Text nálezu Ústavního soudu II. ÚS 855/08

30.04.2010

Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2010 v senátu složeném z

předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky

Wagnerové (soudce zpravodaj), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele

B.D., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Vápencová

569/13, Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2.

2008 č. j. 7 Tdo 8/2008-945, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne

24. 7. 2007 č. j. 7 To 195/2007-918, a rozsudku Okresního soudu

Plzeň-město ze dne 6. 11. 2006 č. j. 3 T 6/2002–887,

 

t a k t o :

 

I.         

Postupem nerespektujícím příkaz obsažený v čl. 4 Ústavy ČR bylo

usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 č. j. 7 Tdo 8/2008-945,

porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

 

 

II.        Toto rozhodnutí se proto ruší.

 

III.       Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2007 č. j. 7 To 195/2007-918, se odmítá.

 

IV.       Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 11. 2006 č. j. 3 T 6/2002–887, se zamítá.

 

O d ů v o d n ě n í :

 

 

I.

 

1.        

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 4. 2008, tedy

podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a splňující další náležitosti

vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a

contrario zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhal zrušení výše

uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho

základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

 

2.        

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv

spatřoval v několika aspektech. Obecným soudům vytýkal nepřiměřenou

délku celého trestního řízení, když trestní stíhání bylo zahájeno dne 8.

7. 1998 a postupně rozšiřováno, tak že přípravné řízení se protahovalo

pro jednotlivé skutky na období od 8. 7. 1998, pro poslední skutek pak

od 31. 3. 2000, přičemž stěžovatel na těchto průtazích nenesl nejmenší

vinu, jak ostatně ve svých rozhodnutích potvrdily i obecné soudy. V této

souvislosti stěžovatel brojil zejména proti postupu krajského soudu,

kterému vytýkal, že při svém rozhodování nevzal nikterak na zřetel

nepřiměřenou délku trestního řízení a rozhodl se mu uložit nepodmíněný

trest odnětí svobody. Na podporu svých tvrzení stěžovatel v ústavní

stížnosti obsáhle citoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva

(dále jen „ESLP“) i Ústavního soudu vztahující se k problematice průtahů

v řízení.

 

3.        

V rozhodnutí krajského soudu, na jehož základě mu byl udělen trest

odnětí svobody v trvání tří a půl roku, spatřuje stěžovatel další aspekt

porušení svých základních práv, konkrétně čl. 40 odst. 2 Listiny. Dle

názoru stěžovatele krajský soud při svém rozhodování porušil zásadu

presumpce neviny, když s odkazem na ust. § 34 tr. zák. za přitěžující

okolnost v neprospěch stěžovatele považoval souběžně probíhající či již

skončená trestní stíhání stěžovatele pro domnělou majetkovou trestnou

činnost (odkaz na usnesení Okresního soudu v Jičíně, jímž bylo zastaveno

trestní stíhání stěžovatele pro neúčelnost), z nichž vyvodil závěr, že

stěžovatel je odhodlán opatřovat si prostředky nezákonným způsobem i

nadále, ačkoliv mu nebyla v těchto řízeních prokázána vina.

 

4.        

V neposlední řadě stěžovatel porušení svých základních práv spatřoval

ve způsobu, jakým rozhodl Nejvyšší soud o jím podaném dovolání.

Stěžovatel konstatoval, že pokud Nejvyšší soud odmítl podané dovolání s

poukazem na to, že argumentace dovolání směřující proti výroku o trestu

podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nezaložila jeho přezkumnou

povinnost, pak lze poukázat na to, že Ústavní soud po celou dobu

existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku čelí velmi

restriktivnímu přístupu Nejvyššího soudu k aplikaci této normy.

Stěžovatel, za použití citace závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn.

III. ÚS 716/06 N 78/45 SbNU str. 203, vyslovil názor, že pokud lze podle

§ 256b odst. 1 písm. h) tr. řádu namítat uložení takového druhu či výše

trestu, které nejsou připuštěny zákonem, dle logického výkladu tím

spíše (a minori ad maius) lze v rámci úvah podle § 256b odst. 1 písm. g)

tr. řádu namítat přímo rozpor při aplikaci norem ústavních.

Interpretace dovolacích důvodů Nejvyšším soudem, pro kterou se

dovolacími důvody stěžovatele odmítl zabývat, vybočila dle názoru

stěžovatele z mezí ústavnosti a došlo tak k porušení jeho práva na

spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na

výše uvedené proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví

citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

 

5.        

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud,

Krajský soud v Plzni i Okresní soud Plzeň-město.

 

6.        

Jak Okresní soud Plzeň-město, zastoupený Mgr. Liborem Michalcem, tak i

Krajský soud v Plzni, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Marií

Ungrovou, ve svých podáních pouze odkázaly na odůvodnění napadených

rozhodnutí a argumentaci tam uvedenou. Krajský soud nadto konstatoval,

že s návrhem stěžovatele se neztotožňuje, neboť má za to, že právo

stěžovatele na projednání jeho trestní věci v přiměřené lhůtě se žádným

extrémním způsobem nedostalo do rozporu s právem České republiky, a z

napadeného rozsudku je zřejmé, že délka řízení byla odvolacím soudem při

ukládání trestu ve prospěch stěžovatele zohledněna.

 

7.        

Nejvyšší soud, zastoupený předsedou senátu JUDr. Michalem Miklášem, se

ve svém podání blíže vyjádřil k námitkám stěžovatele směřujícím

konkrétně proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Konstatoval, že si

je plně vědom své ústavní povinnosti k ochraně základních práv a svobod

v případě, že tato byla soudy v původním řízení porušena, nicméně v

posuzovaném případě porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces

neshledal. Dovolání stěžovatele bylo zaměřeno pouze na dosažení vyšší

míry kompenzace délky řízení v uloženém trestu, tj. směřovalo proti

nepřiměřenosti uloženého trestu. Takováto námitka u žádného dovolatele

nezakládá přezkumnou povinnost dovolacího soudu a ani stěžovatel nemohl

být proti ostatním dovolatelům zvýhodněn jen proto, že svoji námitku

odvozoval od nepřiměřené délky řízení. Proto nelze souhlasit s námitkou

stěžovatele proti velmi restriktivnímu přístupu k aplikaci § 265b odst. 1

písm. g) tr. řádu. „Podstatou celé věci je, že se soudy otázkou

nepřiměřené délky řízení zabývaly, kompenzovaly ji v uloženém trestu a

až poté, co Nejvyšší soud tuto skutečnost zjistil, odmítl dovolání

stěžovatele z důvodu uvedených v napadeném rozhodnutí.“ Proto navrhl,

aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně

neopodstatněná.

 

8.        

Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od

ústního jednání bylo upuštěno.

 

 

II.

 

9.        

Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis

Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3 T 6/2002, který mu byl doručen dne

18. 4. 2008. Následně však byl na základě několika žádostí Okresního

soudu Plzeň-město ze dnů 15. 5. 2008, 8. 1. 2009 a 17. 12. 2009 za

účelem posouzení žádostí stěžovatele o odklad výkonu trestu a kontroly

výkonu trestu opakovaně zasílán zpět okresnímu soudu. Naposledy byl

předmětný spis Ústavnímu soudu doručen dne 8. 1. 2010. Z tohoto spisu

Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

 

10.      

Poté, co bylo stěžovateli dne 8. 7. 1998 (pro skutek pod bodem 1

výroku), dne 4. 9. 1998 (pro skutky pod body 2, 3, 5 a 6 výroku) a dne

31. 3. 2000 (pro skutek pod bodem 4 výroku) Policií ČR - Krajský úřad

vyšetřování Plzeň sděleno obvinění a zahájeno trestní stíhání, na jehož

základě pak byla dne 21. 1. 2002 státním zástupcem Okresního státního

zastupitelství Plzeň-město vznesena proti stěžovateli obžaloba pro

spáchání uvedených skutků, byl stěžovatel v záhlaví citovaným rozsudkem

Okresního soudu Plzeň-město uznán vinným pokračujícím trestným činem

podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., v tehdy platném

znění. Uvedeného trestného činu se stěžovatel v období od 23. 3. 1994 do

28. 11. 1995 dopustil celkem šesti dílčími útoky, jimiž jako jednatel

obchodní společnosti Heros s. r. o. a obchodní zástupce společnosti

Liguet s. r. o. v souvislosti s leasingovými smlouvami, z části sám (viz

body 1 - 4 výroku) a z části společným jednáním s dalšími osobami (viz

body 5 - 6 výroku), ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím,

že uvedl někoho v omyl a způsobil tak poškozeným celkovou škodu ve výši 3

687 447 Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. a

§ 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou

roků, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 2

tr. zák. na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále podle § 228 odst. 1 tř.

řádu bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody.

 

11.      

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu

1 ze dne 28. 4. 2003 sp. zn. 1 T 91/2002, kterým byl stěžovatel

odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 roky s podmíněným

odkladem na 4 roky, a to pro spáchání trestného činu podvodu podle § 250

odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil celkem osmi útoky

v období od 30. 12. 1998 do 25. 5. 1999, kdy vylákal za účelem

zprostředkování leasingu téměř 650 000 Kč; dále pro trestný čin

nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil

v období od 21. 2. 1999 do 28. 6. 1999 přechováváním pistole již bez

oprávnění; a dále pro pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a

podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, odst. 3 písm.

b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že u FÚ v Mostě uplatnil

neoprávněně nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, kterým by vznikla

ČR škoda ve výši 571 196 Kč.

 

12.      

V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud při rozhodování o druhu a

výši trestu mimo jiné konstatoval, že přihlédl ke všem rozhodným

skutečnostem ve smyslu § 23 a § 31 tr. zák. a dovodil, že „(stěžovateli)

nic nepolehčuje ani nepřitěžuje. (...) s ohledem na délku samotného

trestního stíhání (...), z jehož průběhu je zřejmé, že na jeho délce

nemá (stěžovatel) vinu, a které se tak zjevně dostalo do kolize s

požadavkem jeho rychlosti požadované ESLP, které je zakotveno v čl. 6

odst. 1 Úmluvy, (...) nebyl souhrnný trest zpřísňován co do druhu, nýbrž

pouze co do výměry zkušební doby. Nalézací soud tak učinil v rámci

kompenzace zjevně nepřiměřené délky trestního stíhání, které bylo

obhajobou namítáno, byť je zjevné, že bylo-li trestní stíhání vedeno v

přiměřených lhůtách, bylo by na místě uložit nepodmíněný trest odnětí

svobody v horní polovině trestní sazby, jak navrhovala obžaloba.“ (str. 7

rozsudku).

 

13.      

Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak okresní státní zástupce (č.l.

895-896), tak i stěžovatel (č.l. 902 – 903). Byť okresní státní

zástupce své odvolání směřoval do výroku „o vině v neprospěch

obžalovaného“, svou argumentaci zaměřil spíše do výroku o trestu, který

se mu jevil nepřiměřeně nízký (spodní hranice trestní sazby) a navrhoval

zvýšení sazby trestu odnětí svobody a jeho přeměnu na trest

nepodmíněný, neboť právě její výše je projevem materiální stránky

trestného činu. Ve vztahu k namítané délce trestního řízení konstatoval,

že si je vědom skutečnosti, že délka řízení musí mít odraz i ve výměře

trestu, nicméně i přesto uložený trest je nepřiměřeně mírný a měl by být

zvýšen. Stěžovatel ve svém odvolání polemizoval se závěry nalézacího

soudu o jeho vině, když dle jeho názoru mu nebyl prokázán úmysl, který

by zakládal naplnění subjektivní skutkové podstaty trestného činu

podvodu a takový nebyl důkazy provedenými před soudem prokázán.

 

14.      

Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek

okresního soudu k odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu a

zčásti ve výroku o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že stěžovatele

odsoudil podle § 250 odst. 3 a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu

odnětí svobody v trvání tří a půl roku, který vykoná ve věznici s

ostrahou. Současně tak zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu

pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003 sp. zn. 1 T 91/2002. Své rozhodnutí o

zpřísnění trestu uloženého stěžovateli soud mimo jiné odůvodnil tím, že

se nelze ztotožnit s tvrzením nalézacího soudu, že stěžovateli nic

nepolehčuje ani nepřitěžuje, „když takovému závěru nenasvědčuje ani

další část odůvodnění napadeného rozsudku vztahující se k výroku o

trestu, v němž okresní soud poukazuje na zvýšení stupně společenské

nebezpečnosti souzeného jednání nad typovou větším počtem spáchaných

útoků a pácháním trestného jednání po delší dobu.“ Krajský soud

souhlasil s názorem okresního soudu ohledně neúměrné délky řízení, aniž

by na tom stěžovatel nesl vinu, nicméně „(p)řehlédnout nelze ani to, že

po spáchání předmětného jednání, v době, kdy proti němu probíhalo toto

trestní řízení a kdy na něj byla podána obžaloba, se měl (stěžovatel)

dopouštět obdobné majetkové trestné činnosti, stran níž buď bylo trestní

řízení proti němu zastaveno „z důvodu neúčelnosti“, či se stále vede,

což nasvědčuje odhodlanosti (stěžovatele) opatřovat si prostředky

nezákonným způsobem. Po zvážení všech těchto skutečností má odvolací

soud za to, že pouhá okolnost, že od spáchání trestné činnosti uplynula

delší doba, nemůže být zohledněna do té míry, aby vedla k uložení toliko

výchovného trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby.“ (str. 9

rozsudku).

 

15.      

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání (č.l. 933 – 935) „z

důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání směřuje do

výroku o trestu.“ Stěžovatel namítal, že krajský soud svým rozhodnutím

porušil čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále též nerespektoval zásadu presumpce

neviny. Konkrétně polemizoval zejména se závěrem krajského soudu o

zpřísnění uloženého trestu, kdy jednak nerespektoval zásadu presumpce

neviny, jednak v podstatě nepřihlížel ke skutečnosti, kterou zohlednil

při úvaze o výši trestu nalézací soud, a to neúměrné délce trestního

řízení, což při změně uloženého trestu krajský soud nijak nekompenzoval.

Výši trestu uloženého krajským soudem tak považoval za nepřiměřenou a

odporující požadavkům Úmluvy a judikatuře ESLP.

 

16.      

O dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením

rozhodl tak, že jej dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť

dovolání stěžovatele „není způsobilé založit přezkumnou povinnost

Nejvyššího soudu ve smyslu § 265i odst. 3 tr. řádu, protože námitky

uvedené v dovolání neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání.“ V

odůvodnění soud mimo jiné konstatoval, že „je zřejmé, že soudy obou

stupňů se otázkou kompenzace neúměrně dlouhé doby trvání trestního

řízení (i doby od spáchání činu) v uloženém trestu zabývaly a dovolací

námitky (stěžovatele) směřují pouze do míry kompenzace odvolacím soudem.

Dovolání tak není v rovině námitky neposkytnutí ústavní ochrany práva

(stěžovatele) na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. práva na

projednání věci v přiměřené lhůtě, ale pouze v rovině námitky o

nepřiměřenosti uloženého trestu, která je však v řízení o dovolání

nepřípustná.“ K přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného

prostředku dále konstatoval, že „z hlediska uloženého trestu lze

dovolání podat pouze z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr.

řádu, (...) tj. pouze pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu,

který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo sazbu

stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.“ V

závěru Nejvyšší soud uvedl, „protože rozhodování obecných soudů, v

řízení o mimořádných opravných prostředcích se nemůže ocitnout mimo

rámce ochrany základních práv jednotlivce (čl. 4 Ústavy ČR), je výklad

ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu Nejvyšším soudem (ale i Ústavním

soudem ČR – viz nález sp. zn. I. ÚS 603/06 ze dne 12. 4. 2007) takový,

že námitku, kdy se soudy nezabývaly otázkou nepřiměřené délky řízení a

tedy ji ani nekompenzovaly v uloženém trestu, lze uplatnit v rámci

tohoto důvodu dovolání. (Stěžovatel) ale námitku o nezohlednění délky

řízení neuplatnil v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h),

ale písm. g) tr. řádu.“ (str. 3 - 4 usnesení).

 

 

III.

 

17.       Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 

18.      

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana

ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není

povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen

tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody,

protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního

obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně

konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných

právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při

současném dodržení účelu aplikovaných právních norem anebo interpretace,

jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají

porušení základního práva či svobody.

 

19.      

Podstatou ústavní stížnosti jsou jednak námitky stěžovatele týkající se

nepřiměřené délky trestního řízení proti němu vedenému, jednak polemika

se způsobem, jakým krajský soud odůvodnil své rozhodnutí o zpřísnění

uloženého trestu, a v neposlední řadě námitky stěžovatele ohledně

způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost podaného dovolání.

 

20.      

Ústavní soud tak, vědom si toho, že není oprávněn rozhodovat o vině a

trestu stěžovatele, ale že je oprávněn posoudit, zda rozhodnutími

obecných soudů nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaných základních

práv nebo svobod, posuzoval věc nejprve z hlediska dotčení komplexu práv

na spravedlivý proces, jak jsou formulována v čl. 36 a násl. Listiny, v

čl. 6 Úmluvy a v ustálené judikatuře týkající se těchto ustanovení.

Nejprve pak Ústavní soud hodnotil postup Nejvyššího soudu, který v

záhlaví citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť dle

názoru Nejvyššího soudu nebylo způsobilé založit přezkumnou povinnost

Nejvyššího soudu ve smyslu § 265i odst. 3 tr. řádu, protože námitky

uvedené v dovolání neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání.

 

21.      

Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích traktoval, že

rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo

mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec

ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, pokud čl. 4 Ústavy

ČR staví základní práva pod ochranu soudní moci. V demokratickém právním

státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní

práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, resp. svébytnou

a specifickou formu ochrany, jde-li o Ústavní soud. Je-li ochrana

základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního

státu, je třeba při jejich aplikaci dbát i na uplatnění zásady přímosti a

bezprostřednosti. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního

práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k

dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit

prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně

odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v

řízeních před orgány (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), jež

jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a

svobod teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány

veřejné moci (srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04 N 34/114

SbNU str. 187; sp. zn. I. ÚS 4/04 N 32/42 SbNU str. 405; sp. zn. I. ÚS

554/04 N 36/67 SbNU str. 707).

 

22.      

Z uvedeného vyplývá, že ani řízení o dovolání, a to v žádném svém

stádiu, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv.

Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o

tomto mimořádném opravném prostředku, je dovolací soud povinen

interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel

maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou. Při

jejich výkladu si dovolací soud přitom musí být vědom toho, že účastník

řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv, a proto je

třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního

práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování

konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení, neboť,

jak již bylo uvedeno shora, základní práva nevytvářejí pouze rámec

normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž právě i rámec jeho

interpretace (srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 N 138/46

SbNU str. 301 a judikaturu tam uvedenou). Jinými slovy při rozhodování o

dovoláních v rámci trestního řízení musí být trestní řád vykládán

ústavně konformním způsobem a podmínky připuštění dovolání podle § 265b

tr. řádu je třeba vykládat tak, aby byla naplněna ústavou stanovená

povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl.

4 Ústavy ČR).

 

 

IV.

 

23.       Ústavní soud nemá důvodu se od výše předestřených závěrů odchýlit ani v nyní projednávaném případě.

 

24.      

Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením

odmítl dovolání stěžovatele, v němž se odkazem na § 265b odst. 1 písm.

g) tr. řádu domáhal zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu pro

nepřiměřenost uloženého trestu s ohledem na celkovou délku trestního

řízení. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu uvedeného v

odůvodnění svého rozhodnutí, kdy konstatoval (odkazem i na nález

Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06), že výklad ust. § 265b odst. 1

písm. h) tr. řádu Nejvyšším soudem je takový, že námitku, kdy se soudy

nezabývaly otázkou nepřiměřené délky řízení a tedy ji ani nekompenzovaly

v uloženém trestu, lze v rámci tohoto důvodu dovolání uplatnit.

Následně však konstatoval, že stěžovatel svou námitku o nezohlednění

délky řízení „neuplatnil v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1

písm. h), ale dle písm. g) tr. řádu.“ Nejvyšší soud tak dospěl k závěru,

že dovolání stěžovatele nebylo způsobilé založit přezkumnou povinnost

Nejvyššího soudu ve smyslu § 265i odst. 3 tr. řádu, protože námitky

uvedené v dovolání neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Tento

postup ve světle výše předestřených hledisek již nicméně akceptovat

nelze.

 

25.      

Jak Ústavní soud výše konstatoval, dovolací řízení, a to v žádném svém

stádiu, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv.

Povinností Nejvyššího soudu je vykládat podmínky připuštění dovolání

podle § 265b tr. řádu tak, aby byla naplněna ústavou stanovená povinnost

soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy

ČR), nikoliv, jako tomu bylo v posuzovaném případě, jednotlivé námitky

stěžovatele uvedené v dovolání, který jím sledoval ochranu svých

subjektivních práv, formalisticky subsumovat pod rozsah označeného

dovolacího důvodu a následně jej na daný případ mechanicky aplikovat.

„Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď

úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z

práva nástroj odcizení a absurdity.“ (srov. k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS

33/97 N 163/9 SbNU str. 399). O přepjatém formalismu Nejvyššího soudu v

posuzovaném případě svědčí zejména skutečnost, že Nejvyšší soud sám

námitky stěžovatele co do jejich obsahu uznal za podřaditelné pod

dovolací důvody a tedy způsobilé založit jeho přezkumnou povinnost ve

smyslu § 265i odst. 3 tr. řádu, nicméně pouze za předpokladu, že by za

onen dovolací důvod bylo označeno ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu,

nikoliv písm. g) téhož ustanovení, které označil stěžovatel, což

Nejvyšší soud nakonec vedlo k odmítnutí podaného dovolání. Jestliže tedy

Nejvyšší soud měl za to, že v dovolání označený dovolací důvod (§ 265b

odst. 1 písm. g) tr. řádu) nebyl na posuzovaný případ aplikovatelný,

bylo jeho povinností obrátit pozornost k dovolacímu důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. h) tr. řádu, pod jehož rozsah jsou námitky ohledně

akceptovatelnosti uloženého trestu s ohledem na celkovou délku řízení

podřaditelné, a uplatněnými námitkami se meritorně ve smyslu ust. § 265i

odst. 3 tr. řádu zabývat, ne je z formálních důvodů odmítnout podle

ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. V této souvislosti není Ústavnímu

soudu zcela srozumitelné tvrzení Nejvyššího soudu, obsažené ve

vyjádření k ústavní stížnosti, kdy konstatuje, že v posuzovaném případě

Nejvyšší soud nejprve (meritorně) přezkoumal, zda se obecné soudy v

napadených rozhodnutích dostatečně zabývaly stěžovatelovými námitkami

(nepřiměřenost délky řízení a její zohlednění ve výši trestu), následně

však „až poté, co tuto skutečnost zjistil,“ odmítl dovolání stěžovatele z

důvodu jejich nezpůsobilosti založit přezkumnou povinnost Nejvyššího

soudu ve smyslu § 265i odst. 3 tr. řádu, tedy z formálních důvodů.

26.      

Obdobný postup Nejvyššího soudu, kdy svým restriktivním výkladem

důvodnosti dovolání, jenž Nejvyššímu soudu umožňuje vůbec se věcně

nezabývat významnou většinou podaných dovolání (čímž znak důvodnosti

fakticky přesouvá do kategorie přípustnosti), prakticky staví jedno

stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu, Ústavní soud

v minulosti ve svých rozhodnutích týkajících se věcí, které

přezkoumával Nejvyšší soud a kde až Ústavní soud shledal vážné porušení

práva na spravedlivý proces, které předtím Nejvyšší soud nenalezl, již

ostatně mnohokrát kritizoval (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 558/02 N 95/30

SbNU str. 391; sp. zn. IV. ÚS 564/02 N 108/30 SbNU 489; cit. nález sp.

zn. I. ÚS 4/04; sp. zn. I. ÚS 603/06 N 65/45 SbNU str. 83 či sp. zn.

III. ÚS 715/06, dostupný na nalus.usoud.cz).

 

27.      

Shora uvedené skutečnosti proto vedly Ústavní soud k závěru, že

Nejvyšší soud napadeným usnesením, kterým nepřipustil meritorní přezkum

rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, nedostál své

ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4

Ústavy ČR) a sám tak porušil jeho základní právo na přístup k soudu,

které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces

garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

 

28.      

Proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.

a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu.

 

29.      

Za situace, kdy Ústavní soud ruší pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, je

třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí rozsudku

Krajského soudu v Plzni považovat za nepřípustnou, neboť se stěžovateli

vytvořil procesní prostor pro nové projednání jeho opravného prostředku

(dovolání). Pokud jde totiž o námitky vůči postupu odvolacího soudu

uplatněné stěžovatelem již v dovolání, necítil se Ústavní soud oprávněn

se jimi zabývat, pokud tak před ním neučinil v řízení o dovolání

Nejvyšší soud, ačkoliv tak na základě podaného dovolání učinit mohl a

měl. Za této situace proto Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele

směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni podle § 43 odst. 1

písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť nyní bude na dovolacím soudu,

aby se znovu zabýval přípustností dovolání a vyjádřil se k námitkám

stěžovatele vůči postupu krajského soudu.

 

 

V.

 

30.      

Pokud jde o návrh stěžovatele na přezkoumání a zrušení rozsudku

nalézacího soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že je třeba v této části

ústavní stížnost zamítnout. Stěžovatel v ústavní stížnosti své výtky

vůči rozhodnutí nalézacího soudu omezil pouze na nepřiměřenou délku

celého trestního řízení, kterou obecné soudy (zejména krajský soud) ve

svých rozhodnutích nikterak nevzaly na zřetel. S těmito námitkami ve

vztahu k napadenému rozhodnutí nalézacího soudu se Ústavní soud

neztotožňuje. Ústavní soud již mnohokrát v rozhodnutích, v nichž se

zabýval nepřiměřenou délkou řízení, vyslovil názor, že právo na

projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v

přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy

základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2

Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS

600/03 N 6/32 SbNU str. 35).

 

31.      

V nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 N 36/67 SbNU str. 707 dospěl Ústavní soud

k závěru, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí

součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba

zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních

základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou

povahou hmotněprávní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí

svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní

svobody stěžovatele (garantované čl. 8 odst. 1 Listiny), obecně ústavním

pořádkem předvídaný (čl. 8 odst. 2 Listiny), je v souvislosti s délkou

řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (obdobně viz cit. nález

sp. zn. I. ÚS 603/06). Z ústavněprávního hlediska je proto významné

posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním

zákoně účelem trestu a základními právy konkrétního obviněného, a to

zejména práva, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v

přiměřené lhůtě a práva na osobní svobodu. Uvedený veřejný zájem ovšem

nepůsobí absolutně, stejně jako nelze absolutizovat stěžovatelova

základní práva. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé

rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem.

Současně je však třeba vážit, aby nebylo zasaženo do práv jiných

účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení

rovněž očekávají ochranu svých práv.

 

32.      

V daném případě zjistil Ústavní soud ze spisu Okresního soudu

Plzeň-město, že trestní stíhání stěžovatele bylo pro skutky spáchané v

období od 23. 3. 1994 do 28. 11. 1995 zahájeno usnesením vyšetřovatele

ze dne 25. 6. 1998, ČVS: KVV - 135/20-98, které bylo stěžovateli

doručeno dne 8. 7. 1998, přičemž trestní stíhání se týkalo pouze jednoho

z dílčích útoků (skutek pod bodem 1 výroku), z jejichž spáchání byl

stěžovatel posléze pravomocně uznán vinným. Trestní řízení bylo

pravomocně skončeno dne 24. 7. 2007, kdy nabyl právní moci rozsudek

Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 195/2007-918. Celková délka trestního

řízení tedy přesáhla dobu 9 let, přičemž od spáchání trestné činnosti

uplynulo více jak 13 let.

 

33.      

Je nepochybné, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní

vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi trestným

jednáním stěžovatele a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední

vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo.

Podle vymezení účelu trestu obsaženém v ust. § 23 tr. zák. je jeho

účelem chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit

odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby

vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy

společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných

činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence.

Rovněž způsobilost trestu výchovně působit na společnost je po tak

dlouhé době velmi snížena. Ústavní soud je proto toho názoru, že účelu

trestu tak, jak jej definuje § 23 tr. zák. nelze v daném případě po době

delší než 13 let od spáchání trestné činnosti dosáhnout uloženým

trestem odnětí svobody, který je z hlediska účelu či funkce ve vztahu ke

stěžovateli čirou represí. Tu však jako hlavní účel trestu zákon (§ 23

tr. zák.) nepředvídá a může být proto uplatněna jen akcesoricky, tj.

vedle hlavních účelů trestu vymezených v § 23 tr. zák. Nelze přitom

přehlížet, že odnětí svobody je nejpřísnější sankcí předvídanou trestním

zákonem.

 

34.      

Na základě výše uvedeného Ústavní soud, vědom si toho, že není jeho

úlohou předjímat jaký konkrétní trest či v jaké výši má být uložen, aby

byl ústavní princip proporcionality respektován, dospěl k závěru, že

nalézací soud při ukládání konkrétního trestu ústavní požadavek

proporcionality respektoval a při svém rozhodování o výši trestu se

zjevně výše naznačenými úvahami nechal vést (viz str. 7 rozsudku).

Jinými slovy, omezení osobní svobody stěžovatele v podobě uloženého

podmíněného trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem

na zkušební dobu v trvání 5 let se Ústavnímu soudu v daném případě

vzhledem ke všem okolnostem, které zjistil, jeví jako přiměřené

veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti, resp. trestním

zákonem vymezenému účelu trestu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v

části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu

Plzeň-město, zamítl.

 

35.      

V této souvislosti a toliko pouze jako obiter dictum považuje Ústavní

soud za vhodné dodat, že ve světle výše naznačených hledisek se naopak

nelze ztotožnit se způsobem, jakým Krajský soud v Plzni odůvodnil své

rozhodnutí zpřísnit stěžovateli uložený trest, neboť dle názoru

Ústavního soudu dostatečně při svém rozhodování neposoudil přiměřenost

vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a

základními právy stěžovatele, tj. zda zásah do osobní svobody

stěžovatele v podobě uložení nepodmíněného trestu je v souvislosti s

délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. O této

skutečnosti koneckonců svědčí i názor krajského soudu obsažený v

odůvodnění, že „(...) okolnost, že od spáchání trestné činnosti uplynula

delší doba, nemůže být zohledněna do té míry, aby vedla k uložení

toliko výchovného trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby.“

(str. 9 rozsudku).

 

 

P o u č e n í :    Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 31. března 2010

 

 

                                                                                                          Dagmar Lastovecká

                                                                                                          předsedkyně senátu