Ústavní soud: při určení výše bezdůvodného obohacení za užívání prostor je nutné upřednostnit skutečný důvod užívání před formálně právní povahou užívaných prostor

10.09.2014

Ústavní soud, Brno, TZ 55/14

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Ivana Janů) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Krejčíka a prof. Jiřího Krejčíka a zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2010, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2009 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2009, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces.

Vedlejší účastníci, resp. u některých jejich právní předchůdci, (původně 4 samostatnými žalobami podanými v roce 2011, posléze spojenými do společného řízení) se vůči stěžovatelům domáhali zaplacení specifikované finanční částky za užívání místností tvořících společné části domu, jehož jsou spoluvlastníky ve smyslu zák. č. 72/1994 Sb. Svůj nárok klasifikovali užíváním místností bez právního důvodu, tj. žalovali z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatelů, a v průběhu řízení opakovaně upřesňovali jeho výši. Obvodní soud pro Prahu 6 vzal za prokázané, že stěžovatelé užívali bez právního důvodu původní domovnický byt v suterénu domu, a to podle kolaudačního rozhodnutí z roku 1923 a tento stav vzal rozhodnutí pro posouzení povahy předmětných prostor, tudíž se na úrok vedlejších účastníků bezdůvodně obohatili, a při určení výše bezdůvodného obohacení soud vycházel ze znaleckého posudku. Oba stěžovatelé proti rozhodnutí obvodního soudu podali odvolání, v nichž zejména brojili proti určení povahy užívaných místností a od nich odvozeného znaleckého posudku, včetně postupu při jeho zpracování. Městský soud v Praze napadené výroky rozsudku obvodního soudu potvrdil. První stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu tzv. nenárokové dovolání, jehož přípustnost zakládal na námitkách vůči charakteru užívaných prostor, které sice byly kolaudovány v minulosti jako byt, avšak on se stal jejich nájemcem na základě hospodářské smlouvy, jejích obsah nemohl ovlivnit, přitom protiprávní stav byl způsoben právním předchůdcem žalobců, a připomínal zásadu, podle které nikdo nesmí mít prospěch z vlastního protiprávního jednání. Nejvyšší soud usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné.

Podstatu sporu vedlejších účastníků a stěžovatelů před obecnými soudy tvoří posouzení výše bezdůvodného obohacení, které stěžovatelům vzniklo užíváním prostor přidělených původně jako nebytových prostor, byť v minulosti kolaudovaných jako byt. Jestliže při určení výše bezdůvodného obohacení soudy vycházely z toho, že předmětné prostory jsou bytem a podle znaleckého posudku byla výše bezdůvodného obohacení určená jako výše nájemného bytu v místě a čase obvyklého, které je vyšší než nájemné za nebytový prostor, aniž by přihlédly ke skutečnému stavu, posoudily věc v rozporu s principy spravedlivého procesu. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud i na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 2526/98, který – byť v „opačném gardu“ – akcentuje skutečný důvod užívání před formálně právní povahou užívaných prostor: „Plnění, které je povinen vydat obohacený, jemuž vznikl prospěch užíváním nebytových prostor k bydlení bez právního důvodu, musí vycházet z hodnoty nájemného k bytu.“ Při aplikaci toho přístupu na věc stěžovatelů pak je spravedlivé, aby při stanovení výše plnění, kterou jsou povinni vydat vedlejším účastníkům, vycházely obecné soudy nikoliv z hodnoty nájemného k bytu, ale z hodnoty nájemného k nebytovým prostorům.

Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 143/11 bude v brzké době zpřístupněn v databázi NALUS.

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu