Text nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 3/09

16.06.2010

Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň,

Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka,

Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Eliška

Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela Židlická, rozhodlo dne 8. června

2010 o návrhu II. senátu Ústavního soudu na zrušení ust. § 83a zákona

č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění

pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků

řízení, se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání,

 

t a k t o :

 

     

Ustanovení § 83a v odst. 1 část věty první a věta druhá zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění

pozdějších předpisů, které zní: „v přípravném řízení státní zástupce

nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas

státního zástupce.“  se r u š í dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

 

O d ů v o d n ě n í:

 

I.

 

I. A) Vymezení věci a rekapitulace návrhu

1.

V řízení o ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. II. ÚS 1414/07, se

stěžovatelka Ing. Marina Banomová van Stuijvenbergová domáhala zrušení

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 3 Tdo 161/2007, rozsudku

Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. 9 To 255/2006, a

rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. 2. 2006

č. j. 2 T 127/2005–1028, neboť měla za to, že jimi obecné soudy porušily

její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a dále měl být porušen

čl. 4 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 Listiny. Na základě výše citovaných

rozhodnutí obecných soudů byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání

trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních

látek a jedů podle ust. § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona a odsouzena

k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, s podmíněným odkladem na dobu 2

roků.

 

2.      Stěžovatelka

v ústavní stížnosti vyjádřila zejména pochybnosti ohledně zákonnosti

provedení domovní prohlídky i prohlídky jiných prostor, neboť byla toho

názoru, že k jejich provedení nebyly splněny zákonné podmínky, a proto

k těmto důkazům neměly obecné soudy vůbec přihlížet.

 

3.      II.

senát Ústavního soudu nepovažoval za ústavně konformní, aby trestní řád

jako zákonný předpis upravující v trestních věcech stanovený postup (§

82 a násl.) určoval podmínky, za nichž je přípustné narušit právo

každého jednotlivce na soukromí výkonem domovní prohlídky (§ 83),

odlišně (přísněji) než v případě výkonu prohlídky jiných prostor

a pozemků (§ 83a), ačkoliv prohlídka jiných prostor nepochybně rovněž

představuje zásah do práva každého jednotlivce na soukromí, a to

v obdobném rozsahu jako v případě domovní prohlídky.

 

4.      II.

senát Ústavního soudu tak dospěl k závěru, že ustanovení § 83a odst. 1

tr. řádu je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Proto

usnesením ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1414/07, řízení o ústavní

stížnosti přerušil podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)

a podal plénu Ústavního soudu návrh na zrušení § 83a odst. 1 tr. řádu

podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

 

1.      I. B) Vyjádření účastníků řízení

5.      Ústavní

soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu

zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení Poslanecké

sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.

2.       

6.      Poslanecká

sněmovna Parlamentu České republiky zastoupená předsedou

Ing. Miloslavem Vlčkem ve svém vyjádření ze dne 21. 4. 2009 pouze

rekapitulovala průběh legislativního procesu vedoucího k přijetí

platného znění napadeného ustanovení § 83a tr. řádu. Zároveň vyslovila

souhlas s upuštěním od ústního jednání.

 

7.      Senát

Parlamentu České republiky zastoupený předsedou MUDr. Přemyslem

Sobotkou ve vyjádření ze dne 22. 4. 2009 rovněž popsal legislativní

proceduru přijetí platného znění napadeného ust. § 83a tr. řádu (novela

tr. řádu č. 265/2001 Sb.) Senátem. Dále uvedl, že s ohledem na obsah

rozpravy při přijímání dané novely vztahující se k oprávnění státního

zástupce při tzv. prodlužování vazby v přípravném řízení, lze usuzovat,

že se přiklání k názoru předkladatele novely, že státní zástupce se dle

novely stává skutečným pánem přípravného řízení a jeho úloha tak nabývá

výrazné posílení justiční charakteristiky. Senát se většinově ztotožnil

s tím, že předložená úprava ve svém celku sleduje věcně i právně

progresivní směr k tzv. průchodnosti a vymahatelnosti práva. Rovněž

Senát vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

 

II.

Podmínky aktivní legitimace navrhovatele

 

8.      Návrh

na zrušení ust. § 83a odst. 1 trestního řádu pro jeho rozpor s ústavním

pořádkem České republiky byl podán II. senátem Ústavního soudu v rámci

řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Mariny Banomové van

Stuijvenbergové, vedené pod sp. zn. II. ÚS 1414/07, kdy podstatou

ústavní stížnosti byl mimo jiné nesouhlas stěžovatelky s postupem

obecných soudů při posouzení zákonnosti provedení prohlídky jiných

prostor a pozemků, jejíž podmínky jsou obsahem napadeného ustanovení

trestního řádu. Jedná se tedy o návrh podaný v souladu s § 64 odst. 1

písm. c) zákona o Ústavním soudu a podmínky aktivní legitimace k jeho

podání byly proto splněny.

 

III.

Ústavní konformita legislativního procesu

 

9.      Při

řízení o kontrole norem dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České

republiky ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu,

musí Ústavní soud nejprve zkoumat, zda byl předmětný zákon přijat a

vydán ústavně předepsaným způsobem (k algoritmu přezkumu v řízení o

kontrole norem viz bod. 61 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06, N

30/44 SbNU str. 349).

 

10. Ve

vztahu k zákonu č. 558/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní řád a

zákon o ochraně státního tajemství, na jehož základě bylo s účinností

od 1. 1. 1992 dotčené zákonné ustanovení § 83a vloženo do trestního

řádu, Ústavní soud nezjišťoval, zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem, jelikož u právních

předpisů vydaných dříve, než nabyla účinnosti Ústava, je Ústavní soud

oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se soudobým ústavním

pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení

normotvorné pravomoci (viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS

5/98, U 32/14 SbNU str. 309).

 

11. V období

od 1. 1. 1993, tj. ode dne nabytí účinnosti Ústavy České republiky

došlo k následujícím změnám dotčeného zákonného ustanovení. K první

změně došlo s účinností ode dne 1. 1. 1994, a to zákonem č. 292/1993

Sb., jímž se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení

soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č.

335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Posléze bylo napadené ustanovení

změněno jednak v souvislosti s přijetím zákona č. 283/1993 Sb., o

státním zastupitelství, jednak zákonem č. 265/2001 Sb., kterým se mění

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění

pozdějších předpisů, a některé další zákony.

 

12. Vzhledem

k okolnosti, že změny napadeného ustanovení zavedené výše citovanými

zákony měly převážně charakter legislativně-technických změn nemající na

samotný obsah napadeného ustanovení zásadní vliv, Ústavní soud

s ohledem na principy procesní ekonomie v projednávaném případě upustil

od bližšího přezkumu citovaných zákonů z hlediska toho, zda byly přijaty

a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným

způsobem, a omezil se pouze, s přihlédnutím k vyjádřením Poslanecké

sněmovny a Senátu, na formální ověření průběhu legislativního procesu

jejich přijetí z veřejně dostupných informačních zdrojů (usnesení a

sněmovní tisky dostupné v digitální knihovně na webových stránkách

Poslanecké sněmovny a Senátu na www.psp.cz a www.senat.cz). Ústavní soud

tak dospěl k závěru, že citované zákony byly přijaty a vydány v mezích

Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Proto

přistoupil k přezkumu obsahu napadeného ustanovení § 83a odst. 1 tr.

řádu z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem (čl. 87 odst. 1 písm.

a) Ústavy ČR).

 

IV.

Dikce napadeného ustanovení

 

13. Napadené

ustanovení § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení

soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zní:

§ 83a

 

Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků

 

   

(1) Nařídit prohlídku jiných prostor nebo pozemků je oprávněn předseda

senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán.

Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce.

Příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se uživateli

dotčených prostor nebo pozemků, a nebyl-li zastižen při prohlídce,

bezprostředně po odpadnutí překážky, která doručení brání.

 

V.

Referenční hlediska pro posouzení návrhu

 

V. A) Nedotknutelnost soukromého života a obydlí jako základních práv a vymezení pojmu obydlí

14. Stíhání trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů je

ústavně aprobova-telným veřejným zájmem, jehož podstatou je přenesení

odpovědnosti za postihování nejzávažnějších porušování základních práv a

svobod fyzickými a právnickými osobami na stát. Umožňuje-li

trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti

pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů,

pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, neboť jejich

použití sebou nese vážné omezení základních práv a svobod jednotlivce. K

omezení osobní integrity a soukromí (tj. k prolomení respektu k nim)

tak může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen tehdy,

je-li to v demokratické společnosti nezbytné, a účelu sledovaného

veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak (srov. nález Ústavního soudu sp.

zn. I. ÚS 3038/07, dostupný v el. databázi rozhodnutí

nalus.usoud.cz).

 

15. V případě

výkonu domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor se jedná zejména

o omezení základního práva osoby na nedotknutelnost jejího obydlí,

kterou garantuje čl. 12 odst. 1 Listiny, dle něhož je „obydlí nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.“ Rovněž Úmluva

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) v čl. 8

odst. 1 garantuje toto základní právo, když stanoví že: „Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence“,

a stejně tak Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále

jen „MPOPP“) v čl. 17 garantuje jednotlivci toto základní právo chránící

jej proti „svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“.

 

16. Zatímco

čl. 8 odst. 1 Úmluvy garantuje respekt (ze strany veřejné moci) mimo

jiné k soukromému a rodinnému životu a obydlí, tj. formuluje základní

právo, resp. svobodu v jejich klasické, tj. negativní funkci, deklaruje

čl. 12 odst. 1 Listiny nedotknutelnost obydlí, přičemž tato formulace je

zcela zjevně otevřena jak k interpretaci negativního, tak pozitivního

práva na ochranu nedotknutelnosti obydlí před jeho narušováním ze strany

třetích osob. Samotný textuální rozdíl obou ustanovení je však třeba

považovat za marginální, neboť v Evropě se ustálil výklad klasických

základních práv a politických práv, ať jsou formulována jakkoliv, ve

dvou funkčních polohách. První funkce vyžaduje respekt veřejné moci

k základním právům, tj. práva působí jako práva negativní, plnící funkci

obrany jednotlivců před buď přílišnými anebo zcela nepatřičnými vstupy

veřejné moci do svobodného prostoru jednotlivce, který jej autonomně

vyplňuje svými úkony jako projevy své svobodné vůle. Druhá v Evropě

uznávaná funkce základních práv je funkce ochranná. Ta naopak zavazuje

veřejnou moc, resp. stát a především zákonodárce a exekutivu, k aktivní

činnosti (legislativní či správní), a to jednak za účelem ochrany

základních práv před možnými zásahy ze strany třetích (soukromých) osob,

anebo ochranná funkce základního práva vyžaduje, aby veřejná moc

vyvinula činnost, která má vytvořit podmínky pro realizaci základních

práv. Obě zmíněné funkce základních práv jsou přitom považovány za

rovnocenné. Protože téměř každý zákon obsahuje určitá omezení základních

práv, a protože jeho účelem je stejně často ochrana jiných základních

práv anebo ochrana Ústavou aprobovaných veřejných statků, je úkolem

zákonodárce uvést ony dva konkurující si statky pokud možno do rovnováhy

tak, aby byly oba, v co nejvyšší míře, zachovány. Při uznávané absenci

hierarchie základních práv není jiné cesty, než vyvažování konkurujících

si základních práv, přičemž nesmí být zákonodárcem vykonáno ani „příliš

mnoho“ ani „příliš málo“. (K funkcím zákl. práv viz např. Grimm, D.: The protective function of the state in European and US constitutionalism,

Council of Europe Publishing, Strasbourg s. 119 a násl., nebo

rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu BVerfGE 39, 1 (42)).

 

17. Ústavní

soud ve své judikatuře zřetelně vymezil význam, který je třeba ústavně

garantovanému právu na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny

přisuzovat. V nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU str. 119

konstatoval, že „domovní svoboda jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12 Listiny svou

povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť

spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy

dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako

zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského

života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem

proto spadá tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z

poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a

občana (čl. 1 Ústavy ČR).“ (obdobně srov. nálezy sp. zn.

I. ÚS 201/01, N 147/24 SbNU str. 59, či sp. zn. II. ÚS 362/06, N 200/43

SbNU str. 239). Právo garantované ustanovením čl. 12 Listiny tak úzce

souvisí s právy, garantovanými čl. 7, čl. 8 a čl. 10 Listiny, která

společně vytváří osobnostní (soukromou) sféru každého jednotlivce,

kterou právo garantované čl. 12 Listiny prostorově vymezuje obydlím.

 

18. Listina ani Úmluva samozřejmě blíže nespecifikuje obsah institutu obydlí. Ustanovením § 82 odst. 1 tr. řádu, judikaturou obecných soudů i českou trestněprávní doktrínou je institut obydlí

definován jako prostor sloužící k bydlení (byty, rodinné domky,

rekreační chaty, bytové náhrady, místnosti v zařízeních určených

k trvalému bydlení jako koleje a ubytovny, ale i pronajatý hotelový

pokoj apod.) a prostory k němu náležející, za které je třeba považovat

všechny prostory, k jejichž užívání opravňuje vlastnický titul nebo jiný

právní titul, který opravňuje k užívání daného prostoru k bydlení či

obývání. Zpravidla půjde o nájemní či podnájemní smlouvu, avšak titulem

může být např. i věcné břemeno. Práva na nedotknutelnost obydlí se dle

panujících názorů nemůže domáhat ten, kdo v něm bydlí neoprávněně.

Naopak pod pojem obydlí nejsou zahrnovány prostory nesloužící k bydlení

(jiné prostory) ve smyslu ust. § 82 odst. 2 tr. řádu, za které jsou

považovány zejména tzv. nebytové prostory jako kanceláře, dílny, tovární

haly, skladiště, živnostenské provozovny, ale i samostatně stojící

garáže, které nejsou součástí obydlí (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, komentář, I. díl, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 629n., či poněkud odlišně Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Nakl. A. Čeněk, Plzeň 2005, str. 693.).

 

19. Oproti

naznačenému podústavnímu vymezení institutu obydlí staví judikatura

Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na širším pojetí

institutu obydlí pro účely stanovení rozsahu základního práva

garantovaného čl. 8 odst. 1 Úmluvy a vychází z jeho těsného sepětí

s právem na soukromý život. Širší pojetí institutu obydlí shledal ESLP

při interpretaci Úmluvy ve světle dnešních podmínek, a to v souladu

s cílem sledovaným čl. 8 Úmluvy, tj. ochranou soukromí osob před

neoprávněnými zásahy ze strany veřejné moci, když v moderní době nelze

vést ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení a

soukromím realizovaným v pracovním prostředí osoby. Proto ESLP pod právo

na respektování obydlí podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy zahrnuje i požadavek

respektu k soukromí sídla společnosti, poboček či provozoven právnických

osob (srov. rozhodnutí ze dne 16. 4. 2002 ve věci Société Colas Est. proti Francii), kancelářské prostory (srov. rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Crémieux proti Francii či rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Miailhe proti Francii) nebo prostory advokátních kanceláří (srov. rozhodnutí ze dne 12. 12. 1992 ve věci Niemietz proti Německu).

Dodal přitom, že omezení pojmu obydlí způsobem, který by vylučoval

místa výkonu povolání, není vždy možné, když stačí poukázat na prolínání

a nemožnost odlišení osobních aktivit jednotlivce od jeho aktivit

pracovních (Niemietz proti Německu, § 29 a 31). K právě citované

judikatuře Ústavní soud dodává, že byť mají prvá tři citovaná rozhodnutí

základ v domácím správním řízení, jde o judikaturu použitelnou i

v daném případě, který se týká přezkumu trestněprávní úpravy, a to za

použití argumentu a fortiori, neboť je zřejmé, že nástroje

trestněprávní mají ještě intenzivnější dopad do sféry základních práv,

nehledě k faktu, že ESLP autonomně a bez ohledu na národní klasifikaci

vymezuje pojem trestného činu. Rovněž posledně uvedené rozhodnutí je pro

posouzení daného případu relevantní, neboť se vyjadřuje k extenzi práva

na soukromí, což je pro daný případ relevantní.

 

20. Obdobný

přístup zastává i judikatura zahraničních ústavních soudů a tamní

konstitucionalistika. Např. judikatura německého Spolkového ústavního

soudu institut obydlí (Wohnung) ve smyslu čl. 13 Základního

zákona SRN, jímž je garantováno právo na nedotknutelnost obydlí a jsou

blíže upraveny podmínky jeho omezení, vykládá rovněž šířeji. Respektu a

ochrany požívá nejen soukromí v prostorách sloužících k bydlení (obydlí

v užším slova smyslu), nýbrž např. i prodejny, kancelářské prostory,

živnostenské provozovny, řemeslnické výrobny, sklady či zemědělské

stavby atd., tj. místa, kde je vykonávána pracovní či podnikatelská

činnost. Německá doktrína vychází z názoru, že autonomní naplňování

soukromého života a pracovní aktivity spolu úzce souvisejí. Ani otevření

obchodních prostor veřejnosti nevede ke ztrátě jejich ochrany skrze

právo na soukromí, resp. nedotknutelné obydlí. Intenzita zmíněného práva

však klesá a odůvodnění jeho omezení podléhá v takovém případě jiným

předpokladům. Přesto je třeba vyjít z toho, že ani takové obchodní

prostory nejsou přístupny veřejnosti bez omezení. O vstupu do nich

rozhoduje jen vůle jejich uživatele (srov. v. Mangoldt, H., Klein, F., Starck, Ch.: Kommentar zum GG, Band I., 5. vyd., Verlag Franz Vahlen, München 2005, s. 1235n. a judikatura německého Spolkového ústavního soudu tam uvedená).

 

21. ESLP

a německý Spolkový ústavní soud se při interpretaci práva na soukromí

v prostorové podobě, tj. práva na respektování a ochranu obydlí před

zásahy zvenčí, neomezují jen na ochranu prostor užívaných k bydlení,

nýbrž považují právo na respekt a ochranu obydlí, společně s právem na

nedotknutelnost osoby a soukromí, a s právem na ochranu osobní svobody a

důstojnosti, za nedílnou součást soukromé sféry každého jednotlivce,

v případě obydlí vymezenou prostorově.

 

V.B) Funkce soudu při povolování zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí

22.  Jak

již Ústavní soud výše konstatoval, mají-li být použity robustní a

základní práva a svobody jednotlivce omezující nástroje při prosazování

veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti, je třeba, aby se pohybovaly

v ústavněprávních limitech. „Trestní právo určuje hranici mezi

trestní mocí státu a svobodou jednotlivcovou v tom úmyslu, aby výkon

trestní moci státní nestal se proti jednotlivci nástrojem libovůle

dočasných držitelů státní moci.“ (srov. Kallab, J.: Zločin a trest, Úvahy o základech trestního práva,

J. R. Vilímek, Praha 1916, str. 8). Z hlediska imperativu

ústavněprávních limitů při použití nástrojů trestního procesu je třeba

konstatovat, že přípustný je zásah do základního práva nebo svobody

jednotlivce ze strany státní moci jen tehdy, jde-li o zásah

v demokratické společnosti nezbytný, a je-li akceptovatelný z pohledu

zákonné existence a dodržení účinných a konkrétních záruk proti

libovůli. Esenciální předpoklady spravedlivého procesu totiž vyžadují,

aby byl jednotlivec vybaven dostatečnými garancemi proti možnému

zneužití pravomoci ze strany veřejné moci (např. sp. zn. II. ÚS 502/2000 N 11/21 SbNU str. 83, či sp. zn. II. ÚS 789/06, dostupný v el. databázi rozhodnutí nalus.usoud.cz a další).

 

23.  Tyto

záruky představuje především soudní kontrola těch nejintenzivnějších

zásahů do základních práv a svobod osob, neboť i v trestním řízení je

povinností soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám

jednotlivců (čl. 4 Ústavy ČR). Ostatně i čl. 13 Úmluvy explicitně

vyžaduje, aby osoba, jejíž základní práva byla dle jejího názoru

porušena, měla k dispozici účinný prostředek nápravy před národním

„orgánem“, který je třeba interpretovat v návaznosti na čl. 4 Ústavy ČR.

Je také nepřípustné, aby se soud resp. soudce dostal do pozice

pouhého „pomocníka“ veřejné žaloby, neboť ze samotné podstaty institutu

soudu (soudce) plyne požadavek jeho naprosté nestrannosti a nezávislosti

(v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/04 N 89/37 SbNU str. 207 Ústavní soud mj.

uvedl: „Nestrannost a nezávislost v objektivní poloze se na

obecné úrovni posuzují z hlediska vztahu k ostatním mocenským složkám

(princip dělby moci), z hlediska schopnosti aktérů (s potenciálním

zájmem na určitém výsledku či průběhu sporu) ovlivnit vznik, trvání a

zánik funkce člena soudního orgánu (tribunálu). Soudci a členové orgánů

soudního typu proto musí mít dostatečně nezávislý status, který vylučuje

přímé či zprostředkované působení na rozhodovací činnost. Existence

ochrany proti vnějším tlakům je posuzována např. jak z hlediska

existence potenciální možnosti ovlivnit kariéru soudce, tak možností

přivodit zánik jeho funkce. Ke statusu nezávislosti nesporně patří i

garance finanční nezávislosti. Jen tehdy dostává formální příkaz neřídit

se cizími pokyny materiální obsah a jen tak je zajištěna neutralita

a distance od stran.“).

 

24. Při

posuzování nestrannosti a nezávislosti nelze zcela odhlédnout ani od

jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání

nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť právě tento aspekt

je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování. Toto kritérium

reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i

když třeba ve skutečnosti neexistuje (jak v subjektivní, tak v

objektivní poloze) reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a

nezávislosti, nelze přehlížet případnou existenci kolektivního

přesvědčení, že takový důvod existuje (srov. k tomu výše citovaný nález

sp. zn. Pl. ÚS 11/04 či rozhodnutí ESLP ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le Compte, Van Leuven a de Meyere proti Belgii).

 

25. V případě

užití trestněprávních nástrojů omezujících základní práva a svobody

jednotlivce (zejm. domovní prohlídka, prohlídka jiných prostor a

pozemků, osobní prohlídka, zadržení a otevření zásilek, odposlechy

telekomunikačního provozu) se požadavek soudní ochrany základních práv

musí projevit ve vydání soudního příkazu a v jeho dostatečném

odůvodnění. To musí odpovídat jak požadavkům zákona, tak především

ústavním principům, z nichž zákonné ustanovení vychází, resp. které

zpětně limitují jeho interpretaci, neboť aplikace takového ustanovení

představuje zvlášť závažný zásah do základních práv a svobod každého

jednotlivce (podobně viz cit. nález sp. zn. II. ÚS 789/06).

 

26. Výše

naznačené maximy plynoucí z ústavního pořádku České republiky vyžadují,

aby o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodoval

nezávislý a nestranný orgán. Za takový, ve shora naznačeném smyslu,

nelze považovat státního zástupce, a tím méně policejní orgán. Nelze

totiž opomíjet skutečnost, že státní zástupci plní v kontradiktorním

řízení funkce orgánu veřejné žaloby a jsou zákonem, jakož i slibem

osobně zavázáni k ochraně veřejného zájmu (§ 18 odst. 3 zákona o státním

zastupitelství). V přípravném řízení, kde mají zcela dominantní

postavení, jsou společně s policejním orgánem povinni organizovat svou

činnost tak, aby účinně přispívali k včasnosti a důvodnosti trestního

stíhání (§ 157 odst. 1 tr. řádu). To vše může vést k legitimním pochybám

stran jejich nestrannosti (resp. jejího zdání) při posuzování střetu

základních práv a svobod osob s veřejným zájmem na stíhání trestné

činnosti. Ostatně v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/04 Ústavní

soud zřetelně vymezil nároky na orgán, který materiálně vzato vykazuje

takovou kvalitu, kterou lze ztotožnit se soudem, „ústavní pořádek

České republiky (čl. 81 a 82 Ústavy) stanoví, že soudnictví vykonávají

pouze nezávislé a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní

soudci, kteří se řídí základními pravidly spravedlivého procesu (čl. 1

odst. 1 Ústavy ČR, Hlava pátá Listiny). Tato ustanovení lze vykládat

jako institucionální záruky materiálně chápaného výkonu soudní moci, a

proto z hlediska práva na spravedlivý proces není nezbytné, aby ve všech

případech byl soudem ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny výhradně orgán

začleněný do soustavy obecných soudů, avšak musí jít o orgán nezávislý,

jehož členové disponují nezávislostí a nestranností při svém

rozhodování. Dále musí mít nepodmiňovaný přístup ke zkoumání všech

relevantních aspektů věci (skutkových i právních), respektujíce základní

zásady spravedlivého procesu (např. zásadu nikdo nesmí být soudcem ve

vlastní věci či zásadu slyšeny musí být obě strany), přičemž vykonatelné

rozhodnutí již nelze dalším mocenským aktem zvrátit (vymezení

soudnictví v materiálním smyslu).

 

VI. Vlastní přezkum

 

27. Napadené

ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu určuje podmínky, za nichž je možné

nařídit a vykonat prohlídku jiných prostor a pozemků, tedy podmínky pro

použití nástroje trestního procesu omezujícího základní práva a svobody

jednotlivce, v daném případě práva na soukromí v prostorové podobě, tj.

práva na respektování a ochranu obydlí před zásahy zvenčí.

 

28. Ústavní

soud tak ve světle výše uvedených ústavněprávních hledisek musel

posoudit, zda části napadeného ustanovení splňují požadavky plynoucí ze

shora uvedených principů a dospěl k závěru, že tomu tak není.

 

29. Z celkové

koncepce napadeného ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu, které stanoví

podmínky pro nařízení a provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků,

a především z jeho srovnání s ustanovením § 83 tr. řádu, které stanoví

podmínky pro nařízení a výkon domovní prohlídky, zřetelně vyplývá, že je

odrazem koncepce užšího pojetí institutu obydlí.

Podle něj, jak shora uvedeno (viz bod 18), je obydlí vymezeno pouze

prostorem skutečně sloužícím k bydlení, který je třeba odlišovat od

prostorů nesloužících k bydlení. Tento přístup, který

v důsledku plošně restriktivně interpretuje právo na soukromý život, se

pak promítá do stanovení odlišných (přísnějších) podmínek pro nařízení a

výkon domovní prohlídky ve srovnání s podmínkami pro nařízení a výkon

prohlídky jiných prostor a pozemků.

 

30. Uvedenou koncepci, vycházející ze striktního rozlišování soukromého

života jednotlivce realizovaného v prostorách užívaných k bydlení,

jemuž je poskytována vyšší míra ochrany před potenciálně excesivními

zásahy ze strany veřejné moci, od soukromého života osoby naplňovaného

např. v jeho pracovním prostředí anebo v místech, která

využívá k výkonu zájmových činností resp. i nečinnosti v podobě prosté

relaxace nebo k zábavě, považuje Ústavní soud z hlediska

principů uvedených pod částí V. A) nálezu za nepřípustnou, neboť míjí

účel základního práva na soukromý život (viz např. nález sp. zn. II. ÚS

2048/09 ze dne 2. 11. 2009, bod 19). Ústavní soud je toho názoru, že zejména v dnešní době, kdy autonomní

naplňování soukromého života a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce

souvisejí, nelze činit ostré prostorové oddělení soukromí v místech

užívaných k bydlení od soukromí vytvářeném v místech a prostředí,

sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování

vlastních potřeb či zájmových aktivit, byť činnosti odehrávající se

v prostorách veřejnosti přístupných resp. neuzavřených, např.

podnikatelská činnost, budou moci podléhat jistým omezením, která mohou

představovat určitý zásah do práva na soukromý život. Ta však jsou

předem, co do účelu takových omezení úzce definovaná, a také osobě,

např. podnikatele, předem známá, a taková osoba vybavená touto znalostí i

vstupuje do různých specifických druhů činností, např. podnikání.

Přesto ovšem není dotčeno právo takové osoby žádat soudní ochranu před

zákonem sice předvídaným, specifickým zásahem, který však co do jeho

nařízení nebo výkonu neodpovídá principu proporcionálního omezení práva

na soukromý život. Pokud jde o neohraničené pozemky (např. lesy či

louky), je zásadně třeba rozlišovat mezi vstupem na ně a jejich

„prohlídkou“, která je spojena se zásahem do integrity takové

nemovitosti (pozemku). Proto její provedení musí mít stejný režim jako

prohlídka uzavřených prostor. Je totiž obecně známou a sdílenou

zkušeností (zejména z dob před rokem 1989), že se právě v takovém

prostoru mnohdy realizoval soukromý život skrze uschování věcí, jež měly

zůstat skryty očím veřejnosti a mnohdy především veřejné moci.

 

31. Proto

stejně jako v případě výkonu domovní prohlídky, tak i v případě výkonu

prohlídky jiných prostor včetně zemědělských stavení, jakož i pozemků,

nezbytně dochází k zásahu do soukromé sféry jednotlivce prostorově

vymezené, a pro takový zásah je třeba předchozí povolení soudu.

 

32. Zmíněný

požadavek je o to naléhavější za situace, že náš trestní řád neumožňuje

ani následnou soudní kontrolu nařízení prohlídky jiných prostor a

pozemků soudem. Tak se tyto úkony, představující očividný zásah do

základního práva na soukromý život, ocitají mimo jakoukoli bezprostřední

soudní kontrolu. K její nutnosti se vyjádřil ESLP ve věci Camenzind v. Švýcarsko

(rozhodnutí ze dne 16. 12. 1997). V této věci ESLP konstatoval porušení

čl. 13 Úmluvy ve vztahu k čl. 8 Úmluvy přesto, že stěžovatel měl

k dispozici procesní prostředek, jímž se obracel na příslušnou komoru

Federálního soudu Švýcarska. Ten však v důsledku zastávané doktríny

„trvajícího zásahu“ jeho podání odmítl. Za této situace shledal ESLP

existující procesní prostředek za neefektivní. Obdobně by bylo možno

v České republice uvažovat o ústavní stížnosti přímo proti nařízení

prohlídky jiných prostor, avšak i judikatura českého Ústavního soudu

zčásti sdílí doktrínu „trvajícího zásahu“, a nadto Ústavní soud setrvale

judikuje, že jde-li o zásah veřejné moci, který nepředstavuje

nereparovatelné porušení základních práv, je třeba upřednostnit aplikaci

principu subsidiarity. To znamená, že přezkoumatelným v řízení o

ústavní stížnosti může být až konečné rozhodnutí ve věci, které by se

mělo vypořádat i s námitkou zásahu do práva na soukromý život v podobě

domovní prohlídky (srov. k aplikaci principu subsidiarity např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 122/99 U 56/15 SbNU str. 315, sp. zn. I. ÚS 690/2000,

sp. zn. I. ÚS 313/06, sp. zn. II. ÚS 434/06, sp. zn. III. ÚS 887/09 či

sp. zn. III. ÚS 1986/09, dostupná na nalus.usoud.cz). V intencích

shora uvedeného se naše ústavní stížnost jeví rovněž jako prostředek

neefektivní. Navíc jistě není žádoucí, aby Ústavní soud v obdobných

věcech posuzoval přiměřenost nařízení a výkonu prohlídek všech prostor

jako první. Mohl by totiž tak nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do

kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém

důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení.

 

33. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadené části ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu nelze

považovat za ústavně konformní, neboť zřetelně porušují výše naznačené

ústavněprávní limity (čl. 12 odst. 1 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl.

17 MPOPP), které je zcela nezbytné respektovat při zákonné

konstrukci (stejně jako při aplikaci) nástrojů trestního procesu, které

omezují základní práva a svobody jednotlivců.

 

34. Z

naznačených důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu o zrušení části napadeného ustanovení § 83a odst. 1

zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve

znění pozdějších předpisů, tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu,

který se stane vykonatelným dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (§ 58

odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

 

P o u č e n í :     Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 8. června 2010

 

 

 

                                                                                                          Pavel Rychetský

                                                                                                 předseda Ústavního soudu

 

 

 

 

 

 

 

Odlišné stanovisko soudců Ústavního soudu Jana Musila a Michaely Židlické

 

Nesouhlasíme s výrokem a s odůvodněním nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. června 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09,

kterým byla zrušena část ustanovení § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961

Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších

předpisů.

 

Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímáme k nálezu odlišné stanovisko, které odůvodňujeme takto:

 

I. Neexistuje

žádný ústavní předpis, který by vyžadoval, aby k prohlídce jiných

prostor a pozemků v přípravném řízení trestním byl vydáván předchozí

soudní příkaz

 

1.      Ustanovení § 83a tr. řádu, které umožňuje, aby prohlídku jiných prostor a pozemků v přípravném trestním řízení nařídil státní zástupce (nebo policejní orgán se souhlasem státního zástupce), není v žádném rozporu s ústavními předpisy.

 

2.      Ani

Ústava, ani Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ani

mezinárodní smlouvy o ochraně základních práv a svobod neznají žádný

institut „nedotknutelnosti jiných prostor a pozemků“. Je samozřejmé, že i

tyto objekty jsou právními předpisy chráněny proti neoprávněným zásahům

(např. ochranou práva vlastnického) a že vstup orgánů činných

v trestním řízení do těchto prostor a jejich prohlídku musí upravovat

zákon, což právní úprava obsažená v § 83a tr. řádu zcela uspokojivě

splňuje.

 

3.      Ani

Ústavní soud, nemá-li se ocitnout v nepřípustném postavení pozitivního

zákonodárce, nemůže shledávat rozpor „podústavního“ zákona

s neexistující ústavněprávní pozitivní úpravou.

 

II. Prohlídka jiných prostor a pozemků není intenzitou svého zásahu do základních práv a svobod srovnatelná s domovní prohlídkou

 

4.      Nález

vychází z premisy, že prohlídka jiných prostor a pozemků patří mezi

„nejintenzivnější zásahy do základních práv a svobod“ (bod 23

odůvodnění) a na tomto argumentačním základě staví požadavek soudní

kontroly (v podobě předchozího soudního příkazu k prohlídce). Odůvodnění

nálezu na více místech přirovnává prohlídku jiných prostor a pozemků

k domovní prohlídce. V bodě 3 odůvodnění nálezu se konstatuje, že

II. senát Ústavního soudu, který návrh na zrušení § 83a tr. řádu plénu

předložil, má za to, že „prohlídka jiných prostor nepochybně rovněž

představuje zásah do práva každého jednotlivce na soukromí,

a to v obdobném rozsahu jako v případě domovní prohlídky“. V bodě 15

odůvodnění se dokonce tvrdí, že „v případě výkonu domovní prohlídky či

prohlídky jiných prostor se jedná zejména o omezení základního práva

osoby na nedotknutelnost jejího obydlí“. 

 

5.      Tyto

úvahy jsou podle našeho přesvědčení nesprávné. Pokládáme

za nepopiratelné, že ústavně chráněné hodnoty jsou co do svého významu

velmi odlišné a že stupni jejich rozdílné závažnosti musí odpovídat také

rozdílný stupeň jejich právní ochrany.

 

6.      Citlivá

diferenciace ústavních práv je svobod je nezbytná jak pro zákonodárce,

tak pro orgány aplikující právo. Je všeobecně známo, že ústavní práva se

velmi často ocitají ve vzájemné kolizi a testem proporcionality je

třeba zvažovat, kterému základnímu právu nebo veřejnému statku je nutno

dát přednost. Pro trestní řízení je takové kolizní zvažování hodnot

charakteristické, protože je třeba vybalancovat na jedné straně veřejný

zájem (a zájem obětí trestných činů) na účinném potírání kriminality, na

straně druhé pak ochranu práv a svobod obviněného.

 

7.      „Zglajchšaltování“

veškerých základních práv a svobod na stejnou úroveň znemožňuje tento

test proporcionality úspěšně realizovat a vede k tak kuriosním závěrům,

jako je ten, že bývalý kravín – nyní ilegální pěstírna konopí

(právě takový objekt byl podroben prohlídce v trestní věci, jež druhému

senátu Ústavního soudu zavdala důvod k předložení návrhu na zrušení

napadeného zákonného ustanovení), zasluhuje stejné ústavněprávní

ochrany, jako soukromý byt nebo lidské obydlí.

 

8.      Pro zdůvodnění

údajné protiústavnosti napadeného zákonného ustanovení se nález

dovolává článku 12 odst. 1 Listiny a článku 17 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“). Tvrdíme, že žádnou

takovou ochranu „jiných prostor a pozemků“ citované (ani jiné) ústavní

normy neposkytují.

 

9.      Článek 12 odst. 1 Listiny výslovně mluví toliko o ochraně „obydlí“

(„Obydlí je nedotknutelné“). Stejný termín obsahuje také Úmluva o

ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) v článku 8

odst. 1 („Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného

života, obydlí a korespondence“). Článek 17 odst. 1 Paktu používá termín

„domov“ („Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování

do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům

na svou čest a pověst“). Vykládat termíny „obydlí“ a „domov“ tak, že by

se snad jimi měl rozumět též kravín - pěstírna konopí, pokládáme

za naprosto nepatřičné - již jen proto, že běžný jazykový úzus, který

nelze ignorovat ani při interpretaci právních norem, žádnou takovou

interpretaci nepřipouští.

 

10. Je

možno dodat, že termín „obydlí“ používají i jiné podústavní právní

normy, např. trestní zákoník ve skutkové podstatě trestného činu

„porušování domovní svobody“ podle § 178. Jak správně konstatuje bod 18

nálezu, konstantní judikatura i trestněprávní doktrína interpretují

tento pojem extenzivně a zahrnují pod něj nejen byty a obytné domy, ale

též např. rekreační chaty, bytové náhrady, místnosti v zařízeních

určených k trvalému bydlení, jako koleje a ubytovny, ale i pronajatý

hotelový pokoj apod. S tím vším lze samozřejmě souhlasit. Česká

trestněprávní nauka a judikatura však nikdy nezahrnovala pod pojem „obydlí“

takové objekty, jako jsou kravíny, tovární haly, sklady, kanceláře

apod., naopak tyto objekty od obydlí odlišuje a používá pro ně

samostatné označení „nebytový prostor“, jemuž poskytuje ochranu

v ustanovení § 208 trestního zákoníku („neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru“).

 

11. Pokládáme

za krajně nežádoucí a rozporné s principem právní jistoty a s principem

určitosti práva, aby pro oblast ústavního práva byla zaváděna autonomní

či paralelní definice či interpretace pojmů, odchylná od jiných

právních odvětví téhož systému práva. Pokud by se takovýmto postupem

nechaly inspirovat orgány činné v trestním řízení a pod pojem „obydlí“

ve skutkové podstatě trestného činu „porušování domovní svobody“ začaly

zahrnovat i objekty zmiňované v nálezu, došlo by k zákonodárcem

nezamýšlené kriminalizaci jiného druhu jednání a k porušení základního

ústavního principu nullum crimen sine lege certa  (čl. 39 Listiny).

 

 

III.

Prohlídka jiných prostor a pozemků v přípravném trestním řízení není

zpravidla zásahem do soukromí a není natolik intenzivním zásahem, aby

vyžadovala předchozí souhlas soudce

 

12. Kromě

toho, že nález nepatřičně připodobňuje „jiné prostory“ a „pozemky“

k ústavněprávním pojmům „obydlí“ a „domov“, vychází dále z předpokladu,

že trestněprocesní úkon „prohlídka jiných prostor a pozemků“ prý také

znamená zásah do soukromého života“, chráněného článkem 8 odst. 1 Úmluvy a článkem 17 odst. 1 Paktu.

 

13. S takto

generalizujícím tvrzením nesouhlasíme. Nemá-li se stát pojem „soukromý

život“ naprosto vágním, bezbřehým a právně neuchopitelným, musí

existovat jeho přesnější obsahové vymezení – jinak by pod tento pojem

bylo možno zařadit téměř cokoliv. Marně přemýšlíme o tom, jakými

atributy by bylo možno charakterizovat soukromý život vedený v kravíně –

pěstírně konopí. Při takto široce chápaném pojetí soukromého života by

se stala speciální ústavní ochrana takových hodnot, jako je např.

domovní svoboda (právo na respektování obydlí, domu), ochrana

telekomunikačního tajemství, ochrana rodinného života, ochrana osobních

informací apod., prakticky nadbytečná, protože toto vše by bylo pokryto

takto široce chápanou ochranou „soukromého života“.

 

14. Definovat

pojem „soukromý život“ tak, aby z něj bylo možno vyvozovat nějaké

relevantní právní závěry, je nepochybně velmi obtížné, přesto však

při jeho interpretaci v právu je třeba dospět k určitějšímu vymezení.

Domníváme se, že pojem soukromý život je vždy třeba vztáhnout k určité

konkrétní osobě a k její činnosti – je to jednání, které se vyznačuje

jistou intimitou, není určeno pro zraky veřejnosti, odehrává se

v relativně ohraničeném privátním prostoru, k němuž má dotyčná osoba

blízký specifický vztah. Podstatné je podle nás to, že pojmovým znakem

„soukromého života“ je osobně vykonávaná činnost, která je spjata

se specifickým emočním prožíváním. Definování pojmu „soukromý život“

toliko pomocí bezbřehého prostorového vymezení a provozováním jakékoli

činnosti – dokonce i takové, která má kriminální povahu (např. ilegální

pěstování drog), pokládáme za zcela vágní a nevyhovující požadavku

určitosti právních pojmů.

 

15. Souhlasíme

s tím, že „soukromý život“ se za jistých okolností může odehrávat též

jinde, než jen v obydlí, např. v místech sloužících jinak k pracovní a

podnikatelské činnosti nebo i v jiných prostorách (jak konstatuje

odůvodnění nálezu v bodě 30). Pokládáme však za důležité, že prožívání

soukromého života v takových jiných prostorách je výjimečné a

epizodické. Patří k charakteristickým rysům jakékoli právní úpravy, že

generalizuje hromadné, typické jevy a mezi takové rozhodně nepatří

vedení soukromého života v nebytových prostorech a na pozemcích. Ochranu

prvků soukromého života v takových výjimečných případech si lze

představit v rámci individuálních případů aplikace práva, nikoliv však

obecnou zákonnou úpravou.

 

16. Lze snad souhlasit s tvrzením obsaženým v bodě 30 odůvodnění nálezu, že „zejména v dnešní době, kdy autonomní

naplňování soukromého života a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce

souvisejí, nelze činit tak ostré prostorové oddělení soukromí v místech

užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí,

sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování

vlastních potřeb či zájmových aktivit“. K tomu však lze zároveň dodat,

že i v těchto nových podmínkách je každému člověku zachována volnost

při výběru místa, kde hodlá svůj soukromý život praktikovat a že si je

přitom každý zajisté vědom rozdílů ve stupni poskytované ochrany

soukromí v rozličných prostorách – ochrana soukromí v obydlí je zajisté

dokonalejší než ochrana soukromí v pracovním či jiném prostředí.

 

17. Za zaznamenání

stojí snad i to, že novodobým trendem je nejen přenášení soukromí

do pracovních prostor, nýbrž rovněž vědomé provozování soukromého života

a intimit přímo ve veřejném prostoru (viz např. televizní pořady typu

„Big brother“ nebo „Vyvolení“). Je na pováženou, zda celé škále takových

projevů pseudosoukromého života má být poskytována stejně intenzivní

ústavněprávní ochrana, jako je tomu v případě domovní svobody a je

otázka, zda dotyčné osoby vůbec o poskytování takové ochrany stojí.

 

18.  V žádném

ústavněprávním předpisu není stanoveno, že ochrana soukromého života,

provozovaného v jiných prostorách a na pozemcích, musí být tak

intenzivní, aby vyžadovala formu předběžného soudního příkazu

k prohlídce jiných prostor a pozemků.

 

19. Naopak

systematickým výkladem článku 12 Listiny (argumentem a contrario) lze

dovodit, že požadavek předchozího soudního příkazu se vztahuje toliko

na domovní prohlídku pro účely trestního řízení (čl. 12 odst. 2

Listiny), nikoliv však na prohlídku jiných prostor a pozemků.

 

IV.

Státní zástupce poskytuje dostatečné záruky zákonnosti a ústavnosti

rozhodování o nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků v přípravném

trestním

 

20. Domníváme

se, že ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu, opravňující k nařízení

prohlídky jiných prostor a pozemků v přípravném řízení státního zástupce

nebo policejní orgán (s předchozím souhlasem státního zástupce), plně

vyhovuje potřebám ochrany základních práv (včetně ochrany soukromého

života) a není v rozporu s žádným ústavním předpisem.

 

21. Argumentace

nálezu (body 22 až 26) vychází z požadavku, „aby o vydání příkazu

k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodoval nezávislý a nestranný

orgán. Za takový, ve shora naznačeném smyslu, nelze považovat státního

zástupce, a tím méně policejní orgán.“ Tvrdíme, že z žádného

ústavněprávního předpisu nelze takový požadavek předchozího soudního

příkazu dovodit.

 

22. Explicitní

ústavněprávní ustanovení o výlučných kompetencích soudu a soudce

v trestním řízení nalezneme toliko pro případy rozhodování o vině a

trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), rozhodnutí o vazbě a

vydání příkazu k zatčení obviněného (čl. 8 odst. 3 a 4 Listiny) a

o vydání příkazu k domovní prohlídce (čl. 12 odst. 2 Listiny).

 

23. V souladu

s všeobecně uznávanou zásadou, že zákonodárce může i „obyčejným“

zákonem upravit silnější ochranu základních práv a svobod, než jaká je

vyžadována ústavními předpisy nebo mezinárodní smlouvou, obsahuje český

trestní řád několik dalších případů, v nichž svěřil rozhodování

o zásazích do základních práv v přípravném řízení soudu. Takovými

případy jsou omezení obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody podle

§ 74a, souhlas s otevřením zásilky podle § 87 odst. 1, nařízení

odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 2,

příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 2,

nařízení pozorování obviněného ve zdravotním ústavu podle § 116 odst. 2,

povolení ke sledování, pokud má být zasahováno do nedotknutelnosti

obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a

záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků podle

§ 158d odst. 3 a povolení k použití agenta podle § 158e odst. 4

tr. řádu. Jak patrno, zákonodárce tak učinil (nad rámec ústavních

předpisů) jen v několika málo případech mimořádně intenzivních zásahů

do základních práv a svobod.

 

24. Nic

by samozřejmě nebránilo tomu, aby zákonodárce nad rámec ústavních

požadavků zakotvil výlučnou kompetenci soudu i v případě nařizování

prohlídky jiných prostor a pozemků podle § 83a odst. 1 tr. řádu. Pokud

tak zákonodárce neučinil, stalo se tak zřejmě proto, že v tomto případě

pokládal zásah do základních práv za nepříliš intenzivní a po zvážení

jiných kolidujících ústavních zájmů (např. zájmu na efektivitě trestního

stíhání, na rychlosti a hospodárnosti trestního řízení apod.) usoudil,

že ochranu základních práv dostatečně spolehlivě zajistí též státní

zástupce. Podle našeho přesvědčení taková zákonná úprava není v rozporu

s žádnými ústavními předpisy a Ústavní soud neměl žádný důvod ke zrušení

napadeného ustanovení.

 

25. Je

nepochybné, že garantem ochrany základních práv a svobod v trestním

řízení není toliko soud, ale všechny orgány činné v trestním řízení,

tedy též státní zástupce a policejní orgán.

 

26. Právní

status státního zástupce je dostatečně silný k tomu, aby skýtal účinné

garance zákonnosti a ústavnosti v případech méně intenzivních zásahů

do základních práv a svobod, tj. takových úkonů, jako je třeba prohlídka

jiných prostor a pozemků. Požadavky nezávislosti a nestrannosti,

charakteristické pro soudce, nejsou u těchto méně intenzivních zásahů

nezbytné a jejich nedostatek není na ústavněprávní úrovni důvodem

ke zrušení napadeného zákonného ustanovení.

 

27. Nedostatečnost

právní ochrany poskytované státním zástupcem nelze dovozovat toliko

z toho faktu, že Ústava ČR v článku 80 zařazuje státní zastupitelství

mezi orgány moci výkonné. I tyto orgány jsou povinny řídit se Ústavou a

zákonem. Navíc je třeba mít na zřeteli, že postavení státního

zastupitelství mezi ostatními orgány moci výkonné je velmi specifické a

odlišné.

 

28. Toto

specifické postavení státního zástupce zakotvuje samostatná a speciální

právní úprava v zákoně č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Pro

výkon funkce státního zástupce stanoví tento zákon velmi náročné

kvalifikační požadavky (§ 17 cit zákona). Státní zástupce je povinen

postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a

bez zbytečných průtahů (§ 24 odst. 1 cit zákona). Právní normy zakotvují

též podmínky jeho zvýšené právní odpovědnosti, včetně odpovědnosti

kárné (§ 27 a násl. cit. zákona) a odpovědnosti trestní (trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 327 tr. zákoníku).

 

29. V rámci

trestního řízení postupuje státní zástupce podle trestního řádu,

nikoliv podle správních norem. Trestní řízení se obecně vyznačuje mnohem

přísnějšími kontrolními mechanismy a vytváří účinnější záruky proti

zneužití než jiné typy právního řízení.

 

30. V domácí

i zahraniční právní nauce je všeobecně akceptován názor, že státní

zastupitelství není běžným administrativním orgánem, nýbrž vykazuje

vedle znaků příznačných pro administrativní orgány také znaky příznačné

pro soudní orgány. Státní zastupitelství je charakterizováno jako

instituce sui generis (viz např. Fenyk, J.: Veřejná žaloba,

díl I. Praha : Institut Ministerstva spravedlnosti pro další vzdělávání

soudců a státních zástupců, 2001, s. 208; Koetz, A. G., Feltes, T.:

Organisation der Staatsanwaltschaften. Köln : Bundesanzeiger

Verlagsges., 1996, s. 31).

 

31. Tezi

o tom, že stupeň objektivity a nestrannosti státního zástupce je

dostatečný k tomu, aby mohl plnit též některé justiční funkce, vyslovil

Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Schliesser v. Švýcarsko

(Application no. 7710/76, 4. 12. 1979). Výjimku ovšem tvoří rozhodování

o vině a trestu a o vazbě a vydávání příkazu k domovní prohlídce –

pro tyto případy ESLP trvá na kompetenci soudu.

 

32. Ze své

mnohaleté zkušenosti ústavního soudce můžeme vyslovit oprávněné

přesvědčení, že v praxi nedochází v postupu státních zástupců

při nařizování prohlídek jiných prostor nebo pozemků v přípravném řízení

(resp. udílením předchozího souhlasu policejním orgánům) k žádným

významnějším excesům, které by svědčily o nutnosti změnit dosavadní

právní úpravu. Ani trestněprocesní nauka nebo judikatura obecných soudů

nesignalizuje u tohoto úkonu žádné systémové vady v právní úpravě

a při její aplikaci v konkrétních případech. Individuální případy

selhání a vad v postupu státních zástupců se samozřejmě mohou

vyskytnout, soudíme však, že nejsou nijak častější či závažnější, než je

tomu v jiných případech třeba i u soudců.

 

V. Soudní

kontrola příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, vydaného státním

zástupcem v přípravném řízení, je v rámci trestního řízení zajištěna

33. Pro celé

trestní řízení je charakteristické, že v něm existuje mnoho kontrolních

a nápravných mechanismů, které mají napravovat případná pochybení

orgánů činných v trestním řízení. Je tomu tak i v případě příkazu

k prohlídce jiných prostor a pozemků. Takovým prostředkem je např. právo

obviněného žádat, aby byly odstraněny závady v postupu státního

zástupce; takovou žádost vyřizuje státní zástupce bezprostředně vyššího

státního zastupitelství (viz § 157a odst. 2 tr. řádu).

 

34. Nápravu

vad v postupu státního zástupce lze uskutečňovat též v rámci dohledu,

vykonávaného vyšším státním zastupitelstvím podle ust. § 12d zákona

č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.

 

35. Velmi

účinným způsobem kontroly je to, že zákonnost nařízení prohlídky bude

soudem pravidelně hodnocena v rámci dokazování před soudem, kde obviněný

může v každém individuálním případě vznést proti provedené prohlídce

své námitky. Jestliže soud zjistí, že prohlídka byla provedena

nezákonně, vysloví nepoužitelnost důkazů, získaných prohlídkou. Tento

soudní zásah zabrání, aby nezákonně provedená prohlídka měla pro

obviněného negativní následky. Zároveň se tím dosahuje

disciplinarizujícího generálního účinku, vede to k tomu, že vědomí

nepoužitelnosti nezákonně získaného důkazu preventivně odrazuje

od opakování vadných postupů v budoucnosti.

 

36. Domníváme

se, že tyto kontrolní mechanismy jsou v případě příkazu k prohlídce

jiných prostor a pozemků zcela dostatečné a přiměřené významu tohoto

úkonu.

 

VI.

Rozšiřování počtu úkonů, k jejichž provedení v přípravném řízení

trestním bude vyžadován předchozí příkaz soudce, posiluje inkviziční

charakter trestního řízení

 

37. Trestní

řízení se nikdy neobejde bez zásahů do základních práv a svobod a tyto

zásahy jsou v něm poměrně velmi časté. Téměř každý úkon vedený proti

obviněnému se dotýká jeho základních práv – počínaje zahájením trestního

stíhání, předvoláním, předvedením, výslechem, rekognicí, konfrontací,

zkoumáním jeho duševního stavu atd. Některé z těchto úkonů jsou co

do své intenzity plně srovnatelné s nařízením prohlídky jiných prostor a

pozemků nebo jsou dokonce ještě závažnější – jako příklad lze uvést

osobní prohlídku (§ 83b tr. řádu), odnětí věci (§ 79 tr. řádu),

zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, zajištění zaknihovaných

cenných papírů, zajištění nemovitosti, zajištění jiné majetkové hodnoty,

zajištění náhradní hodnoty (§ 79a až § 79f tr. řádu), prohlídka těla a

jiné podobné úkony (§ 114 tr. řádu). Přesto ve všech těchto případech

dovoluje trestní řád, aby v přípravném řízení byly nařízeny státním

zástupcem (někdy dokonce policejním orgánem).

 

38. Z povahy

věci je nemyslitelné, aby ke všem těmto zásahům již v přípravném řízení

dával předchozí souhlas soudce – není tomu tak v žádné zemi. Pokud by

tomu tak mělo být, byl by trestní proces zcela paralyzován – již jen

proto, že zvládnutí masivního nápadu trestné činnosti (ročně je v České

republice zjištěno zhruba 350 tisíc skutků trestných činů) vysoce

překračuje kapacitní možnosti omezeného množství soudců. Proto je

naprosto samozřejmé, že v přípravném řízení musí docházet k určité

„dělbě práce“ a že hlavní tíha práce v přípravné fázi trestního řízení

leží na policejních orgánech a na státních zástupcích. Ingerence soudů

v přípravném řízení je požadována pouze u několika nejzávažnějších úkonů

– mezi takové prohlídka jiných prostor a pozemků rozhodně nepatří.

 

39. Pokládáme

za vhodné upozornit na nebezpečí, že neúměrné rozšiřování počtu úkonů,

k jejichž provedení v přípravném řízení bude vyžadován souhlas soudce,

se paradoxně může obrátil proti principům spravedlivého procesu a

v důsledku toho i v neprospěch obviněného. Ze staleté zkušenosti,

získané z neblahé historie tzv. inkvizičního typu trestního řízení,

vyplývá, že silná ingerence soudce do přípravného řízení de facto

posiluje roli přípravného řízení a zeslabuje význam hlavního líčení a

soudního stadia vůbec. Na výsledky dokazování v přípravném řízení,

uskutečněného za účasti soudce, se totiž pohlíží nekriticky, apriorně se

předpokládá jejich zvýšená věrohodnost a tyto výsledky se dalekosáhle

přenášejí do soudního stadia a ovlivňují soudní rozhodnutí. Kontrolní

funkce hlavního líčení, v němž by mělo spočívat těžiště dokazování, se

tím fakticky oslabuje. Posilování přípravného řízení vede k degradaci

hlavního líčení, které se mění na „pouhé divadlo“ nebo „přívěsek“

přípravného řízení, jak oprávněně kritizuje např. rakouský procesualista

Reinhard Moos (Moos, R.: Der Strafprozess im Spiegel ausländischer Verfahrensordnungen. Berlin : H. Jung, 1990, s. 53.).

I to je jeden z důvodů, proč je institut vyšetřujícího soudce

v systémech kontinentálního trestního procesu v posledních desetiletích

na ústupu a v řadě evropských zemí byl zcela odstraněn (např. v Německu

v roce 1974, v Itálii v roce 1988). Blíže k těmto trendům viz Repík, B.:

Mezinárodní konference o ochraně lidských práv při výkonu trestní

spravedlnosti v postkomunistických zemích. Právo a zákonnost, č. 4/1992,

s. 249.

 

VII. Faktické možnosti soudce ověřovat důvody k nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků jsou velmi limitované

 

40. Je

realitou, že zapojení soudce do přípravného řízení již dnes (v zákonem

předpokládaných případech) je často velmi formální a povrchní. Je totiž

nesporné, že v okamžiku, kdy má být předchozí soudní příkaz udělován,

což je nejčastěji v nejrannějších stadiích přípravného řízení, existuje

zpravidla velmi málo procesně fixovaných informačních zdrojů a soudce je

beztak odkázán na stručné a fragmentární informace, poskytnuté mu

policejními orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku

těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a

prostředků. Lepší faktické možnosti pro verifikaci důvodů k nařízení

prohlídky má ve skutečnosti státní zástupce, který provádí soustavný

dozor nad přípravným řízením (§ 174 tr. řádu) a je v bezprostředním

kontaktu s policejními orgány.

 

41. Zajisté

lze požadovat, aby tato potíž, zmíněná v předchozím odstavci, byla

překonávána zvýšeným pracovním úsilím soudců tam, kde jde o skutečně

závažné zásahy do základních práv a svobod, jako je tomu v případech

vzetí do vazby nebo v případech domovní prohlídky, zásahů do

telekomunikačního tajemství apod. Jak uvádíme shora v bodě 23, počet

takových úkonů v přípravném řízení, při nichž je vyžadována účast

soudce, již dnes přesáhl počtu deseti a postupnými novelizacemi stále

narůstá (viz např. novelizací v roce 2001 zavedený institut výslechu

svědka a rekognice za účasti soudce, jde-li o neodkladný nebo

neopakovatelný úkon ve stadiu před zahájením trestního stíhání podle

§ 158a tr. řádu).

 

42. I

když nejsou k dispozici žádná statistická data o celostátním počtu

prováděných prohlídek jiných prostor a pozemků podle § 83a tr. řádu, lze

odhadnout, že jde každoročně jistě o stovky, ne-li tisíce případů;

z hlediska pracovního zatížení soudců jde o počet nezanedbatelný.

 

43. Neustálé

narůstání případů ingerence soudců do přípravného řízení má své

přirozené hranice, neboť provádění těchto úkonů, nemá-li se zvrhnout

v naprostou formalitu, nezbytně klade na soudy značné časové a

personální nároky, vede k nárůstu administrativy a tím i nákladů

trestního řízení. Lze-li na jedné straně slyšet ze všech stran oprávněné

nářky nad přetížeností justice a z toho vyplývajícími průtahy v řízení,

nelze na druhé straně neustále rozmnožovat soudní agendu o další a

další úkony, které mohou stejně dobře (ne-li lépe) vykonávat jiné

orgány, např. státní zástupci.

 

44. Nelze

přehlédnout ani ryze praktické problémy, které trend rozšiřování

ingerence soudců v přípravném řízení způsobuje. Účast soudce na úkonech

přípravného řízení vede k jeho vyloučení z pozdějšího řízení. Zejména

u malých prvoinstančních soudů to působí nemalé organizační potíže,

které v praxi vedou např. k tomu, že provádění úkonů v přípravném řízení

je svěřováno raději soudcům, zabývajícím se pravidelně nikoliv trestní,

nýbrž občanskoprávní agendou, bez jakýchkoli trestněprávních

zkušeností; pravý smysl soudcovské kontroly se tím de facto ztrácí.

Přibýváním rozsahu soudní agendy v přípravném řízení (jak požaduje tento

nález Ústavního soudu) budou tyto problémy dále narůstat.

 

45. Je

namístě připomenout, že východisko z této situace nelze očekávat

od zvyšování počtu soudců. Všeobecně je známo, že počet soudců v České

republice je již dnes v porovnání s jinými evropskými státy mimořádně

vysoký. Na 100.000 obyvatel připadá v České republice 29 soudců,

v Německu 18 soudců, ve Švédsku 11 soudců, ve Francii 9 soudců (viz

publikace Aroma, K., Heiskanen, M. (eds.): Crime and Criminal Justice

Systems in Europe and North America 1995-2004. Helsinky : European

Institute for Crime Prevention and Control HEUNI, 2008, český překlad

Praha : IKSP, 2009, s. 39). Jestliže Ministerstvo spravedlnosti ČR dává

zřetelně najevo, že nehodlá do budoucna zvyšovat počet soudců, pak

zvládnutí narůstající soudní agendy lze dosáhnout pouze zvýšeným

pracovním zatížením soudců.

 

46. Ústavním

soudem nastolený požadavek obligatorního předběžného příkazu soudcem

vede ovšem ke zvýšenému zatížení nejen soudů, ale též policejních orgánů

a státních zástupců, kteří budou muset navíc vypracovávat příslušné

písemné návrhy adresované soudu. Přibývání těchto administrativních

formalit a mezičlánků vede k průtahům, odvádí orgány přípravného řízení

od smysluplné terénní vyšetřovací práce směrem ke klávesnicím psacích

strojů a počítačů.

 

VIII. Nepřiléhavost argumentace opírající se o judikáty Evropského soudu pro lidská práva

 

47. Odůvodnění

nálezu v bodech 19 a 32 dovozuje protiústavnost napadeného zákonného

ustanovení z několika judikátů ESPL. Nepokládáme tuto argumentaci

za přiléhavou; citované judikáty ESLP vycházejí z odchylného skutkového

stavu zmiňovaných kauz, který na českou právní úpravu § 83a odst. 1 tr.

řádu nijak nedopadá.

 

48. Pouze

jedna z citovaných kauz (Niemitz proti Německu, stížnost č. 13710/88)

se týkala skutečného trestního řízení (šlo o prohlídku advokátní

kancelář), přičemž prohlídka kanceláře byla nařízena soudem

ve Freiburgu. ESPL spatřoval porušení Úmluvy v celé řadě pochybení

německého soudu: v tom, že intenzita úkonu byla neproporcionální

ve vztahu k málo závažnému vyšetřovanému trestnému činu; v nedostatečném

zdůvodnění případu soudem; v nepřibrání nezainteresované osoby k úkonu;

v tom, že při prohlídce byly prohlíženy také listiny patřící klientům

advokáta. Jak patrno, tyto skutečnosti se nijak nevztahují k našemu

problému – zda totiž příkaz k prohlídce může vydat státní zástupce.

 

49. Všechny ostatní citované kauzy se týkají postupu správních orgánů, zpravidla v přestupkových řízeních. Tak např. ve věci Société

Colas Est. proti Francii (stížnost č. 37971/97) šlo o prohlídku

uskutečněnou inspektory Antimonopolního úřadu v sídle obchodní

společnosti pro podezření z přestupku kartelové dohody. Ve věci Crémieux

proti Francii (stížnost č.1147/85) byla prohlídka kanceláří firmy

provedena celníky pro podezření z finančních přestupků. Ve věci Miailhe

proti Francii (stížnost č. 12661/87) prováděly prohlídku obchodních

prostor celní úředníci pro podezření z nelegálních finančních

zahraničních operací. Ve věci Camenzind proti Švýcarsku (stížnost

č. 136/1996/755/954) prováděl prohlídku přímo v bytě stěžovatele

(nikoliv v nebytovém prostoru) úředník telekomunikačního úřadu pro

podezření z přestupku držení nepovoleného telefonu. Jak vidno, v žádném

z těchto případů neměl ESLP příležitost vyslovit se k otázce, zda by

bylo porušením Úmluvy, kdyby příkaz k prohlídce nebytového prostoru

vydal státní zástupce – ten totiž v těchto kauzách vůbec nefiguroval,

protože v přestupkovém řízení mu žádné kompetence nepříslušejí. I

v jiných ohledech byly skutkové okolnosti štrasburských kauz velmi

specifické a neměly k otázce kompetencí soudu či státního zástupce žádný

vztah; výtky ESPL, v nichž bylo spatřováno porušení Úmluvy, se týkají

kumulace řady pochybení, např. nepřiměřenosti úkonu sledovanému cíli

(Société Colas Est. proti Francii), nedostatečného odůvodnění příkazu

k prohlídce (Crémieux proti Francii) apod.

 

50. Domníváme

se, že citované judikáty ESLP neposkytují žádné jednoznačné vodítko

k zodpovězení otázky, zda by ESLP spatřoval v postupu, založeném na

dosavadní české právní úpravě, porušení Úmluvy. Jak známo, ESLP vždy

zvažuje skutkové okolnosti v kontextu jedinečného případu, posuzuje

celkovou spravedlnost řízení, bere v potaz všechny procesní nástroje a

mechanismy, sloužící k ochraně práv stěžovatele a testuje

proporcionalitu zásahů ve vztahu k dalším chráněným právním statkům.

Při tomto postupu se lze oprávněně domnívat, že pokud by ESLP měl

příležitost posuzovat kauzu založenou na dosavadní české právní úpravě,

neshledal by apriorně žádné porušení Úmluvy.

 

51. Vyvozovat

z konkrétních judikátů ESLP, založených na specifických okolnostech

jedinečných případů, obecné závěry o slučitelnosti národní právní úpravy

s Úmluvou, je třeba vždy s velkou obezřetností a použitá argumentace

musí být velmi detailní a komplexní. Podle našeho názoru nelze z textu

rozhodnutí ESLP vytrhávat toliko izolované citáty, které vyhovují jedné

z mnoha argumentačních linií.

 

IX. Zahraniční právní úpravy

 

52. Lze

poukázat na skutečnost, že mnohé zahraniční trestní řády jsou zcela

identické s dosavadní českou právní úpravou, tj. k prohlídce jiných

prostor a pozemků postačuje v přípravném řízení příkaz státního

zástupce. O ústavnosti těchto ustanovení tam přitom nikdo nepochybuje.

 

53. Takovou

úpravu obsahuje např. ust. § 101 odst. 1 slovenského trestního řádu

(zák. č. 301/2005 Zb. z.) nebo ustanovení článku 220 § 1 polského

trestního řádu (Dz. U. 97.89.555).

 

54. V některých

zahraničních procesních normách jsou ohledně otázky kompetence

k nařízení prohlídky nebytových prostorů a pozemků různé specifické

nuance. V Německu je soudní příkaz vyžadován k prohlídce „bytu a jiných

prostor“ (§ 105 dStPO), v Rakousku poněkud úžeji k prohlídce „bytu a

prostorů příslušejících k domácnosti“ (§ 139 öStPO). Požadavek soudního

příkazu se tedy vztahuje na širší okruh případů, než tomu bylo doposud

v České republice. Taková širší ochrana základních práv je samozřejmě

možná, není však nezbytná a závisí na vůli národního zákonodárce.

 

55. Je

třeba dodat, že všechny zahraniční úpravy (stejně tak i úprava česká)

pamatují na možnost, aby v případech, kdy věc nesnese odkladu, byla

prohlídka jiných prostor a pozemků vykonána i bez předchozího soudního

příkazu (trestní řády Německa a Rakouska to dokonce dovolují i u domovní

prohlídky).

 

Ze všech

uvedených důvodů se domníváme, že napadené ustanovení § 83a odst. 1

trestního řádu nebylo v rozporu s žádným ústavním předpisem a že návrh

II. senátu Ústavního soudu měl být zamítnut.

 

V Brně dne 8. června 2010

 

 

Jan Musil

 

 

Michaela Židlická

 

 

 

Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky k nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/09.

 

 

 

Jelikož

se nemohu ztotožnit ani s použitou argumentací (povýtce) a zejména

s dosaženým výsledkem, předkládám toto odlišné stanovisko:

 

1.    námitka metodologická – co lze nálezu vytýkat z pohledu jím použité argumentace

 

      

Specifická ochrana obydlí, resp. soukromí, rozvíjená na podkladě

judikatury ESLP a „zahraničních ústavních soudů“ (body 19. až 21.)

ve vztahu k tam identifikovaným prostorám, je většinovým stanoviskem bez dalšího spjata se všemi myslitelnými podobami

prostor nebytových, včetně pozemků (bod 25.), a to ve smyslu  požadavku

soudní ochrany, resp. podmíněním prohlídky těchto prostor předtím

vydaným soudním příkazem, náležitě odůvodněným.

 

      

Užitá konstrukce tedy toliko předjímá, že to, co bylo dovozeno pro

„obydlí“ v užším smyslu (byt), jakož i ve smyslu širším (srov.

„advokátní kancelář“), musí nutně platit i pro všechno ostatní, co

pod pojem obydlí zahrnováno standardně není (viz bod 18.); to je ovšem

metodologicky nepřijatelné, neboť právě takový důsledek měl být teprve dokázán.

 

      

Že mezi všemi myslitelnými prostorami, s nimiž lze – byť vzdáleně –

spojit pojem obydlí, resp. znak „soukromého života“, je namístě lišit,

je patrné i ze samotného výkladu oné „zahraniční judikatury“,

prezentovaného pod bodem 20., pakliže se zde kupříkladu zaznamenává, že

co do „obchodních prostor“ otevřených veřejnosti „intenzita zmíněného

práva však klesá...“.

 

       Není pak zřejmé (resp. většinovým stanoviskem dokázané), že pro všechny

dotčené prostory – nejen pro ty, jež jsou obydlím, resp. prostorami

jemu připodobnitelnými – se požadavek jejich ochrany, resp. ochrany

s nimi spjatých aspektů soukromého života, musí nutně identifikovat s předběžnou soudní kontrolou

(přitom jest položit důraz jak na „soudní“, tak „předběžnou“). I zde

se použitou argumentací nepřípustně – a priori – váže to, co je

obhajitelné ku obydlí (příp. i v širším smyslu), přímo na všechny

prostory ostatní, včetně „továrních hal, skladišť, živnostenských

provozoven, samostatně stojících garáží“ apod. (bod 18.), stejně jako

posléze i na „pozemky“. Tak jako uvedeno výše, ani to neplatí bez dalšího,

resp. mělo být teprve prokázáno. Z bodu 23. se ostatně podává, že

soudní kontrola představuje záruky až proti těm „nejintenzivnějším

zásahům“, což logicky je namístě spojit nejen s fenoménem „prohlídky“ (jako takové), nýbrž i s prohlídkou kvalifikovaného předmětu. Tím

kupříkladu veřejně přístupný pozemek ve vlastnictví obviněného být

nemusí, jestliže vazba na jeho „soukromý život“ je in concreto nízká,

případně nulová.

 

2.    ad judikatura ESLP

 

      

Argumentace vybranou judikaturou ESLP není zcela korektní, neboť

ve všech případech přehlíží širší kontext jednotlivých věcí. Důvodem

„zásahu“ ESLP byla vždy, zcela konkrétně, seřazená řada

jednotlivých okolností, z nichž event. nedostatek předběžné soudní

kontroly (případně však i jiné) byl uvažován jen jako jeden z nich.

Z citované judikatury se nepodává, že soudní kontrola je vždy nevyhnutelná;

názory, vyjádřené ve věci Camenzind proti Švýcarsku (rozsudek ze dne

16. 12. 1997, stížnost č. 136/755/954) působí ve vztahu k závěrům nálezu

dokonce spíše protisměrně. 

II.

 

Pochybnosti

na téma ústavnosti kritického ustanovení § 83a tr. řádu bylo možné

odklidit nikoli postupy derogačními, nýbrž interpretačními, k čemuž

se Ústavní soud měl snažit uchýlit primárně, pakliže chce být věrný

proklamovanému principu „minimalizace (vlastních) zásahů“.

 

Ústavně

konformní výklad byl zde nasnadě, resp. nebyl nedosažitelný, a jeho

základy jsou vyjádřeny již v předchozí „metodologické“ oponentuře. Bylo

naznačeno, že existují různá „obydlí“, resp. různé „jiné prostory“, jež

jsou na jedné straně způsobilé sloužit coby podklad pro užití určitého

důkazního prostředku v trestním řízení, na druhé straně však právě jeho

použitím vyvstává objektivně riziko, že ústavně chráněné hodnoty

„obydlí“, resp. soukromého života“ budou relevantně dotčeny.

 

Je-li

ve hře, jak většina dovodila, zásadně „soukromý život“, pak očividně

není pochyb (ostatně viz výše), že substrát („prostor“), na kterém

ulpívá, je i ve vztahu k němu potencionálně rozmanitý (srov. „byt“

na straně jedné a otevřený „pozemek“ na straně druhé); zjednodušeně

řečeno, soukromý život se „spíše“ (cum grano salis) realizuje

v obydlí, jímž je byt, než v „jiné prostoře“, kterým je kupříkladu

„skladiště“, resp. neoplocený pozemek. Tomu pak logicky i věcně odpovídá

rovněž odlišná míra ochrany proti zásahu do takto diverzifikovaného

„soukromí“; v prvním případě bude vyšší, v druhém přirozeně nižší;

z toho však plyne, že vyžaduje-li se pro zásah do soukromí prohlídkou

bytu (domovní) – a to zcela opodstatněně – existence předběžné kontroly soudní, „není nikde napsáno“, že stejná úroveň (to jest úroveň nejvyšší)

musí být nárokována i pro zásah do prostor ostatních, tj. těch,

ve vztahu k nimž se aspekt soukromého života zjevuje méně významně,

popřípadě až nevýznamně (viz znovu již dříve zmiňovaná skladiště,

opuštěné tovární haly, veřejně přístupné pozemky a pod.).

 

Jestliže

ohledně těchto „ostatních“ prostor se potenciál ústavně relevantního

zásahu do jimi implikovaného „soukromého života“ snižuje, resp. je

evidentně nižší, než v případě „obydlí“ (bytu), jelikož se snižuje

potenciál ústavně relevantního „soukromí“, pak je logicky i věcně

přiléhavé, aby na hledisky ústavnosti takto uvolněné místo nastoupilo

hledisko jiné, „nižší“, totiž hledisko „pouhé“ (podústavní) zákonnosti,

a to je v přípravném řízení trestním okupováno zásadně, resp. v první

řadě, nikoli soudem, nýbrž státním zástupcem, jehož předběžná kontrola –

na tomto základě – je způsobilá být i adekvátní (ústavní hodnoty zde

již nejsou významně dotčeny).

 

Pakliže

se většinovému názoru podařilo otřást tzv. úzkým pojetím pojmu obydlí

(§ 82 odst. 1 tr. řádu), pak odtud – tudíž – nebylo nikterak

nevyhnutelné (zmíněnému principu „minimalizace zásahů“ bylo dokonce

kontrérní), aby shodný režim, zakotvený pro domovní prohlídku (§ 83 tr.

řádu), byl reklamován – a to vůbec – i  pro prohlídku jiných prostor

a pozemků (§ 83a tr. řádu), k čemuž se většina pléna uchýlila.

 

Shora

avizovaná alternativa ústavně konformní interpretace pak mohla spočívat

v takovém výkladu §  83a tr. řádu, v jehož rámci „jiné prostory nebo

pozemky“ bylo vždy v konkrétním případě posuzovat z pohledu existence

znaků „soukromého života“, jež by jejich prohlídkou mohly být dotčeny;

jestliže konkrétní „jiný prostor“ byl připodobitelný „obydlí“ (viz bod

19. až 21.), pak, ačkoli formálně o obydlí nejde, je nezbytné aplikovat

povolovací režim podle § 83 tr. řádu; není-li zde takových znaků,

prosadí se postupy podle § 83a tr. řádu, a předběžná kontrola státním

zástupcem – byť nikoli „nestranným“, jak bylo dovozeno – soustředěná

ke kriteriím zákonnosti, je (pro nedostatek ústavně relevantních znaků)

kontrolou dostatečnou.

 

Tím

není ostatně ani potlačen prvek kontroly soudní; ta sice není apriorní,

leč v poloze hodnocení zákonnosti v přípravném řízení opatřených

důkazů, jakožto posteriorní, se uplatní. Pozornost se sice tím upírá ku

okolnostem povýtce konkrétním, což může provokovat námitku

z nedostatku právní jistoty, nicméně ku hodnocení zákonnosti (a tím

použitelnosti) toho či onoho důkazu jsou obecné soudy nuceny i v jiných,

obdobných, případech.

 

Méně snáze než s tím

se obecné soudy zřejmě vypořádají s důsledky derogace, k níž

přistoupila většina pléna. Jen náznakem postačí zmínit, že posiluje dále

prvky procedurální formalizovanosti trestního procesu, jež překáží jeho

efektivitě, a přinese další organizační obtíž obecným soudům, neboť

se rozšíří okruh úkonů, které konkrétního soudce vylučují z trestního

řízení po podání obžaloby; jak je všeobecně známo z režimních řešení

srovnatelných situací na obecných soudech v minulosti (viz někdejší

přesun vazební agendy ze státních zastupitelství na soudy), skutečné

zvýšení komfortu ochrany základních práv, o který zde mělo jít, si ve skutečnosti lze představovat jen stěží.     

 

 

 

V Brně dne 8. 6. 2010

 

 

 

   Vladimír   K ů r k a