Text nálezu Ústavního soudu I. ÚS 2971/09

11.03.2010

Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2010 v senátu složeném z předsedy

Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce

zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., 

zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110,

Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009

sp. zn. 7 Tdo 362/2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6.

2008 sp. zn. 10 To 34/2008, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,

pobočky Liberec, ze dne 11. 2. 2008 č. j. 52 T 22/2005-2493,

 

t a k t o :

 

I.                  

Postupem porušujícím čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a

čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. 7 Tdo

362/2009, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2008 sp. zn.

10 To 34/2008, zasaženo do základního práva stěžovatele na osobní

svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 

 

II.                Tato rozhodnutí se proto ruší.

 

III.             Ve zbývající části se ústavní stížnost  odmítá.

 

 

O d ů v o d n ě n í :

 

I.

 

1.      Ústavní

stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. 11. 2009 a doplněnou

podáním ze dne 19. 11. 2009 odstraňujícím vady ústavní stížnosti se

stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to,

že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl.

36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a

svobod (dále jen „Listina“).

 

2.      Stěžovatel

následně faxovým podáním ze dne 14. 1. 2010, doplněným doručením jeho

originálu dne 18. 1. 2010 doplnil ústavní stížnost o návrh na odklad

vykonatelnosti napadených rozhodnutí z důvodu zhoršení zdravotního stavu

stěžovatele.

 

3.      Ústavní stížnost je přípustná (§

75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)), byla

podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst.

1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

 

4.      Stěžovatel

v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval

v několika aspektech. Jednak ve skutečnosti, že vrchní soud v záhlaví

citovaným rozsudkem porušil čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť byl vydán na

základě porušení pravidel o přítomnosti stěžovatele jako obviněného u

veřejného zasedání v řízení o jím podaném odvolání, které vyplývají

z citovaného článku Listiny i z ust. § 332 odst. 2 tr. řádu (?). Toto

porušení již namítal v podaném dovolání. Konkrétně stěžovatel uvedl, že

k projednání podaného odvolání proti v záhlaví citovanému rozsudku

krajského soudu bylo nařízeno veřejné zasedání na den 10. 6. 2008.

Předvolání k tomuto veřejnému zasedání však nebylo stěžovateli doručeno

a dozvěděl se o něm na základě telefonického rozhovoru se svým obhájcem

den před jeho konáním, tj. dne 9. 6. 2008. Stěžovatel ihned reagoval

prostřednictvím svého obhájce faxovým podáním doručeným vrchnímu soudu

tentýž den, kterým žádal o odročení nařízeného veřejného zasedání

z důvodu, že s ohledem na svou pracovní neschopnost není schopen se

připravit a zúčastnit se nařízeného jednání. Proto nesouhlasil s konáním

veřejného zasedání bez své přítomnosti a požádal, aby jednání bylo

nařízeno na jiný vhodný termín. I přes tuto skutečnost vrchní soud

veřejné zasedání neodročil a dne 10. 6. 2008, byť dopis obhájce ze dne

9. 6. 2008 byl konstatován, bez přítomnosti stěžovatele provedl veřejné

zasedání a rozhodl za jeho nepřítomnosti, aniž by blíže zkoumal jeho

žádost o odročení. Vzhledem k okolnosti, že vrchní soud citovaným

rozsudkem zvýšil původní trest odnětí svobody stěžovatele z původní doby

2 roky na dobu 3 a půl roku, byla jeho přítomnost na tomto jednání o to

víc žádoucí. V postupu vrchního soudu navíc stěžovatel spatřoval

i pochybení v tom, že ke zpřísnění jeho trestu vrchní soud přistoupil,

aniž by sám provedl jakékoliv důkazy, což je dle jeho názoru v rozporu

se zásadou přímosti, neboť při rozhodování o trestu soud může vzít

v úvahu všechny poznatky, které přímo a osobně při provádění dokazování

nabyl. Takový postup dle stěžovatele nese znaky libovůle.

 

5.      Porušení

svých základních práv dále stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že

skutková zjištění obecných soudů a jejich právní závěry jsou v extrémním

rozporu s provedeným dokazováním, čímž mělo dojít k porušení jeho

základních práv garantovaných čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40

odst. 2 Listiny. Obecné soudy se dle názoru stěžovatele řádně

nevypořádaly s objektivně existujícími a nepopíratelnými závažnými

rozpory svědčícími ve prospěch stěžovatele. Naopak svá rozhodnutí

učinily nepřezkoumatelnými, když dostatečně nezdůvodnily, na základě

jakých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele, čímž došlo jednak

k porušení ust. § 125 tr. řádu, jednak k zásahu do jeho výše citovaných

základních práv. Stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti

přednesl, a to na úrovni podústavního práva, celou řadu konkrétních

tvrzení, v nichž poukazuje zejména na rozpory ve výpovědi poškozeného

svědka Chroustovského, ale i na nesrovnalosti ve výpovědích ostatních

svědků, jež měly prokazovat stěžovatelovu vinu. Stěžovatel je naopak

toho názoru, že pokud by tyto výpovědi byly správně posouzeny jako

nevěrohodné, pak by stěží bylo možno učinit závěr o jeho vině.

Stěžovatel proto s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud

v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil. 

 

6.      K

výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze Krajský

soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Vrchní soud v Praze na výzvu

reagoval písemným podáním, v němž pouze vyjádřil souhlas s upuštěním od

ústního jednání. Nejvyšší soud na výzvu Ústavního soudu nereagoval

vůbec.

 

7.      Krajský soud

v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, zastoupený předsedkyní senátu

JUDr. Evou Drahotovou, ve svém podání uvedl, že v napadeném rozhodnutí

podrobně a logicky zdůvodnil, jaké důkazy vzal v úvahu při skutkových

zjištěních a při jejich hodnocení důsledně respektoval ust. § 2 odst. 6

tr. řádu.

 

8.      Podle

ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas byl účastníky poskytnut a

od ústního jednání bylo upuštěno.

 

II.

 

9.      Ústavní

soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis

Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, sp. zn. 52 T 22/2005,

z něhož zjistil následující skutečnosti.

 

10. V záhlaví

citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec,

byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1,

odst. 2 písm. b), c) tr. zákona, spočívajícím v tom, že spolu s

již odsouzenými P. Lamačem, A. Urbanem a J. Kladivem, poté, co

stěžovatel zjistil údajné finanční nesrovnalosti za práce, které měl pro

něj vykonat poškozený S. Chroustovský, po vzájemné dohodě pod záminkou

nového sepsání smlouvy na další pronájem myčky vozů stěžovatel dne 25.

11. 2003 v dopoledních hodinách vylákal poškozeného do prostoru myčky

firmy Teslami v Praze – Holešovicích v ul. Janovcově, kam po předchozí

dohodě přijeli i výše zmínění spoluobžalovaní, a kde, rovněž po

předchozí společné domluvě, údery baseballovou pálkou do těla a údery

pěstmi a otevřenou dlaní do obličeje a těla napadli poškozeného

s úmyslem, aby dlužnou částku ve výši kolem 400 000 Kč uznal a později

uhradil. Za tento čin byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí

svobody v trvání dvou let a rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti

v podobě zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří let.

Krajský soud k závěru o vině stěžovatele dospěl na základě hodnocení

svědeckých výpovědí spoluobžalovaných i poškozeného, jejichž znění

obsáhle rekapituloval v odůvodnění svého rozsudku, a proto konstatoval,

že „vina (stěžovatele) ohledně prvního skutku je zcela jednoznačně a nepochybně prokázána.

(str. 7 rozsudku). Současně byl stěžovatel tímto rozsudkem zproštěn

obžaloby ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1

tr. zákona, neboť se neprokázalo, že by obžalovaný P. Lamač po dohodě se

stěžovatelem nad rámec předchozího plánu vyzval poškozeného k odevzdání

klíčů od motorového vozidla, jež mu poškozený ze strachu z dalšího

fyzického napadení vydal. Proto byl zrušen výrok o trestu uložený

stěžovateli rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 7. 2005

č. j. 2 T 379/2004-441, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok

navazující.

 

11. Proti

tomuto rozsudku podali odvolání jak státní zástupkyně Krajského státního

zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (č.l. 2501-2502

spisu), tak i stěžovatel (č.l. 2503-2504 spisu). Vrchní soud v Praze

v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že odvolání stěžovatele jako

nedůvodné dle § 256 tr. řádu zamítl a k odvolání státní zástupkyně do

výše trestu napadený rozsudek krajského soudu změnil tak, že jej ve

výroku o trestu odnětí svobody zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu

nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí

svobody v trvání tři a půl roku. Dále stěžovateli uložil trest zákazu

činnosti v podobě zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří

let. Vrchní soud zpřísnění trestu odnětí svobody stěžovatele odůvodnil

mimo jiné tím, že „je nutné poukázat na poměrně vysoký stupeň

společenské nebezpečnosti (obžalovaní jednali v drtivé převaze,

ozbrojeni, jejich jednání bylo dlouhotrvající, poškozený neměl sebemenší

naději na obranu). Dalším důležitým faktorem je to, že trest nebyl

ukládán pouze za předmětnou trestnou činnost, nýbrž za sbíhající se

trestnou činnost vzhledem k odsouzení rozsudkem Okresního soudu

v Břeclavi sp. zn. 2 T 379/2004, kterým byl (stěžovateli) uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců pro tr. čin dle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona.“ (str. 6 rozsudku).

 

12. Ke

konkrétním námitkám stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti a

vztahujících se k postupu Vrchního soudu v Praze při vydání napadeného

rozsudku zjistil Ústavní soud ze spisu krajského soudu následující:

-        Vrchní

soud v Praze dne 29. 4. 2008 nařídil veřejné zasedání na den 10. 6.

2008 od 9:00 hod (č.l. 2509 spisu). Za tímto účelem obeslal účastníky

řízení – Vrchní státní zastupitelství v Praze (doručeno dne 2. 5. 2008),

obhájce stěžovatele, Mgr. T. Ference (doručeno dne 5. 5. 2008)

a stěžovatele, přičemž stěžovateli se na adrese Jaromíra Zástěry 566,

261 01 Příbram nepodařilo toto oznámení o konání veřejného zasedání

doručit (viz doručenky na č.l. 2509 spisu).

-        Dne

9. 6. 2008 bylo Vrchnímu soudu v Praze doručeno faxové podání (č.l.

2510 spisu), v němž obhájce stěžovatele informoval JUDr. B. Kaláta,

předsedu příslušného senátu, že stěžovatel o termínu veřejného zasedání „nevěděl

a žádnou obsílku na jednání neobdržel a ani neví o tom, že by měl někdy

v poslední době uloženou nějakou zásilku na adrese uváděné jím

k doručování (Jaromíra Zástěry 566, Příbram II. PSČ: 261 01).“ Dále zde obhájce stěžovatele tlumočil jeho žádost, „aby

se veřejné zasedání nekonalo a nesouhlasí s tím, aby se konalo bez jeho

účasti, a prosí, aby bylo nařízeno na jiný vhodný termín (třeba i co

nejbližší), (neboť) je naneštěstí v současné době nemocen a není schopen se jednání zúčastnit. (…) Potvrzení o zdravotním stavu doloží obratem.

-        Z protokolu

o veřejném zasedání ze dne 10. 6. 2008 (č.l. 2511-2515 spisu) je

zřejmé, že Vrchní soud v Praze žádosti o odročení nevyhověl a na

veřejném zasedání, za účasti státního zástupce a obhájce stěžovatele,

vyhlásil usnesení, že „veřejné zasedání proběhne v nepřítomnosti obžalovaného Romana Maška.

Předseda příslušného senátu konstatoval, že doručení oznámení o konání

veřejného zasedání není u stěžovatele vykázáno, dále, že „zásilka byla uložena na adrese Jaromíra Zástěry 566, Příbram II. PSČ: 261 01, dne 5. 5. 2008, tak že podle § 64 odst. 2 tr. řádu (…) se považuje za den doručení 16. 5. 2008.

Dále konstatoval, že u osoby, která dala svým návrhem k veřejnému

zasedání podnět a u osoby, která může být rozhodnutím přímo dotčena, „byla zachována k přípravě pětidenní lhůta od doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání. (…) K dotazu

předsedy senátu obhájce uvádí, že jeho klient je astmatik, měl

astmatický záchvat, takže má problémy s dýcháním. Klient mu neposlal

žádnou lékařskou zprávu. (Stěžovatel) mu dále sdělil, že neměl záznam o uložení písemnosti na poště.

-        Vrchní soud v Praze následně na tomto veřejném zasedání vyhlásil výše citovaný rozsudek (č.l. 2518-2524).

 

13.  Proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel podle § 265b odst. 1

písm. d) tr. řádu dovolání (č.l. 2540 – 2545 spisu), v němž předestřel

obdobnou argumentaci (včetně námitek ohledně porušení svých základních

práv) jako následně v ústavní stížnosti, tj. polemiku s postupem

Vrchního soudu v Praze, který rozhodl bez přítomnosti stěžovatele,

ačkoliv včas podal žádost o jeho odročení a s datem jeho konání

nesouhlasil. K dovolání přiložil kopii „Potvrzení pracovní neschopnosti“ (č.l. 2545 spisu) s vyznačeným datem počátku pracovní neschopnosti – 6. 6. 2008.

 

14. O

podaném dovolání Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením rozhodl

tak, že je dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně

neopodstatněné. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že ze spisu i

z protokolu o veřejném zasedání zjistil, že „Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nepovažoval účast (stěžovatele) u veřejného zasedání za nutnou. (…) Obhájce (stěžovatele) nepředložil Vrchnímu soudu v Praze u tohoto veřejného zasedání žádné potvrzení o pracovní neschopnosti (stěžovatele). Je tedy zřejmé, že (stěžovatel) byl

o veřejném zasedání vyrozuměn vzhledem k fikci doručení podle § 64

odst. 2 tr. řádu a odvolací soud mohl jednat v nepřítomnosti. U

veřejného zasedání byl přítomen obhájce obviněného a vrchní soud proto

neměl žádný důvod pro to, aby veřejné zasedání odročoval. Nelze také

přehlédnout, že žádost o odročení veřejného zasedání byla obhájcem

odeslána dne 9. 6. 2008 v 18.25 hod, tedy mimo pracovní dobu Vrchního

soudu v Praze, přičemž veřejné zasedání bylo nařízeno na následující den

v 9.00 hod.“ (str. 3 usnesení). Proto konstatoval, že nebylo porušeno právo stěžovatele na přítomnost při veřejném zasedání a „vůbec nelze uvažovat o porušení práva na spravedlivý proces“.

 

15. Ústavní

soud ze spisu rovněž zjistil, že na žádost stěžovatele mu byl usnesením

Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec ze dne 6. 1. 2009

č. j. 52 T 22/2005-2568, odložen na dobu 6 měsíců výkon trestu odnětí

svobody, a to z důvodu vážných zdravotních komplikací, jež se u

stěžovatele datují od června 2008. Následně z důvodu zhoršujícího se

zdravotního stavu až na hranici ohrožení života podal stěžovatel

prostřednictvím svého právního zástupce dne 15. 1. 2010

další žádost o přerušení výkonu trestu podle § 325 tr. řádu (č.l. 2659 –

2661 spisu), o níž nebylo krajským soudem dosud rozhodnuto.

 

III.

 

16. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 

17. Ústavní

soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace

podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů

může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody

(§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých

četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci

má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení

základních práv či svobod jednotlivce.

 

18. Stěžovatel

v ústavní stížnosti namítal zejména porušení svého práva na spravedlivý

proces, neboť v záhlaví citovaný rozsudek vrchního soudu byl vydán na

základě porušení pravidel o přítomnosti stěžovatele jako obviněného na

řízení před odvolacím soudem.

 

19.  Ústavněprávní

základ práva na spravedlivý proces je obsažen v hlavě páté ("Právo na

soudní a jinou právní ochranu") Listiny; právo osobní účasti na soudním

řízení a právo být slyšen je pak garantováno čl. 38 odst. 2. Konkrétně

dle čl. 38 odst. 2 Listiny věty první má každý právo, aby jeho věc byla

projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se

mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

 

20. Ústavní

soud již v minulosti judikoval, že účast potenciálně dotčené osoby na

řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože

„(...) vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v

kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních

práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.

Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami

účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla

soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A.: Lloyd's

Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet&Maxwell, 2001,

str. 1378-1379 nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha, Prostor, 2004,

str. 162)“ (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05,

SbNU 37/129, str. 629). Jinými slovy soud nemůže dospět k relevantnímu

zjištění bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba

řadit zejména bezprostřednost a ústnost. Tato kritéria vyplývající

z postulátu fair procesu je třeba vztáhnout na jakékoliv rozhodování,

jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení (srov.

nález sp. zn. II. ÚS 828/06, dostupný na nalus.usoud.cz).

V trestním řízení nabývají tím spíše na významu, neboť samotné

trestní stíhání a případně z něho vzešlý trest představují vážný zásah

do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další důsledky pro osobní

život a životní osud jednotlivce.

 

21. Právo

obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je

tak třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces.

Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený

k důkazu, ale musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat

námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu

o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě

vypořádat, jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené

státním zástupcem. K uplatnění základního práva účastnit se řízení před

soudem a být slyšen, vyplývajícího z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny,

mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za

situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za

situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z

objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se

jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím

svého právního zástupce požádá o jeho odročení). Jen takto provedené

řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty

fair procesu, jehož imanentní, ba přímo přirozenoprávní podstatou, je

slyšení obou stran.

 

22. Tyto

institucionální záruky spravedlivého procesu je přitom dle ustálené

judikatury Ústavního soudu třeba vztáhnout na řízení před všemi

instancemi v případě, že autoritativně nově rozhodují o vině či trestu,

tzn. nejen na samotné hlavní líčení před nalézacím soudem (srov.

k účasti na něm viz nález sp. zn. III. ÚS 884/09, dostupný na

nalus.usoud.cz), ale také na řízení před odvolacím, příp.

dovolacím soudem, v nichž je otázka viny i trestu obviněného opětovně

přezkoumávána (srov. k tomu např. nálezy sp. zn. II.ÚS 648/05 N 37/40 SbNU str. 311 či II. ÚS 2152/08, dostupný na nalus.usoud.cz).

 

23. Právo

obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a být slyšen je

rovněž v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“)

považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6

odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen „Úmluva“) (srov. k tomu např. rozhodnutí ze dne 22. 9.

1994 ve věci Pelladoah proti Nizozemí, rozhodnutí ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemí, rozhodnutí ze dne 28. 6. 2005 ve věci Virgil Ionescu proti Rumunsku nebo rozhodnutí ze dne 22. 9. 2009 ve věci Kari-Pekka Pietiläinen proti Finsku).

Zatímco na přítomnosti obviněného při hlavím líčení před nalézacím

soudem je dle ESLP z hlediska spravedlivého procesu třeba trvat, až na

odůvodněné výjimky, vždy (srov. k tomu rozhodnutí ze dne 23. 10. 1993 ve

věci Poitrimol proti Francii či rozhodnutí ze dne 26. 5. 1988 ve věci Ekbatani proti Švédku),

v odvolacím řízení přítomnost obviněného v řízení před soudem závisí na

povaze konkrétního řízení, závažnosti posuzovaných otázek z hlediska

obviněného a míře přezkumu napadeného rozhodnutí ze strany odvolacího

soudu (srov. k tomu rozhodnutí ze 29. 10. 1991 ve věci Helmers proti Švédsku či rozhodnutí ze dne 25. 3. 1998 ve věci Belziuk proti Polsku).

Nicméně ESLP konstatoval, že v případech, kdy je opětovně přezkoumávána

otázka viny obviněného nebo otázka zpřísnění uloženého trestu, tj.

otázky, které mají pro obviněného zcela zásadní význam, je z hlediska

spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy

nezbytné, aby se obviněný osobně účastnil řízení před odvolacím soudem a

byla mu tak dána příležitost osobně se hájit (“to defend himself in person”)

(i společně se svým právním zástupcem) a vyjadřovat se k předneseným

návrhům a důkazům, a to i bez ohledu na skutečnost, zda obviněný podal

řádnou a včasnou žádost o odročení jednání či nikoliv (srov. k tomu

např. rozhodnutí ze dne 21. 9. 1993 ve věci Kremzow proti Rakousku či rozhodnutí ze dne 8. 2. 2000 ve věci Cooke proti Rakousku).

 

IV.

 

24. V

rovině posuzovaného případu Ústavní soud konstatuje, že ve světle výše

předestřených hledisek shledal porušení čl. 8 odst. 1, čl. 38 odst. 2

Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy jak na straně Vrchního soudu v

Praze v rozhodnutí o odvolání, resp. v řízení, které předcházelo jeho

vynesení, tak rovněž na straně Nejvyššího soudu, který tento nedostatek,

ač namítán stěžovatelem v podobě dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1

písm. d) tr. řádu, nezhojil.

 

25. Jak

již Ústavní soud výše konstatoval, právo obviněného osobně se zúčastnit

řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní

prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl.

6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, přičemž k uplatnění tohoto základního práva

mají soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za

situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za

situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z

objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se

jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že prostřednictvím svého

právního zástupce požádá o jeho odročení). To se však v posuzovaném

případě nestalo. Vrchní soud v Praze sice o konání veřejného zasedání

v řízení o odvolání stěžovatele vyrozuměl, byť na základě fikce doručení

předvídané ust. § 64 odst. 2 tr. řádu. Následně mu však odepřel možnost

se tohoto veřejného zasedání osobně účastnit, navrhovat důkazy

a vyjádřit se k jeho průběhu, ačkoliv se stěžovatel prostřednictvím

svého právního zástupce pro nemoc z veřejného zasedání včas omluvil

(faxové podání ze dne 9. 6. 2008 na č.l. 2510 spisu),

důvod své nepřítomnosti vysvětlil, stejně jako skutečnost, proč jej

nemůže ihned písemně doložit, a požádal o odročení veřejného zasedání (i

na nejbližší možný termín), neboť trvá na své přítomnosti na něm.

Přítomnost stěžovatele na předmětném veřejném zasedání byla o to

naléhavější, neboť vrchní soud (na základě návrhu státního zástupce)

musel (měl) opětovně posuzovat chování stěžovatele z hlediska stupně

nebezpečnosti předmětného trestného činu, jakož i osobu stěžovatele a na

základě takových úvah následně rozhodnout o zpřísnění trestu odnětí

svobody uloženému stěžovateli ze 2 let na 3 a půl roku, aniž by byla

stěžovateli dána příležitost se k těmto otázkám osobně vyjádřit a aniž

by si soud mohl vytvořit názor na základě přímého výslechu stěžovatele

k relevantním otázkám.

 

26. Ústavnímu

soudu proto nezbývá než konstatovat, že samotný výše popsaný postup

Vrchního soudu v Praze, kdy stěžovateli znemožnil osobně se zúčastnit

veřejného zasedání v řízení o odvolání a vyjádřit se k posuzovaným

otázkám, ani způsob, jakým tento svůj postup odůvodnil (prakticky bez

odůvodnění - viz protokol na č.l. 2511–2515 spisu), nemohou z hlediska

výše předestřených kritérií spravedlivého procesu obstát. Vzhledem

k okolnosti, že vrchní soud jako soud odvolací na základě takto

provedeného řízení opětovně posuzoval otázku trestu a následně rozhodl o

zpřísnění výše trestu odnětí svobody stěžovatele, zasáhl tímto postupem

i do jeho základního práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1

Listiny.

 

27. Pokud jde o

napadené usnesení Nejvyššího soudu, je Ústavní soud nucen konstatovat,

že dovolací soud se tím, že v postupu odvolacího soudu ohledně konání

veřejného zasedání neshledal vady, sám dostal mimo ústavní rámec ochrany

základních práv stěžovatele. Ústavní soud opakovaně judikoval, že

rozhodování soudu o jakémkoliv opravném prostředku se nemůže octnout

mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, která jsou dle

čl. 4 Ústavy ČR postavena pod ochranu soudní moci. Dovolací řízení je

nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu a

dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a

svobody jednotlivce. V dané věci proto není z pohledu zachování

základních práv stěžovatele dostačující, přešel-li Nejvyšší soud

stěžovatelovu námitku stran porušení jeho práva na spravedlivý proces

konstatováním, že tomu tak být nemohlo, neboť stěžovatel byl o konání

veřejného zasedání řádně vyrozuměn a odvolací soud tak mohl jednat

v jeho nepřítomnosti. Vzhledem k okolnosti, že již odvolací soud v tomto

ohledu postupoval protiústavně, bylo na soudu dovolacím, aby zásah do

základních práv stěžovatele zjistil a provedl nápravu vadného stavu, což

však Nejvyšší soud v posuzovaném případě neučinil. Navíc způsob, jakým

Nejvyšší soud v napadeném usnesení odůvodnil správnost postupu

odvolacího soudu, se Ústavnímu soudu jeví ryze formalistický,

nezohledňující jak judikaturu Ústavního soudu, tak ani judikaturu ESLP, a

postrádající jakoukoliv věcnou argumentaci. Upomenutí Nejvyššího soudu,

že žádost o odročení veřejného zasedání byla obhájcem odeslána dne 9.

6. 2008 v 18.25 hod, „tedy mimo pracovní dobu Vrchního soudu v Praze“,

přičemž veřejné zasedání bylo nařízeno na následující den v 9.00 hod,

je třeba rovněž odmítnout jako bezpředmětné, a to i s odkazem na závěry

obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 102/03 N

77/33 SbNU str. 249. Je věcí vnitřní organizace soudu, aby takové podání

obsahující omluvu z neúčasti na veřejném zasedání a žádost o jeho

odročení bylo včas předáno zákonným soudcům.

 

28. Veden

doktrínou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti

obecných soudů, Ústavní soud shledal, že pro nápravu zásahu do

stěžovatelových základních práv je namístě zrušit toliko rozhodnutí

Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze. Nejzávažnější z pochybení

obecných soudů, vytčené tímto nálezem, spočívá v procesně vadném postupu

právě soudu odvolacího, na němž v řízení po zrušení rozhodnutí Ústavním

soudem bude, aby bezpodmínečně umožnil stěžovateli plné uplatnění jeho

ústavně garantovaných práv.

 

29. Za

této situace je třeba považovat návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví

citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec,

za nepřípustný (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

 

30. S

ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a

napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, ve

zbylé části ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e)

zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.

 

P o u č e n í :      Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 17. února 2010

 

 

                          

                                                                  

                                          Vojen Güttler

                                                                      

                                                                

předseda senátu