Úkolem opatrovnických soudů je konat v zájmu dítěte a maximálně chránit jeho původní rodinu

30.11.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 120/2016

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a rozsudek Okresního soudu v Berouně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu rodičovské výchovy a péče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel je otcem nezletilé dcery, která byla po smrti své matky svěřena do pěstounské péče svého zletilého bratra. V průběhu pěstounské péče došlo k výraznému zvýšení styku stěžovatele s nezletilou, od září 2015 již nezletilá u stěžovatele trvale žila a posléze byla svěřena do jeho péče. Po dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, měla nárok na příspěvek na úhradu potřeb vyplácený úřadem práce k rukám pěstouna. Dle § 961 odst. 2 občanského zákoníku se proto úřad práce domáhal stanovení výživného stěžovateli. Tomuto návrhu soudy vyhověly s tím, že okamžikem svěření do pěstounské péče a přiznání příspěvku na úhradu potřeb přešlo ze zákona právo nezletilé na výživné proti otci na stát (úřad práce). Byť se tedy stěžovatel alespoň zčásti na úhradě potřeb nezletilé podílel, a to jak finančně, tak osobní péčí, neuspokojoval tím nárok státu a jím namítané plnění tedy nebylo možné zohlednit při rozhodování o návrhu úřadu práce na stanovení výživného. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které namítal především to, že byl soudy zavázán ke dvojímu plnění, neboť povinnost přispívat na výživu dcery k rukám úřadu práce mu byla uložena navzdory tomu, že svou vyživovací povinnost plnil osobní péčí a po celou dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, se výrazně finančně podílel na zajištění jejích potřeb.

Ústavní soud ve svém vyhovujícím nálezu připomíná význam práva na rodinný život zaručeného obecně v čl. 10 odst. 2 Listiny a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, i ochranu rodiny a rodičovství. Při soudním výkladu a aplikaci zákonů, které regulují či zasahují do vztahů mezi rodiči a dětmi, je třeba vždy chránit zájem dítěte a dbát na to, aby byl zohledněn v každém jednotlivém případě.

Základem rodinných vazeb je tradičně pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny; péče o děti se tak uskutečňuje primárně v rámci biologické rodiny. Je právem dítěte i rodiče pečujícího o dítě, aby stát této péči poskytoval zvláštní ochranu, a to mimo jiné i prostřednictvím opatrovnického soudnictví. Rozhodující orgány by tedy měly postupovat tak, aby se prioritně zabývaly možností ponechání či návratu dítěte do péče jeho biologických rodičů. Institut náhradní rodinné péče musí být pojmově pojímán jako subsidiární k péči vlastních rodičů. Svěření dítěte do péče jiné osoby musí mít zároveň přednost před ústavní péčí.

V projednávaném případě však obecné soudy zohlednily zejména právní, nikoliv faktický stav, a vydaly rozhodnutí, která překračují smysl a účel zákonných ustanovení o výživném na dítě svěřené do pěstounské péče. Ústavní soud konstatoval, že stěžovateli jako otci dítěte nelze v žádném případě klást k tíži jeho legitimní snahu jednat v zájmu dítěte a – v situaci, kdy bylo svěřeno do pěstounské péče - o ně osobně pečovat.  Ačkoliv bylo v zájmu dítěte, aby se co nejdříve po smrti matky dostalo do péče svého otce, stěžovateli coby otci byla navzdory jeho osobní péči uložena povinnost hradit výživné státu. Tu nelze za daných okolností vnímat jinak než jako finanční postih za to, že stěžovatel fakticky vykonával péči o dítě včetně jeho materiálního zabezpečení namísto pěstouna. Tím, že obecné soudy nevzaly při výkladu zákona dostatečně v potaz rozsah osobní péče stěžovatele ve vztahu k jeho nezletilému dítěti v době, kdy bylo formálně svěřeno do pěstounské péče, a uložily stěžovateli povinnost hradit výživné státu za celou tuto dobu, nepřiměřeně zasáhly také do jeho majetkové sféry.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1764/2016 je dostupný PDF zde (287 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu