Text nálezu Ústavního soudu II. ÚS 331/10

25.05.2010

Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2010 v senátu složeném z

předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové

(soudce zpravodaj), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve

věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Filipem

Princem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Staré Město č. p. 291, 110

00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009

sp. zn. 10 To 125/2009, za účasti Vrchního soudu v Praze jako hlavního

účastníka a Krajského soudu v Plzni a Krajského státního zastupitelství v

Plzni jako vedlejších účastníků řízení,

 


t a k t o :



I.    V řízení o ústavní stížnosti se   p o k r a č u j e.

II.  

 Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 10 To

125/2009 bylo p o r u š e n o   základní právo stěžovatele na osobní

svobodu, garantované článkem 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

resp. článkem 5 odst. 1 větou prvou, a to nerespektováním limitů

plynoucích z čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 3 Úmluvy o

lidských právech a základních svobodách.

III.    Proto se toto rozhodnutí   r u š í .
 
 


O d ů v o d n ě n í :
 


1.  

 Ústavní stížností doručenou dne 3. 2. 2010 se stěžovatel domáhal

zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím Vrchní

soud v Praze porušil jeho základní práva, zejména základní právo

garantované čl. 5 Úmluvy o lidských právech a  základních svobodách

(dále jen „Úmluva“), a dále i základní práva garantovaná čl. 6 Úmluvy a

čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

2.  

 Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon o Ústavním soudu“)], byla podána včas, a po odstranění vad na

základě výzvy splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst.

1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

3.  

 Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v

Sokolově ze dne 1. 7. 2007 sp. zn. 31 Nt 3548/2007. Na základě mnoha

dalších usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v

Sokolově a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni

byl stěžovatel ponecháván ve vazbě, přičemž jeho stížnosti, jakož i

žádosti o propuštění z vazby byly zamítány. Po podání obžaloby bylo o

dalším trvání vazby rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne

26. 6. 2008. Krajský soud v Plzni zároveň rozhodl, že je přípustné

přijetí peněžité záruky jako náhrady vazby. Proti tomu podala státní

zástupkyně stížnost, o níž rozhodoval Vrchní soud v Praze, který tento

výrok usnesení krajského soudu zrušil. Krajský soud následně několikrát

rozhodoval o dalším trvání vazby stěžovatele. Pravidelně stanovoval

peněžitou záruku a písemný slib jako náhradu vazby stěžovatele. Vrchní

soud opakovaně tato usnesení týkající se peněžité záruky a písemného

slibu rušil. Dne 7. 12. 2009 byl vyhlášen rozsudek Krajského soudu v

Plzni sp. zn. 34 T 3/2008, kterým byl stěžovatel v plném rozsahu

zproštěn obžaloby. Protože v důsledku zprošťujícího rozsudku již nebyla a

nemohla být dána obava, že by stěžovatel v další trestné činnosti

pokračoval, ani obava, že by se pokusil uprchnout či se jinak vyhýbal

trestnímu stíhání, bylo usnesením č. j. 34 T 3/2008-9891 rozhodnuto o

jeho propuštění z vazby na svobodu. Proti němu podal státní zástupce

Krajského státního zastupitelství v Plzni stížnost v neprospěch

stěžovatele, aniž by ji do vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze

blíže zdůvodnil. Podanou stížnost shledal vrchní soud důvodnou, zrušil

napadené usnesení krajského soudu a rozhodl o ponechání obviněného ve

vazbě. Dle jeho názoru ve věci nebylo dosud pravomocně meritorně

rozhodnuto, neboť zprošťující rozsudek byl napaden odvoláním státního

zástupce, a stěžovatel je tak nadále trestně stíhán pro mimořádně

závažnou trestnou činnost. Vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil odkazem

na odůvodnění svých předchozích rozhodnutí. Na přiléhavosti a správnosti

argumentů obsažených v těchto rozhodnutích se podle jeho názoru nic

zásadního nezměnilo.

4.    Ústavní stížností se stěžovatel

domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, přičemž porušení svých základních

práv spatřoval v několika aspektech. K nezhojitelnému zásahu do jeho

základních práv došlo postupem Vrchního soudu v Praze, který ke

stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni

zrušil usnesení Krajského soudu ze dne 7. 12. 2009 č. j. 34 T

3/2008-9891 a stěžovatele ponechal ve vazbě. Podle stěžovatele

„jakékoliv pokračování vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku soudem

I. stupně je nezákonné, a to bez ohledu na to, zdali je vyhlášený

rozsudek pravomocný, či nikoliv.“ Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal

na výklad Úmluvy podávaný Evropským soudem pro lidská práva (dále jen

„ESLP“) i na stávající judikaturu Ústavního soudu. Další porušení svých

základních práv spatřoval stěžovatel v tom, že mu vrchním soudem nebylo

umožněno osobní slyšení v rámci rozhodování o dalším trvání vazby.

Stěžovatel konečně namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro

jeho povšechné odůvodnění odkazující pouze na předcházející rozhodnutí

vrchního soudu v téže věci.  

5.    II. senát Ústavního soudu

dospěl k závěru, že část ustanovení § 74 odst. 2 věta druhá část za

středníkem tr. ř. je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky,

neboť odporuje požadavku na přiměřenost omezení osobní svobody vazbou.

Proto přerušil řízení o ústavní stížnosti podle § 78 odst. 2 zákona o

Ústavním soudu a podal plénu Ústavního soudu návrh na zrušení uvedené

části ustanovení § 74 odst. 2 trestního řádu podle § 64 odst. 1 písm. c)

zákona o Ústavním soudu. Zároveň odložil vykonatelnost napadeného

rozhodnutí.

6.    Věta druhá část za středníkem ust. § 74 odst. 2

tr. ř., které zněla „jde-li o propuštění z vazby po vyhlášení

zprošťujícího rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek

jen tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti rozsudku“, byla

nálezem pléna ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (dostupným na

nalus.usoud.cz) zrušena. Zákonnou úpravu tr. ř. opravňující

státního zástupce k podání stížnosti s odkladným účinkem shledal Ústavní

soud za rozpornou s  čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 3

Úmluvy. Protože napadenou část předmětného ust. tr. ř. nebylo možno

vykládat ústavně konformním způsobem, přikročilo plénum Ústavního soudu k

jeho derogaci. Vedle derogačního výroku obsahuje nález sp. zn. Pl. ÚS

6/10 pod bodem II. interpretativní výrok, který zní: „Obviněný bude vždy

po vydání zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn na svobodu.

Stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z

vazby na svobodu po vydání zprošťujícího rozsudku nemá odkladný účinek.“



7.    K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili

předsedové senátů Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Plzni a

Krajské státní zastupitelství v Plzni.

8.    Vrchní soud v

Praze, zastoupený JUDr. Karlem Vrzáněm, předsedou senátu, ve svém

vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je nedůvodná, neboť nebylo

rozhodováno o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě poté, kdy uplynuly

příslušné lhůty stanovené trestním řádem pro trvání vazby. Z tohoto

důvodu též nebylo realizováno slyšení stěžovatele. Na přímou otázku

Ústavního soudu o tom, jak bylo při rozhodování zohledněno působení čl. 5

odst. 3 Úmluvy předseda senátu neodpověděl.

9.    Krajský soud v

Plzni, zastoupený JUDr. Milanem Štejrem, předsedou senátu, ve svém

vyjádření uvedl, že se necítí být kompetentní k vyslovení názoru, zda je

platná právní úprava (ust. § 74 odst. 2 tr. ř.) v souladu či rozporu s

Ústavou ČR. Předseda senátu ovšem připomněl, že ESLP vyjadřuje podstatně

vyšší míru důvěry v kvalitu práce soudu I. stupně, než platná právní

úprava. Zejména zohledňuje fakt, že soud I. stupně je orgánem povolaným

hodnotit důkazy provedené v hlavním líčení. Tuto praxi považuje předseda

senátu za správnou.

10.    Krajské státní zastupitelství,

zastoupené státním zástupcem Mgr. Jiřím Komorousem, vyjádřilo

přesvědčení, že znění ust. § 74 odst. 2 tr. ř. je ústavně konformní,

neboť Úmluva nic neříká o tom, že by vazebně stíhaný obžalovaný musel

být automaticky propouštěn z vazby na svobodu okamžikem vyhlášení

zprošťujícího rozsudku soudem I. stupně. Nedošlo též k porušení

stěžovatelova práva být souzen v přiměřeného lhůtě, neboť dosavadní

trestní řízení netrpělo žádnými průtahy. Podle názoru státního zástupce

musí být obviněný okamžitě propuštěn z vazby na svobodu teprve tehdy,

je-li pravomocně rozhodnuto o zproštění obžaloby. V dané věci nic

nebránilo tomu, aby stěžovatel setrval ve vazbě až do pravomocného

meritorního rozhodnutí, při existenci vazebních důvodů.

11.  

 Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od

ústního jednání bylo upuštěno.

12.    Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13.  

 V důsledku derogace právní úpravy tr. ř. (viz bod 6) ztratilo napadené

rozhodnutí, které porušovalo nepřípustně stěžovatelovo právo na osobní

svobodu, zákonnou oporu. Proto nemůže v testu ústavnosti obstát. Vrchní

soud navíc napadené rozhodnutí odůvodnil toliko paušálně odkazem na svá

předcházející rozhodnutí ve vazební věci stěžovatele (bod 3 in fine).

Nijak se nevypořádával s tím, zda je po vydání zprošťujícího rozsudku

posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného činu, resp.

nijak nereflektoval požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů

pro pokračování omezení osobní svobody vazbou, což byl jeden z hlavních

motivů toho, proč Ústavní soud přistoupil k derogaci předmětné úpravy

tr. ř. Protože byla zákonná úprava zjevně protiústavní, měl tuto

skutečnost sám vrchní soud rozpoznat a předložit návrh Ústavnímu soudu

na její zrušení. Pochybení vrchního soudu v této věci lze tedy spatřovat

v tom, že se ústavněprávním rozměrem dané věci nezabýval.  

14.  

 Aniž by se Ústavní soud zabýval dalšími námitkami stěžovatele stran

porušení dalších jeho základních práv a aniž by jakýmkoliv způsobem

předjímal výsledek rozhodování v odvolacím, popř. dovolacím řízení,

ústavní stížnosti stěžovatele podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a)

zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle ust. § 82

odst. 3 písm. a) cit. zákona zrušil, neboť jím bylo zasaženo do

základního práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny,

resp. čl. 5 odst. 1 věta prvá Úmluvy, když nebyly dodrženy limity dané

čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 3 Úmluvy.


P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním     soudu).


V Brně dne 12. května 2010  
 



                                          Jiří Nykodým
                                         předseda senátu