Ústavní soud k otázce odmítnutí povinného očkování z důvodu světské výhrady svědomí

20.01.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 6/2016

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelé (matka a otec nezletilé) byli shledáni vinnými ze spáchání přestupku na úseku zdravotnictví, kterého se dopustili tím, že nesplnili povinnost k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění, stanovenou v zákoně o ochraně veřejného zdraví a vyhlášce o očkování proti infekčním nemocem, když nezajistili, aby se jejich nezletilá dcera (v řízení o ústavní stížnosti 3. stěžovatelka) podrobila u zvoleného praktického lékaře pro děti a dorost základnímu očkování (tzv. hexavakcína) v termínech stanovených uvedenými právními předpisy. Za to jim byla každému uložena rozhodnutím krajské hygienické stanice pokuta ve výši 6 000 Kč, která byla následně rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví snížena na částku 4 000 Kč. Stěžovatelé proti rozhodnutí o uložení pokuty neúspěšně brojili žalobou ve správním soudnictví, kde především namítali, že se rozhodli svoji dceru nenechat očkovat z důvodu svědomí a myšlení, svého etického, racionálního i filozofického přesvědčení, jakož i z přesvědčení o nejlepším zájmu dítěte při ochraně jeho zdraví. Zamítavá rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu napadli ústavní stížností. Současně navrhli zrušení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích.

Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení nebyl předmětem posouzení v tomto řízení o ústavní stížnosti, neboť o něm bylo rozhodnuto dříve v samostatném řízení nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru o ústavní konformitě právní úpravy očkovací povinnosti.

Ústavní stížnost je důvodná. Ač je nyní předmětem přezkumu sekulární, tedy světská výhrada svědomí, Ústavní soud přejímá obecně aplikovatelné závěry ze svého nálezu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, který se zabýval náboženskou výhradou svědomí jako projevem vycházejícím ze svobody vyznání nebo víry. V tomto nálezu Ústavní soud posuzoval oprávněnost výhrady svědomí projevené stěžovatelem jako rodičem, který odmítl očkování své nezletilé dcery. Stěžovatel sice označoval za primární pro svůj odmítavý postoj k očkování dítěte důvody zdravotní (očkování mělo být pro dítě škodlivé), z věcného kontextu případu však vyplynulo, že důvodem jeho odmítnutí je též víra, která mu zapovídala nechat vykonat na dítěti invazivní zdravotnický úkon. Posouzení Ústavního soudu vyústilo v závěr, že základní právo stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru může být ohroženo a že omezení výkonu tohoto práva zákonnou povinností podrobit se očkování nemusí být v případě stěžovatele nezbytné. Ústavní soud v tomto nálezu též poukázal na stanovisko Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády České republiky pro lidská práva, ze kterého plyne, že s ohledem na vysokou míru proočkovanosti populace nemůže výjimečné nevynucení očkování, beroucí zřetel na mimořádné okolnosti konkrétního případu, ohrozit ústavně chráněné zájmy na ochraně veřejného zdraví, předpokládané v čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se již ve své judikatuře otázce obsahu svobody svědomí věnoval např. v souvislosti s přezkumem podmínek odepření výkonu vojenské služby (nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 nebo Pl. ÚS 18/98) a zdůraznil, že svoboda svědomí má pro demokratický právní stát, respektující liberální myšlenku přednosti lidské bytosti před státem, konstitutivní význam.

Soubor kritérií posouzení oprávněnosti světské výhrady svědomí vychází z obsahu požadavků, které Ústavní soud výslovně vznesl v již zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06. Jsou jimi 1) ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí, 2) naléhavost důvodů, jež k podpoře své výhrady nositel základní svobody uvádí, 3) konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby a 4) společenské dopady, jež může v konkrétním případě akceptovaná sekulární výhrada svědomí mít. Ústavní soud požaduje, aby v případě splnění všech nastolených požadavků nebylo trváno na povinném očkování dané osoby, tedy aby očkovací povinnost nebyla vůči ní sankcionována, případně jinak vynucována.

Stran vztahu obou druhů výhrad svědomí (přesvědčení, religiózní i světské, Ústavní soud uzavírá, že v podmínkách sekulárního státu (stát, který není vázán na žádnou náboženskou ideologii a současně zaručuje svým občanům svobodu vyznání – čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) není důvodu činit mezi nimi zásadní rozdíl. Opačný závěr by devalvoval obsah svobody svědomí jako takové a zároveň i dalších hodnot s ní (podle konkrétní situace) úzce spojených.

Svoboda svědomí, víry a vyznání se zcela autonomně uplatňuje jen v soukromé, možno říci i intimní oblasti. Pro případ projevu navenek, ve veřejném prostoru, ji nelze zbavit jistých omezení. Tak i odmítnutí povinného očkování z důvodu náboženství a víry, jež podle konkrétních okolností nelze zcela vyloučit, musí zůstat restriktivně vnímanou výjimkou a nikoliv snad dispensem přiznaným bez dalšího určitému náboženství či skupině osob vyznávajících určitou víru. To vše platí i tehdy, má-li se určitá osoba podrobit povinnému očkování a vznese-li (či je-li za ni vznesena) světská výhrada svědomí. Výjimka ze zákonné povinnosti tu přichází v úvahu jen v mimořádných případech, úzce svázaných s osobou, na kterou se očkovací povinnost vztahuje, nebo s osobami blízkými (vysoce nežádoucí odezva předchozí vakcinace u této osoby, u jejího dítěte apod.). Opak by popíral skutečnost, že institut povinné vakcinace slouží k ochraně veřejného zdraví.

Ústavní soud připomíná, že ačkoliv v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14 upozornil orgány zákonodárné moci na neexistenci právní úpravy, jež by stanovila odpovědnost státu za případnou újmu na zdraví vzniklou povinným očkováním, dosud k nápravě nedošlo. Jde přitom o úkol, jehož se ve světle lidskoprávních dokumentů a standardů nelze zříci.

Ústavní soud uzavírá, že tento nález vytyčil podmínky, které je nezbytné učinit předmětem posouzení relevance a eventuality oprávněnosti sekulární výhrady svědomí vůči očkovací povinnosti. Dosavadní hodnocení věci obecnými soudy trpí neúplností z hlediska všech aspektů posuzované problematiky – co do vzetí v úvahu všech tvrzení stěžovatelů i jejich posouzení, zejména z pohledu v nálezu vyložené judikatury Ústavního soudu. Argumentace soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí nevyčerpala celý předmět řízení, nebyla přesvědčivá a nebyla ani v plném rozsahu přezkoumatelná. Věc se tedy vrací k Městskému soudu v Praze, který bude při svém rozhodování vázán právním názorem obsaženým v odůvodnění nálezu Ústavního soudu.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14 je dostupný PDF zde (373 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu