ÚS ponechal v platnosti blokaci církevního majetku za účelem jeho budoucí restituce

01.07.2010

Ústavní soud, Brno, 1. července 2010

Ústavní soud dnešním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/07 zamítl návrh

skupiny senátorů na zrušení tzv. blokačního paragrafu v zákoně o půdě,

který do přijetí zvláštních restitučních zákonů o církevním majetku

zakazuje převádět majetek, který církve historicky vlastnily. Zákony

o restituci církevního majetku přes zákonný příslib dodnes přijaty

nebyly. Ústavní soud však skupině senátorů vyhověl v tom, že na jejich

návrh označil tuto dlouhodobou nečinnost Parlamentu, spočívající

v nepřijetí zákona o restituci církevního majetku, za protiústavní.

 

Na

Ústavní soud se v roce 2007 obrátila skupina senátorů Senátu Parlamentu

ČR s návrhem, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 29 zákona č.

229/1991 Sb. (zákon o půdě) a zároveň aby Ústavní soud vyslovil, že

dlouhodobá nečinnost Parlamentu, která spočívá v nepřijetí zákona, na

nějž ustanovení § 29 zákona o půdě odkazuje, je protiústavní.

 

Ustanovení § 29 zákona o půdě (tzv. blokační paragraf) zní:

 

Majetek,

jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace,

nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto

majetku.

 

Ústavní soud dnešním nálezem skupině senátorů vyhověl jen částečně. Jejich návrh na zrušení § 29 zákona o půdě sice zamítl, autoritativně však na jejich návrh vyslovil, že „dlouhodobá

nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního

právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a

náboženských společností, je protiústavní a porušuje čl. 1 Ústavy České

republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2

Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o

ochraně lidských práv a základních svobod.

 

Napadený

§ 29 zákona o půdě předpokládá, že historický majetek církví a

náboženských společností nebude předmětem obecného restitučního zákona

(zákona o půdě), nýbrž zákona zvláštního. Ústavní soud uvedl, že

podstatou blokačního paragrafu je především závazek (příslib)

zákonodárce přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek

církví a náboženských společností. Naprostá většina historického majetku

církví a náboženských společností je stále v rukou státu. Poměrně menší

část je evidována ve vlastnictví třetích osob, zejména obcí. Dispoziční

omezení s historickým církevním majetkem slouží toliko k ochraně tohoto

majetku do doby přijetí zmíněného zvláštního zákona, nikoliv k omezení

obcí v jejich samosprávě.

 

V souvislosti s obnovou

uzemní samosprávy byla po roce 1991 zákonem do vlastnictví obcí

převedena řada nemovitostí, které především tvoří tzv. historický

majetek obcí, ale i nemovitosti další, určené pro budoucí restituci

jiným osobám. V případech, kdy byl na obce převeden majetek, který jim

historicky nepatřil, se obce dostaly do postavení tzv. povinných osob,

které měly a mají povinnost vydat majetek původním vlastníkům,

restituentům. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře – a ani nyní –

neshledal, že by navracení majetku, který není historickým majetkem

obcí, porušovalo jejich základní práva.

 

Zrušení § 29

zákona o půdě by umožnilo převod historického majetku církví třetím

osobám, čímž by však bylo podstatně ohroženo, ne-li znemožněno,

majetkové vyrovnání v podobě restituce (vrácení nemovitého majetku

církvím jako původním vlastníkům) jako jedné z hlavních metod zmírňovaní

křivd. „Odblokování“ dotčeného historického církevního majetku by

naopak patrně vyvolalo vyšší počet individuálních žalob, což je cesta,

kterou Ústavní soud již v minulosti odmítl, neboť by se tak zákonodárce

zbavil odpovědnosti za přijetí zvláštního zákona a přenesl by

odpovědnost na soudy.

 

Pro zrušení napadeného

ustanovení nebyly shledány důvody, ovšem Ústavní soud vyhověl návrhu

v té části, která požadovala vyslovení protiústavní nečinnosti

Parlamentu. K tomu Ústavní soud uvedl tři důvody.

 

Povinnost

zákonodárce přijmout určitý předpis plyne v první řadě ze samotného

napadeného ustanovení. Na základě dřívější judikatury i nyní Ústavní

soud uvedl, že tato povinnost může vyplývat přímo z ústavněprávní úrovně

(např. v zajištění realizace základních práv a svobod nebo v jejich

ochraně), tak i z úrovně „obyčejných“ zákonů, v nichž si zákonodárce

tuto povinnost výslovně sám uložil. Tak se stalo i v § 29 zákona o půdě.

Pokud zákonodárce odkáže na zákon, který má být schválen v budoucnu,

avšak tento zvláštní zákon ani po dlouhé době nepřijme (v této věci se

jedná o 19 let), porušuje tím princip právní jistoty a důvěry v právo.

 

Ve

druhé rovině Ústavní soud konstatoval, že závazek zákonodárce přijmout

zákon předvídaný napadeným ustanovením plyne z povinnosti chránit tzv. legitimní očekávání

těch, jimž byla právní norma určena. Legitimní očekávání je v jeho

judikatuře konkrétním majetkovým zájmem na straně církevních subjektů a

opírá se o celkovou koncepci restitučního zákonodárství v České

republice, o konkrétní zákonné ustanovení, a o jeho ustálenou

interpretaci obsaženou v judikatuře Ústavního soudu. Nepřijetí

zvláštního zákona, který by vypořádal historický majetek církví, je tak

v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového

protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

 

Konečně

Ústavní soud shledal, že povinnost přijmout předvídaný zákon plyne i

z ústavního příkazu chránit základní práva a svobody. Ústavní soud

uvedl, že Listina základních práv a svobod obsahuje zásadu konfesně

neutrálního státu a zaručuje náboženskou svobodu, jejíž součástí je

nejen nezávislost státu na určitém náboženském vyznání nebo světonázoru,

ale i nezávislost církví a náboženských společností na státu. Ta se

projevuje mimo jiné tzv. církevní autonomií a majetkové samosprávě

církví a náboženských společností. Demokratický a právní stát po trpkých

zkušenostech s náboženských útlakem v letech 1948 – 1989 deklaroval

širokou náboženskou svobodu jako základní právo. Avšak dosud

nepřistoupil ke kroku, který by přivodil materiální zajištění výkonu

některých složek tohoto práva, zejména ekonomickou nezávislost církví a

náboženských společnostech na státu, ve vztahu k církvím, které byly

veškerého hospodářského zázemí zbaveny v důsledku protiprávních kroků

komunistického režimu. Nečinnost Parlamentu tak přivodila stav, který

porušuje čl. 15 odst. 1, čl. 16 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv

a svobod.

 

Protože Ústavní soud svou rozhodovací

činností nemůže chybějící zákon nahradit, omezil se na konstatování

protiústavní nečinnosti Parlamentu. Ústavní povinností Parlamentu jako

zákonodárce je přijmout zákon, kterým by byl vypořádán historický

majetek církví a náboženských společností, k jehož přijetí se

zákonodárce sám již před 19 lety zavázal.

 

Soudcem

zpravodajem v dané věci byl soudce Jiří Mucha. Protože však jeho návrh

na rozhodnutí ve věci nezískal zákonem požadovanou většinu hlasů a místo

toho byl přijat návrh soudkyně Ivany Janů, určil předseda Ústavního

soudu soudkyni Ivanu Janů vypracováním dnešního nálezu. Odlišná

stanoviska k nálezu si vyhradili soudci Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan

Musil a Pavel Rychetský.

 

 Úplný text nálezu je k dispozici zde .

 

Tomáš Langášek

generální sekretář Ústavního soudu