Text nálezu Ústavního soudu II. ÚS 414/10

19.04.2010

 

Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2010 v senátu složeném z

předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové

(soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. B.,

zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem Krajinská 5, 370 01

České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích

ze dne 30. 11. 2009 č. j. 6 Co 2986/2009 169, za účasti Krajského soudu v

Českých Budějovicích jako hlavního účastníka a vedlejších účastníků

Okresního soudu v Prachaticích a Františka Kocara, bytem Václavská 82,

384 11 Netolice, zastoupeného JUDr. Helenou Šmídovou, advokátkou se

sídlem Slezská 32, 120 00 Praha 2, se souhlasem účastníků řízení bez

ústního jednání,

 

t a k t o :

 

I.         

Porušením fair procesu v aspektu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

30. 11. 2009 č. j. 6 Co 2986/2009-169   p o r u š e n o základní právo

stěžovatelky na legitimní očekávání, garantované čl. 1 odst. 1

Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod.

 

II.        Proto se toto rozhodnutí   r u š í .

 

O d ů v o d n ě n í :

 

I.

1.        

Ústavní stížností podanou dne 12. 2. 2009 se stěžovatelka domáhala

zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím bylo

porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované v

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

 

2.        

Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon o Ústavním soudu“)), byla podána včas a po odstranění vad splňuje

i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1

písm. a) zákona o Ústavním soudu].

 

3.        

K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky došlo podle jejího

názoru ve dvou směrech. Především se jednalo o skutečnost (1), že jí

soudem I. stupně ani soudem odvolacím nebylo před vydáním napadeného

rozhodnutí doručeno a ani zasláno odvolání žalovaného, bývalého manžela

F.K. (dále jen „vedlejší účastník“). Neměla tak možnost se k podanému

odvolání vyjádřit a uvádět skutečnosti a důkazy ve svůj prospěch,

přičemž se v dané věci nejedná o nijak bagatelní částku, když náhradová

povinnost uložená vedlejšímu účastníkovi rozhodnutím soudu I. stupně

činila 173 404 Kč a na znalečném částku 29 676,70 Kč. Za protiústavní

stěžovatelka považuje i (2) samotné právní posouzení náhrady nákladů

řízení, jak je provedl odvolací soud, neboť jeho závěry jsou podle

jejího názoru v příkrém rozporu s obsahem provedených důkazů.

Stěžovatelka polemizuje s argumentací odvolacího soudu, že se vedlejší

účastník fakticky žalobě nebránil a se zrušením a vypořádáním podílového

spoluvlastnictví vlastně souhlasil, když bylo dohody v podstatě

dosaženo před rozhodnutím soudu I. stupně. Ze všech písemností přitom

podle jejího názoru vyplývá, že vedlejší účastník byl ochoten

spoluvlastnictví vypořádat pouze za vypořádací podíl v hodnotě cca 10x

nižším, než byl posléze stanoven znaleckým posudkem. Stěžovatelka se

proto domnívá, že obrana vedlejšího účastníka v rámci řízení tak byla

zásadní a různorodá. Dále stěžovatelka namítala, že bez podání žaloby by

s ní vedlejší účastník žádnou dohodu neuzavřel, i když se o to snažila.

Za této situace nebyl pro aplikaci tak výjimečného institutu, jakým je

ust. § 150 o. s. ř., žádný důvod.  

 

4.        

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili předsedkyně

senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. Jana Prokopová,

soudkyně Okresního soudu v Prachaticích JUDr. Simona Vojíková a vedlejší

účastník F.K.

 

5.        

Předsedkyně 6. senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. Jana

Prokopová ve svém vyjádření uvedla, že použití ust. § 150 o. s. ř. bylo

namístě, neboť v případě bývalých manželů došlo k rozvodu podle ust. §

24a zákona o rodině. Podmínkou pro aplikaci tohoto ustanovení je

uzavření smlouvy upravující po dobu po rozvodu vypořádání majetkových

vztahů, která v daném případě byla uzavřena a předložena též soudu. To

ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti nezmiňuje, byť k tomu v

projednávaném případě došlo. Vedlejší účastník se navíc v průběhu sporu

pokoušel o mimosoudní vyřešení věci. Předsedkyně senátu dále uvedla, že

stěžovatelce nebylo zasláno odvolání vedlejšího účastníka, neboť soudy

vycházely z běžné praxe, že se rozhodnutí týkalo pouze procesní stránky

věci, a proto se odvolání z důvodu hospodárnosti a rychlosti řízení

druhé straně nedoručovalo. Ze všech těchto důvodů předsedkyně senátu

navrhla, aby Ústavní soud stížnost zamítl.

 

6.        

Soudkyně Okresního soudu v Prachaticích JUDr. Simona Vojíková pak ve

svém vyjádření uvedla, že nezaslání odvolání vedlejšího účastníka

stěžovatelce bylo zcela v souladu s ust. § 210 o. s. ř. Odvolání

vedlejšího účastníka po částečném zpětvzetí směřovalo pouze proti

výrokům o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu, nikoli již

proti výroku ve věci samé. Nemohlo tak dojít k porušení základního práva

stěžovatelky na spravedlivý proces.

 

7.        

Vedlejší účastník ve svém vyjádření připomněl, že stěžovatelka ani

vedlejší účastník prokazatelně nechtěli setrvat v podílovém

spoluvlastnictví. Poté, co navrhovatelka neprojevila zájem jednat před

podáním žaloby o konkrétních podmínkách Dohody o zrušení a vypořádání

podílového spoluvlastnictví, se vedlejší účastník k žalobě připojil a v

průběhu řízení akceptoval rozdělení nemovitostí mezi účastníky. Obě

strany byly po celou dobu řízení před soudem I. stupně shodné v právním

základu sporu, což bylo doloženo i tím, že oba účastníci dospěli k

dohodě před vynesením rozsudku soudem. Proto podle vedlejšího účastníka

bylo použití ust. § 150 o. s. ř. plně oprávněné. Na základě těchto

důvodů vedlejší účastník Ústavnímu soudu navrhl, aby stížnost

stěžovatelky zamítl.  

 

II.

8.        

Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky vyžádal spis

Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 9 C 28/2008, z něhož zjistil

následující skutečnosti:

 

9.        

Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. 9. 2009 č. j. 9 C

28/2008-147 bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví

účastníků řízení. Dále bylo stanoveno, že vedlejší účastník je povinen

zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 173 404 Kč a

státu na znalečném částku 29 676,70 Kč. Při rozdělení věcí mezi

účastníky přihlédl soud k jejich shodným návrhům a vyšel z cen uvedených

znalcem v zadaném znaleckém posudku. Protože byla stěžovatelka v řízení

zcela úspěšná, měla podle názoru okresního soudu podle ust. § 142 odst.

1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Úspěch stěžovatelky

spatřoval okresní soud v tom, že vedlejší účastník od počátku bránil

rozsahu vypořádaného podílového spoluvlastnictví, když uváděl, že

některé ze žalobkyní označených nemovitostí do podílového

spoluvlastnictví nepatří, resp. mají být zahrnuty v podstatně nižší ceně

(č.l. 152n.).

 

10.      

Proti rozhodnutí okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání (č.l.

156n.), které později vzal co do výroku I., II., III. a IV. napadaného

rozsudku zpět; do výroku V. a VI. je ovšem doplnil (č.l. 159nn.). Podle

vedlejšího účastníka existovaly v řízení konkrétní skutečnosti doložené

důkazy, a to jak ty, které řízení předcházely, tak ty, které nastaly v

průběhu řízení, které opravňují soud k aplikaci ust. 150 o. s. ř.

 

11.      

Byť nebylo odvolání ostatním účastníkům doručováno (č.l. 167), a tak

stěžovatelka nemohla k němu podat vyjádření, usnesením Krajského soudu v

Českých Budějovicích byl rozsudek okresního soudu ve výroku V. a VI.

změněn. Podle odvolacího soudu bylo použití moderace v daném případě

namístě (č.l. 171n.). Krajský soud odkázal na judikát R 31/1972, podle

kterého je i v řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho

vypořádání možné použití ust. § 150 o. s. ř. Ze spisu přitom vyplývá, že

účastníci splnili podmínky uvedené v ust. § 24a odst. 1 zákona o rodině

(č.l. 7), tj. že v daném případě musela existovat dohoda o vypořádání

společného jmění (č.l. 29n.). Z obsahu spisu nelze seznat, že se

vedlejší účastník bránil žalobě a že nebyl ochoten věc řešit dohodou, ač

z druhé strany nesouhlasil zejména s výší cen nemovitostí. Z protokolu z

jednání vyplývá, že se účastníci v podstatě na rozdělení nemovitostí

dohodli, neboť stěžovatelka přestala požadovat, aby veškeré nemovitosti

byly přikázány do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka. Ze všech

těchto důvodů nelze podle názoru krajského soudu uzavřít, že by vedlejší

účastník bránil vypořádání podílového spoluvlastnictví. Použití ust. §

150 o. s. ř. bylo proto namístě. 

 

12.        

Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od

ústního jednání bylo upuštěno.

 

III.

13.       Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 

14.      

Ústavní soud již v minulosti opakovaně judikoval, že požadavek, aby

účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou

způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí

náležitě vypořádat, je třeba uplatnit též na rozhodování soudu o

náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení

jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1374/08,

dostupný na nalus.usoud.cz). I v řízení o náhradě nákladů řízení

mohou být významně dotčena subjektivní práva a povinnosti jeho účastníků

(viz bod 17).

 

15.      

V nálezu sp. zn. III. ÚS 202/03 (N 134/31 SbNU 193) odkázal Ústavní

soud na ústavní princip rovnosti účastníků (garantovaný v čl. 37 odst. 3

Listiny), resp. rovnosti zbraní, jak jej vykládá Evropský soud pro

lidská práva (dále jen „ESLP“). V případě Beer proti Rakousku (2004,

stížnost č. 30428/96) či Baumann proti Rakousku (2001, stížnost č.

76809/01, obě rozhodnutí dostupná v elektronické verzi na

hudoc.echr.coe.int) ESLP konstatoval, že článek 6 odst. 1 Úmluvy

je aplikovatelný i na rozhodování o nákladech řízení (za předpokladu, že

předmětem tohoto řízení byly občanská práva a závazky) a že k porušení

tohoto článku došlo tím, že odvolací soud neposlal odvolání do výroku o

nákladech řízení protistraně, a nedal jí tak možnost, aby se k němu

vyjádřila a uplatnila svá tvrzení a důkazy.

 

16.      

Protože je řízení o nákladech řízení svou povahou řízením

kontradiktorním, jak již Ústavní soud několikrát traktoval (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 202/03, N 134/31 SbNU 193 či nález sp. zn. II. ÚS

259/05, N 65/40 SbNU 647), z výše uvedeného principu rovnosti účastníků

vyplývá, že za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného

rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální

vyjádření účastníků k podanému odvolání mohou ovlivnit druhoinstanční

rozhodnutí, je soud povinen doručit odvolání podané do výroku o

nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k

uplatnění svých práv, přestože z procesního předpisu tato povinnost

přímo nevyplývá (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 841/07, N

119/46 SbNU 125). Proto je ust. § 210 o. s. ř. nutno vykládat ústavně

konformním způsobem tak, že v případě odvolání proti usnesení o náhradě

nákladů řízení plyne povinnost doručovat odvolání přímo z ústavně

zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS

1374/08 či nález sp. zn. II. ÚS 3280/09).

 

IV.

17.      

V projednávané věci šlo o posouzení, zda proces rozhodování o náhradě

nákladů řízení respektoval ústavně zaručené základní právo stěžovatelky

na fair proces, když obecný soud nezaslal účastníkovi řízení k vyjádření

odvolání proti výrokům rozhodnutí, týkajících se náhrady nákladů řízení

(bod 10-11), a nevytvořil tak stěžovatelce procesní prostor k uplatnění

jejích námitek. V obdobných případech Ústavní soud mnohokrát

konstatoval porušení principu rovnosti zbraní. Právní závěry vyslovené

ve výše zmíněné judikatuře Ústavního soudu (viz bod 14-16) dopadají i na

projednávanou věc, a proto Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč se

od nich odchýlit, a v podrobnostech na ně plně odkazuje. Stejné právní

závěry lze přitom vztáhnout i na rozhodnutí týkající se nákladů státu

(znalečného).

 

18.      

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že pokud nebylo odvolání

protistrany zasláno stěžovatelce, jakožto druhému účastníku řízení (bod

11), byla jí odňata možnost seznámit se s obsahem odvolání a realizovat

svá procesní práva. Z požadavků fair procesu přitom vyplývá povinnost

soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se

vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s.

ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli

případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto

ustanovení ovlivnit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06, N

26/44 SbNU 309). Tato povinnost je naléhavější právě v rámci odvolacího

řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní

nástroj, jak své námitky uplatnit. Postup odvolacího soudu, který

rozhodl o aplikaci ust. § 150 o. s. ř., aniž se k němu mohla

stěžovatelka vyjádřit, vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen

vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem.

To je ovšem ze samotné své povahy zaměřeno na posuzování jiných

skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z

jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.

 

19.      

Rozhodnutí krajského soudu se citelně dotklo stěžovatelčina základního

práva legitimního očekávání (bod 17), neboť krajský soud rozhodl, aniž

by jí dal prostor pro vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka.

Jestliže krajský soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně v její

neprospěch, když jí nepřiznal náhradu nákladů řízení v poměrně značné

částce přesahující 170 000 Kč (viz bod 11), která jí náležela dle

rozhodnutí soudu I. stupně (viz 9). Šlo proto o rozhodnutí překvapivé a

nepředvídatelné, protiústavně zasahující do legitimního očekávání

stěžovatelky. Ačkoliv vlastní rozhodování o náhradě nákladů řízení bude

předmětem dalšího řízení před obecnými soudy, považuje Ústavní soud za

nutné uvést, že se krajský soud musí vypořádat se všemi námitkami

stěžovatelky a že musí velmi pečlivě vážit, zda okolnosti daného případu

odůvodňují použití moderace (ust. 150 o. s. ř.), tj. zda byl vedlejší

účastník skutečně ochoten řešit věc dohodou a nebránil vypořádání

podílového spoluvlastnictví (č.l. 172), když stěžovatelce od počátku

řízení navrhoval daleko nižší doplatek (č.l. 17), než jaký byl

stěžovatelce soudem I. stupně reálně přiznán (č.l. 152).

 

20.      

Pokud nebyly promítnuty shora uvedené aspekty fair procesu, resp. jeho

základního prvku, jímž je princip rovnosti zbraní garantovaný v čl. 37

odst. 3 Listiny, do postupu soudu, bylo rozhodnutím Krajského soudu v

Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2009 č. j. 6 Co 2986/2009-169

porušeno základní právo stěžovatelky na legitimní očekávání, garantované

čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a

základních svobod. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené

rozhodnutí podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

 

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 8. dubna 2010

 

 

                                                                                 

                                             Jiří Nykodým

 předseda senátu