Text nálezu Ústavního soudu II. ÚS 3280/09

11.02.2010

Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2010 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele KONFIN, s. r. o.,

se sídlem Davídkova 2375, 180 000 Praha 8, zastoupeného JUDr. Jiřím

Lukášem, advokátem se sídlem Komenského 160, 562 01 Ústí nad Orlicí,

proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 12 Cmo

130/2009-47, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a

vedlejšího účastníka VIVA leasing, a. s., se sídlem Táborská 29/65, 140

00 Praha 4, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem se sídlem

Táborská 29/65, 140 00 Praha 4, se souhlasem účastníků řízení bez

ústního jednání,

 

t a k t o :

 

I.         Porušením fair procesu v aspektu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod bylo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 12 Cmo 130/2009-47 p o r u š e n o  stěžovatelovo základní právo vlastnit majetek garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny.

 

II.      Proto se toto rozhodnutí   r u š í . 

 

O d ů v o d n ě n í :

 

I.

 

1.      Ústavní

stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 12. 2009 se stěžovatel

domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím bylo

porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované

v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a  svobod (dále jen „Listina“)

ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny.

 

2.      Ústavní

stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o

Ústavním soudu“)), byla podána včas a splňuje i ostatní náležitosti

vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o

Ústavním soudu].

 

3.      Porušení svých

ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval v tom, že odvolací soud

rozhodoval o odvolání vedlejšího účastníka společnosti VIVA leasing,

a. s. proti výroku o náhradě nákladů soudního řízení, aniž by toto

odvolání bylo dáno na vědomí stěžovateli. Teprve z odvolání žalovaného

vedlejšího účastníka přitom vyplývalo tvrzení o hodnotě sporu (ceně

předmětu řízení autobusu tov. zn. BOVA), kterou jinak vedlejší účastník

do té doby netvrdil, a toto ocenění předmětu řízení do té doby ani

nevyplývalo z žádného důkazu obsaženého ve spise. K otázce ceny

předmětného autobusu soud I. stupně neprováděl žádné dokazování.

Odvolací soud nedal stěžovateli procesní příležitost vyjádřit se

k odvolání vedlejšího účastníka, ale rozhodl o něm bez nařízení jednání.

Postup odvolacího soudu byl podle názoru stěžovatele nepřípustný, neboť

odvolací soud prováděl dokazování, a to právě znaleckým posudkem

ohledně ceny předmětného automobilu. Pokud chtěl odvolací soud použít

pro své rozhodnutí listinný důkaz, bylo jeho povinností jej provést u

jednání, aby k němu mohl stěžovatel vyjádřit. Odvolací soud tudíž

nepostupoval v souladu s ustáleným ústavně konformním výkladem ust. §

210 odst. 1 o. s. ř. a dopustil se též porušení ust. § 122 odst. 1 o. s.

ř. a ust. § 123 o. s. ř. ve spojení s ust. § 211 o. s. ř. Podle

stěžovatele nelze přehlížet dopad tohoto procesního postupu do jeho

majetkové sféry.

 

4.      K výzvě Ústavního

soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně 12. senátu Vrchního

soudu v Praze Mgr. Marcela Tuscanyová, podle které neodpovídá

skutečnosti tvrzení stěžovatele, že teprve z odvolání vedlejšího

účastníka vyplynula cena autobusu, od níž se následně odvíjela výše

předmětu sporu a výše odměny za právní zastoupení. Protože byl

stěžovatel žalobcem v tomto řízení o vydání věci, musel znát cenu

předmětného autobusu. Musel si být též vědom toho, že bude nucen snášet

náklady řízení ve značné výši, když se rozhodl pro zpětvzetí žaloby.

Předsedkyně senátu též poukázala na to, že podle ust. § 214 odst. 2

písm. e) o. s. ř. soud vycházel z toho, co vyšlo ze spisu najevo, tedy

ze založeného znaleckého posudku. Rozhodnutí bylo podle jejího názoru

v souladu s právem, a proto jeho postupem a rozhodnutím nemohla být

porušena citovaná ústavní práva.

 

5.      Vedlejší

účastník společnost VIVA leasing a. s. ve svém vyjádření uvedl, že to

byl stěžovatel, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno, protože

vzal svůj návrh na jeho zahájení zpět. Podle názoru vedlejšího účastníka

je podaná ústavní stížnost účelová, neboť stěžovatel musel vědět, že

rozhodnutí městského soudu je ve výroku o nákladech řízení vadné a

nemůže obstát v porovnání s platnými procesními předpisy a ustálenou

judikaturou. Rozhodnutí vrchního soudu bylo předvídatelné, neboť

stěžovateli musela být známa výše ceny předmětného autobusu. Vedlejší

účastník sice znalecký posudek předložil soudu společně s podaným

odvoláním, ale nesouhlasí s tím, že by ocenění předmětu řízení

nevyplývalo z žádného důkazu obsaženého ve spise. Vedlejší účastník

např. dne 3. 12. 2007 podal městskému soudu vyjádření, ke kterému mimo

jiné připojil „Vyrozumění o provedení soupisu a zajištění movitých věcí“

č. j. 023 EX 1803/2007-32 z 6. 10. 2007 soudního exekutora

Mgr. Jaromíra France, ve kterém soudní exekutor sděluje, že odhadní cena

autobusu byla určena na 1 800 000 Kč (srov. č.l. 27). Tudíž nejpozději

ode dne 3. 12. 2007 byl v soudním spise založen listinný důkaz,

ze kterého vyplývá ocenění autobusu soudním exekutorem. Vedlejším

účastníkem předložený znalecký posudek ocenil cenu autobusu na

1 812 360 Kč. Dále vedlejší účastník upozornil na to, že ze zákona

nevyplývá povinnost soudu doručovat účastníkům odvolání, které bylo

podáno proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. Proto

podle jeho názoru soud nepochybil, pokud odvolání stěžovateli nedoručil,

a nepochybil ani v bodě, kdy nenařídil jednání k projednání odvolání

vedlejšího účastníka.

 

II.

 

6.      Ústavní

soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis

Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Cm 30/2007, z něhož zjistil

následující skutečnosti:

 

7.      Stěžovatel

se žalobou podanou k poštovní přepravě dne 22. 3. 2007 domáhal u

Městského soudu v Praze vydání dálkového autobusu tov. zn. BOVA na

vedlejším účastníkovi (č.l. 1). Navrhl též, aby městský soud nařídil

předběžné opatření, kterým by bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo, aby

s dálkovým autobusem nenakládal. Městský soud svým usnesením ze dne 26.

3. 2007 návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Ve svém vyjádření

k žalobě ze dne 28. 11. 2007 vedlejší účastník uvedl, že předmětnou věc

ve své faktické moci nemá, neboť autobus zabavil v rámci exekučního

řízení soudní exekutor (č.l. 21).

 

8.      Dne

21. 1. 2009 a 24. 2. 2009 soud uložil stěžovateli, aby se vyjádřil

k přiloženému podání vedlejšího účastníka (č.l. 33 a 34). Svým

vyjádřením ze dne 19. 3. 2009 vzal stěžovatel svou žalobu v plném

rozsahu zpět, neboť vlastníkem předmětného autobusu se nevratně stala

třetí osoba (č.l. 36). V exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 023EX

450/08 byl totiž předmětný autobus dne 13. 3. 2008 vydražen a vylučovací

žaloba stěžovatele byla následně rozsudkem Okresního soudu v Šumperku

č. j. 16 C 27/2007-81 zamítnuta, což bylo potvrzeno i rozsudkem

odvolacího soudu. Důvod řízení a sporu mezi účastníky tudíž odpadl.

Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že výlučně procesní posouzení

zavinění na zastavení řízení by pro něj znamenalo nepřiměřenou tvrdost.

Uvedené skutečnosti podle jeho názoru představují důvody hodné

zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. Městský soud by podle

jeho názoru neměl přiznat žalovanému právo na náhradu nákladů soudního

řízení.

 

9.      Usnesením

Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009 č. j. 21 Cm 30/2007-38 bylo

řízení podle ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. pro zpětvzetí žaloby zastaveno.

Výrokem III. rozhodnutí městského soudu bylo stanoveno, že žádný

z účastníků řízení nemá podle ust. § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právo

na náhradu nákladů řízení.

 

10. Proti

výroku III. usnesení městského soudu podal vedlejší účastník odvolání

(č.l. 40), protože podle jeho názoru je třeba zavinění toho, že řízení

muselo být zastaveno, posuzovat výlučně z procesního hlediska. V daném

případě to byl stěžovatel, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a

proto měl soud o nákladech řízení rozhodnout dle ust. § 146 odst. 2

o. s. ř. Důvodem pro zpětvzetí návrhu nebylo chování žalovaného, a proto

je stěžovatel povinen uhradit žalovanému náklady, které účelně

vynaložil k bránění svého práva. Podle vedlejšího účastníka není též

možno použít ust. § 150 o. s. ř., neboť se v daném případě jedná o spor

dvou obchodních společností a navíc neexistují žádné důvody, aby

vedlejšímu účastníkovi nebyly náklady řízení vůči stěžovatelovi

přiznány. Protože cena dálkového autobusu byla určena znaleckým posudkem

na částku 1 812 360 Kč bez DPH, vedlejší účastník navrhl, aby náklady

byly vyčísleny částkou 74 150 Kč (č.l. 42).

 

11. Byť

nebylo odvolání ostatním účastníkům doručováno (č.l. 44), a tak

stěžovatel nemohl k němu podat své vyjádření, usnesením Vrchního soudu v

Praze byl změněn bod III. výroku usnesení městského soudu tak, že

stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi

74 150 Kč na náhradu nákladů řízení. Podle názoru vrchního soudu

rozhodoval v daném případě soud I. stupně na základě nesprávného

ustanovení zákona (ust. § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Protože vzal

stěžovatel svou žalobu zpět, mělo být o náhradě nákladů řízení

rozhodováno podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Městský soud neměl zkoumat

důvodnost uplatněného nároku, ale měl výhradně z procesního hlediska

posoudit zavinění účastníků na zastavení řízení. V daném případě nedošlo

k zpětvzetí žaloby v důsledku chování vedlejšího účastníka, ale proto,

že stěžovatel upustil od vymáhání uplatněného nároku v důsledku zabavení

předmětného vozidla exekutorem. Ze znaleckého posudku k ceně autobusu,

jehož vydání bylo předmětem řízení, vyplynulo, že cena tohoto autobusu

ke dni 3. 1. 2007 činila 1 812 360 Kč, které odpovídá výše odměny za

právní zastoupení 73 550 Kč. Návrh stěžovatele, aby o náhradě nákladů

řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 150 o. s. ř., neshledal odvolací

soud důvodným.

 

12.  Podle ust. § 44 odst.

2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků

upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další

objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo

upuštěno.

 

III.

 

13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 

14.    Úkolem

Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné"

zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu

správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti

obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným

rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní

práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože

základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu

aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní

interpretace a aplikace.

 

15.    Ústavní

soud již v minulosti judikoval, že součástí práva na spravedlivý proces

je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně

uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit

rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě

vypořádat: „...vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v

kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních

práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.

Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami

účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla

soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A.: Lloyd's Introduction

to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet&Maxwell, 2001, str.

1378-1379 nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha, Prostor, 2004, str.

162)“ (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05, in

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 37, č. 129, str. 629).

V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 (dostupném na http://nalus.usoud.cz )

Ústavní soud uvedl, že tento požadavek vyplývající z postulátu fair

procesu lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena

subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení. Tento požadavek je

proto třeba uplatnit též na rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení,

které je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. nález

Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1374/08, dostupný na http://nalus.usoud.cz ).

 

16.    V nálezu

sp. zn. III. ÚS 202/03 (N 134/31 SbNU 193) odkázal Ústavní soud na

ústavní princip rovnosti účastníků (garantovaný v čl. 37 odst. 3

Listiny), resp. rovnosti zbraní, jak jej vykládá Evropský soud pro

lidská práva (dále jen „ESLP“). Podle konstantní judikatury ESLP „princip

rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého

procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost

přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně

nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana“ (viz např.

Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996,

Komanický proti Slovensku, 2002). V případě Beer proti Rakousku (2004,

stížnost č. 30428/96) či Baumann proti Rakousku (2001, stížnost č.

76809/01, obě rozhodnutí dostupná v elektronické verzi na http://hudoc.echr.coe.int )

ESLP konstatoval, že článek 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný i na

rozhodování o nákladech řízení (za předpokladu, že předmětem tohoto

řízení byly občanská práva a závazky) a že k porušení tohoto článku

došlo tím, že odvolací soud neposlal odvolání do výroku o nákladech

řízení protistraně, a nedal jí tak možnost, aby se k němu vyjádřila a

uplatnila svá tvrzení a důkazy.

 

17.    Rozhodování

o nákladech soudního řízení není jen nepodstatným „přívažkem“

k meritornímu rozhodování také z důvodu možnosti zásahu do vlastnického

práva, kterého se může výrazným způsobem dotknout. Proto je třeba toto

rozhodování chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku

(srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189).

 

IV.

 

18.    V

daném případě jde o posouzení, zda proces rozhodování o náhradě nákladů

řízení byl v souladu s ústavně zaručeným základním právem na fair

proces, když obecný soud nezaslal účastníkovi řízení k vyjádření

odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení a nevytvořil tak

stěžovateli procesní prostor k uplatnění námitek. V obdobných případech

Ústavní soud mnohokrát konstatoval porušení jednoho z důležitých aspektů

fair procesu, jímž je princip rovnosti zbraní garantovaný v čl. 37

odst. 3 Listiny. Právní závěry vyslovené ve výše zmíněné judikatuře

Ústavního soudu (viz bod 15-17) dopadají i na projednávanou věc, a proto

Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč se od nich odchýlit, a proto

na ně v podrobnostech plně odkazuje. Ústavnímu soudu nezbývá než

konstatovat, že pokud nebylo odvolání protistrany zasláno stěžovateli

jakožto druhému účastníku řízení (bod 11), byla mu odňata možnost

seznámit se s obsahem odvolání a realizovat svá procesní práva.

 

19.    Ust.

§ 210 o. s. ř. je nutno vykládat ústavně konformním způsobem tak, že v

případě odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení plyne povinnost

doručovat odvolání přímo z ústavně zaručeného práva na spravedlivý

proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1374/08 dostupný na http://nalus.usoud.cz ).

Rozhodování o náhradě nákladů řízení se totiž bezprostředně dotýká

vlastnického práva účastníka řízení a je tedy způsobilé vlastnické právo

omezit, případně dokonce neústavně porušit (viz bod 17). V daném

případě k porušení základního práva na majetek došlo tím, že odvolací

soud v rozporu s principem spravedlivého procesu změnil rozhodnutí soudu

prvního stupně v neprospěch stěžovatele, kterému uložil povinnost

zaplatit vedlejšímu účastníkovi poměrně značnou částku přesahující

70 000 Kč (viz bod 11). Proto šlo s ohledem na to, že soud I. stupně

nepřiznal žádnému účastníkovi náklady soudního řízení (bod 9), o

rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, které se citelně dotklo

majetkových poměrů stěžovatele. Z tohoto důvodu bylo podle Ústavního

soudu zcela nezbytné, aby mohl stěžovatel vznést proti navrhovanému

ocenění autobusu, jehož hodnota byla vyčíslena ve znaleckém posudku

přiloženém k odvolání vedlejšího účastníka (bod 10) a od něhož se

odvíjelo vyčíslení výše náhrady nákladů řízení (bod 11), své vlastní

námitky, případně aby mohl navrhnout v rámci odvolacího řízení další

důkazy. Zajištění tohoto práva bylo o to zásadnější, neboť rozhodnutí

odvolacího soudu o nákladech řízení je konečné.

 

20.    Pokud

nebyly promítnuty shora uvedené aspekty fair procesu, resp. jeho

základního prvku, jímž je princip rovnosti zbraní garantovaný v čl. 37

odst. 3 Listiny, do postupu soudu a stěžovateli nebylo doručeno podané

odvolání k vyjádření, bylo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 6.

10. 2009 č. j. 12 Cmo 130/2009-47 porušeno stěžovatelovo základní právo

vlastnit majetek garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní

soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a)

zákona o Ústavním soudu a napadené rozhodnutí podle ust. § 82 odst. 3

písm. a) citovaného zákona zrušil.

 

21.    Ačkoliv

se Ústavní soud nikterak nezabýval vlastním rozhodováním o náhradě

nákladů řízení, které bude předmětem dalšího řízení před obecnými soudy,

a při vědomí toho, že použití § 150 o. s. ř. je především doménou

obecných soudů, považuje za vhodné uvést, že obecné soudy by měly velmi

pečlivě vážit, zda okolnosti daného případu skutečně neodůvodňují

použití moderace, když je nepochybné, že exekuce, kterou se předmět

sporu dostal mimo dispoziční sféru vedlejšího účastníka, byla vyvolána

jeho omisivním jednáním. Bylo by rovněž krajně nespravedlivé, a  tudíž

mimo sféru ústavně konformního výkladu práva (o. s. ř.), aby skrze

rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo soudem aprobováno zmenšení či

vyrovnání dluhu vedlejšího účastníka z majetku potenciálně vlastnicky

náležejícího stěžovateli.

 

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o         Ústavním  soudu).

 

V Brně dne 2. února 2010

 

                                                                                                                                                                    

Dagmar Lastovecká

                                                                                                           předsedkyně senátu