Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Ústavní soud nevyhověl ústavní stížnosti Cisterciáckého opatství Osek ve sporu o vydání zemědělských nemovitostí

01.07.2020

 

Ústavní soud, Brno, TZ 62/2020

Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) zamítl ústavní stížnost evidované právnické osoby Cisterciácké opatství Osek směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť neshledal, že by jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelky.

Poté, co Státní pozemkový úřad rozhodl, že se předmětné zemědělské nemovitosti stěžovatelce nevydávají, podala stěžovatelka proti rozhodnutí úřadu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem žalobu na vydání nemovitostí s tím, že je oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Krajský soud žalobu zamítl. Podle jeho názoru nepřešlo vlastnické právo k nemovitostem na stát v tzv. rozhodném období, tj. po dni 25. 2. 1948, pročež nemohou být předmětem restitučního nároku stěžovatelky. Nemovitosti přešly na stát ex lege ke dni 23. 6. 1945 na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, na čemž ničeho nemění, že tato konfiskace byla upřesněna až deklaratorním výměrem Ministerstva zemědělství v roce 1946. Stejně tak na přechodu nemovitostí před tzv. rozhodným obdobím podle restitučního zákona ničeho nemění, že stížnost proti výměru byla odmítnuta a zamítnuta Správním soudem v Bratislavě až v roce 1951, neboť stížnost neměla tzv. odkladný účinek na právní moc ani vykonatelnost upřesňujícího výměru. Vrchní soud v Praze se jako soud odvolací ztotožnil s rozhodnutím krajského soudu a jeho rozsudek potvrdil. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud.  Domnívá se, že proces konfiskace majetku byl završen teprve rozhodnutím Správního soudu v Bratislavě o stížnosti proti výměru Ministerstva zemědělství, který měl trpět zjevnými vadami, pročež byl nezákonný, a nemovitosti tak byly definitivně zabaveny až po roce 1948. Stěžovatelka má též za to, že i kdyby přešlo vlastnické právo k nemovitostem na stát před rokem 1948, bylo na místě učinit výjimku z podmínek obnovy vlastnického práva a uplatněný nárok považovat za důvodný, neboť se s nástupem komunistického režimu stala obětí politické, potažmo náboženské perzekuce.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a na něj navazující judikaturou nejsou pro posouzení uplatněných nároků na obnovu vlastnického práva k majetku konfiskovanému na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi rozhodné tvrzené vady správních aktů vydaných ve správním řízení navazujícím na dekret, neboť účinky konfiskace podle dekretu nastaly ex lege ke dni 23. 6. 1945. Na dekret navazující výměr národního výboru nebo Ministerstva zemědělství představoval deklaratorní akt, přičemž k posouzení majetkové křivdy jako vzniklé v rozhodném období po 25. 2. 1948 nepostačuje, bylo-li v tomto období Správním soudem v Bratislavě negativně rozhodnuto o stížnosti proti výměru správního orgánu, neboť stížnost neměla podle § 17 zákona č. 36/1876 ř. z., o zřízení správního soudu, ve znění zákona č. 164/1937 Sb., o nejvyšším správním soudě ani podle dobové praxe „automaticky“ odkladný účinek. Závěr o nerozhodnosti možných vad správních aktů a zčásti odmítavého a zčásti  zamítavého rozhodnutí Správního soudu z roku 1951 o stížnosti proti nim není při posuzování důvodnosti restitučních nároků uplatněných podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi porušením ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 je dostupný  zde (220 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu