Text nálezu Ústavního soudu I. ÚS 541/10

18.05.2010

Ústavní soud rozhodl dne 28. dubna

2010 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Jiřího

Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti

stěžovatelky V. V., zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem, se

sídlem Legerova 44, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

11. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1114/2009, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

7. 5. 2009 sp. zn. 4 To 19/2009 a rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 30. 5. 2008 sp. zn. 47 T 9/2006, za účasti Nejvyššího soudu,

Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení,

se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání,
 


t a k t o :

 


I.  

 Nerespektováním omezení plynoucích z čl. 8 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod bylo unesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009 sp. zn.

7 Tdo 1114/2009 porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 8

odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.    Toto rozhodnutí se proto  ruší.

III.    V dalším se ústavní stížnost  o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :
 


I.
 


1.  

 Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. 2. 2010 a

doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů

od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o

Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených

rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v

Praze s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná v

čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a  v čl. 36 odst. 1,

čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

(dále jen „Listina“).

2.    Stěžovatelka v ústavní stížnosti

namítané porušení svých základních práv spatřovala v postupu obecných

soudů, které při posuzování trestnosti jejího jednání zcela ignorovaly

povahu směnečné pohledávky jako závazku přísného, nesporného a

abstraktního. Obecné soudy v rozporu se směnečným právem zkoumaly

kauzální závazek a dospěly k závěru o zajišťovací funkci směnky. Tento

závěr však dle stěžovatelky neodpovídá realitě, když vychází z

libovolného hodnocení důkazů. Obecné soudy nevzaly za věrohodné

svědectví stěžovatelky, jejího manžela a nezávislého svědka a své závěry

opřely o výpověď jejího švagra, jednatele společnosti výstavce a

skutečnosti, že směnka nebyla zanesena do účetnictví výstavce, přičemž

tuto skutečnost nemohla stěžovatelka nikterak ovlivnit. Stěžovatelka

uzavřela, že skutek, tak jak je popsán v rozsudcích, nemůže naplňovat

skutkovou podstatu trestného činu podvodu (k tomu stěžovatelka odkázala

na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007 sp. zn. 11 Tdo

127/2007).

3.    Proto, s ohledem na výše uvedené, stěžovatelka

navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Nejvyššího

soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze svým nálezem

zrušil.

4.    Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se

vyjádřili k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze prostřednictvím

předsedy senátu 4 To JUDr. Petra Píšy odkázal na odůvodnění napadeného

rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že nalézací soud provedl dostatek

důkazů, jež ve své spojitosti umožnily vyslovit podložený skutkový závěr

a výrok o vině. K námitkám týkajícím se funkcí směnky uvedl vrchní

soud, že věc posuzoval především z trestněprávního pohledu, neboť

stěžovatelčino formální pojetí není pro řešení otázky viny rozhodující.

Jelikož postupem obecných soudů nedošlo k tvrzenému porušení základních

práv stěžovatelky, navrhl vrchní soud ústavní stížnost zamítnout.

Městský soud v Praze prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 47 T

JUDr. Mileny Němcové plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

5.    Podle ust.

§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem

účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání

očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního

jednání bylo upuštěno.
 


II.
 


6.  

 Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky rovněž

vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 9/2006, z něhož

zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující

skutečnosti.

7.    Usnesením Policie České republiky ze dne 22.

12. 2004 sp. zn. ČTS: PSP-2331/OHK-2004 bylo dle ust. § 160 odst. 1

zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve

znění tehdejších předpisů (dále jen „TŘ“) zahájeno trestní stíhání

obviněných Jiřího Vondrky, Zdeňka Vondrky (dále též „manžel“) a

stěžovatelky Vladimíry Vondrkové, a to pro trestný čin podvodu dle ust. §

250 odst. 1 a 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona,

účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „TZ“), když „obv. Jiří Vondrka po

předchozí dohodě s obv. Zdeňkem Vondrkou a obv. Vladimírou Vondrkovou,

vystavil dne 10. 5. 2001 v Praze 6, v hotelu Elegant, Ruzyňská 197

směnku na řad obviněné Vondrkové se splatností do 10. 5. 2003 za

výstavce spol. Jivon s.r.o. (nyní hotel Elegant) IČO 25779168, sídlem

Tunelářů 278, Praha 5, kde působil jako jednatel a směnku spolupodepsal

druhý jednatel obv. Zdeněk Vondrka, splatnou u ČSOB a.s. Praha, č.ú.

107131772/0300, bez uvedení směnečné sumy, v úmyslu tuto směnku,

vystavenou bez oprávněného nároku, užít v případě budoucího sporu s

Alexandrem Filippovem, nar. 27. 10. 1966, pro získání neoprávněného

prospěchu, po získání spol. Hotel Elegant Alexandrem Filippovem, dopisem

ze dne 12. 1. 2004 uplatnila neoprávněně tuto směnku s již vypsanou

směnečnou sumou 1.000.000,-Kč obv. Vladimíra Vondrková a požadovala

výplatu této sumy po spol. Hotel Elegant s tím, že se jedná o směnku za

její půjčku do společnosti, i když žádnou takovouto půjčku v této výši

do společnosti neposkytla, směnka nebyla proplacena, tímto jednáním se

obvinění úmyslně pokusili uvést v omyl poškozenou společnost Hotel

Elegant s.r.o. a způsobit na cizím majetku značnou škodu“ (č. l. 1). Dne

9. 5. 2006 byla Městským státním zastupitelstvím v Praze podána pro

výše uvedený skutek obžaloba k Městskému soudu v Praze.

8.  

 Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006 č. j. 47 T

9/2006-342 byli obžalovaní dle ust. § 226 písm. a) TŘ zproštění

obžaloby, neboť obecný soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se

stal skutek, pro nějž byli obžalovaní stíháni. Na základě odvolání

Městského státního zastupitelství v Praze byl rozsudek ohledně

stěžovatelky usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007 č. j. 9

To 27/2007-374 zrušen a věc byla městskému soudu vrácena k novému

projednání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2007 č. j.

47 T 9/2006-512 byla stěžovatelka opětovně dle ust. § 226 písm. a) TŘ

zproštěna obžaloby, neboť obecný soud dospěl k závěru, že nebylo

prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla obžalovaná stíhána. Z

podnětu odvolání Městského státního zastupitelství v Praze byl rozsudek

usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008 č. j. 9 To

11/2008-535 zrušen a věc byla městskému soudu vrácena k novému

projednání.

9.    Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5.

2008 č. j. 47 T 9/2006-598 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání

trestného činu podvodu dle ust. § 250 odst. 1 a 3 písm. b) TZ ve stádiu

pokusu, kterého se měla dopustit tím, že „požadovala dopisem ze dne 12.

1. 2004 adresovaným Hotelu Elegant, s.r.o. (dříve JIVON s.r.o.), se

sídlem v Praze 6, v úmyslu uvést v omyl jejího jednatele Alexandra

Filippova a obohatit se ke škodě společnosti, uhrazení půjčky ve výši

1.000.000,- Kč, ačkoliv této společnosti takovou částku ve skutečnosti

nepůjčila, přičemž odkazovala na směnku z 10. 5. 2001 vystavenou na řad

obžalované Vladimíry Vondrkové a splatnou dne 10. 5. 2003 u ČSOB a.s.,

která měla úhradu uvedené půjčky zajišťovat, avšak tato směnka byla

vypsána na žádost obžalované, Jiřím Vondrkou, jako zajišťovací faktickou

půjčku Zdeňka Vondrky do společnosti JIVON s.r.o. ze dne 23. 10. 2000.

Směnka proto nepotvrzovala faktické předání půjčky ve výši 1.000.000,-

Kč, a proto nebyla ani zahrnuta v účetnictví společnosti.“  Za toto

jednání byla stěžovatelka odsouzena podle ust. § 250 odst. 3 TZ k trestu

odnětí svobody v trvání dvou roků; podle ust. § 58 odst. 1 a ust. § 59

odst. 1 TZ byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební

dobu v trvání jednoho roku. Odvolání stěžovatelky bylo usnesením

Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2009 č. j. 4 To 19/2009-634 podle

ust. § 256 TŘ jako nedůvodné zamítnuto.

10.    Dovolání

stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009 č. j. 7

Tdo 1114/2009-656 podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) TŘ jako zjevně

neopodstatněné odmítnuto. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl dovolací

soud, že směnka představuje cenný papír abstraktní, a to jak z hlediska

vyjádření kauzy závazku, tak i z hlediska důkazu této kauzy. Žalující

směnečný věřitel v důsledku toho nemusí dokazovat důvod svého nároku a

stačí, jestliže soudu předloží originál formálně bezvadné směnky. Z

těchto důvodů Nejvyšší soud též přisvědčil názoru odvolacího soudu, že z

hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, resp.

jeho pokusu, jsou funkce směnky zcela nerozhodné.

11.    Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit zejm. následující důkazy:

a)  

 Dopis stěžovatelky ze dne 12. 1. 2004 adresovaný společnosti Hotel

Elegant s. r. o., ve kterém stěžovatelka uvedla: „[ž]ádám vaši firmu v

novém přejmenování Hotel Elegant s. r. o., aby byla tak laskavá a

zaplatila mi dlužnou částku 1.000.000,-Kč, která vám byla zapůjčena dne

10. 5. 2001 a byla splatná 10. 5. 2003 na směnku. Věřím, že do 30-ti dnů

ode dne doručení této výzvy bude směnka v plném rozsahu uhrazena vaší

firmou Elegant s. r. o., pak-li ne, budu nucena použít směnečného práva“

(č. l. 92).
b)    Dopis Alexandra Filippova, jednatele společnosti

Hotel Elegant s. r. o. ze dne 4. 2. 2004 adresovaný Jiřímu Vondrkovi, ve

kterém je uvedeno: „[d]ále Vás žádám o vydání další finanční hotovosti

ve výši 1.000.000,-Kč či předložení dokladů ohledně směnky předložené

paní Vladimírou Vondrkovou ze dne 10. 5. 2001, jelikož v rozhodné době

jste byl jednatelem společnosti a odpovídáte dle zákona za způsobenou

škodu kterou tímto uplatňuji“ (č. l. 76).
c)     Dopis právního

zástupce společnosti Hotel Elegant s. r. o. ze dne 4. 2. 2004 adresovaný

stěžovatelce, ve kterém je uvedeno: „[b]ohužel náš mandant musí Váš

požadavek na úhradu zmíněné částky odmítnout. O zmíněné směnce není

našemu mandantu nic známo a tato směnka a závazek není veden v

účetnictví našeho mandanta. Zároveň při ukončení funkce jednatelů

společnosti pana Jiřího Vondrky a Zdeňka Vondrky nebyla poskytnutá

jakákoliv informace o existenci takovéhoto závazku či směnky, ani nebyla

takováto částka předána na účet společnosti či do její pokladny, ba

naopak byl zjištěn značný finanční rozdíl v pokladně“ (č. l. 78).
d)  

 Směnku vystavenou dne 10. 5. 2001 jednateli společnosti JIVON s. r. o.

Jiřím Vondrkou a Zdeňkem Vondrkou, znějící na částku 1.000.000,-Kč a

splatnou dne 10. 5. 2003 na řad Vladimíře Vondrkové (č. l. 160). Z

obsahu cenného papíru, odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a ze

znaleckého posudku (č. l. 21) lze učinit závěr o tom, že se jedná o

směnku bezvadnou, tedy řádnou a platnou.
 


III.
 


12.  

 Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§

75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a

splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu

projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná. Z ustálené

judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán

petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním a je oprávněn zkoumat porušení i

jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatelka

v ústavní stížnosti odkazovala [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05

ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647), všechna rozhodnutí Ústavního

soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz].

13.    Úkolem

Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola „běžné“

zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu

správnosti aplikace „jednoduchého“ práva. Do rozhodovací činnosti

obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným

rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní

práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože

základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu

aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní

interpretace a aplikace.

14.    Ústavní soud v minulosti

judikoval, že právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a

jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých

ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků

trestného činu, nemůže být ignorována jiná než trestněprávní stránka

věci [nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000 ze dne 8. 11. 2001 (N 169/24 SbNU

255)]. Tento názor Ústavního soudu vyvstává zejména v souvislosti s

povahou trestního práva jako práva ultima ratio, jehož prostředky mají a

musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků

právního řádu nepřichází v úvahu nebo je jejich užití zjevně neúčelné.

Dle názoru Ústavního soudu je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní

civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky

trestního práva. Tímto způsobem totiž potom dochází k znerovnoprávnění

osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k

rovnosti občanů, tedy k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy [viz nález

sp. zn. IV. ÚS 469/02 ze dne 29. 4. 2004 (N 61/33 SbNU 113)].

15.  

 Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má

soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima

ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především

celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot.

V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a

právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde

závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá

práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby

tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž

úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo

konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v

soukromoprávní sféře. Jak již také judikoval Nejvyšší soud, není

trestní stíhání namístě, jestliže se jednání obviněného pohybovalo

výhradně v rovině vztahů občanskoprávních. Určité selhání či

nedostatečná účinnost zákonných nástrojů sloužících k faktickému výkonu

pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí nemůže vést k tomu, aby

tato opatření byla nahrazována či doplňována prostředky práva trestního

(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz

290/2000). Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě

nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování

subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny

všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li

tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny [nález sp. zn. I. ÚS

4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405)].

16.    Umožňuje-li

trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti

pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů,

pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném

případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost

užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu v nálezu

sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud

nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se

realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a

jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního

hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za

proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1

odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny ).“ Je-li v průběhu trestního

řízení porušen některý z ústavních limitů, pak není respektován čl. 8

odst. 2 Listiny, neboť ten vytváří prostor a zároveň stanoví hranice

omezení osobní svobody zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny [viz nález sp. zn.

I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 205/43 SbNU 289)].
 


IV.
 


17.  

     Ústavní soud úvodem uvádí, že předmětem tohoto řízení a podstatou

ústavní stížnosti stěžovatelky je posouzení trestnosti jejího jednání,

nikoli oprávněnosti jejího nároku, resp. zjišťování, zda stěžovatelka

předmětnou částku skutečně zapůjčila. Z důvodů níže uvedených je

posouzení této otázky pro řízení o ústavní stížnosti irelevantní, nadto

by Ústavní soud mohl posuzováním oprávněnosti nároku stěžovatelky

nepřípustně zasahovat do rozhodovací činnosti soudů v občanském soudním

řízení. Ústavní soud proto při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti

vycházel z v úvahu přicházejících možností z mezní premisy, tedy že

stěžovatelka zneužila zajišťovací směnku.

18.    V daném případě

dospěly obecné soudy k závěru, že se stěžovatelka dopustila trestného

činu podvodu, když zasláním dopisu ze dne 12. 1. 2004 měla uvést

jednatele výstavce směnky v omyl, neboť předmětná směnka nebyla směnkou

platební, nýbrž směnkou zajišťovací pohledávku jejího manžela vůči

výstavci.

19.    Pro posouzení trestnosti jednání stěžovatelky je

dle názoru Ústavního soudu (bod 14 a 15) třeba vymezit obsah

soukromoprávního vztahu, zde vztahu směnečného (k tomu si Ústavní soud

„vypůjčil“ relevantní pasáže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6.

2007 sp. zn. 11 Tdo 127/2007). Směnka vlastní je definována jako

bezpodmínečný písemný slib, kterým se jedna osoba zavazuje zaplatit

druhé osobě nebo na její řad určitou peněžní částku na požádání nebo v

určitelné době. Má-li směnka náležitosti předepsané zákonem směnečným a

šekovým, je závazek ze směnky přísným, nesporným a abstraktním závazkem z

cenného papíru. Abstraktnost závazku ze směnky spočívá v tom, že

ekonomické nebo jiné důvody jeho vzniku nejsou nijak rozhodné. Tzv.

zajišťovací směnka není zvláštním druhem směnky. Jde jen o vyjádření

toho, jakou funkci směnka plní, pokud slouží k zajištění závazku

vyplývajícího z jiného právního vztahu, který se označuje jako kauzální

právní vztah, protože představuje materiální příčinu vzniku směnky

(blíže Kovář, Z.: Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,

2009, s. 3). Zajišťovací funkce směnky vyplývá z toho, že se účastníci

kauzálního právního vztahu dohodli na smlouvě o zajištění směnkou. Jde o

tzv. inominátní smlouvu, pro kterou není předepsaná žádná forma, takže

nemusí být uzavřena písemně a může být uzavřena i ústně nebo dokonce jen

konkludentně. Pokud směnka plní zajišťovací funkci, nejedná se o jev

spadající do sféry směnečného práva, což znamená, že nevzniká žádný

zvláštní druh směnky a nic se nemění na povaze závazku ze směnky jako

závazku přísného, nesporného a abstraktního. V závislosti na tom, co je

obsahem smlouvy o zajištění směnkou, může zjišťovací funkci plnit

směnka, která je za tím účelem nově vystavena, nebo i směnka, která již

dříve byla vystavena z jiného důvodu. To, že zajišťovací funkce směnky

není atributem směnečného práva, má mimo jiné ten důsledek, že i když je

zajišťovací funkce směnky vyčerpána, směnka existuje dál, nezaniká,

nestává se neplatnou apod. Mimořádně významné je prolomení akcesority ve

vztahu mezi směnkou jako prostředkem zajištění závazku a samotným

zajištěným závazkem. Zatímco obecné zajišťovací závazky jsou akcesorické

ve vztahu k zajištěnému závazku, což znamená, že nemohou jako

samostatné závazky existovat, ale existují jen s hlavním závazkem a s

ním také zanikají, v případě zajištění směnkou je tomu jinak. Směnka,

která plní zajišťovací funkci, není k zajištěnému závazku akcesorická a

je ve vztahu k němu v postavení zcela samostatného a nezávislého závazku

(blíže Chalupa, R.: Zajišťovací směnka. Praha: Linde Praha, 2009, s.

48). Pokud jde o vznik směnky jako cenného papíru i závazků vtělených do

této listiny, obsah těchto závazků, změny v účastnících směnečně

právních vztahů, splatnost směnky a její zánik, uplatní se výlučně

předpisy směnečného práva, a to bez ohledu na to, co se odehrává v

kauzálním závazku zajištěném směnkou. Změnami v kauzálním závazku je

směnka dotčena jen tak, jak to stanoví předpisy směnečného práva. To

mimo jiné znamená, že pokud s určitou změnou v kauzálním závazku

směnečné právo nic se směnkou nespojuje, tato změna se do směnky nijak

nepromítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2006, sp.

zn. 7 Tdo 475/2006). Zanikne-li závazek (v posuzovaném případě závazek

ze smlouvy o půjčce), byť i splněním, nezaniká tím zároveň samotná

zajišťovací směnka, nestává se neplatnou a z pohledu směnečného práva se

na ní nic nemění. Z výše uvedeného lze tedy učinit pro nyní

projednávanou věc závěr o tom, že směnečná pohledávka (byť zajišťovací),

mimo svou abstraktnost, není akcesorická a subsidiární ve vztahu k

zajištěné pohledávce, soudy však dlužníkům přiznávají obranu, která je

svou podstatou založena na akcesoritě a subsidiaritě uplatněného práva

(blíže Chalupa, R., str. 50).

20.    Vyjma řádného uplatnění

zajišťovací směnky mohou (vzhledem k povaze směnečného závazku, viz

výše) nastat případy, kdy majitel zajišťovací směnky tuto uplatní v

rozporu s účelem emise směnky a obsahem mimosměnečného ujednání, tedy

excesivně. Excesivním uplatněním zajišťovací směnky se pak mimo jiné

rozumí situace tzv. osamostatnění zajišťovací směnky, které usnadňuje

paralelní uplatnění zajišťovací směnky (blíže Chalupa, R., str. 85);

přičemž oddělení zajišťovací směnky od zajištěné pohledávky zákon

nezapovídá, jde však o jednání nesolidní a nekorektní (viz Chalupa, R.,

str. 85), když je způsobilé znemožnit úspěšné uplatnění věcné důvodné

obrany proti excesivnímu uplatnění osamostatněné směnky. Je pak věcí

účastníků, zejm. dlužníka, aby při kontraktaci věnovali řádnou pozornost

i aspektům směnečného práva tak, aby byla již v této fázi možnost

excesivního uplatnění směnky minimalizována.

21.    V daném

případě uplatnila stěžovatelka jako směnečný věřitel u dlužníka

(právnická osoba, bod 11) „předžalobní upomínkou“ řádnou a platnou

směnku znějící na částku 1.000.000,-Kč s tím, že uvedla, že se jedná o

směnku platební, vystavenou oproti půjčce v téže výši. Tento požadavek

byl ze strany statutárního orgánu dlužníka odmítnut s tím, že takováto

půjčka není výstavcem evidována, přičemž na stěžovatelku a bývalé

jednatele dlužníka podal trestní oznámení. Předmětná směnka měla dle

zjištění obecných soudů (srovnej bod 17) sloužit jako směnka zajišťovací

ve vztahu k pohledávce Zdeňka Vondrky ve výši 500.000,-Kč, přičemž

emisí směnky došlo po vzájemné dohodě k jejímu osamostatnění, když

věřitelem zajištěné pohledávky byl Zdeněk Vondrka a remitentem směnky

stěžovatelka. Trestnost jednání stěžovatelky pak dovodily obecné soudy z

toho, že předmětná pohledávka byla vůči dlužníku uplatněna paralelně,

když Zdeněk Vondrka civilní žalobou požadoval uhrazení částky

500.000,-Kč z titulu smlouvy o půjčce a stěžovatelka „předžalobní

upomínkou“ částku ve výši 1.000.000,-Kč z titulu platební směnky.

22.  

 Protože dlužník neuhradil Zdeňku Vondrkovi svůj dluh ze smlouvy o

půjčce, nezanikl jeho závazek, natož závazek zajišťovací ze směnky. Z

pohledu směnečného práva by měl zánik kauzálního závazku pouze ten

význam, že pokud by stěžovatelka požadovala vůči dlužníku zaplacení

směnky, mohl by dlužník úspěšně namítat, že závazek ze smlouvy o půjčce,

který směnka zajišťovala, již byl uhrazen (bod 19). Tuto námitku by měl

dlužník i proti stěžovatelce jako originální majitelce směnky. Jelikož

však dluh ze smlouvy uhrazen nebyl, vzhledem k neakcesoritě a

nesubsidiaritě směnečné pohledávky, nic nebránilo stěžovatelce k jejímu

uplatnění, přičemž kauzální námitky zůstaly dlužníku zachovány. Nutno

podotknout, že jednání stěžovatelky je z pohledu směnečného práva

jednáním přípustným, nikoli zakázaným. Skutečnost, že stěžovatelka

uvedla jinou kauzu směnečného závazku, tedy že dlužníka uvedla v omyl ve

smyslu ust. § 250 TZ, je dle názoru Ústavního soudu vzhledem k

abstraktnosti směnečné pohledávky (bod 19) irelevantní, když judikatura

připouští dlužníku možnost obrany prostřednictvím kauzální námitky a

námitky excesivního uplatnění směnky. Skutečnost, že obrana žalovaných

směnečných dlužníků je jak procesně, tak i hmotněprávně oproti dlužníkům

z nesměnečných pohledávek značně ztížena, nemůže založit trestnost

excesivního uplatnění směnečné pohledávky (bod 15). Nadto je nutno

podotknout, že excesivní uplatnění směnky bylo umožněno, resp. jeho

možnost byla maximalizována, neopatrným a neodborným přístupem výstavce

ke kontraktaci, který tak dle názoru Ústavního soudu významnou měrou

daný směnečný spor umožnil a sám si možnost úspěšné obrany snížil

(odlišnost směnečného a závazkového věřitele, odlišnost částek, dat

vystavení směnky a smlouvy o půjčce, neprovázání směnečného a

závazkového vztahu vhodnými doložkami, vystavení zajišťovací směnky až 7

měsíců po realizaci zajišťované pohledávky).

23.    Z výše

uvedeného principu ultima ratio (bod 14, 15, 16) vyplývá, že ochrana

majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a

obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde

porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem

předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o

trestní odpovědnosti. Excesivní uplatnění směnky dle názoru Ústavního

soudu nelze pokládat bez dalšího za trestný čin podvodu, a to ani v

případě, že k němu došlo s nepravdivým uvedením kauzy závazku. Účastníci

směnečného vztahu, mezi nimiž existuje obchodněprávní spor, tak mají

dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky směnečného práva a

cestou občanského soudního řízení. Ústavní soud tak po provedeném řízení

dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o tzv. hypertrofii trestní

represe, když obecné soudy nerespektováním principu ultima ratio

neproporcionálně omezily základní práva a svobody stěžovatelky

garantovaná čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

24.  

 Nad rámec odůvodnění tohoto nálezu je Ústavní soud nucen vyjádřit se

i  k samotnému průběhu trestního řízení. Ze spisu Ústavní soud dále

zjistil, že přípisem ze dne 24. 11. 2004 zažádala Policie ČR dle ust. §

158d odst. 2 TŘ Městské státní zastupitelství v Praze o povolení

sledování schůzky mezi Alexandrem Filippovem a Zdeňkem Vondrkou,

identifikovaným datem narození, v němž uvádí, že „[d]ne 24.11.2004

telefonicky oznámil oznamovatel Alexandr Filippov, že se osobně sešel se

Zdeňkem Vondrkou, který mu sdělil, že směnka byla vystavena v loňském

roce jako nátlak na spor o byty, který probíhá mezi Alexandrem

Filippovem a Drahomírou Vondrkovou (sic!) s tím, že toto jim měl poradit

jejich současný právní zástupce. Tuto skutečnost je ochoten Alexandr

Filippov uvést do protokolu a požádal Polici ČR o přijetí adekvátních

opatření s tím, že se Zdeňkem Vondrkou má předjednanou další schůzku

ohledně vyjasnění všech okolností vzniku uvedené směnky“ (č. l. 115). Na

základě této žádosti povolil státní zástupce dne 25. 11. 2004 sledování

a audiovizuální monitoring schůzky pod. Zdeňka Vondrky se sv.

Filippovem (č. l. 117). V protokolu o sledování osob a věcí podle §158d

TŘ č. j.PSP-759-1/OTO-297 je uvedeno, že během sledování dne 1. 12. 2004

mezi 16:00 a 16:48:45 hod. byl učiněn záznam jednání mezi panem

Alexandrem Filippovem a panem Zdeňkem Vondrkou (sic!, č. l. 118). Z

obsahu obrazového záznamu a audiozáznamu sledování osob a věcí ze dne 1.

12. 2004 je však zřejmé, že byla monitorována schůzka, které se

účastnil Jiří Vondrka, Alexandr Filippov a JUDr. Roman Anděl (č.l. 585).

K přípustnosti této nahrávky jako důkazu v předmětném trestním řízení

se vyjádřil Městský soud v Praze na č.l. 356, kde uvedl, že „[v]zhledem k

tomu, že povolení státního zástupce bylo vystaveno na osobu Zdeňka

Vondrky a předmětné schůzky se zúčastnil Jiří Vondrka, nebylo možno

záznam provedený policií použít jako důkaz.“ Vrchní soud v Praze v rámci

odvolacího řízení (č. l. 538) však dospěl k závěru odlišnému, když

dovodil, že pořízené záznamy jsou procesně použitelné, byť státní

zástupce povolil sledování Zdeňka Vondrky, který nakonec nebyl na

schůzce s poškozeným Filippovem přítomen, a nikoliv Jiřího Vondrky, jenž

se naopak ke schůzce dostavil /odvolací soud přitom nehodlá spekulovat,

zda se jednalo o pouhou věcnou chybu policejního orgánu způsobenou

záměnou křestního jména sledované osoby, jak se tato možnost také

nabízí/. Procesní způsobilost tak sice nevyplývá z ustanovení §158d

odst.2 tr.ř., je ji však možno dovodit z ustanovení §158d odst.6 tr.ř.

Sledování osob – v daném případě monitorování schůzky konané dne 1. 12.

2004 v hotelu Elegant Praha – bylo totiž Policií ČR v této věci

provedeno s výslovným souhlasem poškozeného Filippova a také s vědomím

JUDr. Anděla, který byl přítomen na žádost zmíněného poškozeného. Proto i

když se na monitorovanou schůzku nakonec dostavil Jiří Vondrka, vůči

němuž nebylo sledování osob státním zástupcem povoleno, je nutno

přípustnost sledování osob, včetně uskutečněného obrazového a zvukového

záznamu průběhu schůzky, posoudit podle odst.6 §158d tr.ř., jako učiněné

se souhlasem poškozeného Filippova jako osoby, do jehož práv a svobod

bylo sledováním a záznamem schůzky zasaženo. Je splněna i podmínka, že

se jedná o úmyslný trestný čin a o tutéž trestní věc, v níž má být důkaz

proveden. Souhlas poškozeného zde nahrazuje povolení státního zástupce a

znamená použitelnost protokolu o sledování a záznamu o průběhu schůzky v

hotelu Elegant ze dne 1. 12. 2004 ohledně všech zúčastněných osob, tedy

i Jiřího Vondrky. Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že

pořízení zvukového a obrazového záznamu sledovaných osob představuje

nepochybně významný zásah do jejich práv a svobod, je-li však takový

zásah učiněn se souhlasem toho, do jehož práv je zasahováno, postačí pro

jeho použitelnost souhlas dotčené osoby.“ Městský soud na základě

pokynu Vrchního soudu v Praze provedl důkaz přehráním obrazového záznamu

o sledování osob a věcí ze dne 1. 12. 2004 a po seznámení se s obsahem

této schůzky a vzájemném zhodnocení výpovědí svědka Jiřího Vondrky a

svědka Alexandra Filippova dospěl k závěru, že výpověď svědka Jiřího

Vondrky je věrohodná (č. l. 616).

25.    V nálezu sp. zn. II. ÚS

2806/08 ze dne 27. 1. 2010 uvedl Ústavní soud, že ustanovení čl. 8

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje právo

každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a

korespondence s tím, že orgány státu mohou do výkonu tohoto práva

zasahovat jen v případě, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v

demokratické společnosti, v zájmu národní bezpečnosti, veřejné

bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a

zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod

jiných. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008

(N 46/48 SbNU 549) vyložil, že odposlouchávání telefonních rozhovorů

veřejnou mocí (stejně jako jiné tajné sledování) přestavuje vážné

omezení základních práv. Z ústavního pořádku plyne, že k omezení osobní

integrity a soukromí (tj. k prolomení ochrany) může ze strany veřejné

moci dojít jen zcela výjimečně a jen je-li to nezbytné, a účelu

sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak. Při nedodržení

některé podmínky jde o zásah protiústavní. Také představitelé tuzemské

nauky považují sledování osoby za citelný zásah do jejího soukromí bez

rozlišování prostorů, kde je osoba sledována (srov. Sotolář, A., Púry,

F.: Skrytá reakce policie na již spáchanou trestnou činnost in

Trestněprávní revue 2003, 1: 6). Zásah do soukromí je tedy v zásadě

omezen především nezbytností takového postupu. V opačném případě totiž

hrozí nebezpečí, že se výkon státní moci v trestním řízení stane

nástrojem libovůle jejích dočasných držitelů proti jednotlivci (srov.

Kallab, J.: Zločin a trest, Úvahy o základech trestního práva. Praha: J.

R. Vilímek, 1916, s. 8). K tomu, aby nebyly překročeny meze

nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk,

skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly

jejich dodržování [srov. nález sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007

(N 150/46 SbNU 489) bod 16].

26.    V daném případě dovodil

odvolací soud přípustnost důkazu zvukového a obrazového záznamu schůzky

mezi Jiřím Vondrkou, Alexandrem Filippovem a JUDr. Andělem z ust. § 158d

odst. 6 TŘ, když dle jeho názoru byla předmětná schůzka monitorována s

výslovným souhlasem Alexandra Filippova a s vědomím JUDr. Anděla. Tento

výklad je však dle názoru Ústavního soudu zcela nepřípadný, když obchází

zákonná ustanovení. Dle trestního řádu a doktríny musí být souhlas

toho, do jehož práv a svobod má být sledováním zasahováno, výslovný;

konkludentní nebo dodatečný souhlas je vyloučen (blíže viz Šámal, P. a

kol: Trestní řád, komentář – díl I., 6. vydání, C. H. Beck, 2008, str.

1246). V nyní projednávané věci však podmínky ust. § 158d odst. 6 TŘ

splněny nebyly, když Alexandr Filippov požádal Policii ČR pouze o

monitorování jeho schůzky se Zdeňkem Vondrkou (viz č. l. 116), nikoli s

Jiřím Vondrkou, přičemž je sporné, zda „žádost o přijetí adekvátních

opatření“, učiněná telefonicky, splňuje náležitosti výslovného souhlasu

dle ust. § 158d odst. 6 TŘ, JUDr. Anděl se schůzky zúčastnil pouze s

vědomím jejího monitorování Policií ČR, což za kvalifikovaný souhlas

považovat nelze a Jiří Vondrka, byť přípustnost tohoto důkazu

nezpochybnil, souhlas s jejím monitorováním nikdy neposkytl. Dle názoru

Ústavního soudu tak byl na místě postup dle ust. § 185d odst. 5 TŘ, tedy

vyžádání dodatečného souhlasu státního zástupce, což však orgány činné v

trestním řízení neučinily, čímž nebyly splněny podmínky přípustnosti

zvukového a obrazového záznamu předmětné schůzky jako důkazu v trestním

řízení dle ust. § 158b odst. 3 TŘ, což ve vztahu ke stěžovatelce

znamenalo v konečném důsledku (její odsouzení) porušení jejího práva

garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, neboť nebyl dodržen postup trestním

řádem vymezený a předvídaný obecně čl. 8 odst. 2 Listiny.

27.  

 Ačkoli Ústavní soud shledal, že vadný je také výrok o vině napadených

rozsudků městského soudu a vrchního soudu, nepřikročil k jejich zrušení,

a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu sebeomezení, neboť

zjištěné vady lze napravit i v řízení před Nejvyšším soudem [obdobně

nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. Z

tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené

usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním

soudu zrušil. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta podle

ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako

nepřípustná, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního

soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

P o u č e n í :     Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
 


V Brně dne 28. dubna 2010

 


    František Duchoň
      předseda senátu