Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Tisková zpráva k nálezu ÚS ve věci Lisabonské smlouvy

Brno, Ústavní soud, 3. listopadu 2009, 10:00 hodin

Ústavní soud dnes v 9:00 hodin ústy Pavla Rychetského, předsedy Ústavního soudu a soudce zpravodaje, vyhlásil nález, jímž vyslovil, že Lisabonská smlouva a její ratifikace nejsou v rozporu s ústavním pořádkem.
 
Úplný text nálezu je k dispozici na konci této tiskové zprávy.
 
Ústavní soud rozhodoval o Lisabonské smlouvě již podruhé. První návrh na její posouzení podal v loňském roce Senát Parlamentu a Ústavní soud o něm rozhodl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/08 ze dne 28. 11. 2008, jímž konstatoval soulad Lisabonské smlouvy v částech, které Senát výslovně zpochybnil. V nynějším řízení sp. zn. Pl. ÚS 29/09 rozhodoval Ústavní soud o návrhu skupiny senátorů podaném poté, co Parlament České republiky již souhlas s ratifikací Lisabonské smlouvy vyslovil (text návrhu a tisková zpráva k dispozici zde).
 
Ústavní soud setrval na svém názoru vyjádřeném v loňském roce a přezkoumával Lisabonskou smlouvu v těch částech, které byly výslovně navrhovatelem z jím uvedených důvodů zpochybněny. Protože však navrhovatel tentokrát zpochybnil Lisabonskou smlouvu též jako celek a předložil pro to důvod spočívající v její nesrozumitelnosti, zabýval se Ústavní soud též touto námitkou, kterou ale posoudil jako nedůvodnou, obdobně jako výhrady vznesené navrhovatelem proti možnosti provádět v českém znění jazyková korigenda i poté, kdy byla smlouva předložena k ratifikaci členským státům. Ústavní soud vedle toho odmítl jako nepřípustnou (pro překážku věci rozhodnuté) část návrhu zpochybňující již vloni přezkoumané části Lisabonské smlouvy. Odmítl též návrh směřující k posouzení tzv. irských záruk. Konečně Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost návrhy směřující k přezkoumání tzv. Římské smlouvy a Maastrichtské smlouvy jako celku, neboť tyto smlouvy v částech nedotčených Lisabonskou smlouvou již byly ratifikovány, tudíž pro jejich posouzení neměl Ústavní soud pravomoc.
 
S odkazem na svůj předchozí nález Ústavní soud zdůraznil, že posloupnost jednotlivých navrhovatelů, jak ji stanoví § 71a odst. 1 zákona o Ústavním soudu (tj. komora Parlamentu, skupina poslanců, skupina senátorů, prezident republiky), je vedena myšlenkou umožnit každému z nich vyjádřit řádným způsobem svoje pochybnosti o ústavnosti projednávané mezinárodní smlouvy. „To však neznamená, že se případným následným navrhovatelům (či případným účastníkům dalších řízení) umožňuje znovu a znovu zpochybňovat Ústavním soudem již jednou v nálezu vyslovené závěry ohledně souladu přezkoumávané mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem“, uvedl soudce zpravodaj v odůvodnění. Ústavní soud zdůraznil, že je soudem, nikoliv místem pro nekončící diskuse.
 
Ústavní soud dále zvažoval, zda „široce pojaté účastenství v řízení o souladu mezinárodních smluv, otevírající procesní prostor pro vznášení pochybností stran dosud neratifikované mezinárodní smlouvy postupně pro jednotlivé potenciální navrhovatele, nevyvolává na straně druhé nesnesitelné riziko zneužití procesních mechanismů před Ústavním soudem, zneužití, které by se příčilo samotnému účelu tohoto řízení.“. Ústavní soud vyšel z toho, že pochybnosti o ústavnosti sjednané mezinárodní smlouvy je třeba odstranit bez zbytečného odkladu, a to s ohledem na pravidla dobré víry v mezinárodních vztazích a s ohledem na z Ústavy vyplývající povinnost prezidenta republiky bez zbytečného odkladu ratifikovat mezinárodní smlouvu, která byla řádně prezidentem republiky nebo vládou z jeho pověření sjednána a s jejíž ratifikací vyslovil souhlas demokraticky zvolený zákonodárný sbor. Ústavní soud na základě provedeného výkladu konstatoval, že „zahájení řízení o souladu mezinárodních smluv ze strany skupiny senátorů, skupiny poslanců a prezidenta republiky musí být omezeno stejnou lhůtou, v jaké je třeba mezinárodní smlouvu ratifikovat, tzn. lhůtou bez zbytečného odkladu.“.
 
To podle Ústavního soudu neznamená ihned. Přiměřený odklad ratifikace k tomu, aby skupina senátorů či poslanců mohla realizovat svůj návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, nebo k tomu, aby prezident republiky sám takový návrh mohl učinit, není zbytečným odkladem. Odložení se však nemůže pohybovat v řádu měsíců, nýbrž „pouze týdnů“. V daném případě byl návrh podán po více než pěti měsících od doby, kdy Parlament vyslovil souhlas s ratifikací, nebyl tedy podán bez zbytečného odkladu. Ústavní soud však návrh na zahájení řízení z tohoto důvodu pro tentokrát neodmítl, „neboť navrhovateli nechce zpětně klást k tíži výklad procesních pravidel upravujících přístup k Ústavnímu soudu a lhůty, které Ústavní soud nalezl v tomto rozhodnutí.“.
 
K návrhu, aby ve svém nálezu stanovil věcné meze přenosu pravomocí a definoval „základní náležitosti demokratického právního státu“, Ústavní soud uvedl, že „nepovažuje za možné, aby s ohledem na postavení, které v ústavním systému České republiky zastává, takový katalog nepřenositelných pravomocí vytvářel a autoritativně určoval „věcné meze přenosu pravomocí“, jak po něm navrhovatel žádá. Zdůraznil, že „odpovědnost za tato politická rozhodnutí nelze přenášet na Ústavní soud; ten je může podrobit své kontrole teprve v okamžiku, kdy byla na politické úrovni skutečně učiněna.“.
 
K námitce demokratického deficitu v Evropské unii Ústavní soud odkázal na závěry svého prvního lisabonského nálezu. Zpochybněné ustanovení SEU, které stanoví, že je „fungování Unie založeno na zastupitelské demokracii“, totiž podle názoru Ústavního soudu míří jak na procesy na evropské, tak na vnitrostátní úrovni, nikoliv pouze na Evropský parlament. Evropský parlament není exkluzivním zdrojem demokratické legitimity rozhodnutí přijatých na úrovni Evropské unie. Ta se odvozuje od kombinace struktur existujících jak na vnitrostátní, tak na evropské úrovni, přičemž nelze trvat na požadavku absolutní rovnosti mezi voliči v jednotlivých členských státech. Tak by tomu bylo pouze v případě, kdyby rozhodnutí v Evropské unii byla přijímána s vyloučením legitimačních vazeb na vlády a především pak zákonodárné sbory v jednotlivých členských státech.
 
Pokud jde o námitky proti ztrátě suverenity ČR, resp. námitky o neexistenci konceptu sdílené suverenity, které vznesl prezident republiky, konstatoval Ústavní soud, že pojem sdílené suverenity byl znám již v roce 1995, kdy ČR prostřednictvím vlády Václava Klause podávala přihlášku do Evropské unie. Podle Ústavního soudu „suverenita státu není v moderním demokratickém právním státě účelem sama o sobě, tedy izolovaně, nýbrž je prostředkem k naplňování základních hodnot, na kterých konstrukce demokratického právního státu stojí. [...] Přenesení určitých kompetencí státu, které vyvěrá ze svobodné vůle suveréna a bude nadále vykonáváno za jeho účasti předem dohodnutým, kontrolovaným způsobem, není pojmovým oslabením svrchovanosti, ale může naopak ve svých důsledcích znamenat její posílení ve společném postupu integrovaného celku.“.
 
Ústavní soud shledal i ostatní důvody domnělého rozporu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem jako nedůvodné a závěrem svého nálezu konstatoval, že „tímto jeho nálezem jsou vyvráceny pochybnosti o souladu Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem a odstraněny formální překážky její ratifikace.“.
 
Soudcem zpravodajem v daném řízení byl předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Nikdo ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko k nálezu nebo jeho odůvodnění.
 
Úplný text nálezu je k dispozici PDF ikona zde (387 KB, PDF).