Text nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 14/10

13.07.2010

Plénum Ústavního soudu rozhodlo ve složení Stanislav Balík, František

Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Ivana Janů, Vladimír Kůrka,

Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel

Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická

o návrhu SCA Packaging Česká republika, s. r. o., se sídlem Teplická 109, Jílové, zastoupené Mgr. Františkem Povolným, advokátem se sídlem Argentinská 38/286, Praha 7, Středočeské plynárenské, a. s., IČ: 60193158, se sídlem Novodvorská 803/82, Praha 4, a RWE Energie, a. s.,

se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 940, obou zastoupených Mgr.

Martinem Jasenským, advokátem AK Cestr & Partners, se sídlem

Rubešova 162/8, Praha 2, na zrušení § 192 odst. 1, § 198 odst. 1, § 199

odst. 1 a § 201 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech

jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů,

 

 

t a k t o :

 

 

I.                   Ustanovení

§ 192 odst. 1 věta první včetně věty za středníkem zákona č. 182/2006

Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění

pozdějších předpisů, se  z r u š u j e  dnem 31. 3. 2011.

 

II.                Ve zbývající části se návrh o d m í t á .

 

 

 

 

 

O d ů v o d n ě n í

 

I.

Průběh řízení

 

 1.       

Ústavní soud obdržel ústavní stížnosti shora citovaných navrhovatelů

proti rozhodnutím insolvenčního správce dlužníka, a proti postupu

Městského soudu v Praze v rámci uvedených insolvenčních řízení, spojené s

návrhem na zrušení § 192 odst. 1, § 198 odst. 1, § 199 odst. 1 a § 201

odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení

(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako

„insolvenční zákon“).

 

2.         Plénum Ústavního soudu spojilo všechny tři návrhy a věc je vedena pod sp. zn. II. ÚS 1412/09.

 

3.        

Druhý senát Ústavního soudu neshledal důvod k odmítnutí ústavní

stížnosti navrhovatelů podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“),

neboť uplatněním napadených ustanovení nastala skutečnost, která je

předmětem ústavní stížnosti, jsou splněny formální předpoklady jejího

projednání dle § 43 odst. 1 a ústavní stížnost nebyla shledána zjevně

neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a), proto ve smyslu § 78 odst. 1

tohoto zákona řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení

shora citovaných ustanovení zákona, postoupil plénu Ústavního soudu

k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen

„Ústava“). 

 

II. 

Rekapitulace návrhu a podstatných částí vyjádření účastníků

 

 

4.        

Navrhovatel SCA Packaging Česká republika, s. r. o., uvedl, že s jinými

věřiteli předložil insolvenčnímu správci obsáhlý právní rozbor,

podrobnou právní argumentaci svědčící pro popření pohledávek jiných

věřitelů a navrhl důkazy, které by si měl obstarat k řádnému zjištění

pohledávky. Návrhy na provedení důkazů se insolvenční správce nezabýval a

taktéž se nezabýval ani právní argumentací uvedenou v právním rozboru.

Jestliže se Městský soud v Praze v průběhu insolvenčního řízení

dozvěděl, že významná část věřitelů důvodně zpochybňuje pohledávky

vedlejších účastníků, které mají rozhodující vliv na uspokojení

pohledávek ostatních věřitelů, měl uložit insolvenčnímu správci se

těmito podněty zabývat a provést podrobná šetření o zpochybňovaných

pohledávkách. Městský soud však zůstal v rámci své dohlédací činnosti

naprosto nečinný. Při přezkumném jednání se omezil pouze na poučení dle §

192 odst. 1 insolvenčního zákona a poučil věřitele, že nemají právo

popírat pohledávky jiných věřitelů.

 

5.        

Navrhovatel Středočeská plynárenská, a. s., uvedl, že insolvenční

správce i soud nevěnovali patřičnou pozornost nejen tvrzeným

skutečnostem a právním námitkám navrhovatele a dalších věřitelů

vyjmenovaných výše, ale zejména navrženému a dokonce předloženému důkazu

v podobě „Analýzy peněžních toků ve společnosti Bohemia Crystalex

Trading, a.s. v r.2001". O tomto důkazu nebylo ani insolvenčním

správcem, ani soudem rozhodnuto.

 

6.        

Navrhovatel RWE Energie, a. s. uvedl, že na přezkumném jednání

požadoval, aby pohledávce Citibank byla věnována zvláštní pozornost, o

pochybnostech ohledně této pohledávky byl předem písemně vyrozuměn i

soud a písemně i ústně insolvenční správce. Soud nato sdělil

navrhovateli, že mu byla dána možnost vyjádřit se písemně k pohledávkám

Citibank a nebude připuštěno popírání pohledávek věřiteli, které

insolvenční zákon neumožňuje. Navrhovatel RWE Energie, a. s. soudu

navrhl uložit insolvenčnímu správci, aby bylo jeho rozhodnutí k

pohledávce Citibank čteno a vzhledem ke konečnému charakteru přezkumu

podáno k námitkám navrhovatele řádné odůvodnění. Insolvenční správkyně

sdělila, že insolvenčnímu správci nepřísluší zabývat se v rámci přezkumu

pohledávek tvrzeními věřitelů, analýzami účetních závěrek a právními

úvahami, a toto by mělo náležet výhradně soudu. Ve vyjádření insolvenční

správkyně tak veřejně nezazněl ani jeden argument, který by vyvracel

závěry právních stanovisek předložených navrhovatelem. Přesto se s tím

soud spokojil.

 

7.         Navrhovatelé namítají ve

vztahu k napadeným ustanovením insolvenčního zákona, že nesprávné

přihlášení, resp. uznání (nepopření) konkrétních pohledávek určitých

jiných věřitelů v insolvenčním řízení insolvenčním správcem, značí v

důsledku zkrácení uspokojení jejich pohledávek, tedy dotčení jejich

práv, především práva vlastnického. Rozhodnutí insolvenčního správce o

uznání nebo popření pohledávek totiž určuje závazně právo věřitele na

jeho poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení (včetně dalších

důsledků). V případě uznání pohledávky věřitele se tedy důsledně vzato

rozhoduje (mimo jiné) o výši (poměrného) uspokojení ostatních

přihlášených věřitelů, jejichž pohledávky si vzájemně konkurují. Pokud

insolvenční správce nepopře sporné pohledávky, nedá ostatním věřitelům

možnost, aby skutečná pravost, výše a zajištění pohledávek byla zjištěna

před nezávislým a nestranným soudem, a není tak naplněn požadavek

základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6

Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen jako „Úmluva“).

Postavení insolvenčního správce, tak jak je upraveno insolvenčním

zákonem, rozhodně nelze stavět naroveň nezávislého a nestranného

soudního orgánu, jak jej předpokládá čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6

Úmluvy. Základními atributy nezávislosti a nestrannosti soudního orgánu

je zejména neodvolatelnost, nepřeložitelnost a ustanovení do funkce bez

časového omezení. Insolvenční správce dále nesplňuje atributy

nesesaditelnosti, neboť podle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona je

odvolatelný, a to na základě hlasováni většiny všech přihlášených

věřitelů počítané podle výše pohledávek. Vzhledem k tomu, že popřením

pohledávky jiného věřitele chrání věřitel současně své majetkové – a

tudíž základní - právo, porušují napadená ustanovení i čl. 4 Ústavy, čl.

13 Úmluvy, a též čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu

k Úmluvě. Důvodem přijetí napadených ustanovení patrně bylo zneužívání

popěrného práva některými věřiteli a snaha maximálně zrychlit

insolvenční řízení. Tento jistě legitimní cíl však musí být v souladu

s principem proporcionality (přiměřenosti), který je vyjádřen v čl. 4

odst. 4 Listiny, podle něhož pří omezení základních práv a svobod musí

být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Napadená ustanovení dle

přesvědčení navrhovatelů zcela vybočila z mezí přiměřenosti, neboť

princip rychlosti nepřiměřeně upřednostnila před principem ochrany

majetkových práv věřitelů. Evropský soud pro lidská práva (dále jen jako

„ESLP“) vždy v těchto otázkách zdůrazňuje zásadu spravedlivé rovnováhy

mezi obecným zájmem společenství (i společnosti) a právem jednotlivce na

ochranu majetku a v této souvislosti vždy zkoumá, zda zásahy státu do

majetkových práv jednotlivce nejsou pro něho přílišným a nepřiměřeným

břemenem.

 

8.         V doplnění návrhu uvedl

navrhovatel RWE Energie, a.s. zejména, že absence popěrného práva a

současná podoba insolvenčního zákona konvenuje zájmům velkých a z

podstaty jejich podnikání vždy zajištěných věřitelů - bank - a poškozuje

tak ostatní nezajištěné věřitele, jejichž míra uspokojení se dle nového

insolvenčního zákona oproti dříve aplikovanému zákonu o konkursu a

vyrovnání údajně (a zcela neodůvodněně) snížila z průměrných 9 na 4 %

(údaje jsou neověřené). Je veřejným tajemstvím mezi insolvenčními

správci, že pohledávky bank v České republice není třeba podrobovat

důkladnému přezkumu, neboť panuje silné přesvědčení, že banky zastoupené

renomovanými právními kancelářemi chyby při vzniku, správě a vymáhání

svých pohledávek zkrátka nedělají. Zákonné požadavky na osobu

insolvenčního správce, ani možnost domáhat se ex post vůči insolvenčnímu

správci náhrady škody nemohou být vnímány jako adekvátní opatření

vyvažující odepření věřitelského popěrného práva. Podle čl. 13 Úmluvy a

ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva ovšem není

institut náhrady škody považován za účinný právní prostředek nápravy

nesprávného rozhodnutí před národním orgánem, nejde o opravný

prostředek, který by byl skutečně účinný a efektivní, je schopen toliko

napravovat (či zmírňovat) nepříznivé důsledky vadného rozhodnutí v rámci

majetkové sféry poškozeného. Lze si jen těžko představit, že by se

poškozený věřitel v poplatkově nákladných řízeních v systému současné

české justice byl schopen v přijatelné době efektivně domoci na

insolvenčním správci náhrady škody v řádech stovek milionů korun, která

mu vznikla v důsledku vadného přezkumu pohledávek insolvenčním správcem.

 

9.        

V dalším doplnění návrhu stěžovatel RWE Energie, a. s. odkazuje na

některé zahraniční právní úpravy (Rakousko, Německo, Velká Británie

atd.), dle nichž je věřitelům přiznáno popěrné právo.

 

10.      

Poslanecká sněmovna ve vyjádření k návrhu uvedla, že zákon č. 182/2006

Sb. byl přikázán k projednání ústavně právnímu výboru, který jej

projednal na svém zasedání dne 1. prosince 2005 a dne 20. ledna 2006 a

doporučil jej schválit ve znění komplexního pozměňovacího návrhu, jež

byl obsažen v usnesení výboru č. 235 (tisk 1120/1). Tento komplexní

pozměňovací návrh upravil nově i ustanoveni § 192 odst. 1, § 198 odst 1,

§ 199 odst 1 a § 201 odst. 1. Návrh zákona byl schválen ve třetím člení

dne 8. února 2006 ve znění komplexního pozměňovacího návrhu ústavně

právního výboru a dalších pozměňovacích návrhů, které se však již

netýkaly uvedených ustanovení.

 

11.       Senát uvedl,

že jak ve výborech Senátu, tak i na schůzi Senátu, k ustanovením, která

jsou navrhována ke zrušení, nebyla vedena žádná diskuze. S ohledem na

výše uvedené (ze konstatovat, že v horní komoře Parlamentu nezazněly

názory, kterými by bylo možné tvrzení navrhovatele o protiústavnosti

ustanovení § 192 odst. 1, § 198 odst. 1, § 199 odst. 1 a § 201 odst. 1

insolvenčního zákona podpořit či naopak vyvrátit.

 

III.

Dikce napadených ustanovení zákona

 

12.       Napadené ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona zní: „Dlužník

a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech

přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo nemají.

Stanovisko, které insolvenční správce zaujal k jednotlivým pohledávkám

v seznamu přihlášených pohledávek, může při přezkumném jednání změnit."

 

13.       Napadené ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona zní: Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle §197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření."

 

14.       Napadené ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona zní: „Insolvenční

správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od

přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření

uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta

je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu."

15.      Napadené ustanovení § 201 odst. 1 insolvenčního zákona zní: Nevykonatelná

pohledávka je zjištěna a) jestliže ji nepopřel insolvenční správce, b)

jestliže insolvenční správce, který ji popřel, vezme své popření zpět,

nebo c) rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o určení její pravosti,

výše nebo pořadí."

 

IV.

Ústavní konformita legislativního procesu

 

16.      

Návrh insolvenčního zákona, který byl posléze vyhlášen pod č. 182/2006

Sb. (sněmovní tisk 1120/2 Poslanecké sněmovny 2002-2006, 4. volební

období), byl projednáván Poslaneckou sněmovnou Parlamentu jako tisk 1120

v prvém čtení dne 26. října 2005 a přikázán k projednání ústavně

právnímu výboru, který jej projednal na svém zasedání dne 1. prosince

2005 a dne 20. ledna 2006 a doporučil jej schválit ve znění komplexního

pozměňovacího návrhu, jež byl obsažen v usnesení výboru č. 235 (tisk

1120/1). Tento komplexní pozměňovací návrh upravil nově i napadaná

ustanovení. Druhé čtení návrhu zákona proběhlo dne 27. ledna 2006,

pozměňovací návrhy přednesené ve druhém čtení byly zpracovány jako tisk

1120/2. Návrh zákona byl potřebnou většinou přítomných poslanců schválen

ve třetím čtení dne 8. února 2006 ve znění komplexních pozměňovacích

návrhů. Návrh zákona byl Senátu postoupen dne 28. února 2006 a

organizační výbor Senátu jej jako tisk č. 288 (5. funkční období)

přikázal k projednání Ústavně-právnímu výboru. Tento výbor návrh zákona

projednal dne 15. března 2006 a přijal k němu usnesení č. 93 (senátní

tisk č. 228/1), ve kterém doporučil, aby Senát návrh zákona schválil ve

znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Plénum Senátu projednalo návrh

zákona na své 10. schůzi dne 30. března 2006, kdy v hlasování č. 199

k návrhu zákona usnesení č. 416, byl návrh schválen ve znění postoupeném

Poslaneckou sněmovnou. Pro hlasovalo 49 senátorů z 54 přítomných, 5

senátorů se zdrželo hlasování a nikdo nebyl proti. Zákon byl

prezidentovi doručen k podepsání dne 7. 4. 2006 a ten jej dne 14. 4.

2006 podepsal. Schválený zákon byl doručen premiérovi k podpisu dne 27.

4. 2006 a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 9. 5. 2006 v částce 62 pod

číslem 182/2006 Sb.

17.       Ústavní soud konstatuje, že zákon

č. 182/2006 Sb. byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence

a ústavně předepsaným způsobem, resp. že v tomto řízení nezjistil nic,

co by svědčilo pro závěr opačný.

 

V.

Hodnocení Ústavního soudu

 

18.      

Ústavní soud se nejprve zabýval postavením insolvenčního správce při

uznávání pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení a zhodnotil jej jako

postavení orgánu veřejné moci, nikoli jako zástupce věřitelů.

 

19.       Pojem veřejný orgán Ústava nedefinuje; proto k jeho obsahovému

ohraničení přistoupil Ústavní soud ve své judikatuře, ve které se

přiklonil k tzv. mocenské teorii (srov. např. nález č. 3/1992 Sb.

Ústavního soudu ČSFR, II. ÚS 75/93 a další).

 

20.       Uznání pohledávky věřitele insolvenčním správcem je upraveno v § 188 a násl. insolvenčního zákona. Insolvenční

správce tím, že přihlášenou pohledávku uzná (nepopře), určuje závazně

právo věřitele na jeho poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení

(včetně všech dalších důsledků spojených s výsledkem přezkumu, tj.

hlasování a účast ve věřitelských orgánech, příp. sankce a další

procesní práva povinnosti), a současně tím závazně určuje právo všech

ostatních věřitelů na jejich poměrné uspokojení [důsledkem uznání

pohledávky věřitele je rovněž stanovení výše (poměrného) uspokojení

ostatních přihlášených věřitelů, jejichž pohledávky si vzájemně

konkurují]. Uznání (nepopření) pohledávky insolvenčním správcem má tedy

za následek zjištění přihlášené pohledávky, a to v insolvenčním řízení

s konečnou platností.

 

21.       I když insolvenční

zákon výslovně neuvádí, jakou povahu má úkon insolvenčního správce,

jímž projevuje vůli uznat přihlášenou pohledávku, je úkon insolvenčního

správce přirozeně nezbytné zkoumat podle materiálního hlediska, tj.

podle jeho skutečné povahy a účinků (srov. např. usnesení Ústavního

soudu č. 30/2002 Sb. nálezů a usnesení nebo nález Ústavního soudu č.

83/1999 Sb. nálezů a usnesení).

 

22.       Na danou

problematiku je aplikovatelný i právní názor vyslovený v nálezové

judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud kupř. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS

36/01 vyslovil právní názor, že správce konkursní podstaty není

účastníkem konkursního řízení; jako zvláštní procesní subjekt má však

samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům a

nelze jej považovat za zástupce konkursních věřitelů, ani za zástupce

úpadce. Ústavní soud k tomu posléze dodal, že „vycházeje

z hledisek vymezujících pojem veřejnoprávního orgánu: Jsou jimi veřejný

účel, způsob ustavení a pravomoc. Veřejný účel instituce správce

konkursní podstaty nutno spatřovat v akceptaci omezeného veřejného

zásahu do řešení majetkových vztahů, jež se dostaly do krizové situace.

Způsob jeho ustavení je dán rozhodnutím státního orgánu (soudu). Jeho

oprávnění, jež jsou zakotvena v řadě ustanovení zákona o konkursu a

vyrovnání (§ 14, § 17 až 20, § 24, § 26 až 29), vzhledem k jejich

heteronomní povaze (když správce nelze považovat za zástupce konkursních

věřitelů, ani za zástupce úpadce), pak představují výkon pravomoci (na

rozdíl od heteronomní povahy veřejnoprávních aktů, akty soukromoprávní –

právní úkony – mají povahu autonomní).“

 

23.      

Veřejný účel instituce insolvenčního správce rovněž nutno spatřovat

v akceptaci omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahů, jež

se dostaly do krizové situace. Jeho oprávnění, jež jsou

zakotvena v řadě ustanovení insolvenčního zákona, vzhledem k jejich

heteronomní povaze (když insolvenčního správce nelze považovat za

zástupce věřitelů, ani za zástupce dlužníka), pak představují výkon

pravomoci (srov. kupř. právě pravomoc uznat přihlášené pohledávky, o

kteroužto problematiku jde i v dané věci). Způsob jeho ustavení je dán

rozhodnutím státního orgánu (soudu), a to dle § 25 insolvenčního zákona

(srov. odst. 1 věta první: „Insolvenčního správce pro insolvenční řízení ustanovuje insolvenční soud.“)

 

24.       Na

tom ničeho nemění skutečnost, že v procesu ustavování insolvenčního

správce může – ale nemusí - hrát roli též spolúčast věřitelů na výběru

správce. Osobu insolvenčního správce mohou věřitelé pouze změnit, mohou

tak postupovat jen po ukončení přezkumného jednání (§ 29 odst. 1

insolvenčního zákona), kdy již není možné posouzení správnosti nároků

uplatněných jednotlivými přihláškami pohledávek (dle § 192 odst. 1

insolvenčního zákona může insolvenční správce své stanovisko k

přihlášeným pohledávkám změnit nejpozději na přezkumném jednání).

 

25.      

Koneckonců, i důvodová zpráva k návrhu zákona uváděla explicitně, že

insolvenční správce je zvláštním procesním subjektem, jenž není ani

zástupcem dlužníka, ani zástupcem věřitelů. Záměr zákonodárce, že

insolvenční správce není zástupcem věřitelů, nebyl přitom při

projednávání návrhu zákona zpochybněn a byl deklarován právě

v souvislosti s možností věřitelů vyměnit osobu insolvenčního správce.

 

26.       Teze,

že insolvenční správce při uznání (pravosti, výše a pořadí)

přihlášených pohledávek vystupuje jako zástupce věřitelů, je ovšem

vyloučena i povahou věci, v insolvenčním řízení zpravidla vystupuje více

věřitelů, jejichž pohledávky si ale vzájemně konkurují. Navíc i dle §

24 insolvenčního zákona se důvody podjatosti insolvenčního správce mohou

týkat i účastníků řízení; tedy nejen dlužníka, nýbrž i jeho věřitelů.

Jak by mohl být insolvenční správce podjatý z důvodu vlastního poměru

k osobám věřitelů (nepodjatost v tomto směru vyžaduje § 24 insolvenčního

zákona), když by současně platila teze, že insolvenční správce je

zástupcem věřitelů.

 

27.       Insolvenční správce tedy

autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech věřitelů, kteří se

nenacházejí v rovnoprávném postavení s insolvenčním správcem, obsah

rozhodnutí nezávisí na jejich vůli. Za rozhodnutí insolvenčního správce

tak lze považovat stanovisko insolvenčního správce k pohledávce věřitele

na přezkumném jednání, které je vyjádřeno v seznamu přihlášených

pohledávek, jenž je přílohou protokolu z přezkumného jednání.

 

28.      

Navrhovatelé navrhují z důvodu protiústavnosti zrušit především § 192

odst. 1 větu první včetně věty za středníkem insolvenčního zákona, dle

kterého: „Dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a

pořadí všech přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo

nemají."

 

29.       Napadené

ustanovení obsahuje taxativní výčet okruhu osob, které mají právo

popírat pohledávky. Seznatelnost této normy je navíc posílena výslovným

uvedením, že jednotliví věřitelé (tedy i navrhovatelé) toto právo

nemají.

 

30.       Základním účelem

úpadkového práva upraveného insolvenčním zákonem, je řešení majetkových

vztahů dlužníka, který je v úpadku, a uspokojení pohledávek věřitelů

dlužníka z majetkové podstaty dlužníka. Kupříkladu dle § 1 písm. a)

insolvenčního zákona platí, že „Tento zákon upravuje řešení úpadku a

hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených

způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným

dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení

dlužníkových věřitelů.“ Více věřitelů uplatňuje právo na uspokojení své pohledávky z jedné majetkové podstaty dlužníka. Nesprávné přihlášení,

resp. uznání (nepopření) insolvenčním správcem té které pohledávky

(její pravosti, výše, pořadí) jednoho věřitele může mít proto za

důsledek (mimo jiné) uspokojení pohledávky druhého věřitele v menší

míře, než by tomu bylo za předpokladu správného zjištění předmětné

pohledávky. Tedy může důsledně vzato značit dotčení majetkových práv

věřitele a dotčení i jiných jeho práv (srov. další důsledky spojené

s výsledkem přezkumu, tj. hlasování a účast ve věřitelských orgánech,

příp. sankce a další procesní práva povinnosti). Lze totiž souhlasit

s názorem navrhovatelů, že rozhodnutí insolvenčního správce o tom, že

přihlášenou pohledávku uznává nebo popírá (příp. v jakém rozsahu),

určuje závazně právo věřitele na jeho poměrné uspokojení v rámci

insolvenčního řízení (včetně všech dalších důsledků spojených

s výsledkem přezkumu), a současně se závazně rozhoduje o právu všech

ostatních věřitelů na jejich poměrné uspokojení. Jak uvádí odborná

literatura, nezřídka dochází k tomu, že v insolvenčním řízení se snaží

prosazovat svůj vliv osoby, které tvrdí, že jsou věřiteli – ač jimi ve

skutečnosti nejsou anebo se celá řada věřitelů pokouší úmyslně nadsadit

(nadhodnotit) výši své pohledávky, aby získali v tomto řízení větší

vliv, než jim po zásluze náleží (srov. např. Taranda, P.: Nad některými

souvislostmi sankce za nadsazenou přihlášku v insolvenčním řízení, Daně,

2008, č. 6, str. 53).

 

31.       Napadené ustanovení přitom vylučuje možnost jednoho

věřitele zpochybnit pohledávky jiných věřitelů, a to prostřednictvím

jakéhokoli procesního prostředku, kupř. na podkladě přiměřené aplikace

o.s.ř. Standardním právním instrumentem směřujícím ke zpochybnění

pohledávky věřitele dlužníka právě tzv. popěrné právo. Jestliže je § 192

odst. 1 větou první a větou za středníkem insolvenčního zákona

věřitelům odepřeno právo popírat pohledávky jiných věřitelů, zákonodárce

projevil vůli, že věřitelé nemají možnost domáhat se zpochybnění

pohledávky nejen popěrným úkonem v rámci přezkumného jednání, ale ani

jakýmkoli právním institutem uplatnění práva (jako je např. žaloba na

určení pohledávky jiného věřitele nebo odvolání proti rozhodnutí

insolvenčního správce). Vůči všem jiným procesním prostředkům k ochranně

práva je tedy § 192 odst. 1 věta první a věta za středníkem lex specialis.

V opačném případě by docházelo k obcházení vůle zákonodárce, samotný §

192 odst. 1 věta první a věta za středníkem by ztrácel rozumný smysl.

 

32.       Nastíněnou problematikou se Ústavní soud ve své nálezové judikatuře již zabýval.

 

33.      

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29. 1. 2008 (291/2008 Sb.) se

Ústavní soud zabýval ústavní konformitou zákonné úpravy, která omezovala

okruh skutečností, které byl daňový ručitel oprávněn namítat v odvolání

proti „ručitelské“ výzvě.

 

34.       V tomto nálezu [jakož i následně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/07 či Pl. ÚS 42/08, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz ]

vyslovil Ústavní soud právní názor, že článek 36 odst. 1 Listiny

zakotvuje právo každého domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného

orgánu. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je stanovení povinnosti státu

poskytnout ochranu práva každému, neboť v právním státě nemůže

existovat situace, v níž by se nositel práva nemohl domoci jeho ochrany

(u soudu či jiného orgánu). Vychází se obecně ze skutečnosti, že stát je

zde proto, aby své občany, ale i osoby zdržující se na jeho území,

chránil, aby jim poskytoval záruky, že jejich práva budou chráněna.

Odstavec 4 čl. 36 Listiny (na který v podstatě odkazuje odst. 1 čl. 36

Listiny textací „stanoveným postupem“) sice odkazuje na zákon, který upravuje „podmínky a podrobnosti“

v relaci ke všem předcházejícím odstavcům čl. 36 Listiny, nicméně

takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, je ustanovením čl.

36 Listiny vázán, od jeho obsahu se tedy nemůže odchýlit. Smyslem a

účelem „obyčejného“ zákona dle čl. 36 odst. 4 Listiny je pouze stanovit

podmínky a podrobnosti realizace co do svého obsahu (již) ústavodárcem

v čl. 36 Listiny zakotvených práv, tedy podmínky a podrobnosti čistě

procesní povahy (nikoli „materiálně právní“). Ústavní soud tehdy rovněž

uvedl, že „je tak irelevantní argumentace, že klíčovým hlediskem pro

ústavní konformitu takového zákona je kupř. míra odepření těchto

ústavních práv zákonodárcem apod., jak argumentoval např. Nejvyšší

správní soud v rozsudku sp. zn. 2 Afs 51/2004: „…ústavní kautely

vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 1

odst. 1 Ústavy ovšem nepřipouštějí, aby daňovému ručiteli bylo v tak

rozsáhlé míře … odepřeno právo na účinnou obranu jeho subjektivních

veřejných práv…“.“ Má-li každý dle čl. 36 odst. 1 Listiny právo

domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu, přičemž podmínky

a pravidla realizace tohoto práva stanoví zákon, pak takový zákon,

vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok každého domáhat se

ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu v té které situaci zcela

negovat, a tím tedy ústavně zaručené základní právo, popřít. Článkem 36

odst. 1 Listiny je každému ústavně garantována možnost domáhat se

ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu pro všechny situace.

 

35.      

To plyne ostatně též z axiomy rozumného ústavodárce. S ní by totiž

kolidovala představa, že by ústavodárce ponechal zákonodárci, v jehož

kompetenci zakotvit fundamentální ústavní hodnoty v podobě základních

práv a svobod (obsažené v Listině) však současně nedůvěřoval (proto je

sám zakotvil), v zásadě volný prostor pro zakotvení vlastního obsahu

jednoho z fundamentálních principů právního státu v podobě garance

soudní ochrany subjektivních veřejných práv, tj. kdy ještě se

jednotlivec může domoci ochrany svých práv a kdy již nikoli. V takovém

hypotetickém případě by tak ústavodárce v podstatné části degradoval

tento klíčový princip právního státu prakticky na princip toliko zákonný

[s ohledem na (zásadně) jeho obsahové stanovení vůlí „obyčejného“

zákonodárce].

36.       Nelze tak než dovodit, že

zákonodárce v napadeném ustanovení omezil, dokonce anuloval právo

věřitele domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu, a tím

tedy základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny v těchto případech

popřel. Napadené ustanovení § 192 odst. 1 věta první včetně věty za

středníkem insolvenčního zákona je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Navíc podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být šetřeno podstaty a smyslu

základního práva, tedy základní právo nelze popřít, což však napadené

ustanovení učinilo. Opačný názor by byl v rozporu se shora citovanou

nálezovou judikaturou Ústavního soudu, od níž však Ústavní sodu

neshledal důvod se odchýlit.

 

37.       Ostatně

předchozí úprava v § 21 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, která –

na rozdíl od úpravy současné – tzv. popěrné právo ostatním věřitelům

přiznávala, dokladuje, že ústavně konformní stav přiznání práva

věřitelům popírat pohledávky ostatních věřitelů je možný.

 

38.      

Nelze přisvědčit argumentu Městského soudu v Praze uvedeného ve

vyjádření k ústavní stížnosti, že zásah do čl. 36 odst. 1 Listiny je

opodstatněn úsilím o zábranu zneužití popěrného práva vedoucímu např.

k průtahům v řízení. A to již proto, že předjímá úmysl věřitele

zneužívat právo, přesto, že příčiny (popření pohledávky jiného věřitele)

mohou být objektivní (zejména nesprávná výše přihlášené pohledávky

jiného věřitele). Přístup k soudu nemůže být podřízen spekulativní úvaze

typu presumpce viny (takto ostatně argumentoval Ústavní soud již

v nálezu sp. zn. II. ÚS 217/98). Je třeba nalézat jiné cesty, jak

zabránit zneužití toho kterého práva v insolvenčním řízení (což ostatně

insolvenční zákon v jiných aspektech splňuje – srov. např. prevenci vůči

zneužití práva přihlášení pohledávky § 178 insolvenčního zákona).

Ostatně zneužít lze jakékoliv právo, což dovedeno ad absurdum, by kritizovanou logikou znamenalo, že žádné právo by nemohlo být žádnému subjektu přiznáno, neboť jej lze zneužít.

 

39.      

Rychlost řízení může být uvažována až v rámci konkrétního -

spravedlivého - procesu. Proces - byť by byl garantován jako „rychlý“ -

by neměl rozumného smyslu, pokud by nebyl spravedlivý, negarantoval

spravedlivý výsledek, tedy (mj.) pokud by v něm neměl každý možnost

domáhat se ochrany svého práva (jde o pojmovou součást procesu).

Základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny každého na ochranu svého

práva, realizovatelné v řízení, z povahy věci předchází rychlosti tohoto

řízení, je jeho obligatorním východiskem. Jinak by se proces, a v něm i

jeho rychlost, prakticky stávala samoúčelem.

 

40.      

Naplnění požadavku rychlosti řízení je garantováno jinými instrumenty

insolvenčního zákona. Kupříkladu důvodová zpráva k návrhu insolvenčního

zákona – který přitom, opačně od napadeného ustanovení, zakotvoval

popěrné právo věřitelů – vytyčuje explicitně, že „cílem je docílit rychlosti a efektivnosti řízení. Docílit

rychlosti a efektivnosti řízení je snahou a cílem snad každé procesní

úpravy. Praxí ověřenou skutečností však zůstává, že tohoto cíle nelze

téměř nikdy dosáhnout pouhým zavedením formálních pořádkových lhůt.

Návrh insolvenčního zákona zavádí formální pořádkové lhůty na řadě míst

(v porovnání se stávající úpravou častěji), vychází však z koncepce,

podle které se tyto lhůty prosadí jen ve spojení s dalšími opatřeními

(dalšími zákonnými ustanoveními), jež umožňují příslušnou pořádkovou

lhůtu skutečně dodržet. V návaznosti na tento záměr vytváří osnova

prostor pro diferencované přístupy, zjednodušuje řízení tím, že

odstraňuje jeho fáze a odstraňuje některé instituty, které umožňovaly

protahování řízení. Jde např. o opuštění institutu ochranné lhůty v

platném pojetí, o jehož nefunkčnosti svědčí, že v letech 1998 až 2003

včetně bylo povoleno pouze 8 ochranných lhůt. Návrh též umožňuje

zkrácená řízení a postupy a vytváří podmínky pro reálné uplatňování

procesních sankcí a pro majetkovou odpovědnost osob, které v řízení

postupují způsobem, jenž je v rozporu s jeho účelem. Značný význam z

tohoto hlediska má i začlenění incidenčních sporů do rámce insolvenčního

řízení. Obecně ovšem platí, že žádný procesní zákon (byť by byl

sebedokonalejší) nezajistí rychlost a hospodárnost řízení sám od sebe

(již tím, že existuje), nýbrž, že taková norma pouze poskytuje (má

poskytovat) nástroje, jichž procesní subjekty mohou využít k účinné a

rychlé ochraně práv. V této souvislosti je třeba konstatovat, že řada

nedostatků dnešního konkursního řízení tkví v aplikační praxi zejména

soudů a správců, kteří nevyužívají nebo jen z části využívají možností,

které jim i dnešní úprava dává. Navrhovaná úprava se snaží

těmto nedostatkům předejít i tím, že klade důraz na co nejvyšší míru

předvídatelnosti kroků všech subjektů podílejících se na chodu

insolvenčního řízení a na co nejvyšší míru transparentnosti, tak aby pro

všechny subjekty bylo seznatelné, jaká práva a povinnosti v té které

fázi insolvenčního řízení mají.“ Ostatně i předkladatel návrhu insolvenčního zákona argumentoval v prvním čtení v Poslanecké sněmovně na podporu jeho přijetí: „Dalším

významným prvkem návrhu insolvenčního zákona je důraz na jednotnost

insolvenčního řízení a minimalizaci časové náročnosti celého procesu.“

 

41.       V prvním

čtení přitom ještě návrh insolvenčního zákona obsahoval ustanovení

opačné od napadeného ustanovení, tj. zakotvoval popěrné právo i

věřitelů. Koneckonců insolvenční zákon v zásadách insolvenčního řízení

přikazuje, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby se dosáhlo

rychlého uspokojení věřitelů [srov. § 5 písm. a)].

 

42.      

V obdobném smyslu je navíc napadené ustanovení v rozporu s čl. 6 odst. 1

Úmluvy, neboť není splněn požadavek, že každý, o jehož občanská práva

nebo závazky se jedná, musí mít zaručeno právo na přístup k soudu (srov.

nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06).

 

43.       Uvedené

konstatování přitom platí zvláště za situace, kdy se věřitel popřením

pohledávky jiného věřitele domáhá ochrany nikoli jen „obyčejného“ práva,

nýbrž práva základního. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva i

Ústavního soudu vyplývá, že pojem „majetek“, obsažený v první části

článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, má autonomní rozsah, který není

omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci

ve vnitrostátním právu. Může zahrnovat jak „existující majetek“, tak

majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě může

jednotlivec tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším „legitimní

očekávání“ (ésperance légitime/legitimate expectation). Takové legitimní

očekávání je totiž dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva,

stejně jako Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02,

IV. ÚS 525/02, I. ÚS 158/04, I. ÚS 287/04, I. ÚS 344/04, I. ÚS 353/04)

integrální součástí ochrany majetkových práv. Napadené ustanovení je

proto důsledně vzato v rozporu s článkem 1 Dodatkového protokolu

k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06).

 

44.      

S ohledem na to, že se věřitel popřením pohledávky jiného věřitele

domáhá ochrany práva základního, je napadené ustanovení rovněž v rozporu

s čl. 4 Ústavy, dle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou

soudní moci.

 

45.       Napadené ustanovení Ústavní soud shledává protiústavním i v kontextu čl. 13 Úmluvy, dle nějž „Každý,

jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít

účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se

porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“ Napadené

ustanovení totiž vylučuje účinný právní prostředek nápravy rozhodnutí o

uznání pohledávky jiného věřitele, které v důsledcích může zasáhnout

právo na ochranu majetku jiného věřitele, pročež nelze než konstatovat,

že napadené ustanovení věta třetí je též v rozporu s citovaným článkem

Úmluvy (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06).

 

46.      

Ústavní soud poukazuje i na přiměřenou aplikaci rozsudku senátu (páté

sekce) Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kohlhofer a Minarik

proti České republice (stížnost č. 32921/03, 28464/04 a 5344/05). ESLP

se v tomto rozhodnutí zabýval třemi stížnostmi. Stěžovatelé coby

menšinoví akcionáři namítali, že po zápisu usnesení o zrušení

společnosti a převodu jmění na hlavního akcionáře do obchodního

rejstříku nemají možnost napadnout toto rozhodnutí ani smlouvu o převodu

jmění. ESLP v citovaném rozsudku konstatoval, že omezení přístupu

k soudům bylo zákonné v tom smyslu, že bylo upraveno vnitrostátním

právem, a bylo i legitimní co do sledovaného veřejného cíle (zájmu),

jímž je podpora „stability v obchodních kruzích zamezením zneužívání opravných prostředků proti usnesení“ (srov. bod 102 in fine).

Nicméně současně dospěl k závěru, že takovéto omezení přístupu k soudům

je nepřiměřené ve vztahu ke sledovanému legitimnímu cíli. ESLP také

konstatoval, že žalobu na náhradu škody či na poskytnutí přiměřeného

zadostiučinění za porušení základních práv společníka není možné

považovat za právní prostředek ke zmírnění účinků ustanovení § 133 odst.

3 písm. c) ObchZ v souvislosti s hlavním předmětem řízení [srov. např.

následující text citovaného rozsudku: „101. Pokud jde o tvrzení

vlády, že stěžovatelé měli možnost hájit své zájmy jiným způsobem,

například domáhat se samostatného soudního přezkumu vypořádání

zaplaceného hlavním akcionářem nebo podat žalobu na náhradu škody či na poskytnutí přiměřeného za­dostiučinění za porušení základních práv společníka, Soud podotýká, že tato řízení mají jiný cíl

a zabývají se samostatnou otázkou peněžního zadostiučinění. Mimoto

přiměřené zadostiu­činění mohlo být požadováno pouze za porušení

základních práv společníka. Vláda neprokázala, že tyto právní prostředky

mohly vést k projednání otázky platnosti usnesení za okolností srovnatelných s přezkumem v rámci řízení o vyslovení neplatnosti. Není je tedy možné pova­žovat za prostředek ke zmírnění účinků ustanovení § 131 odst. 3 písm. c) obch. zák. v souvislosti s hlavním předmětem řízení.

Stejně tak je nelze považovat za účinné prostředky nápravy, které má

stěžovatel povinnost vyčerpat (viz § 74 výše), což je otázka, kterou

Soud spojil s posouzením odůvodněnosti (viz § 80 výše)… 105. Pokud jde o

přiměřenost tohoto omezení, Soud uvádí, že stejně jako v případě

stížnosti č. 32921/03 argumentuje vláda existencí alternativních

právních prostředků, díky nimž je omezení slučitelné s Úmluvou. Soud

dále uvádí, že podle jeho výše uvedeného názoru nebyly tyto cesty prostředkem nápravy, který bylo třeba vyčerpat ve smyslu článku 35 odst. 1 Úmluvy, a stejně tak tyto prostředky nemohly dostatečně zmírnit újmu na právech menšinových akcionářů způsobenou tímto omezením

(viz § 101 výše). Jestliže právo třetí stěžovatelky na přístup k soudu

bylo omezeno v důsledku působení § 220h odst. 4 obch. zák. podobným

způ­sobem jako v případě stížnosti č. 32921/03, Soud konstatuje, že dostupnost alternativních prostředků nápravy nemohla v případě dané stížnosti splňovat požadavky článku 6 odst. 1 Úmluvy.”].

 

47.      

Ústavní soud rovněž v rámci komparatistiky uvádí, že kupř. i dle

rakouské či německé právní úpravy může pohledávku jiného věřitele

popírat věřitel (srov. např. § 105 Konkursordnung, § 178

Insolvenzordnung). Na komparatistickou stránku této problematicky

rozsáhle odkazuje i doplnění návrhu stěžovatelem RWE Energie, a. s. ze

dne 24.6.2010, v němž uzavírá, že „zde předestřená komparace ukazuje,

že země, kde má ekonomické nazírání na právní instituty daleko delší

tradici, než v ČR, touto cestou nešly, jelikož jako země „Rule of Law"

respektují onen ústavní rozměr práv věřitelů, princip plné jurisdikce

rozhodnutí orgánů veřejné moci a chtějí se vyhnout možným „skrytým

tlakům", některých věřitelů se spornými pohledávkami na správce. Zároveň

tyto tradiční demokracie dokáží najít jiné efektivní cesty, jak

zabránit nepřiměřené délce insolvenčních řízení, aniž by omezovaly

věřitelská práva.“

 

48.       Na shora citovaném

závěru o protiústavnosti napadeného ustanovení nemění nic to, že

věřitelé poškození nesprávným přihlášením, resp. uznáním (nepopřením)

insolvenčním správcem té které pohledávky (její pravosti, výše, pořadí)

jiného věřitele mají možnost domáhat se po insolvenčním správci náhrady

škody nebo jiné újmy (na základě § 37 insolvenčního zákona).

 

49.      

Jedná se totiž o odlišnou právní konstrukci, tj. v rámci odpovědnosti

(srov. nález sp. zn. I. ÚS 2219/07), navíc směřující vůči jinému

subjektu. Právo a povinnost jsou párovým pojmem, právu jednoho

subjektu odpovídá povinnost druhého subjektu. V napadeném ustanovení

zákonodárce odepřel právo jednoho věřitele popřít pohledávku druhého

věřitele, byť tímto popěrným právem pohledávky druhého věřitele sleduje

věřitel ochranu svých (nejen) majetkových práv. Adresátem popření

pohledávky je tak druhý věřitel. Jde o ochranu práva (především

majetkového) jednoho věřitele před nesprávnou pohledávkou (nesprávnost

její pravosti, výše, pořadí) druhého věřitele. Žaloba na náhradu škody

způsobené insolvenčním správcem je ale procesním prostředkem k ochraně

práva směřujícím výlučně vůči insolvenčnímu správci. Hypoteticky

úspěšným vyčerpáním žaloby na náhradu škody způsobené insolvenčním

správcem by tak věřitel neodstranil stav nesprávně přihlášené pohledávky

jiného věřitele [což může důsledně vzato znamenat (poměrné) uspokojení

jeho pohledávky v menší míře a znamená dotčení i jiných jeho práv (srov.

další důsledky spojené s výsledkem přezkumu].

 

50.      

Nehledě na to, že i přes hypotetické pozdější odškodnění by nebyly

odstraněny pro právní sféru věřitele všechny negativní důsledky plynoucí

z nepopření druhým věřitelem nesprávně přihlášených pohledávek (srov.

kupř. posílení vlivu těchto věřitelů na schůzi věřitelů a ve

věřitelských orgánech, srov. např. § 49 odst. 1 insolvenčního zákona,

dle kterého „Nestanoví-li tento zákon jinak, vyžaduje se k platnosti

usnesení schůze věřitelů prostá většina hlasů přítomných nebo řádně

zastoupených věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek; přitom platí, že na každou 1 Kč pohledávky připadá jeden hlas.“).

Věřitel by tak mohl sice později uplatnit vůči insolvenčnímu správci

požadavky vyvěrající z úpravy odpovědnosti insolvenčního správce za

škodu, to však nic nemění na tom, že i kdyby mu bylo v tomto směru

vyhověno, domohl by se zpětně pouze odstranění své majetkové újmy,

nikoliv však újmy na jiných svých (procesních) právech.

 

51.       V případě odpovědnosti za škodu se jedná o institut sekundární povahy. Jednotlivcům

jsou však primárně garantována práva a svobody, přičemž k jejich účinné

ochraně a vymáhání je stát povinen stanovit efektivní prostředky.

Primárně je tedy věřitel oprávněn domáhat se ochrany svých práv a svobod

jako takových a nemůže být povinen spokojit se pouze až s následným

odškodněním za porušení svých práv a svobod na základě realizace práva

na náhradu škody. To by odporovalo smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

V opačném případě by právní řád aproboval porušení práv a svobod

takového věřitele. Rovněž i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 72/06 Ústavní soud

argumentoval porušením základního práva daňového ručitele domáhat se

ochrany svého práva z důvodu zákonného omezení skutečností namítatelných

ručitelem v odvolání proti ručitelské výzvě, ačkoliv nebylo vyloučeno

argumentovat obdobně – tj. že ručitel může uplatnit regres vůči

dlužníkovi (analogie s možností uplatnit nárok na náhradu škody vůči

inseolvenčnímu správci). Též v nálezové judikatuře Ústavní soud vyslovil

právní názor o požadavku subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči

státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva

směřujících vůči nájemcům (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1180/07 nebo

IV. ÚS 1253/08). Tento právní názor lze přiměřeně aplikovat i na danou

problematiku.

 

52.       V probíhajícím insolvenčním

řízení je nepochybně zájmem účastníků (tedy i věřitele) dosažení

spravedlivé ochrany jejich práv a oprávněných zájmů (srov. § 1 o.s.ř.).

Právo účastníka je prvotním zájmem naplnění smyslu a účelu (mj.)

insolvenčního řízení, kterým je poskytování ochrany právům podle čl. 90

Ústavy, nacházející svůj výraz v požadavku, aby žádný z účastníků nebyl

nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn [srov. ostatně základní

zásadu insolvenčního řízení výslovně zakotvenou v § 5 písm. a)

insolvenčního zákona]. Tento zájem nemůže být odklizen náhradou škody,

neboť prioritní je zde vůbec zamezení stavu, kdy některý z účastníků

bude nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, aby nebyla nutná

kompenzace. Účastník řízení (včetně věřitele) tak může sice později

uplatnit vůči insolvenčnímu správci požadavky vyvěrající z úpravy

odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, to však nic nemění na tom,

že i kdyby mu bylo v tomto směru vyhověno, nevymaže se předchozí stav

porušení jeho práv (pouze by byl kompenzován, nadto ne v plné míře –

srov. text shora). Věřitel, který v probíhajícím insolvenčním řízení

usiluje o efektivní ochranu svých práv, musí mít možnost požádat o

ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. [Ostatně, obdobně argumentuje

Ústavní soud v nálezové judikatuře (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS

391/07) ve vztahu k ústavním stížnostem na průtahy řízení v dosud

probíhajícím řízení před obecnými soudy (neodmítá ústavní stížnost pro

nepřípustnost s tím, že mohou – i v průběhu řízení – uplatnit vůči státu

požadavky vyvěrající z úpravy odpovědnosti státu za průtahy ve smyslu

zákona č. 82/1998 Sb.)]

 

53.       Uvedené platí tím

spíše, že insolvenční správce se může odpovědnosti za škodu zprostit (za

podmínek uvedených v § 37 insolvenčního zákona). Tento instrument tedy

neskýtá absolutní garanci zaplacení náhrady škody insolvenčním správcem,

i proto se nemůže jednat o efektivní prostředek ochrany práv věřitele.

 

54.      

Obsahem práva na spravedlivý proces je též včasné poskytnutí soudní

ochrany, avšak další řízení (o nároku na náhradu škody směřujícím vůči

insolvenčnímu správci), konstruované jako nezbytné, by vedlo k porušení

tohoto principu. Obdobně ostatně argumentoval Ústavní soud v

nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/07, v němž meritorně přezkoumal ústavní

stížnost, i když byli stěžovatelé napadeným rozhodnutím odvolacího soudu

odkázáni na nezbytnost domáhat se svého práva na náhradu vynaložených

nákladů cestou samostatné žaloby o náhradu škody. V tomto nálezu Ústavní

soud vyslovil právní názor, že další soudní řízení by vedlo k porušení

principu včasného poskytnutí soudní ochrany.

 

55.      

Pokud by Ústavní soud z ústavně právních hledisek aproboval napadené

ustanovení, s odkazem navrhovatelů na možné odškodnění ze strany

insolvenčního správce, aproboval by stav vedení insolvenčního řízení

tak, že by někteří z účastníků byli nespravedlivě poškozeni a někteří

nedovoleně zvýhodněni. Jakkoli by majetková újma účastníků mohla být

potom kompenzována, nebyl by tím nijak odstraněn stav nedovoleného

zvýhodnění jiného účastníka uznáním jeho pohledávky ve vyšší částce než

odpovídá skutečnému stavu, což by se promítlo i do vyššího poměrného

uspokojení jeho pohledávky, než mu skutečně po právu patří. Orgán

veřejné moci musí vykládat právní předpisy tak, aby tento neracionální a

především nespravedlivý stav eliminoval. Smyslem insolvenčního řízení -

jako každého civilního procesu - je dosažení spravedlivé ochrany práv a

oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů,

k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (srov. § 1

o.s.ř.).

 

56.       Ústavní soud ze shora uvedených

důvodů zrušil § 192 odst. 1 větu první včetně věty za středníkem

insolvenčního zákona, která znamená protiústavní mezeru v podobě

protiústavního zúžení okruhu subjektů oprávněných popírat pravost, výši a

pořadí přihlášených pohledávek. Ústavní soud považoval za nezbytné

poskytnout časový prostor zákonodárci k odstranění ústavního deficitu

zákonné úpravy, a proto odložil vykonatelnost tohoto nálezu.

57.       Ve zbývající části návrh na zrušení ustanovení §

192 odst. 1 věta poslední, § 198 odst. 1, § 199 odst. 1 a § 201 odst. 1

insolvenčního zákona Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněný, a

to především z důvodu zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do

činnosti zákonodárce (jíž se Ústavní soud řídí ve své ustálené

judikatuře). Tato ostatní napadená ustanovení upravují toliko postup při

realizaci popěrného práva, i když pro protiústavně zúžený okruh

subjektů. Poté, co zákonodárce odstraní výše uvedenou protiústavní

mezeru rozšířením okruhu nositelů popěrného práva, bude na jeho úvaze,

jakým způsobem zakotví postup při realizaci popěrného práva věřitelů

(zda bude zákonná úprava odpovídat postupu dle současné právní úpravy či

bude zvoleno jiné řešení); Ústavní soud nemůže ve svém rozhodnutí

řešení této problematiky předjímat.

 

P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

 

 

V Brně dne 1. července 2010

 

 

 

     Pavel Rychetský

předseda Ústavního soudu

 

 

 

Za správnost vyhotovení:

E. Kameníková

 

 

 

 

Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10.

 

 

S většinou

pléna zaujatými názory a zejména s dosaženým výsledkem se ztotožnit

nemohu z důvodů, které se soustřeďují k výhradám, jejichž smyslem je

kritika hypertrofované ochrany, která je s postavením věřitele v insolvenčním řízení nálezem spojována:

 

1/ platí totiž obecně – i mimo insolvenční řízení – (tak jako tak),

že jeden z věřitelů nemůže zasáhnout (s výjimkou založenou ustanovením §

91a o. s. ř., která se zde neuplatní) do sporu, který vede s jeho

dlužníkem jiný věřitel, ačkoli v případě, že uspěje, bude reálná možnost

uspokojení jeho pohledávky, byť později přiznané, ztížena. Úprava

vyjádřená v ustanovení § 192 odst. 1, věty první, insolvenčního zákona

nezasahovala do majetkových poměrů konkrétního věřitele v rozhodném

smyslu jinak, než tomu bylo před zahájením insolvenčního řízení

 

2/

ani v obdobných poměrech (kupříkladu výkonu rozhodnutí či exekuce)

věřitel popírající pohledávku jiného věřitele nemá více práv než těch,

jež tomuto ustanovení odpovídala

 

3/ k ochraně zájmu

věřitele, který se cítí být dotčen uplatněnou pohledávkou věřitele

jiného, je v insolvenčním řízení k dispozici institut přezkumného jednání

190 a násl. insolvenčního zákona), v jehož rámci má prostor k jejímu

zpochybnění a adekvátním doložením své oponentury i k vyvinutí tlaku na

insolvenčního správce, aby spornou pohledávku zákonným způsobem popřel

 

4/

insolvenční správce je zde vystaven důsledkům zákonem zakotvené

odpovědnosti za škodu (§ 37 insolvenčního zákona), jež by nepopřením

takové pohledávky mohla vzniknout ostatním věřitelům 

 

5/ ve shodném směru pak působí i instituty dle § 178, § 179, § 182 insolvenčního zákona

 

6/

věřiteli, který popírá pohledávku věřitele druhého, není k dispozici

jen režim náhradově škodový proti insolvenčnímu správci (jehož

nedostatečnost většina pléna dovodila), nýbrž i žaloba z lepšího práva,

jíž se proti tomuto věřiteli – byť vně insolvenčního řízení, avšak

právě s argumentem, že byla při rozvrhu uspokojena neprávem jiná

pohledávka na jeho úkor – může domáhat toho, o co bylo jednáním tohoto

věřitele uspokojení jeho pohledávky zkráceno

 

7/ což koresponduje tomu, že většinou pléna kritizovaná věřitelská omezení nemají zásadně jiný dopad než dovnitř

insolvenčního řízení, nikoli mimo jeho rámec. Za pozornost pak stojí i

„zásady insolvenčního řízení“, postulované v ustanovení § 5

insolvenčního zákona, zejména pod písm. c), podle kterého „nestanoví-li

tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před

zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu

ani postupem insolvenčního správce“

 

 

8/

jestliže většinový názor dovodil, že insolvenční správce má postavení

specifického orgánu veřejné moci a nepopření pohledávky věřitele jest

klást na roveň „rozhodnutí v materiálním smyslu“, klade se i otázka,

proč garantovat nárok na jeho faktický přezkum (cestou incidenčního

řízení), jestliže jinak, v obecné ústavněprávní rovině, zaručen není.

V podstatě totiž nejde o nic jiného, než aby byla zajištěna jistá míra kontroly přihlášených pohledávek, přičemž definice její úrovně (více či méně) přísluší primárně zákonodárci

 

9/ většina pléna popírá jako nižší kvalitu „rychlost“ insolvenčního řízení, nicméně pojímá ji izolovaně (toliko jako takovou),

aniž by reflektovala ty přirozené důsledky této „rychlosti“, jež se

promítají do jinak sledovaného kontextu ochrany majetkových práv;

rychlost insolvenčního řízení je totiž pro ochranu majetkových práv –

jak úpadce, tak všech věřitelů – jednou z důležitých praktických podmínek

 

10/

existenci jiných (mimotuzemských) úprav přeceňovat nelze, přičemž

úprava slovenská působí vůči většinovému hlasu nadto protisměrně

 

Shrnuji tedy, že práva věřitele prostřednictvím úpravy dle ustanovení § 192 odst. 1, věty první, insolvenčního zákona nad únosnou mez vytyčenou článkem 36 odst. 1 Listiny omezena nebyla; koncepce insolvenčního řízení, dotud účinná, je možná

(že existují i jiné, není podstatné), a její přijetí je jen věcí

zákonodárcovy volby; důvod pro derogační zásah Ústavního soudu, který

většina pléna dovodila, zde proto podle mého soudu dán nebyl.

 

 

 

6. 7. 2010, Vladimír K ů r k a              

 

 

 

 

 

Odlišné stanovisko

 

soudce

Ústavního soudu, JUDr. Jiřího Nykodýma, uplatněné podle § 14 zákona

č.182/1993 Sb., k nálezu Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 14/10

 

 

Předmětným nálezem bylo

Ústavním soudem zrušeno ustanovení § 192 odst. 1 věty první a věty za

středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení

(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to ke dni 31. 3.

2011. Plénum Ústavního soudu většinově dospělo k závěru, že zákonodárce

v uvedeném ustanovení omezil, dokonce anuloval právo věřitele domáhat se

ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu, a tím v těchto případech

popřel základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a z toho dovodil, že

 ustanovení § 192 odst. 1 věty první a věty za středníkem insolvenčního

zákona je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Mám pochybnosti o

správnosti tohoto názoru, a to z následujících důvodů.

 

V odůvodnění

nálezu se uvádí, že Ústavní soud se nejprve zabýval postavením

insolvenčního správce v případě uznání pohledávek věřitelů

v insolvenčním řízení a zhodnotil jej jako postavení orgánu veřejné moci

(viz bod 18 nálezu), nikoli jako zástupce věřitelů. Insolvenční správce

tím, že uzná pohledávku, určuje závazně právo věřitele na jeho poměrné

uspokojení v rámci insolvenčního řízení, přičemž uznání (nepopření)

pohledávky insolvenčním správcem má za následek zjištění pohledávky a to

v insolvenčním řízení s konečnou platností. I kdyby tento závěr byl

správný a nepopření pohledávky věřitele by mělo charakter „rozhodnutí

v materiálním smyslu“, nebyl by zde důvod pro zásah Ústavního soudu,

protože nárok na přezkum v incidenčním řízení z hlediska ústavněprávního

zaručen není, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba chápat jako

rozhodnutí soudu, který správce ustanovil a tím na něho přenesl část

soudní pravomoci.

 

Podle mého názoru nepopření

pohledávky není „rozhodnutím“ ve  smyslu právním. Pokud se insolvenční

správce v insolvenčním řízení vyslovuje pro uznání či neuznání

pohledávek věřitelů přihlášených do insolventního řízení, jedná jako

úředně ustanovený správce majetku úpadce a za něj uznává nebo neuznává

platnost pohledávky. Vstupuje do závazkového vztahu dvou subjektů

soukromoprávního vztahu, přičemž na základě rozhodnutí soudu uznáním či

neuznáním věřitelovy pohledávky nahrazuje projev vůle úpadce. Ve

skutečnosti se rozhoduje o tom, zda se s věřitelem bude soudit nebo ne.

Jde tedy o akt projevu vůle účastníka soukromoprávního vztahu. Okolnost,

že zákon s tímto aktem spojuje určité důsledky, s ohledem na to, že je

činěn v rámci insolvenčního řízení a že vzhledem k povaze tohoto řízení

se tak děje s konečnou platností, nečiní z tohoto uznání veřejnoprávní

akt. Insolvenční správce v podstatě jedná za dlužníka - úpadce na jeho

účet.

 

Insolvenční řízení, je speciální formou

civilního procesu. V nalézacím řízení vedeném podle občanského soudního

řádu také nemají třetí strany procesní právo zasahovat do řízení

vedeného proti žalovanému jinými žalobci. V civilním procesu tedy nejde o

něco výjimečného. To, že v konkurzním řízení vystupuje více věřitelů

současně, nemůže být důvodem pro jiný postup, neboť i v tomto řízení

každý věřitel vystupuje sám za sebe a uplatňuje své pohledávky za

dlužníkem nezávisle na ostatních věřitelích. Přitom nelze přehlédnout,

že každý věřitel má právo v přezkumném řízení vznášet námitky proti

přihlášeným pohledávkám, které považuje za problematické. Nesouhlasím

s tím, že by tento mechanismus byl nedostatečný, neboť je třeba ho vidět

v celkovém kontextu zákonné úpravy. Zde mám na mysli zejména sankce,

které zákon spojuje s přihlášením nepravé pohledávky (viz např. §178 a

179), a odpovědnost insolvenčního správce za škodu.

 

Listina

základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 každému garantuje právo

domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného

soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Přihlášení pohledávky

do insolvenčního řízení je uplatněním práva u nezávislého a nestranného

soudu a insolvenční zákon stanoví pravidla, za jakých toto své právo

může uplatnit. Okolnost, že věřitel se nemůže v samostatném řízení

bránit proti uznání pohledávky jiného věřitele nijak nevybočuje ze

standardů poskytování soudní ochrany subjektům soukromoprávního vztahu,

ve kterém se ochrana poskytuje přímým účastníkům tohoto vztahu, nikoliv

subjektům stojícím mimo tento vztah. Smyslem tohoto ústavně zaručeného

práva není vytvářet hypertrofii soudních sporů, v jejichž rámci stejně

nelze dosáhnout uspokojení každého ze zúčastněných, neboť je celkem

obvyklé, že ve sporu je vždy jen jeden vítěz a jeden poražený. Pokud

byla v našich podmínkách přijata úprava insolvenčního řízení, která

v zájmu urychlení insolvenčního řízení znemožňovala věřitelům

zpochybňovat pohledávky jiných věřitelů podáváním samostatných žalob,

šlo dle mého názoru o legitimní krok a to navzdory tomu, že se

argumentuje zahraničními úpravami, kde tato možnost dána je. Měřítkem

ústavnosti nejsou zahraniční úpravy ani skutečnost, že v minulé úpravě

byla tato možnost zachována. Taková úprava sice je možná, ale její

neexistence není protiústavní. Smyslem konkurzního řízení je vyřešit

krizovou situaci s co nejmenšími ztrátami na majetku zainteresovaných

stran. Rychlost řešení je jednou z hlavních podmínek splnění tohoto

cíle a jejím smyslem je předejít dalším ztrátám způsobeným průtahy

v řízení.

 

 

V Brně dne 1. července 2010

 

                                                                                                        Jiří Nykodým

 

                                                                                                         

 

Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného k nálezu ve věci Pl. ÚS 14/10

 

1.                  S přijatým

nálezem se ztotožnit nemohu, a to v podstatě pro totéž, co uvedli ve

svých disentech soudci Vladimír Kůrka a Jiří Nykodým.

 

2.                  Ze všech tam uvedených důvodů bych ovšem neakcentoval důležitost „vítězství rychlosti insolvenčního řízení“. 

 

3.                  Za

primární argument, proč nemělo být návrhům nálezem vyhověno, považuji

chybnost většinového závěru, dle něhož je jaksi samozřejmé, že úkony

insolvenčního správce, které navrhovatelé kritizovali, jsou rozhodnutími

ve smyslu právním. Insolvenční správce v projednávaných věcech

nevydával žádná rozhodnutí, pročež tu nebyl ani prostor pro jakýkoliv

soudní přezkum, včetně přezkumu ústavních stížností, jež se domáhaly

nejen zrušení údajně aplikovaného ustanovení § 192 odst. 1 věta první

insolvenčního zákona, ale především zrušení jimi specifikovaných

„rozhodnutí“ insolvenčního správce o uznání uvedených pohledávek.

Ústavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení citovaného zákonného

ustanovení proto měly být (senátně) odmítnuty. 

 

4.                  Zcela

nejasné zůstává, jak se závěry přijaté většinovým názorem pléna

Ústavního soudu projeví v právní praxi a tudíž v právních poměrech

účastníků insolvenčního řízení v období předcházejícím přijetí a nabytí

účinnosti nové právní úpravy.

  

 

Miloslav Výborný, v. r.