Text nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1283/10

27.07.2010

Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2010 v senátu složeném

z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové

(soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - obchodní

společnosti OBI Česká republika s.r.o., se sídlem Hanusova 18,

Praha 4, zastoupené Rainerem Frankem, advokátem se sídlem Spálená 76/14,

Praha 1, směřující proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad

Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 1. 2010 č. j. 35 Co 469/2009-74,.

 

 

t a k t o :

I.                   Postupem

nerespektujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo

výrokem II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky

v Liberci ze dne 26. 1. 2010 č. j. 35 Co 469/2009-74 porušeno právo

stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod.

 

II.                Výrok II. citovaného rozsudku se proto ruší.

 

O d ů v o d n ě n í :

 

I.

1.      Ústavní

stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. 4. 2010 se stěžovatelka

domáhala zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského

soudu, neboť měla za to, že jím byla porušena její základní práva

garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

„Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod.

 

2.      Ústavní stížnost je přípustná [§ 75

odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)], byla podána

včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, §

72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

 

3.      Stěžovatelka

v ústavní stížnosti namítala protiústavnost napadeného výroku II.

citovaného rozhodnutí krajského soudu pro jeho rozpor s platnou právní

úpravou i s již ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu vztahující

se k problematice nákladů soudního řízení (zde odkázala na nálezy

Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 653/03, sp. zn. I. ÚS 257/05 a zejména sp.

zn. III. ÚS 892/08, kde se Ústavní soud zabýval podobnou problematikou

jako v případě stěžovatelky). Konkrétně stěžovatelka nesouhlasila se

způsobem, jakým krajský soud odůvodnil svůj závěr nepřiznat žádnému

z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když

konstatoval, že byť v odvolacím řízení měla stěžovatelka úspěch, nárok

na náhradu nákladů tohoto řízení však neuplatnila. Stěžovatelka je toho

názoru, že dle platné právní úpravy (§ 151 odst. 1 o. s. ř.) soudy o

nákladech řízení rozhodují z úřední povinnosti, tj. bez toho, aniž by

strana musela náhradu nákladů uplatnit, pokud se účastník řízení svého

nároku na náhradu nákladů řízení výslovně nevzdá. To však stěžovatelka

v žádném ze svých podání a vyjádření v průběhu odvolacího řízení

neučinila, a proto měl krajský soud vzhledem k jejímu plnému úspěchu

rozhodnout o nákladech řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., a to z úřední

povinnosti. Krajský soud nicméně rozhodl odlišně, aniž by svůj postup

řádně zdůvodnil např. odkazem na některou ze zákonných výjimek ze zásady

plného úspěchu ve věci, čímž dle stěžovatelky došlo k porušení jejího

práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6

odst. 1 Úmluvy. Proto navrhla, aby Ústavní soud výrok II. v záhlaví citovaného rozhodnutí svým nálezem zrušil.

 

4.      K

výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud

v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, zastoupený JUDr. Vladimírem

Velenským. Ve svém podání ústavní stížnost stěžovatelky považoval za

nedůvodnou, neboť ust. § 142 o. s. ř. zakládá nárok účastníka, který má

hmotnou (peněžní) podobu, a proto jako hmotněprávní nárok ve věci samé

musí být účastníkem v řízení uplatněn. Nelze proto nic přiznat, pokud

nic nežádá.

 

5.      Podle

ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání

byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno.

 

II.

6.      Ústavní

soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky vyžádal spis

Okresního soudu v Liberci sp. zn. 15 C 174/2007, z něhož zjistil

následující skutečnosti.

 

7.      Rozsudkem

Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 5. 2009 č. j. 15 C 174/2007-51 byla

zamítnuta žaloba, kterou se žalobce - P. Hoření domáhal po žalované –

obchodní společnosti KUTIL, k.s., právní předchůdkyni stěžovatelky,

zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, jakožto odměny za obchodní

rok 2003/2004 ve funkci ředitele marketu OBI v Liberci. Okresní soud po

provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce nesplnil kritérium

pro výplatu roční fixní odměny, což stěžovatelka v průběhu řízení

prokázala, a proto žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

Zároveň rozhodl o nákladech řízení tak, že s ohledem na plný úspěch

stěžovatelky s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil žalobci

povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 29 988 Kč.

 

8.      K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví

citovaným rozsudkem v plném rozsahu potvrdil rozsudek okresního soudu

v upřesněném znění (výrok I.). Zároveň v ústavní stížností napadeném

výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své

rozhodnutí odůvodnil „neuplatněním nároku“, když konstatoval, že „v odvolacím řízení měl(a) úspěch (stěžovatelka), nárok na náhradu nákladů tohoto řízení však neuplatnil(a) (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).“ (str. 4 rozsudku).

III.

9.      Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 

10. Ústavní

soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a

nikoliv „běžné“ zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán

k přezkumu aplikace „jednoduchého“ práva a může tak činit jen tehdy,

shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť základní

práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných

právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a

aplikace. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je jedním z důvodů

pro zrušení rozhodnutí obecného soudu aplikační postup, který je v

rozporu s ústavním zákazem libovůle (čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1

Listiny – srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 180/03 N 32/32 SbNU str. 293 či sp. zn. IV. ÚS 454/04 N 29/36 SbNU str. 337).

 

11. Podstatou

ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se způsobem, jakým krajský

soud odůvodnil své rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu nákladů

odvolacího řízení žádnému z účastníků.

 

12. Dle

judikatury Ústavního soudu je rozhodování o nákladech soudního řízení

integrální součástí soudního řízení jako celku; i při něm je třeba

respektovat právo na spravedlivý proces (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS

1/04 N 8/36 SbNU str. 75 či sp. zn. I. ÚS 350/04 N 130/34 SbNU

str. 317). V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že pokud obecný

soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a

výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy

práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. „Kautely

upínající se na čl. 36 odst. 1 Listiny předepisují, že výrok

o nákladech musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k

jejich uložení musí být, byť stručně, odůvodněna. (...) V

postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat

jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné

ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve

smyslu ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na

spravedlivý proces) dostačující.“ (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS

727/2000 N 75/22 SbNU str. 145, sp. zn. I. ÚS 653/03 N 69/33 SbNU str.

189 nebo cit. nález sp. zn. IV. ÚS 454/04).

 

13. Ústavní

soud předesílá, na což ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti

poukázala, že shodnou problematiku řešil již ve svém nálezu ze dne

26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 892/08, dostupný v databázi rozhodnutí

nalus.usoud.cz. V tomto nálezu Ústavní soud shledal porušení

práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), když konstatoval,

že pokud odvolací soud rozhodl, že stěžovatelka nemá nárok na náhradu

nákladů řízení, protože tento nárok před soudem neuplatnila, postupoval v

rozporu se zákonnou úpravou. Dle § 151 odst. 1 o. s. ř. rozhodne soud o

povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, kterým se

řízení končí. Dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů sporného řízení

je ovládána zásadou procesního úspěchu ve věci. Stěžovatelka byla plně

procesně úspěšná, odvolací soud jí měl tedy přiznat náhradu nákladů

řízení, neboť ve svém odůvodnění neuvedl žádnou ze zákonem stanovených

výjimek z výše uvedené zásady procesní úspěšnosti. Takové rozhodnutí je

tedy v rozporu s výsledkem řízení, resp. se zásadou o rozhodování o

náhradě nákladů řízení dle výsledku řízení. „Pokud odvolací soud

nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení přesto, že byla

úspěšná, a toto nijak neodůvodnil, resp. jeho důvod nepřiznání náhrady

nákladů řízení byl v rozporu s kogentním zákonným ustanovením, porušil

stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

 

14.  Ústavní

soud neshledal důvod se od závěrů citovaných v uvedeném nálezu

odchýlit, neboť se plně vztahují i na nyní projednávanou věc, kdy

krajský soud v ústavní stížností napadeném výroku II. rozhodl o

nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na

náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť stěžovatelka, byť byla

v odvolacím řízení plně úspěšná, svůj nárok na náhradu nákladů v průběhu

řízení neuplatnila. Vzhledem k tomu, že takové rozhodnutí je v rozporu s

výsledkem řízení, resp. se zásadou o rozhodování o náhradě nákladů

řízení dle výsledku řízení, i v rozporu s platnou právní úpravou, jež

stanoví, že soud o náhradě nákladů řízení rozhoduje bez návrhu (§ 142

odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud svým postupem

nerespektoval ústavní zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny) a porušil

tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

 

15. V této souvislosti

Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že je nepřijatelné, aby Krajský

soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (zejm. senát 35 Co) při svém

rozhodování nijak nereflektoval právní názory Ústavního soudu obsažené ve výše citovaných nálezech (zejm. v nálezu sp. zn. III.

ÚS 892/08), které jsou s ohledem na příkaz plynoucí z čl. 89 odst. 2

Ústavy ČR i s ohledem na četnou judikaturu Ústavního soudu obecně

závazné, tj. závazné při řešení typově shodných případů (srov. k tomu

např. nálezy sp. zn. I. ÚS 70/96 N 29/7 SbNU str. 191, sp. zn. I. ÚS

77/97 N 142/12 SbNU str. 317, sp. zn. III. ÚS 495/05 N 174/47 SbNU str.

323 či sp. zn. II. ÚS 476/09, dostupný v databázi rozhodnutí

nalus.usoud.cz). Nerespektování nosných důvodů publikovaného

nálezu Ústavního soudu řešících obdobné věci má nepochybně deformující

dopad i na princip právní jistoty plynoucí z normativního principu

právního státu tak, jak jej normuje čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (srov. např.

cit. nález sp. zn. I. ÚS 70/96 nebo nález sp. zn. III. ÚS 648/2000 N

60/22 SbNU str. 39).

 

16. S ohledem

na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2

písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadený

výrok II. citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem -

pobočky v Liberci.

 

 

P o u č e n í :      Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 8. července 2010

 

                                                                                                                Ivana Janů

                                                                                                           předsedkyně senátu