ÚS zrušil tzv. veřejnou službu a některá ustanovení zákona o zdravotních službách pro rozpor s ústavou

27.11.2012

Nálezem ze dne 27. listopadu 2012 sp. zn. Pl. ÚS 1/12 zrušil Ústavní soud povinnost osob, jež jsou vedeny v evidenci uchazečů o zaměstnání po dobu delší než dva měsíce, vykonávat bez nároku na odměnu tzv. veřejnou službu. Zároveň zrušil některá ustanovení zákona o zdravotních službách, jež stanoví povinnost tzv. přeregistrace u dosavadních provozovatelů nestátních zdravotnických zařízení, vymezují obsah Národního registru zdravotnických pracovníků a zakládají časové omezení dříve vysloveného přání, jež může pacient učinit pro případ, že v budoucnu nebude schopen vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotní péče.

Výrok dnešního nálezu zní:

 

I.

Ustanovení § 30 odst. 2 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o

zaměstnanosti, ve znění zákona č. 367/2011 Sb., se ruší dnem vyhlášení

nálezu ve Sbírce zákonů.

 

II.

Ustanovení § 121 odst. 1 ve slovech „a to po dobu nejdéle 36 měsíců ode

dne nabytí účinnosti tohoto zákona, není-li dále stanoveno jinak“,

včetně čárky jim předcházející, odst. 4 věty první ve slovech

„nejpozději však uplynutím 36 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto

zákona“, včetně čárky jim předcházející, odst. 4 věty druhé a odst. 5

zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich

poskytování (zákon o zdravotních službách), se ruší dnem vyhlášení

nálezu ve Sbírce zákonů.

 

III.

Ustanovení § 76 a 77 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a

podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), se ruší

dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

 

IV.

Ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a

podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), se ve

slovech „Platnost dříve vysloveného přání je 5 let.“ ruší dnem vyhlášení

nálezu ve Sbírce zákonů.

 

V. Ve zbývající části se návrh zamítá.

 

Ústavní soud rozhodoval v dané věci o rozsáhlých návrzích jedné skupiny poslanců ( Pl. ÚS 1/12 ), jiné skupiny poslanců ( Pl. ÚS 7/12 ) a skupiny senátorů ( Pl. ÚS 2/12 )

na zrušení celé řady zákonů v sociální a zdravotní oblasti (jejich

seznam je v závěru této tiskové zprávy), prosazených vládní koalicí v

Parlamentu na konci minulého roku (všechny návrhy byly na základě usnesení Pl. ÚS 2/12 a Pl. ÚS 7/12

Ústavním soudem projednány spolu s návrhem prvním Pl. ÚS 1/12). Ústavní

soud návrhům vyhověl jen částečně, a to ve stručnosti z následujících

důvodů.

 

Námitka protiústavnosti legislativního procesu (podrobné odůvodnění viz část VI. nálezu)

 

Navrhovatelé

se na prvním místě domáhali zrušení těchto zákonů z důvodu

protiústavnosti procedury jejich přijetí. Poslanecká sněmovna o všech

těchto zákonech rozhodovala poté, co byly zamítnuty nebo vráceny Senátem

s pozměňovacími návrhy. Při jejich opětovném projednávání však

přistoupila ke sloučení rozpravy ke všem z nich za současného omezení

řečnické doby poslanců na 10 minut a počtu jejich vystoupení na dvě. Takovýto

postup sice byl podle Ústavního soudu v rozporu s § 54 odst. 8 zákona

č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, protože mezi

jednotlivými zákony nebyla dána nezbytná obsahová souvislost, Ústavní

soud však neshledal porušení základních ústavních principů vztahujících

se k proceduře jejich přijetí, a návrh proto v této části zamítl.

Zohlednil přitom, že k takovémuto omezení došlo až v závěrečné fázi

legislativního procesu a že toto pochybení nezpochybňovalo závěr o tom,

že všem zákonodárcům byla zachována možnost seznámit se s obsahem návrhů

zákonů, zaujmout k nim stanovisko a v průběhu jejich projednávání toto

stanovisko veřejně (nejen) na parlamentní půdě sdělit, případně

navrhnout jejich změny. Za opodstatněné nebylo možné považovat ani

ostatní námitky týkající se zákonodárné procedury, včetně námitky

zařazení těchto zákonů po jejich zamítnutí nebo vrácení Senátem na

program probíhající schůze.

 

Tzv. veřejná služba (podrobné odůvodnění viz část VII. nálezu)

 

Ústavní

soud výrokem I nálezu zrušil § 30 odst. 2 písm. b) zákona o

zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., ve znění zákona č. 367/2011 Sb. Podle

tohoto ustanovení vyřadí krajská pobočka úřadu práce svým rozhodnutím z

evidence uchazečů o zaměstnání toho uchazeče, který bez vážného důvodu

odmítne nabídku vykonávat veřejnou službu v rozsahu nejvýše 20 hodin

týdně v případě, že je v této evidenci veden nepřetržitě déle než 2

měsíce; tzv. veřejnou službu přitom měl uchazeč o zaměstnání vykonat bez

nároku na odměnu.

 

Ústavní soud dospěl k závěru, že tzv. veřejná služba je v rozporu s celou řadou ustanovení Listiny základních práv a svobod. Porušuje čl. 26 odst. 3 Listiny – právo na přiměřené hmotné zajištění

občanů, kteří bez své viny nemohou získávat prostředky pro své životní

potřeby prací – neboť rozsah veřejné služby po dobu až 20 hodin týdně

již po uplynutí dvou měsíců, kdy je uchazeč v evidenci, nepředstavuje

vhodný a přiměřený prostředek k dosažení tvrzených cílů právní úpravy

(prevence sociálního vyloučení a udržení pracovních návyků). Nadto,

rozsáhlé uvážení, jež je svěřeno krajským pobočkám úřadu práce, při

výběru uchazečů, jimž bude veřejná služba nabídnuta, činí celý proces

fakticky nahodilým a zakládajícím mezi jednotlivými uchazeči

neodůvodněnou nerovnost. Zároveň z tohoto důvodu je toto ustanovení v rozporu se zákazem svévole vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy.

 

Ústavní

soud přisvědčil i tvrzení navrhovatelů, že povinnost uchazečů o

zaměstnání přijmout nabídku tzv. veřejné služby a vykonávat ji, je v

rozporu se zákazem nucené práce podle čl. 9 odst. 1 Listiny, resp.

zákazem nucené a povinné práce podle čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod. Dospěl k závěru, že veřejná

služba je v případě uchazečů o zaměstnání vykonávána nedobrovolně pod

pohrůžkou trestu spočívajícího ve vyřazení z evidence a ztrátě

zabezpečení v nezaměstnanosti. Rozsah až 20 hodin týdně navíc

představuje nepřiměřené břemeno pro uplatňování zákonem vymezených práv,

jež jsou uchazečům přiznána jako součást hmotného zajištění. Tato

povinnost přitom může s ohledem na její vnější prvky způsobovat u

jednotlivých uchazečů ponížení dotýkající se jejich vlastní důstojnosti v rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny.

 

Veřejná služba je nakonec v rozporu i s právem zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny.

Za odměnu ve smyslu tohoto článku přitom Ústavní soud neuznal plnění

poskytovaná uchazečům o zaměstnání (podpora v nezaměstnanosti, hrazení

zdravotního pojištění apod.), jejichž rozsah je stejný bez ohledu na to,

zda se uchazeč o zaměstnání povinnosti konat veřejnou službu podrobil,

anebo zda k jejímu výkonu ani povolán nebyl.

 

Tzv. přeregistrace provozovatelů nestátních zdravotnických zařízení (podrobné odůvodnění viz část VIII. nálezu)

 

Ústavní

soud výrokem II. zrušil též omezení platnosti dosavadních registrací

poskytovatelů nestátních zdravotnických zařízení podle dosavadního

zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických

zařízeních, a s tím související požadavek nové registrace podle zákona o

zdravotních službách v ustanoveních § 121 odst. 1, 4 a 5. Ústavní soud

totiž dospěl k závěru, že tato povinnost nesleduje žádný objektivně

zjistitelný účel, k jehož dosažení by měla vést. Ten neplyne ani z dikce

zákona, ani z důvodové zprávy k původní verzi vládního návrhu zákona,

která s touto povinností nepočítala, a nedokázalo ji poskytnout ani

Ministerstvo zdravotnictví či některá z profesních komor, jež byly za

tímto účelem osloveny. Absence tohoto účelu vedla Ústavní soud k závěru o

rozporu uvedených ustanovení s ústavně zaručeným právem

podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), jakož i se zákazem libovůle, jenž

vyplývá z čl. 1 odst. 1 Ústavy.

 

Národní registr zdravotnických pracovníků (podrobné odůvodnění viz část IX. nálezu)

 

Skupina

senátorů navrhla zrušení celé nové právní úpravy Národního

zdravotnického informačního systému podle § 70 až 78 zákona o

zdravotních službách, svou argumentaci však uvedla pouze ve vztahu k té

její části, jež se týká Národního registru zdravotnických pracovníků. V tomto rozsahu přistoupil k jejímu přezkumu i Ústavní soud, přičemž dospěl k závěru, že § 76 a 77 tohoto zákona je v rozporu s právem zdravotnických pracovníků na informační sebeurčení ve smyslu čl. 10 odst. 3 Listiny, a tato ustanovení zrušil (výrok III).

 

Ústavní

soud posuzoval, zda rozsah povinně sdělovaných a zveřejňovaných údajů o

zdravotnických pracovnících, které se dotýkají jejich práva na

informační sebeurčení, obstojí jako vhodný a nezbytný prostředek k

dosažení účelů sledovaných zřízením tohoto registru. Jako nezbytné v

tomto smyslu přitom neuznal časově neomezené zveřejňování údajů o datu a

místě narození, státním občanství, ztrátě oprávnění k výkonu

zdravotnického povolání, ztrátě zdravotní způsobilosti, ztrátě

bezúhonnosti a délce období, na které je výkon činnosti zakázán. Krom

toho, součástí přezkumu ústavnosti takových databází je i otázka

přístupu ke shromažďovaným údajům a jejich zabezpečení. Zákon musí

stanovit, kdo a za jakým účelem bude mít přístup k těmto údajům, a

zajistit, že k nim nebudou mít přístup jiné osoby, resp. že nedojde k

jejich zneužití. Těmto požadavkům však napadená úprava nedostála.

 

Ve

zbytku byl návrh na zrušení celé právní úpravy Národního zdravotnického

informačního systému zamítnut, neboť navrhovatelé k ostatním jeho

částem neargumentovali, zamítnutí v této části však nezakládá tzv. překážku věci rozsouzené

(touto částí by se tedy mohl Ústavní soud v budoucnu zabývat znovu,

bude-li k ní některým z oprávněných navrhovatelů předestřena

ústavněprávně relevantní argumentace). Ústavní soud zdůraznil, že

shromažďování a zpracovávání osobních údajů o zdravotním stavu pacientů

bez jejich souhlasu představuje velmi intenzivní zásah do jejich

základních práv a že v tomto směru je třeba na zákonnou úpravu klást

zvlášť přísné požadavky, které ve svém nálezu specifikoval. V této

souvislosti proto vyslovil apel na zákonodárce, aby při

přijímání nové právní úpravy Národního registru zdravotnických

pracovníků zvážil, do jaké míry z těchto hledisek obstojí i ostatní

registry tvořící Národní zdravotnický informační systém, a svým

včasným zásahem odstranil jejich případné nedostatky, jež by mohly vést

k porušování práva pacientů, zdravotnických pracovníků či jiných osob

na informační sebeurčení, resp. k jejich budoucí derogaci ze strany

Ústavního soudu.

 

Časové omezení platnosti dříve omezeného přání (podrobné odůvodnění viz část XI./d nálezu)

 

Poslední

zrušovací výrok nálezu (výrok IV) se týká institutu dříve vysloveného

přání, jehož smyslem je umožnit pacientovi vyslovení souhlasu nebo

nesouhlasu s poskytnutím určité zdravotní služby nebo způsobem jejího

poskytnutí pro případ, že by se dostal do takového zdravotního stavu, v

němž je nebude moci vyslovit (např. že si nepřeje udržování ve

vegetativním stavu života pomocí lékařských přístrojů). Poslední věta §

36 odst. 3 zákona o zdravotních službách stanovila omezení platnosti

tohoto přání na 5 let, což je však podle názoru Ústavního soudu v rozporu s čl. 9 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.

Umožňuje totiž, aby na dříve vyslovené přání nebyl brán zřetel jen v

důsledku prostého uplynutí zákonem stanovené doby jeho platnosti, což je

v rozporu s účelem tohoto institutu.

 

Horní hranice pokut za správní delikty podle zákona o zdravotních službách (podrobné odůvodnění viz X nálezu)

 

V

této části Ústavní soud návrh skupiny senátorů zamítl. Předeslal, že

zákonné stanovení horních hranic je zásadně věcí politickou, jež je v

kompetenci zákonodárce. Podstatné při aplikaci těchto zákonů v praxi je

to, aby v konkrétním případě neměla tato pokuta likvidační charakter,

což znamená, že správní orgány mají při jejich ukládání povinnost

zvažovat dopady ve vztahu k majetkovým poměrům odpovědného subjektu.

Tato povinnost vyplývá přímo z ústavní garance vlastnického práva

obsažené v čl. 11 Listiny. Stejně tak nesmí tato pokuta zasahovat do

samotné podstaty a smyslu práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.

Za opodstatněné neshledal Ústavní soud ani námitky neurčitosti

předmětných skutkových podstat.

 

Ostatní napadená ustanovení

 

Ostatní

návrhy na zrušení některých ustanovení zákona o zdravotních službách

Ústavní soud zamítl. Konstatoval například, že zavedení pojmu zdravotní

služby neznamená omezení rozsahu ústavně garantované zdravotní péče, a

tedy ani porušení čl. 31 Listiny. S tímto článkem není v rozporu ani

nové vymezení standardu poskytované zdravotní péče podle § 28 odst. 2 ve

spojení s § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách; Ústavní soud zde s

odkazem na nález Pl. ÚS 14/02 z 4. 6. 2003 zdůraznil, že „všichni

pojištěnci by měli mít stejnou měrou nárok na taková ošetření a léčby,

jež odpovídají objektivně zjištěným potřebám a požadavkům náležité

úrovně a lékařské etiky“ a že „vhodnost a účinnost léčby (tedy

její kvalita) naopak nesmí představovat kritéria pro rozlišování

zdravotní péče na základní (levnější) a nadstandardní (dražší).

 

Také

námitky směřující proti způsobu, jakým zákon o zdravotních službách

vymezuje význam názoru nezletilého pacienta na poskytnutí zdravotní

služby (§ 35), možnosti poskytovatele zdravotní služby odmítnout přijetí

pacienta nebo ukončit péči o něj (§ 48 odst. 1 a 2), možnosti

zdravotnického pracovníka neposkytnout zdravotní službu (§ 50) a proti

vymezení postavení odborného zástupce (§ 14) považoval Ústavní soud za

neopodstatněné. Návrhem na zrušení § 52 až 54, které upravují zpracování

údajů pacienta a vedení zdravotnické dokumentace, se Ústavní soud

nezabýval, neboť k nim navrhovatelé neuvedli žádnou argumentaci.

 

Soudcem zpravodajem byl Pavel Rychetský.

 

Odlišné

stanovisko proti výroku I (veřejná služba) uplatnili soudci Stanislav

Balík, Ivana Janů a Vladimír Kůrka. Odlišné stanovisko proti odůvodnění

tohoto výroku si vyhradila soudkyně Dagmar Lastovecká. Odlišné

stanovisko proti výroku V (zamítnutí zbytku návrhu) si vyhradili soudci

Jiří Nykodým, Pavel Holländer, Vlasta Formánková a Miloslav Výborný,

neboť nebyl zrušen též § 35 odst. 2 písm. a) a § 35 odst. 3 zákona o

zdravotních službách, a dále soudce Jan Musil, neboť nebyl přijat návrh

na zrušení všech napadených zákonů pro porušení ústavnosti v

legislativním procesu.

 

Úplný text nálezu včetně odlišných stanovisek je k dispozici v databázi NALUS zde .

 

V

průběhu ústního jednání uložil předseda Ústavního soudu pořádkovou

pokutu 100 000 Kč vedlejšímu účastníku - skupině poslanců Parlamentu

zastoupené poslancem JUDr. Vojtěchem Filipem - pro hrubé ztěžování

postupu řízení tím, že se bez vážného důvodu nedostavili k Ústavnímu

soudu. Text usnesení o uložení pořádkové pokuty bude k dispozici zde .

 

 

Tomáš Langášek

generální sekretář Ústavního soudu

 

 

Příloha

 

V řízení Pl. ÚS 1/12 Ústavní soud rozhodoval o návrhu na zrušení:

 

- zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů,

-

zákona č. 364/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s

úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí,

-

zákona č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník

práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,

-

zákona č. 366/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v

hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 108/2006 Sb., o

sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995

Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony,

-

zákona č. 367/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o

zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,

-

zákona č. 369/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném

zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících

zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

-

zákona č. 370/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb., o dani z

přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a další související

zákony,

- zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách),

- zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách,

- zákona č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě,

-

zákona č. 375/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s

přijetím zákona o zdravotních službách, zákona o specifických

zdravotních službách a zákona o zdravotnické záchranné službě,

- zákona č. 426/2011 Sb., o důchodovém spoření,

- zákona č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření,

-

zákona č. 428/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s

přijetím zákona o důchodovém spoření a zákona o doplňkovém penzijním

spoření,

 

eventuálně na zrušení

-

§ 30 odst. 2 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění

zákona č. 367/2011 Sb., a § 18a odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o

pomoci v hmotné nouzi, ve znění zákona č. 366/2011 Sb., ve slovech „a

osobami vedenými v evidenci uchazečů o zaměstnání54)“

- § 121 odst. 1 a 5 zákona o zdravotních službách,

 

eventuálně na zrušení

- § 70 až 78 zákona o zdravotních službách,

-

§ 114 odst. 1 písm. g), § 117 odst. 1 písm. e), f), g), n) a r) a § 117

odst. 3 písm. d), e), f), g), h), i) a m) zákona o zdravotních

službách,

 

eventuálně na zrušení

-

§ 4 odst. 5, §14, § 28 odst. 2, § 35, § 36 odst. 3, 5 a 6, § 45 až 47, §

48 odst. 1 a 2, § 50, § 52 až 54 zákona o zdravotních službách.