Ústavní soud se vyjádřil k podmínkám, za nichž lze v řízení o popření otcovství uložit jeho účastníkům proti jejich vůli povinnost podrobit se odběru genetického materiálu a srovnání DNA

17.12.2014

Brno, Ústavní soud, TZ 88/2014

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelek a zrušil výroky II a III unesení okresního soudu, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatelek na soudní ochranu a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Ve zbytku pak stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatelkami jsou matka s dnes již zletilou dcerou. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím byla v řízení o žalobě bývalého manžela první stěžovatelky (v tomto řízení vedlejší účastník) o popření otcovství, uložena stěžovatelkám povinnost dostavit se ke znalci a podrobit se u něj odběru genetického materiálu a srovnání DNA za účelem zjištění, zda je vedlejší účastník biologickým otcem druhé stěžovatelky a stejná povinnost byla stanovena i jemu.

V roce 1992 se za doby trvání manželství narodila první stěžovatelce dcera, za otce byl podle tzv. první domněnky otcovství považován vedlejší účastník, který dne 18. června 2009 podal žalobu o popření otcovství, neboť měl za to, že byl uveden v omyl a biologickým otcem dítěte je pozdější partner první stěžovatelky, což měl vedlejší účastník zjistit až po uplynutí tzv. popěrné lhůty.

Ústavní soud se v projednávané věci zabýval otázkou, zda má přednost zájem domnělého otce na ochraně jeho soukromého a rodinného života, do kterého mělo být zasaženo tím, že se na základě domněnky otcovství považuje za otce dcery své bývalé manželky, aniž by současně byl (alespoň podle svého tvrzení) jejím biologickým otcem, nebo zájem stěžovatelek na tom, aby stát nezasahoval do jejich soukromého a rodinného života, včetně jejich existujících rodinných vazeb, jimiž nelze nezbytně rozumět pouze vazby biologické. Zjištění informace, zda domnělý otec je rovněž otcem biologickým, by totiž v závislosti na konkrétních poměrech mohlo představovat významný a neodvratný zásah do těchto vazeb. Platí přitom, že zájem domnělého otce má obecně přednost v případě, kdy se domáhá popření otcovství v přiměřeně lhůtě od okamžiku, kdy se dověděl důvodné pochybnosti ohledně svého biologického otcovství; tuto lhůtu by měla ideálně vystihovat zákonná popěrná lhůta. Později bude případné popření otcovství naopak záviset vždy na vážení jednotlivých v kolizi stojících zájmů, což je v první řadě úloha obecných soudů.

V řízení před okresním soudem první stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník vyslovil pochybnosti ohledně otcovství dítěte již krátce po narození jejich dcery. Za těchto okolností měl soud posoudit, zda v době, kdy byla první stěžovatelka těhotná, vedlejšímu účastníkovi skutečně vznikla tato pochybnost, neboť jestliže tomu tak bylo, pak měl již tehdy možnost podat návrh na popření otcovství a jeho nečinnost by naopak bylo možné vykládat v tom smyslu, že svou rodičovskou odpovědnost akceptoval. Okresní soud se nezabýval ani otázkou, zda na věc stěžovatele dopadá nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, což by umožnilo neaplikovat popěrnou lhůtu podle § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2011, ani možností tuto lhůtu prominout podle zákona § 792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Za této situace tak není zřejmé, zda povinnost stěžovatelek podrobit se odběru genetického materiálu může mít ve vztahu k řízení o popření otcovství význam, což je úvaha, ve které Ústavní soud nemůže nahrazovat chybějící závěry okresního soudu. Odůvodnění napadeného usnesení je v tomto směru zjevně nedostatečné, nejednoznačné a nepřezkoumatelné.

V dalším řízení bude povinností okresního soudu opětovně vyhodnotit, zda v případě uložení povinnosti stěžovatelkám podrobit se odběru genetického materiálu lze rozumně (i když ne s absolutní jistotou) předpokládat, že na jejich základě zjištěná informace bude mít význam pro výsledek řízení o popření otcovství, a tedy že její získání bude představovat důvod opodstatňující zásah do základních práv a svobod.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2964/12 bude v brzké době zpřístupněn v databázi NALUS.

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu