Text nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1681/08

09.12.2009

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1681/08

 

Ústavní

soud rozhodl dne 24. listopadu 2009 v senátu složeném z předsedkyně

Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce

zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.P.  t. č. ve

Věznici Valdice, Nám. Míru 55, 507 11 Valdice, zastoupeného

Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem, se sídlem Londýnská 2266/5,

400 01 Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6.

2008 s zn. 5 Tdo 547/2008-I,

 

 

t a k t o :

 

I.       Nerespektováním příkazů obsažených v čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008 s zn. 5 Tdo 547/2008–I porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

 

II.    Toto usnesení se proto ruší.

 

 

O d ů v o d n ě n í :

 

I.

 

1.

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí

formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v

záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla

porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, čl. 36

odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

„Listina“) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen „Úmluva“).

 

2. Stěžovatel v ústavní

stížnosti namítá, že Nejvyšší soud při rozhodování o vazbě nenařizoval

veřejné jednání, ale bylo rozhodováno v neveřejném zasedání a tím tedy

stěžovatel nemohl uplatnit své námitky ve vazebním řízení. Nejvyšší soud

ve svém usnesení v podstatě posuzoval trvání vazebního důvodu dle ust. §

67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní

řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. ř.“) a své rozhodování

opíral o skutečnosti obsažené pouze ve spise, z nichž dovodil, že

stěžovatelovo dosavadní chování zakládá existenci vazebního důvodu [ust.

§ 67 odst. 1 písm. a) t. ř. (tzv. útěkové vazby)] i pro stádium po

dovolacím řízení, přitom má obviněný právo, aby byl v tomto řízení

osobně slyšen.

 

3. Vzhledem k výše uvedenému má

stěžovatel za to, že dovolací soud tím, že jej vzal do vazby hrubě

zasáhl zejména do práva na osobní svobodu a tím porušil ustanovení čl. 8

odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému se

domáhat svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného

soudu, čl. 38 odst. 2 Listiny, který zaručuje právo na veřejné

projednání věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům a čl. 6 odst. 1 Úmluvy , který zaručuje právo každého

na to, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě, veřejně a v

přiměřené lhůtě nestranným a nezávislým soudem.

 

4. S

ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví

citované rozhodnutí Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil.

 

5.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní

stížnosti. Nejvyšší soud prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu

JUDr. Blanky Roušalové plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Dle vyjádření Nejvyššího soudu byl stěžovatel dva roky na útěku z

výkonu trestu odnětí svobody, a to v době, kdy již proti němu bylo

vedeno předmětné trestní řízení. Vyhýbal se tedy nejen výkonu již

uloženého trestu, nýbrž i dalšímu trestnímu stíhání. Při svém zadržení

se vydával za jinou osobu a měl u sebe několik nepravých osobních

dokladů. Orgány činné v daném trestním řízení musely dokonce přistoupit k

náročnému prověřování osobní identity stěžovatele antropologickým

zkoumáním. Ze spisového materiálu bylo rovněž zjevné, že stěžovatel

neměl výrazné osobní vazby na určité místo tak, aby pravděpodobnost jeho

dalšího útěku mohla být nízká. Nakonec ani on sám ve své ústavní

stížnosti neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jimiž by podpořil své

holé tvrzení o tom, že Nejvyšší soud nebral ohled na jeho osobní stav.

 

6.

Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatele v neveřejném zasedání

podle ust. § 265r odst. 1 písm. b) t. ř., neboť v napadeném rozhodnutí

shledal takové vady, jež nebylo možné odstranit na veřejném zasedání.

Pro tento způsob rozhodnutí není podle citovaného ustanovení rozhodné

tvrzení stěžovatele, jak by tomu bylo v případě vydání jiného rozhodnutí

podle ust. § 265r odst. 1 písm. c) t. ř. Nejvyšší soud v podstatě

vyhověl části námitek stěžovatele, které uplatnil ve svém dovolání a

nařídil nové posouzení skutku, jehož se zjištěná vada týkala. Dle

vyjádření Nejvyššího soudu tak stěžovateli Nejvyšší soud poskytl možnost

uplatnit v dalším řízení svá procesní práva týkající se zrušené části

rozhodnutí. Stěžovatel ve svém podání argumentoval tím, že v jeho zájmu

je nevyhýbat se trestnímu řízení, neboť bude moci žádat o podmíněné

propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Nejenže toto tvrzení

nepovažuje Nejvyšší soud za věrohodné právě s ohledem na předcházející

postoj stěžovatele k výkonu trestu a neskončenému trestnímu řízení v

další věci, ale stojí mimo logické úvahy o posuzování důvodnosti

vazebního řízení, neboť propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody na

svobodu by samozřejmě odpadl stěžovateli důvod žádat o jeho podmíněné

propuštění. Tento argument proto nemůže zvrátit existenci důvodu útěkové

vazby, kterou u stěžovatele shledal Nejvyšší soud.

 

7.

Pokud jde o vyjádření souhlasu Nejvyššího soudu s dovolací námitkou

stěžovatele týkající se nedodržení zákonné lhůty pro vazební řízení

odvolacím soudem, nebylo možné v řízení o dovolání zjištěnou vadu

napravit. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

zdůrazňuje, že rozhodoval v řízení o mimořádném opravném prostředku

stěžovatele, který v době vydání napadeného rozhodnutí již vykonával

trest odnětí svobody. Původní vazební řízení bylo v této době již

skončeno a zrušením části výroku o vině a celého o trestu, nedošlo k

obnovení či pokračování vazebního řízení vedeného před nabytím právní

věci napadeného rozsudku. Nejvyšší soud znovu posuzoval důvody vazby,

jak mu ukládá ust. § 265l odst. 4 t. ř., přičemž dospěl k závěru o

existenci jednoho z těchto vazebních důvodů.

 

8. Nesprávný

postup Vrchního soudu v Praze při rozhodování o vazbě stěžovatele v

odvolacím řízení nemohl v rámci řízení o dovolání Nejvyšší soud nijak

napravit či zvrátit. Tato skutečnost však umožňuje stěžovateli domáhat

se odškodnění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích

a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o

odpovědnosti státu“). Práva, která tento zákon poškozeným v takových

případech přiznává, nebyla rozhodnutím dovolacího soudu nijak dotčena.

Nejvyšší soud zdůraznil, že svým rozhodnutím o vazbě stěžovatele

nenavázal na původní vazební řízení v předmětné trestní věci, neboť to

bylo skončeno nařízením výkonu uloženého trestu odnětí svobody, neboť s

ohledem na novou úpravu ust. § 71 t. ř. soudy v současné době již

nerozhodují o prodlužování vazby, nýbrž posuzují v zákonem vymezených

lhůtách důvody dalšího trvání vazby. Při vyčerpání maximální lhůty

stanovené v ust. § 71 odst. 8 t. ř. přichází v posuzované věci v úvahu

použití ust. § 71a t. ř. za situace, kdy nové projednání a rozhodnutí ve

věci provádí odvolací soud a stěžovateli bude ukládán trest za zvlášť

nebezpečný čin, ohledně něhož zůstal výrok o vině nedotčen.

 

9. Závěrem pak Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout.

 

10.

Podle ust. § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) může

Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li

od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas

poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

 

II.

 

11.

Vzhledem ke skutečnosti, že i přes výzvu nebyl spis s zn. 49 T 45/2002

Krajským soudem v Ústí nad Labem Ústavnímu soudu zaslán, byl Ústavní

soud nucen přistoupit k meritornímu přezkumu ústavní stížnosti bez

spisového materiálu. Ústavní soud je však toho názoru, že k projednání

věci plně postačí vyjádření účastníků (zejm. Nejvyššího soudu) a plná

znění klíčových rozhodnutí ve věci s zn. 49 T 45/2002. Z rozhodnutí ve

věci samé, obsahu ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a ústavní

stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující, pro

řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.

 

12.

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1.

2007 s zn. 49 T 45/2002 shledám vinným trestnými činy porušování

předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou ve smyslu ust. § 124 odst. 1 a

2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „t. z.“), krácení daně, poplatku a podobné

povinné platby ve smyslu ust. § 148 odst. 1 a 4 t. z., padělání a

pozměňování veřejné listiny ve smyslu ust. § 176 odst. 1 a 2 písm. b) t.

z., zpronevěry ve smyslu ust. § 248 odst. 1 a 3 písm. c) t. z. a

podvodu ve smyslu ust. § 250 odst. 1 a 4 t. z. dílem dokonaným, dílem ve

stadiu pokusu ve smyslu ust. § 8 odst. 1 t. z. Za to mu byl uložen

souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 roků.

 

13.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním. Rozsudkem

Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 27. 4. 2007 s zn. 3

To 20/2007 byl zrušen výrok nalézacího soudu o souhrnném trestu a

způsobu jeho výkonu a bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel odsuzuje k

souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl let, pro jehož

výkon se zařazuje do věznice s ostrahou.

 

14. Proti

rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu.

O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání

usnesením ze dne 11. 6. 2008 s zn. 5 Tdo 547/2008 tak, že zrušil

rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2007 s zn. 49 T 45/2002

v části výroku o vině pod bodem 1), ve kterém byl skutek kvalifikován

jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou

podle ust. § 124 odst. 1 a 2 písm. b) t. z. a krácení daně, poplatku a

podobné povinné platby podle ust. § 148 odst. 1 a 4 t. z., a v celém

výroku o trestu. Dovolací soud dále zrušil v navazující části i rozsudek

Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2007 s zn. 3 To 20/2007 a další

rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně k níž došlo pozbyla podkladu a přikázal Vrchnímu soudu

v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud dále rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne

11. 6. 2008 s zn. 5 Tdo 547/2008-I v neveřejném zasedání tak, že je dán

důvod vazby podle ust. § 67 písm. a) t. ř. a stěžovatel se v souladu

s ust. § 265l odst. 4 t. ř. bere do vazby. Dopisem ze dne 17. 9. 2007

sdělil stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce, že nesouhlasí

s projednáním podaného dovolání v neveřejném zasedání.

 

15. Nejvyšší

soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2008 stížnost

stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2008 s

zn. 3 To 47/2008, ve kterém stěžovatel žádal o propuštění z vazby a

nabízel písemný slib podle ust. § 73 odst. 1 t. ř. Proti rozhodnutí

Vrchního soudu podal stěžovatel stížnost s tím, že nesouhlasí

s rozhodnutím o jeho žádosti o propuštění z vazby a nabídce peněžité

záruky v neveřejném zasedání, když tak neměl možnost se ke všem

skutečnostem týkajícím se jeho vazby vyjádřit a navrhnout adekvátní

záruky za vazbu. Proto stěžovatel navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené

rozhodnutí Vrchního soudu zrušil a nařídil nové projednání, nebo sám

vydal nové rozhodnutí, kde by poskytované záruky přijal jako

dostačující, nebo navrhl nové záruky za vazbu, jež by vedly k jeho

propuštění na svobodu. Nejvyšší soud stěžovatelovu stížnost přezkoumal a

dospěl k názoru, že o důvodnosti vazby stěžovatele bylo v průběhu

dosavadního řízení opakovaně rozhodováno, naposledy stížností napadeným

usnesením Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta stěžovatelova

žádost o propuštění z vazby na svobodu a nebyl přijat písemný slib. Na

důvodnosti útěkové vazby se dle Nejvyššího soudu v průběhu celého řízení

nic nezměnilo, a tak Nejvyšší soud odkazuje na zdůvodnění všech

předchozích rozhodnutí o setrvání stěžovatele ve vazbě, jelikož se

domnívá, že nadále trvá obava z vyhýbání se trestnímu řízení (uprchnutí

či skrývání). V usnesení ve věci propuštění stěžovatele z vazby namítal

stěžovatel, že bylo rozhodnuto bez jeho osobního slyšení i bez účasti

jeho právního zástupce, k tomu Nejvyšší soud uvedl, že trestní řád

nevylučuje, aby rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby podle ust. §

73 odst. 2 t. ř. bylo učiněno v neveřejném zasedání, přičemž stěžovatel

byl v souvislosti s jeho vazební věcí opakovaně slyšen, naposledy dne

11. 6. 2008, kdy Nejvyšší soud rozhodl o jeho vzetí do vazby (sic!, viz

níže). Nejvyšší soud dále uvedl, že postup vrchního soudu (pozn.

rozhodnutí v neveřejném zasedání) nemůže dle jeho názoru, oproti názoru

Ústavního soudu uvedeném v nálezu s zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004

(sic!), vést jen pro tento nedostatek ke zrušení napadeného usnesení.

Nejvyšší soud k tomu uvedl, že „[p]okud se tedy k věci vyjádřil (pozn. stěžovatel)

a soudy příslušných stupňů přes toto vyjádření uznaly vazbu za

důvodnou, nemůže na důvodech vazby nic změnit ani případné další

vyjádření obviněného“ (str. 2 usnesení).

 

III.

 

16. Ústavní

soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími

byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Z ustálené

judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán

petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním a je oprávněn zkoumat porušení i

jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatel v

ústavní stížnosti odkazoval.

 

17. Výklad

zákonných znaků „konkrétních skutečností“ je především věcí obecných

soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní

situace, musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stádiu řízení), zda další

trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec je opatřením

nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při

vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním

řízení činných nelze dosáhnout jinak; pro aplikaci zákonného ustanovení o

vazbě nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní a neměnná kritéria,

která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a

individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů,

rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi

podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování

obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud ve smyslu své, dnes již

ustálené, judikatury, se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy,

není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem

(čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a

nedostatečně zjištěné) důvody vazby či proces rozhodování o ní jsou

v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku

republiky, pří s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy České

republiky (dále jen „Ústava“) (nález s zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8.

2008, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).

 

18.  Ústavní

soud v mnoha svých rozhodnutích dospěl k závěru, že povinnost obecného

soudu osobně slyšet obviněného ve smyslu nálezu s zn. Pl. ÚS 45/04 a

dalších nálezů zde citovaných má dvě roviny: Jde jednak o právo

obviněného, aby o omezení jeho osobní svobody bylo rozhodováno v řízení

před soudem, které má kontradiktorní rysy (z čl. 5 odst. 4 Úmluvy

vyplývá, že kontradiktorní řízení je ovládáno procesními zárukami pro

obviněného, mezi něž mj. patří rovnost zbraní, možnost vznést argumenty

proti ponechání ve vazbě a možnost nahlédnout do spisu natolik, aby mohl

vyvracet důvody pro trvání vazby). Zároveň jde o požadavek účinné

ochrany základních práv obecnými soudy (srov. článek 4 Ústavy, článek 8

odst. 2, odst. 5 Listiny). Osobní slyšení vazebně stíhaných osob před

nezávislými a nestrannými soudy ztělesňuje soudní kontrolu zásahů do

základních práv ze strany exekutivy v demokratickém právním státě (srov.

článek 1, článek 2 odst. 1, věta za středníkem, odst. 3 Ústavy).

 

19. Evropský

soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích zařadil právo být slyšen

mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení svobody

(srov. např. rozhodnutí z 28. 10. 1998 Assenov a ost. versus Bulharsko,

24760/94, § 162): „Soud připomíná, že čl. 5 odst. 4 zajišťuje

každému, kdo byl zatčen nebo zadržen, právo podat návrh na řízení, ve

kterém by soud provedl kontrolu dodržování procesních a hmotněprávních

podmínek nezbytných pro zákonnost zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 4

(viz Brogan). Ačkoli řízení uvedené v čl. 5 odst. 4 nemusí být vždy

doprovázeno zárukami podobnými těm, jež předepisuje čl. 6 odst. 1 pro

občanskoprávní a trestní řízení (viz Megyeri proti Německu, 1992), je

nutné, aby mělo soudní charakter a nabízelo záruky adekvátní druhu

příslušného zbavení svobody. Jedná-li se o osobu, jejíž zbavení svobody

spadá pod čl. 5 odst. 1 písm. c), je nezbytné konání slyšení (viz

Schiesser a dále Sancher-Reisse proti Švýcarsku, 1986, Kampanis proti

Řecku, 1995)." Tento právní názor Evropský soud pro lidská práva

potvrdil v mnoha dalších rozhodnutích (srov. na

hudoc.echr.coe.int/hudoc/ rozhodnutí ze dne 25. 3. 1999

Nikolovová versus Bulharsko, 31195/96, § 58, řádek 20; 4. 7. 2000

Niedbała versus Polsko, 27915/95, § 66, ř. 12; 11. 7. 2000 Trzaska

versus Polsko, 25792/94, § 74, ř. 12; 10. 10. 2000 Graužinis versus

Litva, 37975/97, § 31, ř. 4; 9. 1. 2001 Kawka versus Polsko, 25874/94, §

57, ř. 12; 13. 2. 2001 Garcia Alva versus Německo, 23541/94, § 39,

ř. 13; 13. 2. 2001 Lietzow versus Německo, 24479/94, § 44, ř. 14; 13. 2.

2001 Schöps versus Německo, 25116/94, § 44, ř. 14; 9. 1. 2003 Šiškov

versus Bulharsko, 38822/97, § 77, ř. 5). ESLP tak zřetelně artikuloval

principy obsažené v dřívějších rozhodnutích (rozhodnutí ze dne 21. 10.

1986 Sanchez-Reisse versus Švýcarsko, 9862/82, § 51, ř. 18, nebo ze dne

13. 7. 1995 Kampanis versus Řecko, 17977/91, § 47 ř. 1). Podle ustálené

judikatury Evropského soudu pro lidská práva je také třeba na řízení,

kterými je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání omezení osobní

svobody, nutno vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené

na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody, což jednoznačně vyplývá

jak z výše citovaných rozhodnutí, tak z rozhodnutí ze dne 29. 11. 1988

Brogan a ostatní versus Velká Británie (11209/84, § 65). Přitom je

nerozhodné, zda se tato řízení konají z podnětu státního zástupce, nebo z

úřední povinnosti (viz rozhodnutí ze dne 19. 10. 2000 Włoch versus

Polsko, 27785/95, § 128; Graužinis versus Litva, § 28, ř. 7). Takového

přezkumu nelze bez osobního slyšení docílit, a absenci tohoto slyšení

nelze překlenout ani velmi precizním odůvodněním rozhodnutí soudu, a to

ani za situace, kdy se nutnost dalšího trvání či vzetí do vazby

obviněného zdá být na základě spisového materiálu nade vší pochybnost

[nález s zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397)].

 

20. V nálezu s zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629) uvedl Ústavní soud, že: „...

účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky

ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné

vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí

ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem

soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob

návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi

elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A.:

Lloyd's Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet &

Maxwell, 2001, str. 1378-1379, nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha,

Prostor, 2004, str. 162). V oblasti anglosaského práva je pak zásada

"audi alteram partem" řazena mezi základní procedurální pravidla

přirozené spravedlnosti (srov. Phillips, O. H., Jackson, :

Constitutional and Administrative Law, 7th ed., London, Sweet &

Maxwell, 1987, str. 671-674, shodně např. i Knapp, V., Teorie práva,

Praha, C. H. Beck, 1995, str. 137). Jinými slovy, nelze činit zjištění

soudem bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba

řadit zejména bezprostřednost a ústnost.“

 

21. Právem

osoby zbavené svobody osobně se vyjádřit, jako jedné ze základních

procesních záruk poskytovaných v případě zbavení svobody, se Ústavní

soud již mnohokrát zabýval, proto lze pro bližší odůvodnění odkázat na

rozhodnutí Ústavní soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva

v nich uvedenou [např. nález s zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N

46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), nález s zn. IV. ÚS 57/99 ze dne 31. 3. 1999

(N 51/13 SbNU 363), nález s zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N

41/32 SbNU 397), nález s zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36

SbNU 647; 239/2005 Sb.), nález s zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N

129/37 SbNU 629), nález s zn. II. ÚS 481/04 ze dne 14. 9. 2005 (N

174/38 SbNU 393), nález s zn. II. ÚS 83/06 ze dne 13. 6. 2006 (N 123/41

SbNU 533), nález s zn. III. ÚS 2198/09 ze dne 22. 10. 2009],

v neposlední řadě pak i na rozhodnutí ESLP ze dne 26. 3. 2009: Krejčíř

vs. Česká republika.

 

IV.

 

22.  Ústavní

soud především konstatuje, že pro právní posouzení věci je zcela

bezpředmětná polemika Nejvyššího soudu o tom, zda ústavní stížností

napadeným usnesením bylo rozhodováno o obnovení/pokračování vazby

stěžovatele či o novém posouzení existence vazebních důvodů (bod 7).

V dané souvislosti však lze vyjádřit souhlas s názorem Nejvyššího soudu,

že se jednalo o rozhodování o vzetí do vazby podle ust. § 265l odst. 4

ve spojení s ust. § 67 a § 68 t. ř., nikoli o rozhodování o trvání vazby

ve smyslu ust. § 71 a násl. t. ř. Jak je uvedeno výše (zejm. bod 18 a

19) je třeba na požadavku osobního slyšení stíhaného soudem ve vazebních

případech trvat jak při rozhodování o vzetí do vazby tak i v případě

rozhodování o jejím trvání či prodloužení.

 

23. Za

nepřípadnou je třeba považovat argumentaci Nejvyššího soudu stran

možnosti rozhodovat o vazbě stěžovatele podle ust. § 265r odst. 1 písm.

b) t. ř. v neveřejném zasedání (bod 6). V tomto ustanovení je výslovně

uvedeno, že Nejvyšší soud může v neveřejném zasedání učinit rozhodnutí o

zrušení napadeného rozhodnutí (§ 265k t. ř.) a přikázání věci k novému

projednání a rozhodnutí (§ 265l odst. 1 a 2 t. ř.), je-li zřejmé, že

vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání. V případě stěžovatele však

bylo rozhodováno podle ust. § 265l odst. 4 t. ř., tedy jazykovým

výkladem je třeba dospět k závěru, že nebyl-li dán souhlas s projednáním

věci v neveřejném zasedání podle ust. § 265r odst. 1 písm. c) t. ř., je

nutno konat veřejné zasedání a umožnit dovolateli vznést konkrétní

námitky vůči jeho vzetí do vazby. Obzvláště pak v situaci, kdy v těchto

dvou samostatných řízeních (řízení o dovolání a řízení podle ust. § 265l

odst. 4 t. ř., tedy řízení o vazbě) rozhodováno v jeden den a

stěžovatel tak fakticky nemá, vzhledem k nevědomosti o kasačním zásahu

Nejvyššího soudu, možnost vyjádřit se k důvodům vazby.

 

24. Jak

je uvedeno výše (bod 6 a 7) Nejvyšší soud této své povinnosti nedostál,

když o vazbě stěžovatele rozhodl na neveřejném zasedání, aniž by tak

dal stěžovateli či jeho obhájci možnost se k důvodům pro vzetí do vazby

vyjádřit. To vede Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud,

nerespektováním příkazů obsažených v čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny,

svým rozhodnutím, na základě kterého rozhodl o vazbě stěžovatele, zasáhl

do základních práv stěžovatele, garantovaných v čl. 8 odst. 1 Listiny a

v čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Pokud v řízení, v němž je rozhodováno o vazbě,

není umožněno slyšení obviněného, dochází k ústavně nepřípustnému

omezení svobody. Nereflektováním uvedeného ústavněprávního výkladu

procesních podmínek při rozhodování ve věcech vazebně stíhaných osob

(viz bod 21) porušil v projednávané věci obecný soud i maximu plynoucí z

čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu

jsou závazná pro všechny orgány (srov. nález s zn. IV. ÚS 2603/07 ze

dne 21. 5. 2008). Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nedostatek

osobního slyšení stěžovatele stíhá i další rozhodnutí v téže vazební

věci, která na tuto vazební věc navazují (bod 15), neboť bylo

rozhodováno na základě Ústavním soudem zrušeného rozhodnutí Nejvyššího

soudu, kterým byla omezena osobní svoboda stěžovatele. Je na obecných

soudech, aby se s touto skutečností vypořádaly.

 

25. Jako obiter dictum dodává

Ústavní soud, že další závažné pochybení ze strany obecných soudů

shledává v nedodržení zákonné lhůty pro rozhodování o dalším trvání

vazby. To se stalo neoprávněným zadržováním stěžovatele ve vazbě po dobu

10 dnů jak je také konstatováno v usnesení Nejvyššího soudu s zn. 5 Tdo

547/2008 strana 10 usnesení: „[p]okud se obviněný v závěru

mimořádného opravného prostředku podaného Mgr. Michalem Chochútem zmínil

o nedodržení lhůty při rozhodování o vazbě v období od 17. 4. 2007 do

27. 4. 2007, Nejvyšší soud dospěl ke stejnému závěru. Ode dne 16. 1.

2007, kdy v hlavním líčení bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti

obviněného o propuštění z vazby a o tom, že se obviněný R.P. ponechává

ve vazbě (viz. č. 1. 3105), do vynesení napadeného rozsudku soudu

druhého stupně dne 27. 4. 2007 uběhla doba delší než tři měsíce. Ve

vazbě tak odvolatel strávil neoprávněně celkem 10 dní“. Ústavní soud

ve věci nedodržení zákonné lhůty pro vazební řízení dospěl ke stejnému

závěru jako Nejvyšší soud, tedy že stěžovatel strávil ve vazbě

neoprávněně a bez zákonného podkladu 10 dní. Z hlediska maxim právního

státu je však nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení

základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k

efektivní ochraně základních práv jednotlivce [nález s zn. I. ÚS 554/04

ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)].

 

26. Ústavní

soud dále dodává, že výklad ust. § 71a t. ř. přijatý Nejvyšším soudem a

obsažený ve vyjádření k ústavní stížnosti (bod 8) je zcela mylný a

byl-li by Nejvyšším soudem v budoucnu takto aplikován, zakládalo by to

nepochybně protiústavnost daného rozhodnutí. Podle ust. § 71a t. ř.

pokud byl soudem vyhlášen odsuzující rozsudek, kterým byl obviněný

odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za zvlášť závažný zločin,

neplatí lhůty pro trvání vazby podle § 71 odst. 8 a 9 t. ř. až do

nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Toto ustanovení dopadá

na případy, kdy maximální délka trvání vazby uplyne v mezidobí od právní

moci odsuzujícího rozsudku do doby nástupu výkonu uloženého

nepodmíněného trestu za zvlášť závažný trestný čin. V dané věci však byl

výrok o trestu Nejvyšším soudem v celém rozsahu zrušen, tedy pro

aplikaci tohoto ustanovení nejsou splněny zákonem předvídané podmínky,

jak dovozuje ve svém vyjádření Nejvyšší soud. Na danou věc nelze

aplikovat ani ust. § 71 odst. 11 t. ř., neboť to se nevztahuje na

rozhodování o vazbě podle ust. § 265l odst. 4 t. ř.

 

27. Ústavní

soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2

písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne

11. 6. 2008 s zn. 5 Tdo 547/2008 – I podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona

o Ústavním soudu zrušil.

 

P o u č e n í :      Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 24. listopadu 2009

 

 

                                                                                                   Dagmar Lastovecká

                                                                                                    předsedkyně senátu