Ústavní soud částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Mašínové

30.09.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 86/2015

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Mašínové a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze a výroky II. a III. rozsudku Okresního soudu v Kolíně, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka se před obecnými soudy v řízení proti České republice – Státnímu pozemkovému úřadu neúspěšně domáhala určení neplatnosti postupní smlouvy ze dne 15. 7. 1940 a určení vlastnického práva k nemovitostem po otci Josefu Mašínovi v obci Lošany. Stěžovatelka v žalobě především uváděla, že je v katastru zapsanou spoluvlastnicí 1/8 předmětných nemovitostí, které nabyla na základě postupní smlouvy od svého otce a dále na základě této smlouvy nabyli další části také bratři Ctirad a Josef Mašínovi, a to každý 3/8 z celku. Nyní je však vlastníkem těchto 6/8 Česká republika. Postupní smlouva byla podle ní uzavřena v tísni v době okupace Československé republiky německou armádou, otec byl členem známé skupiny odbojářů Balabán, Morávek, Mašín. Rodina byla vystavena perzekuci, gestapo usilovalo o zatčení jejího otce. Josef Mašín by dle stěžovatelky za normálních okolností nikdy nemovitosti nepřeváděl, neboť byl rozhodnut na statku hospodařit. V květnu 1941 byl otec gestapem zatčen a 30. 6. 1942 za svoji odbojovou činnost popraven. Podíly obou bratrů za komunistického režimu propadly v roce 1956 na základě usnesení Nejvyššího soudu ČSR ve prospěch Československé republiky, a to z toho důvodu, že bratři opustili nezákonně republiku a před svým útěkem do zahraničí uskutečnili činnost podle tehdy platných zákonů trestnou. Určením, že Josef Mašín byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí, hodlala stěžovatelka dosáhnout toho, aby majetek jejího otce byl řádně zděděn jeho potomky, čímž by podle ní došlo k nápravě v tísni uzavřené smlouvy a také k nápravě následných křivd. Obecné soudy věc posoudily tak, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti postupní smlouvy, neboť se jedná pouze o předběžnou otázku. Tvrdí-li stěžovatelka, že její otec uzavíral smlouvu v tísni, nesvobodně, a proto je smlouva neplatná, lze tento stav odstranit jen určením, že otec byl či nebyl ke dni smrti vlastníkem předmětné nemovitosti. Takového soudního řízení by se však museli účastnit všichni dědicové, tedy i její bratři. Neúčastní-li se řízení všichni dědicové, nemůže být návrhu vyhověno pro nedostatek věcné legitimace stěžovatelky.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V posuzované věci byly důležité dvě otázky, za prvé, zda bylo nutné, aby byli účastníky řízení všichni dědicové po Josefu Mašínovi, a za druhé, zda obecné soudy měly poskytnout stěžovatelce dostatečné poučení potřebné k tomu, aby seznala následky svého procesního postupu, v jehož důsledku nebyli všichni Mašínové dědici účastníky řízení. Pokud se týká první otázky, obecné soudy nepochybily. Výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Rozhodnutí vydané jen vůči některým z dědiců po Josefu Mašínovi by tak nebylo pro ostatní dědice závazné. V tomto ohledu jsou mylné úvahy stěžovatelky o tom, že by bylo absurdní po ní chtít, aby žalovala své bratry. Ústavní soud také souhlasí s názorem obecných soudů, že otázka neplatnosti právního úkonu je toliko předběžnou ve vztahu k posouzení vlastnictví otce stěžovatelky ke dni smrti. Lze-li tedy žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu, není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky (v dané věci na určení neplatnosti postupní smlouvy). Proto byla ústavní stížnost v této části odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Jinak je tomu při posouzení druhé otázky. Ústavní soud si je vědom toho, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu či v otázce věcné legitimace, nicméně je přesvědčen, že tento právní názor nelze uplatňovat naprosto rigorózně, zcela bez ohledu na individuální specifika konkrétního a jedinečného případu. Naopak je povinností soudů neuplatňovat přehnaně pozitivistický přístup nad podstatu práva na soudní ochranu, ale v mezích daných ústavními předpisy a zákony nalézat individuální spravedlnost.

Výše uvedený přístup by měl být dle dosavadní judikatury Ústavního soudu uplatňován zejména v případě restitučních zákonů. V nyní projednávané věci se sice o výklad restitučních zákonů nejedná, ale jde o napravení historické křivdy způsobené stěžovatelce v období Protektorátu Čechy a Morava. Jde o zvláštní případ, který se týká rodinné památky po jednom z největších hrdinů naší země. K dosažení spravedlivého procesu bylo proto podle názoru Ústavního soudu nutné stěžovatelku poučit o tom, že účastníky řízení musí být všichni dědicové po Josefu Mašínovi nebo jejich právní nástupci, a to buď na straně žalující, nebo žalované. Tím by bylo ostatně šetřeno práva na rozhodnutí ve věci v přiměřené lhůtě a dodržena zásada hospodárnosti řízení. Ústavní soud konstatuje, že jde o výjimečnou poučovací povinnost. Bratři stěžovatelky zjevně s vedením samotného sporu souhlasili a nejedná se tedy o jejich poškození.

Jako obiter dictum, aniž by mohl předjímat řešení zkoumané věci, Ústavní soud uvádí, že by bylo v tomto případě vhodné, aby stát jako výraz úcty k památce generálmajora in memoriam Josefa Mašína hledal takové řešení vlastnických vztahů, aby jeho rodný dům byl důstojnou památkou na něj. To jistě zabezpečí mnohem lépe rodina stěžovatelky, než stát nebo Státní pozemkový úřad, které jej nechávají chátrat.

Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může tedy být i situace, kdy se účastníku řízení nedostane ze strany soudu náležitého poučení, potřebného k tomu, aby soud mohl jeho nárok posoudit za účasti všech potřebných účastníků řízení po obsahové stránce. Soudy, rozhodující ve věci, v zásadě jen odkázaly na použité právní předpisy a judikaturu, bez ohledu na to, že jejich paušální aplikace, bez rozlišování zvláštností konkrétních případů, je ústavně neakceptovatelná.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4004/14 je dostupný PDF zde (218 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu