Text nálezu Ústavního soudu II. ÚS 485/10

18.05.2010

Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna

2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava

Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti

stěžovatelek 1) L. S.a 2) nezletilé M. S., v pěstounské péči,

zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31,

110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009 sp.

zn. 30 Cdo 4096/2009 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4.

2009 sp. zn. 24 Co 138/2009, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského

soudu v Praze jako účastníků řízení, se souhlasem účastníků řízení bez

ústního jednání,
 



t a k t o :
 



I.  

 Nerespektováním principů obsažených v čl. 2 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod a v čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009

sp. zn. 30 Cdo 4096/2009 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23.

4. 2009 sp. zn. 24 Co 138/2009 porušena základní práva stěžovatelek

garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.    Tato rozhodnutí se proto  ruší.

 




O d ů v o d n ě n í :
 


I.


1.  

 Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2010, tedy

podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [ust. §72

odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)], se stěžovatelky domáhaly

zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského

soudu v Praze s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva

garantovaná čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen „Úmluva“).

2.    K ústavní stížnosti byl rovněž

připojen návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jemuž

Ústavní soud usnesením ze dne 2. března 2010 č. j. II. ÚS 485/10-12,

podle ust. § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, vyhověl a odložil

vykonatelnost v záhlaví citovaných rozhodnutí do doby rozhodnutí

Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

3.    Stěžovatelky v ústavní

stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces spatřovaly v

tom, že stěžovatelka 2), jako nezletilá, byla v řízení zastoupena

kolizním opatrovníkem, který byl zároveň navrhovatelem opatření, jež

zásadním způsobem zasahuje do rodinného života stěžovatelek. Dle názoru

stěžovatelek tak došlo ke kolizi zájmů, když navrhovatel a kolizní

opatrovník v jedné osobě činí jménem druhé stěžovatelky procesní úkony

tak, aby odrážely jeho stanovisko uvedené v návrhu. Zákon sice

předpokládá, že orgán sociálně-právní ochrany dětí jedná v zájmu

nezletilých účastníků řízení, nicméně správnost procesního stanoviska

tohoto orgánu není před vydáním soudního rozhodnutí nesporná, přičemž

ani v nesporných řízeních nejsou účastníci zbaveni práv vyplývajících ze

zásad kontradiktornosti procesu. Tím, že navrhovatel tak zásadního

rozhodnutí [pozn. osvojení (dále též „adopce“) dítěte bez souhlasu

rodiče] je zároveň procesním zástupcem dítěte, je ještě před soudním

rozhodnutím předjímáno, že rozhodnutí v zájmu dítěte je. Dítě pak v

řízení formálně-procesně vystupuje jako osoba, která se k návrhu

připojuje, odlišný procesní postoj dítěte je účinně vyloučen. V této

souvislosti odkázaly stěžovatelky na rozsudek Evropského soudu pro

lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Havelka a další proti České

republice ze dne 21. 6. 2007, kde ESLP uvedl, že je politovánihodné, že

nezletilé děti byly zastoupeny navrhujícím orgánem sociálně-právní

ochrany dětí v řízení o nařízení ústavní výchovy. Stěžovatelky jsou toho

názoru, že platí-li tento princip v případě ústavní výchovy, což je

výchovné opatření dočasného charakteru, pak a fortiori musí platit i v

případě, kdy je navrhováno opatření, jež rodinu roztrhne nezvratným

způsobem. Stěžovatelky dále uvedly, že k obdobnému závěru, tedy že orgán

sociálně-právní ochrany dětí jako navrhovatel ústavní výchovy

nezletilých nemůže být současně jejich kolizním opatrovníkem, dospěl

paradoxně sám senát 24 Co Krajského soudu v Praze ve svém usnesení ze

dne 15. 8. 2008 sp. zn. 24 Co 332/2008.

4.    K zásahu do práva

na rodinný život mělo dle názoru stěžovatelek dojít pozitivistickým a

formalistickým přístupem krajského soudu k dikci ust. § 68 zákona č.

94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOR“),

který nejen že vylučuje individuální posouzení okolností případu, ale je

v rozporu s moderními trendy v oblasti právní úpravy práva na rodinný

život a jeho ústavně konformním výkladem. Jelikož se jedná o

nejzávažnější formu zásahu do práva na rodinný život, která je

definitivní a nezvratná, je třeba mnohem přísněji posoudit splnění všech

náležitostí předepsaných zákonem a ústavním pořádkem, tedy zjistit

skutečný nezájem rodičů o nezletilé s ohledem na konkrétní okolnosti

tak, aby přetržení rodinného svazku bylo oprávněným zásahem dle čl. 8

odst. 2 Úmluvy, přičemž samotné formální naplnění skutkových znaků dle

ust. § 68 odst. 1 písm. a) ZOR nemůže stačit. V této souvislosti

odkázaly stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004 sp.

zn. I. ÚS 669/02 (N 11/32 SbNU 97, všechna rozhodnutí Ústavního soudu

jsou dostupná na nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud uvedl,

že podmínky stanovené v ust. § 68 odst. 1 písm. a) ZOR musí být splněny

beze zbytku a nesmí existovat nejmenší pochybnost o tom, že v konkrétním

případě splněny nejsou; musí se přihlížet i k mezím možností rodičů, k

jejich sociálním poměrům, schopnosti jejich sociální orientace, stupni

jejich inteligence a vzdělání. V daném případě však obecné soudy nijak

nehodnotily tvrzení první stěžovatelky, že k posuzovanému intervalu

pasivity přispěla neúnosná sociální situace, která stěžovatelce

neumožňovala po určitou dobu cestovat na návštěvy. Obecné soudy dále

zcela nepřiléhavě v odůvodnění napadených rozhodnutí přeceňovaly význam

telefonátů u dítěte ve věku 1,5 až 2 let, když jejich smysluplnost je

poněkud pochybná.

5.    Další pochybení obecných soudů při

hodnocení, zda je třeba souhlasu rodiče dítěte k jeho osvojení, spočívá

dle stěžovatelek v nesplnění pozitivních povinností veřejné moci tak,

jak je vymezil ESLP ve svém rozsudku ze dne 8. 7. 1987 ve věci W. vs.

Spojené království. V tomto rozhodnutí uvedl ESLP, že při rozhodování,

zda je třeba souhlasu rodiče k adopci dítěte, je nutná maximální ochrana

proti libovůli. Příslušné úvahy autorit veřejné moci musí zahrnovat

úvahy o stanovisku a zájmech pokrevních rodičů a tyto autority se s nimi

musí náležitě vypořádat. Může se tak stát jednak na základě neustálého

monitorování, jednak na základě pravidelného kontaktu a pravidelné

komunikace mezi pracovníky příslušné autority a rodiči. V daném případě

shledal ESLP porušení čl. 8 Úmluvy, když pokrevní rodiče nebyli

upozorněni a varováni ohledně následků jejich jednání, a to včetně

adopce (upozorněni byli pouze na možnost umístění dítěte do dlouhodobé

pěstounské péče). Dle názoru stěžovatelek měl orgán sociálně-právní

ochrany dětí upozornit první stěžovatelku na možné následky jejího

„nezájmu“ a aktivně s ní projednávat a monitorovat jeho důvody. Podání

návrhu pak mělo předcházet důrazné varování o možném osvojení bez

souhlasu rodiče. Trvalé a nezvratné roztržení svazku mezi biologickým

rodičem a dítětem nelze dle názoru stěžovatelek opřít o zásadu, že

neznalost práva neomlouvá, ev. o zásadu vigilantibus iura, a to i s

ohledem na to, že právo na rodinný život zde svědčí i dítěti, které by

nemělo trpět újmu na právech jen pro eventuální nedbalost či neznalost

rodiče. Stěžovatelky uzavřely, že s ohledem na výše uvedené a

skutečnost, že rodiče z problematického sociálního prostředí či s nízkým

vzděláním často neví, jak značnému riziku se svou šestiměsíční

pasivitou vystavují, je řádné poučení a varování nezbytné.

6.  

 Proto, s ohledem na výše uvedené, stěžovatelky navrhly, aby Ústavní

soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího

soudu svým nálezem zrušil. Stěžovatelky k tomu uvedly, že ústavní

stížnost formálně směřuje i proti rozhodnutí dovolacího soudu, ačkoli se

jedná o rozhodnutí správné, neboť dle očekávání bylo dovolání

stěžovatelek jako nepřípustné odmítnuto. Stěžovatelky však na základě

poučení v rozsudku krajského soudu z opatrnosti podaly ve věci dovolání,

byť o jeho přípustnosti měly od počátku zásadní pochybnosti (viz

usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2009 sp. zn. II. ÚS 1902/09).

Pokud by však došlo ke kasaci rozhodnutí pouze odvolacího soudu, ocitlo

by se usnesení dovolacího soudu v procesním vakuu.

7.    Ústavní

soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud prostřednictvím příslušného předsedy senátu 30 Cdo JUDr.

Karla Podolky plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl,

že jeho správnost stěžovatelky ostatně nezpochybňují, přičemž nepřednesl

účastnický návrh na rozhodnutí Ústavního soudu. Krajský soud v Praze

prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 24 Co JUDr. Šárky Kamenické

v důvodech, pro které bylo určeno, že k osvojení nezletilé stěžovatelky

2) není třeba souhlasu matky - stěžovatelky 1), plně odkázal na

odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tvrzenému zásahu do práva na

spravedlivý proces (viz bod 3) uvedl krajský soud, že s ohledem na ust. §

68 odst. 3 ZOR je stěžovatelkami citovaná judikatura nepřípadná, neboť v

řízení podle ust. § 180a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního

řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), je orgán

sociálně-právní ochrany dětí jako navrhovatel ze zákona též opatrovníkem

dítěte. Krajský soud podobně jako Nejvyšší soud neučinil účastnický

návrh na rozhodnutí Ústavního soudu.

8.    Ústavní soud dále

vyzval vedlejšího účastníka (Městský úřad v Dobříši, jako orgán

sociálně-právní ochrany dětí, který byl v řízení opatrovníkem nezletilé)

k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti s poučením, že

neobdrží-li Ústavní soud v určené lhůtě předmětné vyjádření, bude mít za

to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (ust. § 28 odst. 2

zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě

nevyjádřil, tedy se svého účastenství na řízení vzdal.

9.  

 Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od

ústního jednání bylo upuštěno.
 


II.
 


10.  

 Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi podané ústavní

stížnosti a v té souvislosti především aktivní legitimací, resp.

způsobilostí k procesním úkonům nezletilé. Z ustálené rozhodovací

činnosti Ústavního soudu plyne, že v situacích, kdy je vedlejším

účastníkem řízení nezletilá osoba a Ústavní soud ústavní stížnost

neodmítá, je takovéto osobě pravidelně ustanovován procesní opatrovník

(viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010). Vychází se

přitom v souladu s ust. § 63 zákona o Ústavním soudu z ust. § 20 ve

spojení s ust. § 29 odst. 1 o. s. ř. a ve spojení s ust. § 83 odst. 1

ZOR. Z této praxe však s ohledem na odlišné postavení nezletilé nelze

vyjít (byť se vzhledem k níže uvedenému jedná de facto o řízení o

omezení rodičovské zodpovědnosti). Inspirativní není ani případ řešený

nálezem ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 125/98 (N 105/12 SbNU 87), v

němž vystupovaly nezletilé osoby jako jediní stěžovatelé ve věci úpravy

jejich styku s otcem. Tehdy byla nezletilým na jedné straně přiznána

procesní způsobilost v řízení před Ústavním soudem s ohledem na jejich

věk (11 a 12 let) a rozumovou úroveň zjištěnou obecnými soudy, ale

současně jim byl ustanoven pro toto řízení jako opatrovník orgán péče o

dítě.

11.    Je nutno vyjít z toho, že stěžovatelem může být

jakákoliv fyzická osoba, které svědčí tvrzené ústavně zaručené základní

právo nebo svoboda, a to bez ohledu na její způsobilost k právním úkonům

či věk. Ústavní stížnost přitom směřuje proti rozhodnutí v řízení dle

ust. § 180a o. s. ř., které bylo zahájeno na návrh orgánu

sociálně-právní ochrany dětí, jež má být v takových situacích ze zákona

opatrovníkem dítěte (viz ust. § 68 odst. 3 ZOR). Vedle nezletilé podala

ústavní stížnost i její matka, která zmocnila advokáta i k zastupování

nezletilé. Aniž by Ústavní soud v posuzovaném případě cítil potřebu

uvažovat nad jiným možným opatrovníkem nezletilé pro řízení před

Ústavním soudem, když opatrovník nezletilé dostal řádný prostor k

vyjádření (bod 8), a zejména protože v daném případě nehrozí kolize mezi

procesními zájmy stěžovatelek navzájem (pozn. otec nezletilé není v

rodném listě uveden) a vzhledem k charakteru řízení před Ústavním soudem

(viz ust. § 48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), přiklonil se k názoru

teorie. Podle ní pokud stěžovatel nemá plnou způsobilost k právním

úkonům pro nedostatek věku, může za něj podat ústavní stížnost jeho

zákonný zástupce, který též udělí plnou moc advokátovi (viz Wagnerová,

E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s

komentářem. Praha: Aspi, 2007. str. 404, bod 9). Ústavní soud tedy

uzavírá, že stěžovatelka 2) se souhlasem stěžovatelky 1), své zákonné

zástupkyně, zmocnila advokáta k podání ústavní stížnosti, a proto

formálním náležitostem ústavní stížnosti bylo v daném případě učiněno

zadost (obdobně nález sp. zn. II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009).
 


III.



12.  

 Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelek rovněž

vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 5 P 36/2008, z něhož

zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující

skutečnosti.

13.    Ze zprávy Městského úřadu v Kralupech nad

Vltavou, odboru sociální péče (č. l. 5) ze dne 22. 1. 2007 zjistil

Ústavní soud, že na základě oznámení vyšetřující lékařky nezletilé byla v

dubnu 2006 navštívena domácnost stěžovatelek, kdy matka byla sociální

pracovnicí upozorněna na nutnost zlepšení stavu domácnosti, přičemž

nezletilá se jevila v pořádku, nezbytné věci pro ni byly zajištěny. Z

téže zprávy vyplývá, že v rámci opakovaných návštěv bylo zjištěno značné

vylepšení domácnosti i přístupu matky v péči o nezletilou (květen

2006). V lednu 2007 se uskutečnila další návštěva v domácnosti

stěžovatelek, kdy bylo za asistence městské policie zjištěno, že přítel

matky (pozn. tvrzený otec nezletilé) je agresivní, často vůči ní používá

fyzického násilí a ta má strach, že jej užije i proti nezletilé. Matka

následně souhlasila s nabídnutým dobrovolným pobytem nezletilé v

zařízení vyžadující okamžitou pomoc, kam byla nezletilá ještě téhož dne

převezena (blíže viz zpráva ze dne 9. 1. 2007 na č. l. 36). V závěru

zprávy je uvedeno, že matka má o dítě zájem, chce si upravit své životní

poměry tak, aby mohla nezletilou převzít zpět do své péče. Městský úřad

však dospěl k závěru, že matka není osobou schopnou zajistit řádnou

péči o nezletilou. Usnesením ze dne 1. 3. 2007 č. j. 42 P 22/2007-24

zahájil na základě výše uvedené zprávy Okresní soud v Mělníku řízení o

nařízení ústavní výchovy nezletilé. Ze zprávy Městského úřadu Slaný,

odboru sociálních věcí a zdravotnictví (č. l. 33), ze dne 14. 5. 2007,

zjistil Ústavní soud, že matka navštívila tento odbor v březnu 2007, kdy

oznámila, že by chtěla dceru do své péče. Matce bylo vysvětleno, že

její nové bytové podmínky nejsou vhodné (pozn. dům na adrese Želenice

31) pro malé dítě. Ze zprávy dále vyplývá, že by se matka snad měla z

uvedené adresy odstěhovat „někam na Moravu.“ Na jednání dne 24. 5. 2007

uvedla matka, že s návrhem na nařízení ústavní výchovy nezletilé

nesouhlasí, již si upravila své rodinné poměry a chce nezletilou zpět do

své péče; žije opět s otcem nezletilé a spolu ji každé dva týdny

navštěvují. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 5. 2007 č. j.

42 P 22/2007-40 byla nezletilá svěřena do péče Fondu ohrožených dětí –

Klokánek Hostivice (dále též „FOD“ či „Klokánek“).

14.    Ze

zprávy FOD (č. l. 48) ze dne 22. 1. 2008 zjistil Ústavní soud, že matka

nezletilou „občas“ navštívila, naposledy dne 11. 8. 2007, kdy od tohoto

data žádným způsobem neprojevuje zájem o nezletilou a „běží tak dle ust.

§ 68 odst. 1 písm. a) ZOR tzv. kvalifikovaný nezájem.“ FOD dále uvedl,

že po uplynutí této lhůty, tj. 11. 2. 2008 hodlá požádat příslušný orgán

sociálně-právní ochrany dětí o podání návrhu o určení „půlročního

opravdového nezájmu matky o dítě“ k příslušnému soudu tak, aby v

součinnosti s Krajským úřadem Středočeského kraje mohla být nezletilá

předána do náhradní rodinné péče formou adopce. Ze zprávy FOD  (č. l.

52) ze dne 8. 7. 2008 zjistil Ústavní soud, že v rozhodném období byl

zaznamenán pouze jeden telefonní hovor (dne 17. 1. 2008), přičemž matka

nezletilou nekontaktovala ani o Vánocích a narozeninách. Z tohoto důvodu

podal FOD dne 12. 2. 2008 k Městskému úřadu v Kralupech nad Vltavou

žádost o podání návrhu k soudu o určení nezájmu a tím i právního

uvolnění dítěte k adopci (č. l. 54). Zároveň s tímto sdělením požádal

FOD Okresní soud v Mělníku „o pomoc při řešení osudu dítěte,“ kdy jeho

uvolněním, tedy vynesením rozsudku o určení půlročního nezájmu, bude

dána možnost předání dítěte k adopci. Dne 27. 3. 2008 podal Městský úřad

v Dobříši, sociální odbor k Okresnímu soudu v Příbrami návrh na vydání

rozhodnutí o nezájmu matky o dítě (č. l. 53) dle ust. § 68 odst. 1 písm.

a) ZOR. V tomto návrhu je uvedeno, že obsahem výše uvedeného telefonátu

ze dne 17. 1. 2008 byl dotaz matky na stav dítěte a sdělení, že nemůže

dojíždět na návštěvy, protože nemá auto. Ze zprávy FOD (č. l. 90) ze dne

8. 1. 2009 zjistil Ústavní soud, že další návštěvy nezletilé matkou v

Klokánku se uskutečnily dne 15. 5. 2008 a 17. 5. 2008, dále pak návštěvy

matky spolu s přítelem (pozn. osoba odlišná od otce dítěte) se

uskutečnily ve dnech 16. 8. 2008, 12. 10. 2008, 26. 10. 2008, 9. 11.

2008, 15. 11. 2008, 18. 12. 2008 a 22. 12. 2008. V této zprávě je dále

uvedeno, že matka s FOD nespolupracuje, nezletilé nevolá a nepíše. Ze

zprávy Městského úřadu v Dobříši, sociálního odboru (č. l. 92), ze dne

2. 2. 2009, zjistil Ústavní soud, že matka žije se svým druhem a jejich

nezletilou další dcerou a chtějí nezletilou do své péče, když tu od

května 2008 pravidelně navštěvují. Úřad však na svém návrhu trvá, neboť

ke dni jeho podání matka o dítě nejevila žádný zájem. Ze zprávy FOD (č.

l. 94) ze dne 2. 2. 2009 plyne, že FOD provedl šetření v místě bydliště

matky a dospěl k závěru, že se nejedná o prostředí vhodné k trvalému

žití nezletilé, přičemž matka s přítelem hledají bydlení nové.

15.  

 Na jednání dne 4. 2. 2009 uvedla matka, že nezletilou v předmětné době

nemohla navštěvovat, neměla peníze a byla bezdomovec. Na výživu

nezletilé nepřispěla ničím, neboť jí o tom „nikdo nic neřekl.“

Opatrovník nezletilé uvedl, že předpokladem je umístění nezletilé do

pěstounské péče, kde by matka byla účastnicí a podílela se na výživě

nezletilé. Opatrovnice byla soudem dotázána, zda trvá na podaném návrhu,

když o osvojení se neuvažuje, načež opatrovnice uvedla, že na podaném

návrhu trvá. Rozsudkem ze dne 4. 2. 2009 č. j. 5 P 36/2009-99 rozhodl

Okresní soud v Příbrami o určení „že matka L. S., nar. .... neprojevila o

nezletilou M. S., nar. .... opravdový zájem v době od 12. 8. 2007 do 1.

4. 2008.“ K důvodům svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že zprávou FOD

bylo prokázáno, že matka navštívila nezletilou naposledy dne 11. 8.

2007 a do podání návrhu, tedy do dne 1. 4. 2008 žádný zájem o nezletilou

neprojevila, navštívila ji až dne 15. 5. 2008. O nezletilou tedy od 12.

8. 2007 do dubna 2008 neprojevila soustavný telefonický, písemný zájem,

nezajímala se vůbec o zdravotní stav, chování, vývoj. Neplnila

dobrovolně svou zákonnou vyživovací povinnost, ačkoli tuto plnit mohla,

mohla pracovat, nebo být evidována na úřadu práce, spolupracovat s ním a

pobírat dávky státní sociální podpory. Matka dále neinformovala

příslušné úřady o místě svého pobytu, nynější místo pobytu je naprosto

nevyhovující k výchově nezletilé. Tedy, v době od 9. 1. 2007 do dubna

2008 si žádným způsobem neupravila své rodinné, sociální a bytové

poměry, nespolupracovala se sociálními odbory tak, aby se její situace

zlepšila a mohla péči o nezletilou převzít. Závěrem soud uvedl, že

podmínky dle ust. § 68 ZOR posuzoval ke dni podání návrhu.

16.  

 O podaném odvolání matky nezletilé rozhodl Krajský soud v Praze

rozsudkem ze dne 23. 4. 2009 č. j. 24 Co 138/2009-113 tak, že změnil

výrok I. rozsudku okresního soudu, neboť ten neodpovídal zákonné úpravě

dle ust. § 68 odst. 1 písm. a) ZOR ve spojení s ust. § 181 o. s. ř. a

určil, že není třeba souhlasu matky k osvojení nezletilé. Krajský soud

nad rámec argumentace obsažené v rozsudku okresního soudu uvedl, že

jeden telefonát (dne 17. 1. 2008) nelze považovat za soustavný a

opravdový zájem matky o nezletilou. Matka v řízení ani netvrdila žádné

objektivní okolnosti, které by jí v rozhodném období bránily soustavně

se o nezletilou zajímat: „[o]statně matka sama při jednání před

odvolacím soudem k výzvě, aby případně uvedla tvrzení a k nim důkazy o

tom, že v době od 12. 8. 2007 do 1. 4. 2008 projevila o nezletilou

Moniku zájem, v čem spočíval a jak se projevoval, neboť podle obsahu

spisu je zřejmé, že tento neprojevovala, výslovně uvedla, že v této době

neměla kde bydlet a jak za nezletilou jezdit, takže se o ni ani

nezajímala“ (str. 4 rozsudku). Odvolací soud dále uvedl, že matka sice

založila rodinu s L. V. (pracujícím přes 11 let jako dělník u jedné

firmy s příjmem přes 13 000 Kč) a pečuje o svoji druhorozenou dceru

Denisu (matka pobírá rodičovský příspěvek ve výši 7 500 Kč), ovšem bydlí

v domě, k němuž jí nesvědčí vlastnické ani nájemní právo (pozn.

vlastníkem domu je strýc L. V.), tedy po rozhodnou dobu a v podstatě až

do současnosti matka neuspořádala své sociální, zejm. pak bytové poměry

(pozn. popis nynějších bytových poměrů viz str. 3 rozsudku) do té míry,

aby se mohla osobně ujmout péče o nezletilou. V poučení k rozsudku pak

odvolací soud uvedl, že je proti němu přípustné dovolání k Nejvyššímu

soudu, a to do dvou měsíců od jeho doručení.

17.    Ve vyjádření k

dovolání matky (č. l. 124) ze dne 23. 7. 2009 uvedl Městský úřad

Dobříš, sociální odbor, že vzhledem k zájmu matky o nezletilou

přehodnotil svůj postoj s tím, že náhradní rodinná péče u nezletilé

formou osvojení není realizovatelná a s matkou byla domluvena náhradní

rodinná péče formou péče pěstounské, na které se matka bude aktivně

podílet. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne

20. 11. 2009 č. j. 30 Cdo 4096/2009-135 jako nepřípustné odmítnuto,

neboť v dané věci nejde o případ omezení nebo zbavení rodičovské

zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, ani o případ

nezrušitelného osvojení [ust. § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
 


IV.
 


18.  

  Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná

(§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a

splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu

projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.

19.  

 Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola

„běžné“ zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)].

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“

práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout

pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci

porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním

pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují

nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také

rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

20.  

 Čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a

svobod (dále jen „Listina“) stanovuje, že státní moc je možno uplatňovat

jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, přirozeně při

respektu k principu proporcionality plynoucímu z požadavku právního

státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Pokud se tomu tak neděje, představuje

jednání či akt státní moci svévoli. Jak Ústavní soud opakovaně

zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich

aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva

jednotlivce. Avšak porušení některé z norem jednoduchého práva v

důsledku libovůle (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy)

anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy

spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a

svobody jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 346/01 ze dne 14.

3. 2002 (N 30/25 SbNU 237)]. Ústavní soud zasáhne vždy, zjistí-li v

postupu obecných soudů prvek libovůle. V nálezu I. ÚS 534/03 např.

uvedl: „[o] takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde

také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu

libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu

všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem. Ústavní

soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů i za situace, pokud zjistí,

že interpretace předpisů obecnými soudy je natolik extrémní, že vybočuje

z mezí ústavnosti. Tak je tomu i v případě, interpretují-li obecné

soudy určité zákonné ustanovení natolik extenzivně, že tím založí

povinnost jednotlivci jednat nad rozsah zákona, čímž dochází k porušení

čl. 4 odst. 1 Listiny. Bylo již Ústavním soudem judikováno (např. nález

sp. zn. I. ÚS 546/03), že ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny má dvě

dimenze, přičemž ta první zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2

Listiny na individuální osoby, a ta druhá představuje strukturální

princip demokratického právního státu, podle něhož lze státní moc

uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem,

který zákon stanoví. Stejně tak stanovování povinností soudem je

limitováno zákonem při současném zachování základních práv a svobod.“ O

libovůli jde, dle názoru Ústavního soudu i v případě, kdy obecné soudy

nedostojí povinnosti svá rozhodnutí v příslušném ohledu řádně, tj.

adekvátně, racionálně a logicky odůvodnit [např. nález sp. zn. I. ÚS

534/03 ze dne 13. 9. 2004 (N 126/34 SbNU 285),]; dále v případě, že

rozhodnutí vykazuje extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými

důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry; a dále pak v případě,

je-li výklad a použití „jednoduchého“ práva v extrémním rozporu s

principy spravedlnosti [např. v důsledku přepjatého formalizmu – viz

např. nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)].

21.  

 Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že z

hlediska zjištění obsahu právní úpravy nelze spoléhat jen na jazykový

výklad aplikovaného ustanovení, nýbrž relevantní je především účel a

smysl aplikované právní normy, popř. další uznávané způsoby výkladu. V

nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997

Sb.) uvedl, že „[s]oud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného

ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to

vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku,

systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v

ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se

přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na

racionální argumentaci." K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým

výkladem se Ústavní soud vyslovil v řadě dalších nálezů, příp.

stanovisek [viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st-1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST

1/9 SbNU 471), nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9

SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval

přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Konstatoval, že neudržitelným

momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z

jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní

přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a

ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších

postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis

atd.). Tento interpretační a aplikační přístup zdůraznil Ústavní soud

kupř. i v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU

155), jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 288/04 ze dne 16. 9. 2004 (N 132/34

SbNU 331), v němž rovněž poukázal na relevanci teleologické metody

směřující k nalezení významu a působení zákona. V návaznosti na tyto

teze lze říci, že v obecném základu úvah o přijetí závěru o obsahu

právní normy (právního předpisu) takto vyzdvihl důležitost teleologické

výkladové metody, jako interpretační přístup, který nelze pominout z

ústavněprávního hlediska, a který je způsobilý v kontextu racionální

argumentace představovat významný korektiv při zjišťování obsahu právní

normy (viz nález sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009).

22.  

 Nad rámec rationis decidendi poukázal Ústavní soud v nálezu sp. zn.

III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 na skutečnost, že je ve věcech dle

ust. § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nucen provádět v nezbytných

případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela

Nejvyššímu soudu. Současný systém dovolacího řízení nezná jiný

prostředek korekce soudního rozhodnutí, jakož i prostředek sjednocování

judikatury v předmětných otázkách, než je ústavní stížnost, což je

nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu

spravedlnosti v právním státě. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10.

5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) konstatoval Ústavní soud, že dovolací soud

si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom

toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních

práv, a tak je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením

práva na přístup k soudu a účelem daného typu dovolacího řízení (který

současně reprezentuje veřejný zájem. Podmínky připuštění dovolání podle §

237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. je potom třeba vykládat tak, aby byla

naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci

ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu

dovolacího řízení (viz bod 21).

23.    Při výkladu ustanovení

čl. 10 odst. 2 Listiny a ustanovení čl. 8 Úmluvy, tedy ochrany rodinného

života, resp. respektu k rodinnému životu, Ústavní soud v nálezu sp.

zn. II. ÚS 838/07 ze dne 10. 10. 2007 (N 157/47 SbNU 53) zdůraznil, že

základem rodinných vazeb je tradičně biologické pouto pokrevního

příbuzenství mezi členy rodiny, jakkoliv tradiční pojetí rodiny prošlo v

uplynulé době vývojem [srov. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2.

2007 (N 33/44 SbNU 399)]. Základním prvkem rodinného života je nadále

soužití rodičů a dětí (rozsudek ESLP ve věci Kutzner vs. Německo ze dne

26. 2. 2002), neboť právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče a výchova

ze strany rodičů, na niž mají děti právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny. V

důsledku oprávnění zákonodárce stanovit v souladu s čl. 32 odst. 6

Listiny podrobnosti nemůže dojít k omezení tohoto základního práva.

Podle čl. 32 odst. 4 Listiny mohou být práva rodičů omezena a nezletilé

děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím

soudu na základě zákona. K materiální souladnosti zásahu do základních

práv a svobod se zákonem přitom podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy dochází,

sleduje-li tento zásah některý nebo některé z legitimních cílů a je-li

pro jejich dosažení nezbytný, tedy zejména přiměřený sledovanému účelu

(viz rozhodnutí ESLP ve věci Couillard Maugery vs. Francie ze dne 1. 7.

2004). Přičemž v rozsudku ve věci Klass a ostatní vs. Německo ze dne 6.

9. 1978 uvedl ESLP, že výjimky, které upravuje čl. 8 odst. 2 Úmluvy

vyžadují restriktivní interpretaci a jejich nezbytnost v daném případě

musí být přesvědčivě prokázána. Z toho plyne, že za neoprávněný zásah

není možno považovat jen takový postup soudů při rozhodování o právech a

povinnostech k nezletilému dítěti, který je v souladu se zákonem o

rodině v jeho formální i materiální rovině [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS

471/97 ze dne 15. 4. 1998 (U 32/10 SbNU 459)]. Jinak řečeno, je třeba

zkoumat vztah veřejného statku, který představuje účel osvojení, a

základního práva na rodinný život, které je sice formálně omezitelné

zákonem, avšak pouze za materiálního předpokladu, že jde o opatření v

demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout

mírnějšími prostředky. I v tomto případě totiž platí, že zákon, resp.

jím předvídané omezení základních práv, je třeba interpretovat ústavně

konformním způsobem, tedy především tak, aby aplikace takového zákona

obstála v testu proporcionality.

24.    Zásah do práva na rodinný

život, včetně zbavení či omezení rodičovské zodpovědnosti, představuje

velmi závažný zásah do základních lidských práv, a proto se musí opírat o

dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte (viz rozhodnutí

velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta vs. Itálie ze dne 13. 7.

2000). Za takové lze považovat i materiální nedostatek, avšak pouze ve

spojení s dalšími okolnostmi (viz nález sp. zn. II. ÚS 838/07, či

rozsudek ESLP ve věci Wallová a Walla vs. Česká republika ze dne 26. 10.

2006). Jinak řečeno, možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro

jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí

biologickým rodičům; takový zásah do práva rodičů těšit se rodinnému

životu se svým dítětem musí být nadto ještě „nezbytný“ s ohledem na

další okolnosti [rozsudek ESLP ve věci Havelka a ostatní vs. Česká

republika ze dne 21. 6. 2007]. Orgány veřejné moci mají i pozitivní

závazky, které jsou těsně spjaty s účinným respektováním rodinného

života. Jakmile je tedy prokázána existence rodinného vztahu, musí

orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl

rozvíjet a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem

(Kutzner proti Německu či nález sp. zn. II. ÚS 838/07), přičemž k těmto

pozitivním povinnostem se řadí vedle aktivní pomoci s osobními,

sociálními, zdravotními či majetkovými obtížemi i povinnost rodiče

informovat a řádně poučit o možných následcích jeho jednání (viz

rozsudek ESLP ve věci W. vs. Spojené království). Základní právo na

nerušený rodinný život jako subjektivní veřejné právo pak ve shodě s

judikaturou ESLP taktéž chrání právo rodiče na přijetí opatření ze

strany státních orgánů směřujících k jeho obnovenému soužití s dítětem

(viz rozsudek ESLP ve věci Eriksson vs. Švédsko ze dne 22. 6. 1989), a

to v co nejkratší době, s ohledem na skutečnost, že prostý běh času může

vést k nenapravitelným důsledkům pro vztahy mezi dětmi a rodičem, který

s nimi nežije (viz rozsudek ESLP ve věci Ignaccolo-Zenide vs. Rumunsko

ze dne 25. 1. 2000).

25.    S výše uvedeným pak korespondují

závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 669/02: „[v]zhledem ke

skutečnosti, že rozhodnutí podle ust. § 68 odst. 3 ZOR je výrazným

zásahem do vztahu mezi rodiči a dětmi a do rodičovské zodpovědnosti

stěžovatelů, musí být podmínky stanovené v § 68 odst. 1 písm. a) ZOR

splněny bezezbytku a nesmí existovat nejmenší pochybnost o tom, že v

konkrétním případě naplněny nejsou. Z textu uvedeného ustanovení

vyplývá, že obecný soud musí zjišťovat, zda je u rodičů dítěte dán

opravdový nezájem o dítě, a musí vždy přihlížet ke snaze rodičů a k

mezím jejich možností. Při rozhodování o neexistenci opravdového zájmu

rodičů o děti musí soud především posoudit, zda, popř. jaký mají rodiče

skutečný vnitřní vztah k dětem. Soud se tedy musí zabývat i hodnocením

vnějších projevů rodičů vůči dětem, vůči orgánům ve věci rozhodujícím

apod., to vše s přihlédnutím k jejich snaze a možnostem, k jejich

sociálním poměrům, schopnosti jejich sociální orientace, stupni jejich

inteligence a vzdělání.“
 


V.



26.  

 Úvodem a pro zdůvodnění přípustnosti ústavní stížnosti je dle názoru

Ústavního soudu třeba vymezit povahu a účel řízení dle ust. 180a o. s.

ř., tedy řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho

osvojení, neboť právě z jejich nepochopení plynou níže uvedená pochybení

obecných soudů.

27.    Dle dřívější právní úpravy se o tom, zda

je třeba souhlasu rodiče k osvojení dítěte rozhodovalo v rámci řízení o

osvojení, kdy toto rozhodnutí mělo charakter prejudiciální a záviselo

na výsledku dokazování, ovšem tak, aby nebyl zmařen účel osvojení. Tato

právní úprava však kolidovala se zásadami spravedlivého procesu, když ve

svém důsledku vedla k odpírání náležité ochrany práv zúčastněných osob,

zejm. práva rodičů mít možnost vykonávat svá rodičovská práva jako

výkon rodičovské zodpovědnosti, ale i práva nezletilého dítěte, aby o ně

výkonem rodičovských práv pečovali v prvé řadě jeho pokrevní rodiče a

aby vyrůstalo ve vlastní rodině. Novou právní úpravou došlo k

osamostatnění řízení o tom, zda je třeba souhlasu rodiče s osvojením

dítěte a vytvoření tak právních záruk, „aby základní právo rodiče na

výkon jeho rodičovských práv, jako součásti jeho rodičovské

zodpovědnosti vůči nezletilému dítěti, přestalo být uznáváno a

respektováno až poté, co se v řádném – spravedlivém procesu, tj.

především s plnou účastí samotného rodiče, zjistí, že soud pro tento

závěr shledal důvody zákonem stanovené a tím společensky a mravně

uznávané“ (Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. 3.

vydání. Praha: C. H. Beck. 2005, str. 301). K samotné povaze a

důsledcích takového řízení pak uvádí literatura, že „[v]zhledem k

závažnosti právních důsledků těchto zjištění, neboť osvojení dítěte bez

souhlasu jeho rodičů je velmi závažným zásahem do jejich rodičovské

zodpovědnosti, stanoví zákon, že ověření toho, zda jsou dány zákonné

podmínky k osvojení dítěte bez souhlasu rodičů, bude provedeno formou

samostatného, tzv. incidenčního řízení“ (Holub, M., Nová, H., Sladká

Hýklová, J.: Zákon o rodině. Komentář. 8. vydání. Praha: Linde Praha.

2007, str. 232). Rodičovskou zodpovědností se přitom v obecné rovině

myslí souhrn práv a povinností upravujících péči o dítě, správu jeho

majetku a zastupování dítěte v právních vztazích s nezbytným vyjádřením

povinnosti chránit zájmy dítěte (viz čl. 32 odst. 4 Listiny).

28.  

 Z výše uvedeného lze tedy učinit závěr, že řízení dle ust. § 180a o.

s. ř. ve spojení s ust. § 68 ZOR je vážným zásahem do rodičovských práv a

jeho předmětem je omezení rodičovské zodpovědnosti (viz též bod 25),

jako předstupeň k jejímu zbavení (osvojení dítěte). K totožnému závěru

je třeba dospět i za použití teleologické výkladové metody, když účelem

osvojení je nahradit nezletilému dítěti chybějící stabilní rodinné

prostředí v případě, že pokrevní rodiče jej nejsou schopni (ve značně

restriktivním smyslu, bod 24), resp. ochotni zajistit; mezi osvojencem a

osvojitelem vzniká takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi (resp. u

pokrevního rodiče dochází osvojením k právnímu zrušení rodičovské

zodpovědnosti jako souhrnu jeho rodičovských práv a povinností ve vztahu

k nezletilému dítěti; naproti tomu rodičovská zodpovědnost přechází na

osvojitele, viz Hrušáková, M., str. 272), přičemž zásadně je k osvojení

třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte, tedy zpravidla

pokrevního rodiče (viz ust. § 67 odst. 1 ZOR). Je tak právem rodiče v

rámci výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti udělit či neudělit s adopcí

souhlas, přičemž tohoto práva může být zbaven jen po splnění zákonem

předvídaných podmínek rozhodnutím soudu v řízení dle ust. § 180a o. s.

ř. Jinak řečeno, byť je dle systematiky o. s. ř. zařazeno toto řízení

samostatně, je nepochybné, že svým předmětem a důsledky je třeba jej

považovat za zvláštní druh řízení o přiznání, omezení nebo zbavení

rodičovské zodpovědnosti dle ust. § 176 o. s. ř.

29.    Vzhledem k

výše uvedenému nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší

soud pochybil, když, vycházeje z prostého označení řízení dle ust. §

180a o. s. ř. a jeho samostatnosti v rámci systematiky procesního

předpisu, nehledě na účel takového řízení (bod 21 a 22), ryze formálně

odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost dle ust. § 237 odst. 2

písm. b) o. s. ř., neboť se dle jeho názoru nejednalo o případ omezení

nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu,

ani o případ nezrušitelného osvojení. Tento názor však neobstojí ve

světle výše uvedeného (bod 28) a Ústavní soud se proto přiklonil ve

vztahu k ústavní stížností napadeného (byť stěžovatelkou považovaného za

správné, bod 6) usnesení Nejvyššího soudu, které neodpovídá požadavkům

ústavnosti a je ve svém důsledku spojeno s tím, že stěžovatelce bylo

znemožněno domáhat se „stanoveným postupem“ svého práva u soudu

(denegatio iustitiae), což dle konstantní judikatury Ústavního soudu

zakládá porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve

smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ke kasačnímu zásahu [obdobně nález sp.

zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)].

30.  

 K samotnému průběhu řízení dle ust. § 180a o. s. ř.uvádí Ústavní soud,

že se neztotožňuje se závěry obecných soudů a doktríny o tom, že soud

rozhoduje o splnění podmínek dle ust. § 68 odst. 1 písm. a) ZOR ke dni

podání návrhu [viz bod 15 in fine, či „soud přitom rozhoduje o splnění

těchto podmínek vždy ke dni podání návrhu (výjimka z jinak platné zásady

stanovené v § 154 odst. 1 o. s. ř.)...“, in Hrušáková, M., str. 298)].

Výše uvedený závěr vychází z mylné interpretace doby soustavného

opravdového nezájmu rodiče o dítě dle ust. § 68 odst. 1 písm. a) ZOR

jako jisté kvazi propadné lhůty, kdy uplynutím šesti měsíců bez

projevení zájmu o dítě rodič „ztrácí“ část své rodičovské zodpovědnosti v

rozsahu práva udělit či neudělit souhlas s adopcí (bod 28), když není

třeba zkoumat důvody tohoto nezájmu, jelikož tato doba je dostatečná k

vyřešení osobních problémů. Takováto interpretace je však ústavně

nekonformní, když vede k neproporcionálnímu omezení práva na rodinný

život rodiče a dítěte (bod 23). Zákon o rodině stanovuje, že není třeba

souhlasu rodiče s osvojením dítěte, jestliže po dobu nejméně šesti

měsíců soustavně neprojevoval opravdový zájem o dítě. Již z jazykového

výkladu předmětného ustanovení je patrno, že tato doba byla zákonodárcem

stanovena jako minimální („po dobu nejméně šesti měsíců“) a jako

takovou je třeba ji aplikovat při zkoumání splnění podmínek dle ust. §

68 ZOR. To ve svém důsledku znamená, že z návrhu opatrovníka dítěte musí

být patrno, že tvrzený nezájem o dítě ze strany rodiče trvá alespoň

šest měsíců, přičemž tato doba uplynula nejdříve ke dni podání návrhu,

jinak soud návrh bez dalšího zamítne. Je-li tato podmínka splněna, soud

přistoupí k samotnému zjišťování kvalifikovaného nezájmu o dítě, přičemž

musí zkoumat i chování rodiče po podání návrhu do doby vydání

rozhodnutí tak, aby byl v co největší míře minimalizován zásah do

základních práv účastníků řízení. Tomuto závěru odpovídá i dikce ust. §

180b odst. 1 o. s. ř., které umožňuje rodiči uplatnit tzv. výhradu rebus

sic stantibus, a to nejdříve po uplynutí jednoho roku od právní moci

rozsudku. Připustil-li by Ústavní soud výklad přijatý obecnými soudy,

tedy že v případě řízení dle ust. § 180a o. s. ř. dochází k prolomení

zásady, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, byla

by neproporcionálně prodlužována doba pro podání návrhu dle ust. § 180b

o. s. ř., která již tak je oproti době dle ust. § 180a o. s. ř.

dvojnásobná. Výše uvedenému svědčí i skutečnost, že vzhledem ke

komplikovanosti mezilidských vztahů a v úvahu přicházejících krizových

situací, není možno paušálně stanovit „lhůtu“ rodiči k zahájení řádného

výkonu jeho rodičovských práv, když ta má charakter spíše podpurný,

nýbrž je třeba pečlivě a citlivě hodnotit jeho chování a případné důvody

neprojevování zájmu, zvažovat různá v úvahu přicházející opatření,

přičemž adopce (zbavení rodičovské zodpovědnosti) je prostředkem

nejkrajnějším.

31.    K důvodům rozhodnutí obecných soudů uvádí

Ústavní soud, že ty dospěly k závěru, že stěžovatelka neprojevovala o

nezletilou soustavný opravdový zájem, když nezletilou nenavštěvovala,

netelefonovala jí, nepsala, nezajímala se o její zdravotní stav a vývoj,

nikterak nepřispívala na její výživu, a nadto si nikterak neuspořádala

své osobní, zejm. bytové a majetkové poměry (blíže bod 15 a 16). Ústavní

soud považuje za prokázané, že v obecnými soudy posuzované době (bod

30) se matka pokusila pouze o jeden telefonický kontakt, což však v

souladu s názorem odvolacího soudu nelze považovat za kvalifikovaný

zájem o dítě dle ust. § 68 ZOR. Ze spisového materiálu (bod 13) je však

zcela jasně patrno, že umístění dítěte do Klokánku (30 km vzdáleného od

místa bydliště matky) došlo se souhlasem matky z důvodu poskytnutí nutné

doby k vyřešení osobních problémů (domácí násilí) a obav o bezpečí

nezletilé. V době umístění nezletilé do Klokánku žila matka se svým

přítelem (tvrzený otec nezletilé), na něhož byla výživou i ubytováním

odkázána, a který se vůči ní dopouštěl fyzického a psychického násilí.

Ze spisu je dále patrno, že stěžovatelka zpočátku nezletilou

navštěvovala, naposledy dne 11. 8. 2007 (bod 13 a 14), přičemž opakovaně

uváděla, že o dítě zájem má a po vyřešení svých osobních problémů jej

chce zpět do své péče. V obecnými soudy posuzované době kvalifikovaného

nezájmu se matka opakovaně stěhovala, přičemž dle jejího vyjádření

značnou část této doby byla zcela bez prostředků a bez ubytování. Od

května 2008 pak opětovně začala nezletilou pravidelně navštěvovat a

vyvíjet snahu o její navrácení do stěžovatelčiny péče. Ústavnímu soudu

nezbývá než konstatovat, že obecné soudy zcela ignorovaly argumentaci

stěžovatelky, kterou opakovaně vysvětlovala svou nečinnost ve vztahu k

nezletilé; nadto nejen že se obecné soudy s touto argumentací nikterak

nevypořádaly, ale dokonce ji považovaly za „doznání“, a tedy důkaz

prokazující stěžovatelčin nezájem o dítě (bod 16). Dle názoru Ústavního

soudu je argumentace stěžovatelky dostačující pro prokázání objektivních

důvodů, pro které nemohla nezletilou v rozhodné době navštěvovat a v

dostatečné míře zpochybňuje splnění podmínek předvídaných v ust. § 68

ZOR (bod 25). Ústavní soud nesdílí až alibistické tvrzení odvolacího

soudu o tom, že matka nikterak neupravila své osobní poměry, když ta

založila novou, řádně fungující rodinu, dle svých možností si opatřila

bydlení, přičemž se snaží dle pokynů sociálních pracovníků o zajištění

adekvátního bydlení pro výchovu nezletilé (sic!, zůstává s podivem, že

pro výchovu čtyřleté nezletilé se jedná o prostředí nevhodné, kdežto pro

výchovu kojence jde o prostředí nezávadné) a nezletilou pravidelně

navštěvuje.

32.    Podle názoru Ústavního soudu závěry obecných

soudů o nutnosti vyslovení kvalifikovaného nezájmu stěžovatelky vůči

nezletilé, a tím jejího právního uvolnění k adopci, nerespektují

ústavněprávně vymezené podmínky pro zásah do základního práva

stěžovatelek na rodinný život, jak byly uvedeny výše (bod 23), resp.

schází jim smysluplné propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem,

když sice formálně odpovídají dikci zákona o rodině, nicméně nesledují

žádný z cílů uvedených v odstavci 2 čl. 8 Úmluvy a takový zásah není pro

dosažení těchto cílů „nezbytný v demokratické společnosti.“ Nezbytnost

zásahu do základního práva stěžovatelek (rozhodnutí dle ust. § 68 ZOR)

je nadto v daném případě prakticky vyloučena již vyjádřením opatrovnice

nezletilé, když ta sama uvedla, že v případě stěžovatelky, vzhledem ke

změně jejího přístupu, se o předání nezletilé k osvojení neuvažuje (bod

15 a 17). Obecné soudy se tak dopustily libovůle (bod 20), když zkoumaly

splnění podmínek dle ust. § 68 ZOR jen ke dni podání návrhu (bod 30),

nikterak se nevypořádaly s argumentací stěžovatelky (bod 31) a

nezohlednily následné chování stěžovatelky vůči nezletilé, čímž porušily

základní právo stěžovatelek na spravedlivý proces, což ve svém důsledku

vedlo k zásahu do jejího práva na rodinný život ve smyslu čl. 8 odst. 1

Úmluvy.

33.    Celým projednávaným případem (včetně řízení dle

ust. § 180a o. s. ř., nařízením ústavní výchovy, svěřením do pěstounské

péče a zvažovanou adopcí) se táhne základní problém stěžovatelky, kterým

je její nemajetnost a z ní vyplývající problémové bydlení. Ústavní soud

vyjadřuje politování, že v podmínkách moderního demokratického právního

státu 21. století, uznávajícího principy sociální solidarity a

dbajícího zvýšené ochrany rodičovství a rodiny, vyplývající nejen ze

základních právních norem České republiky, mezinárodních závazků (viz

např. Úmluva o právech dítěte, přijatá dne 20. listopadu 1989 v New

Yorku, vyhlášená sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí

ČSFR č. 104/1991 Sb.), ale především z obecně sdíleného hodnotového

rámce společnosti, může být hmotný nedostatek příčinou tak drakonického

odloučení rodiče od dítěte, když právě hmotná nouze je, v porovnání z

ostatními důvody, ze strany státu problém efektivně řešitelný. Každý

člověk, ať nezaviněně či dílem svým přičiněním, se ve svém životě může

dostat do situace, kterou není sto sám vyřešit a která mu dočasně

zabraňuje řádně pečovat o své dítě. Vedle rodiny a institucí občanské

společnosti je to pak především stát, který má v takových případech

klíčovou roli (bod 24) a má a musí činit aktivně kroky k znovuobnovení

svazku mezi biologickým rodičem a jeho dítětem, nadto v situaci, kdy

stěžovatelka od počátku projevovala snahu o řešení své tíživé osobní

situace, do které se dostala ne svým zaviněním. Ústavní soud,

nepochybujíc o ryzích úmyslech orgánů sociálně právní ochrany dětí a

FOD, se však v této souvislosti nemůže ubránit konstatování, že kdyby

tyto orgány věnovaly stejnou práci aktivní pomoci matce, jako zarputile

podnikaly řadu kroků k omezení jejích rodičovských práv, nemusela dnes

být nezletilá v pěstounské péči a k možná již neodčinitelnému zásahu do

vztahu mezi matkou a dítětem vůbec nemuselo dojít.

34.    Byť je

to vzhledem k výše uvedenému nadbytečné, zdůrazňuje Ústavní soud, že v

souladu s judikaturou ESLP je z pozitivních povinností státu (bod 24) a z

nutnosti restriktivní interpretace podmínek omezení práva na rodinný

život (bod 23 a 25) třeba dovodit povinnost státu rodiče nejen

informovat o možnostech řešení jeho tíživé osobní situace a formách

případné pomoci, ale také upozornit jej na následky jeho chování, včetně

možnosti omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti (bod 28).

35.  

 Závěrem pak Ústavní soud uvádí, že přikročil ke kasaci ústavní

stížností napadených rozhodnutí z důvodu výše uvedených, a proto se již

blížeji nezabýval námitkou stěžovatelky stran postavení orgánu

sociálně-právní ochrany dětí jako navrhovatele a opatrovníka (bod 3). K

tomu uvádí Ústavní soud, že se plně ztotožňuje se závěry stěžovatelkou

citovaného rozhodnutí ESLP ve věci Havelka a další proti České

republice, nicméně ty na nyní projednávanou věc ne zcela doléhají, když v

řízení dle ust. § 180a o. s. ř. není sociálně-právní orgán ochrany dětí

účastníkem řízení, ale ze zákona má pouze postavení opatrovníka

nezletilého dítěte (viz ust. § 68 odst. 3 ZOR). Dále Ústavní soud

považuje za vhodné dodat, že zvažoval možnost zrušení toliko rozhodnutí

Nejvyššího soudu, a to z důvodů uvedených v bodech 26 až 29, avšak s

ohledem na povahu věci, v níž čas hraje důležitou roli, přikročil ke

zrušení všech napadených rozhodnutí.

36.    Ústavní soud proto

ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §

82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadená

rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

P o u č e n í :     Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 13. dubna 2010

 



                  Jiří Nykodým
                předseda senátu