Ústavní soud k (ne)možnosti prolomení tzv. blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě ve prospěch restituenta

11.07.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 65/2017

 

III. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) zamítl ústavní stížnost, neboť neshledal, že by napadenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu byla porušena základní práva stěžovatelky.

Stěžovatelce byly v rámci restituce v roce 1998 Pozemkovým fondem České republiky na základě smlouvy vydány z majetku státu náhradní pozemky a v březnu 2001 bylo její vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí. Tyto pozemky však od pozdního středověku náležely Rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník). Česká republika – Státní pozemkový úřad se po zjištění, že jde o historický majetek chráněný tzv. blokačním ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě) žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhala proti stěžovatelce určení, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky s výslovným poukazem na historické vlastnictví vedlejšího účastníka. Obvodní soud žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že smlouva o převodu pozemků mezi pozemkovým fondem a stěžovatelkou je absolutně neplatná pro rozpor s tzv. blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., Odvolací Městský soud v Praze změnil toto rozhodnutí tak, že žalobu zamítl s poukazem na princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochranu dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci. Po kasačním zásahu Nejvyššího soudu však městský soud potvrdil prvostupňové rozhodnutí a stěžovatelka se proto obrátila se stížností na Ústavní soud. V ní především namítala, že bylo na místě prolomit blokační účinky § 29 zákona o půdě a poskytnout ochranu její dobré víře a právní jistotě.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Na stěžovatelku měly být na základě smlouvy ze dne 26. 3. 1998 převedeny pozemky, k nimž se vztahovalo tzv. blokační ustanovení § 29 zákona o půdě. Podle tohoto ustanovení byly veškeré převody původního majetku církví, náboženských řádů a kongregací zatíženy absolutní neplatností. Dne 5. 3. 2001 bylo přesto do katastru nemovitostí zapsáno stěžovatelčino vlastnické právo k pozemkům. Za účinnosti § 29 zákona o půdě tedy byl převod historického majetku církví absolutně neplatný, čehož důsledkem v zásadě bylo, že vlastnické právo k tomuto majetku na třetí osobu přes existenci smlouvy nepřešlo, a to ani následným zápisem do katastru nemovitostí.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně a dlouhodobě konstatoval, že církevní právnické osoby mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání jejich historického majetku (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 528/02 a sp. zn. Pl. ÚS 9/07). Vydal-li stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, bez ohledu na práva historických vlastníků a bez ohledu na zákonem stanovený zákaz, jako pozemky náhradní jiným restituentům, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do práv historického vlastníka, který započal v období po roce 1948, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce v období mezi přijetím zákona o půdě a zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, a ve vztahu k nyní projednávanému majetku byl dovršen jeho převodem na třetí osobu.

Stěžovatelka je také restituentkou, i v jejím případě tudíž měly pozemky sloužit ke zmírnění historických majetkových křivd. Pro závěr Ústavního soudu je však rozhodující, že v jejím případě pro ni předmětné pozemky představují pouze náhradní hodnotu bez historického pouta. Stejný význam pro stěžovatelku tak může mít i přidělení pozemků jiných (její restituční nárok zůstává zachován), zatímco u vedlejšího účastníka tomu tak s ohledem na historické vazby na dotčené pozemky není. Ústavní soud dodává, že stěžovatelčina dobrá víra, že jí pozemky skutečně patří, byla narušena žalobou vedlejšího účastníka, kterou se již v období zápisu vlastnického práva stěžovatelky k pozemkům do katastru nemovitostí domáhal určení svého vlastnického práva k dotčeným nemovitostem.  Tímto způsobem vyšlo najisto najevo historické pouto vedlejšího účastníka k pozemkům a důvody tehdejšího zamítnutí žaloby toto pouto nijak nezpochybnily. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy řádně zvážily míru zásahu do práv jednotlivých účastníků a došly k závěru, který je ústavně konformní.

 

K výroku a odůvodnění nálezu zaujal odlišné stanovisko soudce Radovan Suchánek.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1862/16 včetně disentu je dostupný PDF zde (364 KB, PDF).