svobody

stěžovatele v podobě uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody

v trvání 5 let se Ústavnímu soudu v daném případě stále nejeví jako

přiměřené veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti,

resp. trestním zákonem vymezenému účelu trestu. Vrchní soud při

zpřísnění stěžovatelova trestu nevzal vůbec v úvahu přiměřenost

vztahu mezi veřejným zájmem a základními právy stěžovatele. V této

souvislosti je namístě dodat, že je nepřijatelné, aby zejména vrchní

soud při svém rozhodování reflektoval a vykládal judikaturu Ústavního

soudu, bez ohledu na příkaz plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy České

republiky tak, jak to učinil v nyní projednávané věci. O této

skutečnosti svědčí i názor vrchního soudu obsažený v odůvodnění, že

„(...) nalézací soud při stanovení výměry trestů odnětí svobody oběma

obžalovaným byl zřejmě veden snahou zohlednit délku trestního řízení,

zejména ve výměře trestů v souladu s platnou judikaturou, zejména

Ústavního soudu. Nicméně odvolací soud se s jeho postupem neztotožnil,

neboť má za to, že není možno k otázce přistupovat obecně, ale je třeba

hodnotit i další skutečnosti, které tento postup, tedy uložení trestu na

samé dolní hranici zákonné trestní sazby, zpochybňují. (...) Nutno

konstatovat, že nalézací soud vzal v úvahu veškeré rozhodné skutečnosti

mající vliv na ukládání trestu, nicméně na druhé straně zřejmě přecenil

význam skutečnosti, že od spáchání trestné činnosti uplynula značná

doba a nezohlednil diferenciaci mezi oběma obžalovanými zejména

z pohledu podílu na délce trestního řízení, jakož i význam polehčujících

a přitěžujících okolností.“ (str. 41-42 rozsudku). Za

konkrétní okolnosti a skutečnosti, které dostatečně nalézací soud nevzal

při stanovení výše trestu stěžovateli do úvahy, vrchní soud považoval

jednak chování stěžovatele, kdy se úmyslně vyhýbal trestnímu stíhání

pobytem mimo Českou republiku (přitom je zřejmé, že období průtahů

v řízení je třeba zhodnotit bez ohledu na tuto skutečnost), dále

celkovou délku doby, po kterou obžalovaní pokračovali v páchání trestné

činnosti, a rovněž skutečnost, že oba obžalovaní, s ohledem na to, jakým

způsobem koncipovali svoji obhajobu, se k trestné činnosti nedoznali.

K této argumentaci vrchního soudu, dle níž „obžalovaní trestného činu

nelitovali a při objasňování své trestné činnosti náležitým způsobem

nenapomáhali příslušným orgánům činným v trestním řízení. (...) Svým

přístupem se tedy této významné polehčující okolnosti zbavili a

s ohledem na uvedené pak nebylo možno oběma ukládat trest na samé spodní

hranici zákonného rozpětí trestní sazby“, považuje Ústavní soud za

vhodné dodat, že podmínit možnost snížení uloženého trestu na samou

spodní hranici zákonné trestní sazby doznáním se k trestnému činu je

možné považovat za rozporné i s ústavním principem zákazu

sebeobviňování, resp. jakéhokoliv (i nepřímého) donucování k přiznání,

vyplývajícího z čl. 37 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

 

34. Stejně

tak se Ústavní soud neztotožňuje s argumentací vrchního soudu, že byť

k průtahům v délce řízení došlo, a to v přípravném řízení, „(...) bylo na to reagováno v případě (stěžovatele)

ze strany státu, kterým mu bylo poskytnuto peněžité zadostiučinění

za nemajetkovou újmu a v rámci vedeného trestního řízení ve vztahu ke

všem obžalovaným nepřiměřenou délku řízení nalézací soud zohlednil

v rámci uložených trestů.“ (str. 41 rozsudku). Takový

výklad je však projevem nepochopení ústavní koncepce základních práv

a je nepřijatelný, neboť finanční kompenzace je prostředkem

komplementárním a vždy připadá v úvahu až tehdy, není-li jiný,

efektivnější prostředek nápravy již možný (např. po vykonání trestu).

Zbavení osobní svobody totiž nelze nikdy zcela kompenzovat relutární

náhradou. Neústavnímu zásahu do osobní svobody je třeba se v první řadě

vyhnout. Je povinností všech obecných soudů vykonávajících trestní

jurisdikci, bez ohledu na jejich funkční příslušnost, využít všech

vhodných prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby

promítly nalezené porušení práva na spravedlivý proces obviněného (v

jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení práva na

osobní svobodu. Účelem tohoto požadavku je poskytnutí rychlé, resp.

bezprostřední ochrany základním právům obviněných (srov. k tomu cit.

nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. I. ÚS 603/06).

 

35. Na

základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy

při ukládání konkrétního trestu ústavní požadavek proporcionality

nerespektovaly. Důvodem takové neproporcionality bylo nezohlednění délky

soudního řízení, stejně jako doby uplynuvší od spáchání skutků, z nichž

byl stěžovatel shledán vinným, ze strany jedné a ze strany druhé

nezohlednění psychické zátěže stěžovatele plynoucí z délky trestního

řízení atd. Jinými slovy, omezení osobní svobody stěžovatele v podobě

uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 5 let, resp. 6

let a 6 měsíců se v daném případě vzhledem ke všem okolnostem, které

Ústavní soud zjistil, jeví jako nepřiměřený zásah do práva na osobní

svobodu stěžovatele.

 

36. Obecné soudy v

dalším řízení musejí postupovat tak, aby byla respektována a chráněna

osobní svoboda stěžovatele s ohledem na celkovou délku řízení v souladu s

dosavadní judikaturou Ústavního soudu. Úvahy obecných soudů o trestu,

popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od

spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být

strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících

se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z

imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina

ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu

(rovina mezinárodněprávní odpovědnosti). Současně je však třeba vážit,

aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných

účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení

rovněž očekávají ochranu svých práv (viz cit. nález sp. zn. I. ÚS

554/04).

 

37. Není však

úlohou Ústavního soudu, aby předjímal druh a výši konkrétně ukládaného

trestu, kterým by nedošlo k neproporcionálnímu zásahu do základního

práva na osobní svobodu stěžovatele. Přesto Ústavní soud s odvoláním na

výše citovanou judikaturu uvádí, že obecné soudy disponují celou řadou

prostředků, které jim nabízejí trestní předpisy, a nikoliv jen

prostředkem v podobě zastavení trestního stíhání, kterým odmítavě

operují vrchní i Nejvyšší soud. Jakkoliv je i tento prostředek, jsou-li

pro jeho aplikaci předpoklady, využitelný, a to z důvodů ústavních, není

prostředkem jediným. Uvažovat je třeba o případném využití dalších

institutů jako je např. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod

dolní hranici trestní sazby, a to z důvodů, které plynou ze samotného

ústavního pořádku (nikoliv z podústavních trestněprávních norem). V

oblasti trestního práva je totiž třeba ústavněprávní normy uplatňovat

přímo v případě, že by mechanickým uplatněním podústavní normy bylo

způsobeno porušení základního práva osoby před soudem stojící, a

k dispozici má obecný soud i další prostředky.

 

V.

38. Ve

vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje,

že již ve svých dřívějších rozhodnutích traktoval, že rozhodování soudu,

ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném

prostředku, se jednotlivec nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany

základních práv. Příkaz pro všechny obecné soudy plyne z čl. 4 Ústavy

České republiky, který staví základní práva pod ochranu soudní moci.

V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny

respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim

ochranu. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či

svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu

porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky,

kterými disponuje. To se ostatně odráží v komplementární zásadě

subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány (Ústavní soud,

Evropský soud pro lidská práva), jež jsou nadány poskytovat jednotlivci

specifickou ochranu základních práv a svobod teprve tehdy, selhávají-li

mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci (srov. k tomu např.

nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04 N 34/114 SbNU str. 187; sp. zn. I. ÚS 4/04 N

32/42 SbNU str. 405; sp. zn. I. ÚS 554/04 N 36/67 SbNU str. 707).

 

39. Ze

všech shora uvedených skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud nedostál

své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele

(čl. 4 Ústavy České republiky), jestliže za takové situace ponechal v

platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo stěžovateli

nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, aniž by byl

respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na

osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání

stěžovatele. Sám tak porušil základní právo stěžovatele garantované čl.

8 odst. 1 Listiny.

 

VI.

40. Za

situace, kdy Ústavní soud shledal shora uvedené porušení základních

práv stěžovatele nezabýval se již jeho dalšími námitkami ohledně

neúplných skutkových zjištění, ani jeho polemikou s právními závěry obecných soudů. Nicméně Ústavní soud toliko ve formě obiter dictum považuje za nutné uvést několik poznámek

ke konkrétní námitce stěžovatele stran aplikace trestního zákona ve

znění zákona č. 265/2001 Sb., nikoliv znění platného a účinného v době

spáchání skutku, a na ní založené klasifikaci trestného činu. Stěžovatel

v ústavní stížnosti namítal, že v rámci výše citované novely trestního

zákona došlo k rozšíření skutkové podstaty trestného činu podvodu, který

měl údajně naplnit, a to o znak zamlčování podstatných skutečností, pod

který také nalézací soud podřadil většinu úvěrových smluv, a to přesto,

že tento zákonný znak trestného činu podvodu v inkriminované době vůbec

neexistoval. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem vrchního soudu, který

tuto námitku odmítl, neboť konstatoval, že trestná činnost stěžovatele i

spoluobžalované by i bez tohoto znaku byla jednoznačně podřaditelná pod

původní skutkovou podstatu trestného činu podvodu, když omisivním

jednáním v podobě úmyslného zamlčování podstatných skutečností lze

bezesporu rovněž uvádět někoho v omyl. Proto i jednání spočívající

v zamlčení podstatné skutečnosti bylo i před novelou provedenou zákonem

č. 253/1997 Sb. (s účinností od 1. 1. 1998) považováno za formu

podvodného jednání, byť prokazování subjektivní stránky bylo obtížnější.

S ohledem na výše naznačený vývoj společnosti v 90. letech a na četnost

páchání tohoto druhu trestné činnosti bylo třeba na tuto okolnost

reagovat. Proto byla základní skutková podstata trestného činu podvodu

dle § 250 odst. 1 tr. zák. doplněna o citovaný zpřesňující znak či

formulaci. Tu nelze považovat za novou skutkovou podstatu, neboť pouze

kazuisticky upřesňuje stávající, obecnou skutkovou podstatu.

 

VII.

41. S

ohledem na shora uvedené závěry o porušení základních práv stěžovatele

Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a)

zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a napadená rozhodnutí Vrchního

soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.

a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

 

42. Ačkoliv

Ústavní soud shledal, že vadný je i výrok o trestu rozsudku nalézacího

soudu, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému

principu subsidiarity zásahu Ústavního soudu, neboť zjištěné vady lze

napravit i v řízení před odvolacím soudem. Za této situace, je třeba

ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v

Ostravě považovat za nepřípustnou, neboť se stěžovateli vytvořil

procesní prostor pro nové projednání jeho opravného prostředku

(odvolání). Proto Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele směřující proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o

Ústavním soudu.

 

P o u č e n í :      Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 8. června 2010

 

 

                                                                                               Vojen Güttler

                                                                                               předseda senátu