Ústava chrání i funkcionální státní občanství

13.10.2014

Ústavní soud, Brno, TZ 72/14

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutí správních orgánů o nevydání osvědčení o státním občanství České republiky a proti zamítavému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a to konkrétně v aspektu práva na odůvodněné rozhodnutí vypořádávajícího se se všemi relevantními námitkami.

Stěžovatel se narodil v roce 1973 v Argentině z manželství občana Chile a československé státní občanky. Jeho matka československé státní občanství nabyla po svém otci, který se narodil v Československu a který si své československé státní občanství podržel i poté, co se vystěhoval do zahraničí. Matka matky stěžovatele se narodila v Chile, v Československu nikdy trvale nepobývala a československé státní občanství získala sňatkem s otcem matky stěžovatele.

V lednu 2005 stěžovatel požádal o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Úřad městské části Praha 5 stěžovatelovu žádost zamítl, a to na základě zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve znění zákona č. 124/1969 Sb. (dále „zákon o občanství ČSR“). Tento předpis použil v souladu s § 1 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění zákona č. 413/2005 Sb., jako platný v době narození stěžovatele. Podle § 8 odst. 4 zákona o občanství ČSR za situace, kdy je jeden z rodičů dítěte cizincem, dítě nabývá občanství České socialistické republiky, je-li druhý rodič jejím státním občanem. Rozhodné tedy bylo státní občanství matky stěžovatele. To bylo posuzováno podle § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR, který stanoví, že československý státní občan, který se narodil v cizině a nikdy neměl trvalý pobyt na území federace, nabyl k 1. 1. 1969 státní občanství jedné z republik tvořících federaci za předpokladu, že na území této republiky měli poslední trvalý pobyt před odchodem do ciziny jeho rodiče. Matka stěžovatele tedy podle názoru Úřadu městské části Praha 5 ke dni 1. 1. 1969 nenabyla státní občanství jedné z republik a podržela si toliko občanství československé, neboť její matka nikdy trvalý pobyt na území žádné z republik neměla.

Matka stěžovatele tak nebyla zbavena československého státního občanství; pouze jí nebylo přiznáno občanství republikové, jehož však kdykoliv, až do konce účinnosti zákona o občanství ČSR, mohla nabýt prohlášením podle tohoto zákona. Jediným omezením byla tzv. „státoobčanská impotence“ spočívající v omezení možnosti osob, majících toliko federální státní občanství, „přenášet“ občanství na jejich děti. Z tohoto důvodu tedy matka stěžovatele nemohla stěžovateli republikové občanství „předat“.
Proti tomuto rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 podal stěžovatel odvolání, ve kterém zejména tvrdil, že pokud § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR uvádí pojem „rodiče" (v části, kde stanoví, že „je státním občanem, měl-li, popřípadě jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt“), rozumí se tím i jeden rodič. Rovněž poukázal na čl. 5 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění zákona č. 43/1971 Sb. (dále „ústavní zákon o federaci“), který stanoví, že „každý československý státní občan je zároveň občanem České socialistické republiky nebo Slovenské socialistické republiky“.
Odvolací správní orgán i Městský soud v Praze odvolání, resp. žalobu, stěžovatele zamítly. Stěžovatel posléze podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, v níž kromě výše uvedených argumentů vznesl novou námitku, že matce jeho matky nepochybně svědčilo domovské právo předcházející institutu trvalého pobytu, přičemž toto domovské právo lze chápat jako „poslední trvalý pobyt“ ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. U námitek opřených o § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR ve spojení čl. 5 odst. 3 ústavního zákona o federaci se ztotožnil s Městským soudem v Praze. Námitku stěžovatele, že matce jeho matky svědčilo domovské právo předcházející institutu trvalého pobytu, Nejvyšší správní soud shledal nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, z důvodu neuplatnění této námitky v žalobě.

Ústavní soud ve svém rozhodnutí nejprve konstatoval, že pojem „státní občanství“ ve smyslu čl. 12 odst. 2 Ústavy zahrnuje nejen skutečné státní občanství (tedy situace, kdy osobě svědčí některý státoobčanský titul), ale i funkcionální státní občanství. Funkcionálním státním občanstvím se rozumí faktická situace, kdy Česká republika s někým jedná jako se svým občanem, ačkoliv dotčená osoba státním občanem být nemusí. Toto funkcionální státní občanství může být založeno buď výslovně právním předpisem anebo na fakticitě, tj. na dlouhodobém nakládání s danou osobou jako s občanem, která požívá ochrany ve smyslu čl. 12 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Posléze Ústavní soud shledal, že funkcionální státní občanství stěžovateli nesvědčí. V souvislosti se skutečným státním občanstvím pak konstatoval, že se obecné soudy vypořádaly ústavně konformním způsobem s námitkami stěžovatele opřenými o § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR ve spojení čl. 5 odst. 3 ústavního zákona o federaci. Jimi přijatý výklad nebyl svévolný, svědčila pro něj většina výkladových metod a nebyl ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud ale dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud porušil právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se nevypořádal s námitkou stěžovatele týkající se domovského práva vznesenou až před Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že vzhledem ke statusovému charakteru a výjimečnému ústavněprávnímu významu státního občanství jsou správní soudy v případech, kdy hrozí zásah do práva chráněného čl. 12 odst. 2 Ústavy, povinny přezkoumávat i nové právní námitky žalobce, které nebyly uplatněny v předchozím řízení, pokud tyto námitky mají oporu ve skutkovém stavu zjištěném v předcházejícím řízení. Vzhledem k tomu, že tak Nejvyšší správní soud neučinil, Ústavní soud jeho rozsudek zrušil. V následném řízení se tak Nejvyšší správní soud bude muset zabývat i otázkou, zda domovské právo lze chápat jako „poslední trvalý pobyt“ ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR. 

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2486/13 je dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu