Ústavně konformní výklad ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb.: Přístup k soudu je umožněn dědicům oprávněné osoby i za situace, kdy došlo k jejímu úmrtí po právní moci rozhodnutí správního orgánu o nároku na odškodnění

20.12.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 130/2016

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti čtyř stěžovatelů a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, neboť jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu ve spojení s právem na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, rovností v právech a zárukou dědění.

Otec stěžovatelů uplatnil v listopadu 2002 nárok na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových a náboženských důvodů soustředěných do vojenských táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád v letech 1939 až 1945. Česká správa sociálního zabezpečení ve věci rozhodovala celkem čtyřikrát a pokaždé žádost zamítla, její rozhodnutí třikrát z procesních důvodů zrušil Krajský soud v Ostravě. I proti poslednímu zamítavému rozhodnutí podal otec stěžovatelů žalobu, avšak v průběhu řízení zemřel. Stěžovatelé pak na základě usnesení krajského soudu v srpnu 2011 vstoupili do řízení jako jeho právní nástupci a krajský soud žalobu v září 2012 zamítl. Stěžovatelé se bránili prostřednictvím kasační žaloby, Nejvyšší správní soud následně rozsudek krajského soudu zrušil a správní žalobu stěžovatelů odmítl pro nedostatek podmínek řízení, neboť podle jeho názoru nebyly splněny podmínky procesního nástupnictví. Dospěl totiž k závěru, že z ust. § 7 odst. 2 zák. č. 261/2001 Sb. vyplývá, že nárok přechází na právní nástupce pouze tehdy, pokud o něm ještě nebylo rozhodnuto nebo ještě nedošlo k výplatě jednorázové částky.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Nejvyšší správní soud poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí na dřívější nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3069/10 ze dne 10. 5. 2012, podle kterého jen v případě, že žadatel o odškodnění zemřel v průběhu správního řízení, by nárok přecházel na dědice, kteří by tím vstoupili i do jeho procesních práv, a stali se tak účastníky správního řízení, jakož i případně následného řízení soudního. Tento případ se sice týkal aktivní legitimace dědiců žadatele za situace, kdy žadatel zemřel ještě před podáním správní žaloby, a sice proti rozhodnutí správního orgánu ve věci obnovy řízení, ovšem podaný výklad ustanovení § 7 odst. 2 zák. č. 261/2001 Sb. nedával prakticky žádný prostor pro jiné závěry ve věci aktivní legitimace dědiců po zemřelém žadateli v soudním řízení ani v nyní projednávané věci. Oproti uvedenému výkladu, který stěžovatelům upírá přístup k soudu a právo na soudní přezkum tvrzeného nezákonného aktu orgánu veřejné správy, III. senát Ústavního soudu, který rozhodoval v právě projednávaném případě, dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě nutno upřednostnit výklad, který umožní dědicům oprávněné osoby přístup k soudu v souladu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy došlo k jejímu úmrtí po právní moci rozhodnutí správního orgánu o nároku na odškodnění.

Protože tedy III. senát Ústavního soudu dospěl k právnímu názoru, který se odchyluje od právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. III. ÚS 3069/10, předložil věc k posouzení plénu Ústavního soudu. Dne 6. 12. 2016 plénum přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 44/16 stanovisko, v jehož výroku akceptovalo návrh předkládajícího senátu a na základě toho mohlo být ústavní stížnosti vyhověno. Text stanoviska pléna je dostupný PDF zde (303 KB, PDF).

Ústavní soud uzavírá, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu nepřihlédl při výkladu předmětného ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. dostatečně k účelu přijetí tohoto zákona, především pak v něm nebyly respektovány ústavní požadavky, jako rovnost dědiců v procesním nástupnictví ve vazbě na povahu nároku, který z § 7 odst. 2 tohoto zákona plyne, rovněž jako požadavky ústavně konformního výkladu tohoto ustanovení, který musí respektovat základní právo stěžovatelů na soudní přezkum zákonnosti každého rozhodnutí správního orgánu, není-li takový přezkum vyloučen. V projednávané věci však byly možnost soudního přezkumu a současně zánik nároku navázány na nahodilý okamžik smrti oprávněné osoby, aniž bylo respektováno procesní nástupnictví (předmět dědění) stěžovatelů.

Ústavní soud se nijak nemohl zabývat meritorní stránkou vlastního rozhodování správního orgánu, popř. rozhodnutím krajského soudu, které bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu navíc zrušeno. Nejvyšší správní soud se proto musí nyní zabývat věcí znovu, aniž již bude vycházet ze své dosud zastávané argumentace, stejně jako již pomine právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 3069/10, o který se ve svém rozhodnutí a následné argumentaci rovněž opřel.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/14 je dostupný PDF zde (336 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu