ÚS připustil, že obce mají pravomoc stanovit noční zavírací hodiny barů, hostinců a restaurací

15.11.2010

Brno, Ústavní soud, 15. 11. 2010

Ústavní soud vyhlásil nález

Pl. ÚS 28/09 ze dne 2. 11. 2010, jímž vyhověl návrhu Ministerstva vnitra

a zrušil obecně závaznou vyhlášku města Břeclavi č. 5/2008, k

zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku při provozování

hostinských činností v obytné zástavbě města.

 

Ministerstvem napadené ustanovení čl. 3 odst. 1 vyhlášky znělo:

 

V obytné zástavbě města se stanovuje konec provozní doby hostinských provozoven takto:

a) ve dnech předcházejících dnu pracovního klidu na 24.00 hodin,

b) v ostatních dnech na 22.00 hodin,

přičemž počátek provozní doby je každý den nejdříve v 6.00 hodin.“.

 

Ministerstvo

vnitra spatřovalo ve znění ustanovení čl. 3 odst. 1 vyhlášky rozpor se

zákonem. Podle něj – opíraje se o dosavadní nálezy Ústavního soudu –

nemají obce možnost regulovat provozní dobu pohostinství, neboť se jedná

o upravování rozsahu podnikatelských aktivit. Takové omezování

podnikání naráží podle ministerstva na základní právo podnikat a

provozovat jinou hospodářskou činnost, zaručené článkem 26 odst. 1

Listiny základních práv a svobod.

 

Ústavní

soud návrhu ministerstva vyhověl a napadenou vyhlášku zrušil, avšak z

jiných důvodů, než ministerstvo navrhovalo. Napadenou vyhlášku zrušil

proto, že byla při vymezení zavíracích hodin neurčitá, neboť vzhledem k

neurčitému pojmu „obytná zástavba“ nebylo zřejmé, na jaká zařízení se

omezení vztahuje.

 

Pokud

však šlo o ministerstvem nastolenou otázku nedostatku pravomoci obcí, a

to je podstatné, změnil Ústavní soud svůj dosavadní názor, který v

minulosti ve svých nálezech zastával. Konstatoval, že „za situace,

kdy provozováním hostinské činnosti v nočních hodinách může docházet k

narušování veřejného pořádku, má obec možnost na základě zmocnění

vyplývajícího z § 10 zákona o obcích a čl. 104 Ústavy stanovit

povinnosti subjektům tuto činnost provozujícím, a to včetně povinnosti

spočívající v omezení provozní doby v nočních hodinách“.

 

Ke

změně názoru Ústavní soud přistoupil z několika důvodů. Přihlédl

především ke své judikatuře z posledních let, v níž Ústavní soud

postupně – s ohledem na nové zkušenosti a poznatky v oblasti obecní

normotvorby – překonává svůj původně restriktivní postoj k obecním

vyhláškám (srov. nález ve věci tzv. jirkovské vyhlášky Pl. ÚS 45/06 ,

který otevřeně deklaroval možnost stanovovat právní povinnosti v

oblastech samostatné působnosti obce, aniž by k tomu bylo třeba zvláštní

zákonné zmocnění, a zcela čerstvý nález  Pl. ÚS 11/09

ze dne 7.9.2010, týkající se problematiky regulace konzumace alkoholu

na veřejných prostranstvích, tj. problematiky s provozováním

pohostinství související). Povšiml si také trendu ve zřizování dalších

četných provozoven (hostinských zařízení, heren atd.), které svým

provozem, zejména v nočních hodinách, narušují pokojné bydlení, přičemž

negativní důsledky zasahující do práva občanů na ochranu soukromí a

nerušeného užívání jejich domovů se nedaří eliminovat (ani postihovat)

jinými prostředky regulace (zákaz nadměrného hluku, zákaz požívání

alkoholických nápojů na veřejných prostranstvích). Poznamenal také, že

výslovné zákonné zmocnění ke stanovení zavíracích hodin v § 96 zákona č.

258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, bylo zrušeno s účinností od

1. října 2003 právě s ohledem na to, že obce měly mít – dle důvodové

zprávy k novele zákona – možnost tyto záležitosti upravit v režimu

místních záležitostí veřejného pořádku. Ústavní soud vzal v úvahu

argumentaci města Břeclav, a to především s ohledem na deklarovaný

předmět a cíl vyhlášky, jejímž účelem není ochrana zdraví, nýbrž

zabezpečení záležitostí veřejného pořádku regulací nežádoucích důsledků

provozování hostinských činností v nočních hodinách, a vyslyšel též

stanovisko veřejného ochránce práv Pavla Varvařovského i jeho předchůdce

Otakara Motejla,  podle nichž jestliže v konkrétním případě dojde k

omezení provozní doby hostinských zařízení, chrání se tím nejen veřejný

zájem, ale současně i právo na pokojné bydlení a spánek, jakožto součást

práva na ochranu soukromého a rodinného života v širším slova smyslu

(čl. 10 odst. 2 Listiny).

 

Soudkyní

zpravodajkou byla Dagmar Lastovecká. Odlišné stanovisko pouze k

odůvodnění nálezu si vyhradily soudkyně Ivana Janů a Michaela Židlická.

 

Ústní

jednání ve věci proběhlo za účasti veřejného ochránce práv Pavla

Varvařovského již 14. 10. 2010; Ústavní soud poté jednání odročil na

neurčito za účelem přijetí a vyhlášení rozhodnutí. Teprve na uzavřeném

jednání pléna Ústavního soudu 2. 11. 2010 došlo k ukončení porady soudců

a k přijetí nálezu, který byl dnes vyhlášen.

 

Text nálezu je k dispozici zde .

 

Tomáš Langášek

generální sekretář Ústavního soudu